Při více než dvouhodinovém povídání mě překvapila jeho živelnost, neuvěřitelná výřečnost, ale i častá změna nálad. V jednu chvíli se smál, vtipkoval a předváděl své vskutku vypracované bicepsy, za několik sekund byl strašně vážný, pak zase láteřil tak silně, že se jeho hlas pořádně rozléhal v té malé několikametrové cele, které říkají návštěvní místnost.

I když se Kajínkův případ táhne dlouhých osmnáct let, jeho zápal v boji o obnovu procesu a návrat na svobodu ani teď nijak nevyprchal, spíš naopak. Kajínek se však dokáže naštvat i kvůli jiným věcem, než je jeho vlastní kauza.

Například mu hrozně vadí jednotvárná vězeňská kuchyně. I díky filmu o jeho osudech nedostatkem peněz netrpí, proto by si rád dopřál pestřejší stravu, ale v kantýně prý není z čeho vybírat.

Ostatně Kajínkův apetyt je mezi dozorci věznice v Karviné vyhlášený. „Například po uzené makrele, melounu či kuřeti by se mohl utlouct,“ poznamenal jeden z nich. „Kajínek by nejraději měl každý den jídelní lístek s výběrem několika chodů,“ doplnil druhý.

Ani jeden z nich či sám ředitel věznice Květoslav Jordán však proti Kajínkovi neřeknou jediné křivé slovo. „Je to naprosto bezproblémový vězeň, který své veškeré jednání podřizuje naději ve věci obnovy procesu,“ podotkl Jordán. Kajínek je podle něj „docela akční“ vězeň, který hodně sportuje, hraje šipky, nohejbal, kondičně posiluje a také na rozdíl od ostatních stoprocentně využívá své každodenní hodinové vycházky. „A má neuvěřitelnou vyřídilku. Navíc většina došlé pošty do naší věznice patří jemu, dopisy od fanoušků a ctitelek dostává denně,“ zakončil dozorce, který v Karviné působí dlouhá léta.

Máte jako vězeň odsouzený na doživotí nějaké jiné vymoženosti než ostatní vězni? Třeba televizi na cele?

Systém je nastaven tak, aby vězni byli motivovaní, aby se nějak chovali. Ti, co se chovají slušně, plní svoje povinnosti a dobře dělají to, co mají, by měli mít nějakou výhodu proti těm neslušným. Ale že bychom proti jiným měli něco mimořádného, tak to ne.

To neznamená, že když jsem ve vězení, že musím být jako prase.

Televizi sám pro sebe tedy na cele nemáte?

Ale ano. Ve Valdicích a na Mírově to mají nastavené tak, že všichni doživotní vězni televize na celách mají, aby je nemuseli vodit někam do kulturní místnosti. Tady v Karviné je to nastavené tak, že televizi na cele můžou mít jen ti, kteří mají tzv. první diferenciaci, což je úplně správně. Ti, co se nějak dobře chovají, mají svoji televizi, a ti, co se chovají hůř, musejí chodit do kulturní místnosti.

Vy jste v jedničce?

Jsem v první diferenciaci asi čtyři roky. Když už jsme u toho, řeknu vám jednu perličku. Když se v roce 1990 ustanovily doživotní tresty, tak se k nim nastavila nějaká pravidla. V roce 1998 jsem přijel na Mírov a řekl jsem tamnímu řediteli, že bych chtěl nějakou činnost, za kterou můžu dostat odměnu. On mi odpověděl, na co bych jako doživotní vězeň potřeboval odměnu. Řekl jsem, že i doživotní vězeň bude jednou potřebovat nějaké hodnocení.

Samotná diferenciace doživotních vězňů byla nastavená tak, že když takový člověk přišel do věