„V Británii přichází jaro s předstihem, všechno už je v květu a tráva je podstatně zelenější než u nás,“ říká mi později Jan Fischer, od ledna šedesátník, když si v sídlištní kavárně dává kávu piccolo a kolu.

Přestože je od září viceprezidentem Evropské banky pro obnovu a rozvoj se sídlem v Londýně, většinu času tráví na cestách. Zrovna se vrátil z výjezdu do Izraele a Rakouska a krátce se zastavil i v Praze. Mimo jiné proto, aby si se ženou v knihkupectví doplnili zásoby českých knižních novinek.

Angličtina? Těžší, než se zdá

Knihy jsou koneckonců kromě oblečení asi to jediné, co si s sebou do nového dvoupodlažního bytu v britské metropoli přivezli. Všechno ostatní včetně ručníků si pořídili na místě. Dokonce i auto, superb s volantem na pravé straně, které využívají hlavně k víkendovým výletům do okolí.

„Je otázka, jestli si někdy na jízdu vlevo úplně zvyknu, ale říká se, že doživotním problémem těch, kteří jezdili kontinentálně, je uhlídat si levý přední roh auta, protože mají pořád tendenci být moc vlevo,“ vysvětluje bývalý premiér, jakou změnu mu angažmá mimo vlast také přineslo.

Už ve své knize Rozhašená země z minulého roku zdůrazňoval, že je náturou kosmopolitní člověk a že se v cizině cítí stejně přirozeně jako doma. I díky dobré znalosti angličtiny, se kterou se naopak jeho manželka Dana teprve seznamuje.

„Žena na své angličtině pracuje, vždyť jí stejně nic jiného nezbývá, když jsem většinu času v práci. Už se vydá sama na nákupy do okolí i na cestu metrem. Často telefonuje s kamarádkami a s rodinou, přátelé z Česka nás navštěvují, aby se nám míň stýskalo. Našemu bytu říkáme malý londýnský penzión,“ usmívá se bývalý statistik, který si teď v britských novinách s chutí pročítá kulturní rubriku a hledá tipy, kam vyrazit.

„Hodně se snažím číst v angličtině, protože ten jazyk vás vždycky překvapí svou bezmeznou slovní zásobou. Přesvědčuji se o tom pokaždé, když čtu noviny a nacházím slova, která jsem ještě nikdy neviděl.“ Není to prý tak strašně jednoduché, jak se zdá na první pohled. Na základní úrovni možná ano, ale když se chce člověk dostat výš…

„Hodnocení muzikálů, to je opravdu počteníčko, až někdy sahám po slovníku a začínám být, co se týká svých jazykových znalostí, pokornější. Jiná věc je, že se na některá představení těžko shánějí lístky a já na protekci nehraji. Otevřu internet jako každý jiný. Už vím, že se vyplatí počkat, až po premiéře opadne největší zájem diváků.“

Vzpomeňte na Honzu Fischera

Když loni v létě opouštěl funkci premiéra, patřil mezi nejpopulárnější politiky v zemi. Lidé ho pokládali za slušného a skromného předsedu vlády, takového, který tu snad ještě nebyl. Veřejnosti se možná zalíbila i jeho slova o tom, že nemá další politické ambice a že své vládní působení vnímá jako službu občanům.

Jenže to ještě nebyla na světě jeho kniha, kde se, jak přiznává, vyrovnává s kdečím ve svém životě, vztahem k rodičům počínaje a vládnutím konče. Leckoho možná překvapí, jak často v knize expremiér sám sebe chválí. Jak to či ono dobře zvládl, s kým ze světových státníků se spřátelil, jak odolával - na rozdíl od ostatních - tlaku lobbistů… A samozřejmě že je u lidí nejoblíbenější.

Z toho, co napsal, je zřejmé, že ho politika začala hodně bavit. Až tak, že je ochotný kandidovat na prezidenta. Ne nadarmo dal do závěru své Rozhašené země následující věty:

„Takže si někdy vzpomeňte na Honzu Fischera. Možná se někdy do české politiky vrátí.“ Vyznívají dost familiárně, ostatně jako větší část knihy. Už tehdy musel mít něco za lubem, ale až letos v únoru o tom promluvil.

„Závěrem knihy jsem trochu testoval, co takový výrok může udělat, ale rozhodně bych nerad vstupoval do stranické arény,“ podotýká Fischer s tím, že by preferoval přímou volbu prezidenta.

Když už si s manželkou Danou někam vyrazí, tak většinou do divadla.

Když už si s manželkou Danou někam vyrazí, tak většinou do divadla.

FOTO: ČTK

„Pořád si rozmýšlím, čím bych mohl být užitečný a jestli se na to budu cítit zdravotně. Prezident má u nás autoritu i nějaké kompetence. Platí to léta letoucí od Masaryka dál, a dokonce i za socialismu se k prezidentské pozici, ať už v ní byl kdokoli, vzhlíželo jako k určité symbolice. Lidi by měli mít možnost rozhodnout sami, koho chtějí. Mám štěstí, že na jejich vůli nebudu závislý, protože mám i jinak co dělat a v Londýně mi ke štěstí nic nechybí.“

O čem v souvislosti s možnou kandidaturou doma hodně diskutují, to je smršť zejména antisemitských urážek, která by se na jeho hlavu mohla znovu snést. Když šel s kůží na trh před dvěma lety, prošel si podle svých slov peklem. „Bylo to na počátku mého příchodu na politickou scénu, takže předpokládám, že teď už nejsem tak neznámý. Ale nedělám si iluze, může to být stejně drsné.

Zásadně už nečtu diskuse pod některými články a nedoporučuju to ani svým rodinným příslušníkům, kteří to ale stejně dělají a jsou pak z toho zděšeni. Jako statistik tohle považuji za zcela vychýlený vzorek, protože anonymita dělá obrovské věci - je skvělá na léčení jakýchkoli neduhů na duši, mindráků, stresů a je to skvělé odreagování. S tímhle zkrátka musím počítat a při rozhodování to položit na misku vah.“

Když šéf není blbec

Za banku jezdí do zemí, které potřebují její služby, a vede jednání „na nejvyšší úrovni“ s tamními politiky. V této souvislosti zmiňuje, že předchozí praxe premiéra je k nezaplacení. Služebně navštěvuje státy, jako jsou Ukrajina, Černá Hora či země v Pobaltí. Do Londýna k manželce si často jenom letí vyměnit oblečení, v práci popadne jiné lejstro a zase mizí jinam. Takové pracovní nasazení mu vyhovuje už proto, že je spojeno s celkovou příznivou firemní morálkou.

„V bance jsem našel vynikající vztahy mezi lidmi. Náročné prostředí, ale s jasnými pravidly hry, co se týká vnitřní komunikace. Existují prostě hranice, za které se nejde, takže máte pocit, že vám nikdo nic zlého neprovede, nepřijde s podrazem, brutální pomluvou nebo hříčkou, kterou vás chce dostat do úzkých.

Mezi nadřízeným a podřízeným se jedná velmi otevřeně, a když je se svým šéfem někdo nespokojen, může mu to říct do obličeje a on se nezhroutí ani se nebude mstít. Šéf je v anglosaském prostředí zároveň respektován, zatímco v Praze máme většinou pocit, že je totální blbec.“

Od roku 2003, kdy se stal Jan Fischer předsedou Českého statistického úřadu, neměl nadřízeného, takže byl ohledně této novinky po letech trochu nervózní. Brzy se však ukázalo, že zbytečně, že ho prezident banky ničím nesvazuje a naopak mu v jeho působnosti nechává volnou ruku.

„Pro mě je důležité, že si v práci nikdo nejde po krku, že u nás existuje zdravá, a nikoli devastující konkurence. Každý se snaží předvést maximum, ale zároveň nikoho nenapadne, aby kul pikle proti kolegům.“

Arogance láká

Expremiér sice vychvaluje své nové působiště, ale jedním dechem nezapomíná dodat, jak mu leží na srdci osud Česka. Že by příprava na prezidentskou kampaň? V tom případě s ní začal už ve své knize, kde kritizuje pověstné české sebemrskačství a hrdě se hlásí k borcům zvyšujícím národní sebevědomí, jako jsou loňští mistři světa v ledním hokeji.

„Česká republika je země, která má venku výborný zvuk. Vždycky jsem odmítal masochistické výroky, že porevoluční doba bylo dvacet let hrůzy a nesplněných očekávání,“ říká s tím, že jako prezident by se chtěl zaměřit na boj proti extremismu, problémy spojené se stárnutím populace a s energetickou koncepcí.

„Péče o tato témata není ode mě žádné snílkovské kázání a fantazírování, je to o realitě, která nastupuje, jenom si ji prostě neuvědomujeme v potřebných souvislostech. Politika se nemůže zredukovat na to, co nám přinese posledních čtyřiadvacet hodin a co vytvoří bombastické titulky v novinách.

Na rozdíl od profesionálních politiků mám dost prostoru k tomu, abych zapojil do hry své svědomí, pokoru i úvahy o svých schopnostech. Na vrcholu moci totiž člověka hodně láká být arogantní a někdy může mít až slastný pocit z toho, kolik lidí je na něm závislých. Všichni jsme bytosti z masa a z kostí a já jsem se v tom dostal až na hranu. Naštěstí jsem si nikdy od svého okolí nenechal namluvit, že voda teče nahoru.“

Na Čecha si zajdu

Během rozhovoru mi začíná docházet, že Jan Fischer není drobnější jen kvůli svetru. „Mám za sebou nějaké hubnutí a docela jsem s tím spokojený. Řekl jsem si, že se už na sebe nemůžu dívat, začal jsem míň jíst a ono to funguje. Nechtějte na mně žádné přiznání ke sportu, jenom se víc hýbu, protože jezdím hromadnou dopravou a nikdo mě nevozí až pod schody,“ vysvětluje milovník dobrého jídla, především ostřejších pokrmů asijské kuchyně.

Když reformy nezvládne ani tato vláda, bude to hodně špatné, míní bývalý premiér úřednického kabinetu.

Když reformy nezvládne ani tato vláda, bude to hodně špatné, míní bývalý premiér úřednického kabinetu.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

„Baví mě ochutnávat kdeco, ale přiznám se, že britské pokrmy aktivně nevyhledávám. Londýn nabízí úplný festival jídla. Indickou, pákistánskou, thajskou kuchyni, steak house a všechno, na co si vzpomenete. Na druhou stranu mám rád i českou klasiku, kterou vaří manželka a občas i já sám. Naposled to byl starý rodinný recept - pečené kuře s nádivkou ze šunky, vajíčka, housky, másla a koření.“

Od dětství byl nadšeným fotbalovým fanouškem a po vzoru svého otce fandil Spartě. Jenže s narůstající agresivitou diváků na stadiónech se začal přiklánět spíš k hokeji.

„Že teď v extralize jede nahoru Slavia, toho jsem si lehce všiml, ale budu věrný tradici naší rodiny a zůstanu už sparťanem. Jeden kolega v bance nesmírně fandí fotbalovému klubu Chelsea, tak si říkám, že s ním někdy zajdu na zápas, abych viděl Čecha, jak mu to chytá. Měl jsem možnost jít i na ragby, ale tomu sportu vůbec nerozumím. Americký diplomat, který mě tehdy zval, se strašně divil, proč nejdu na tak prestižní zápas.“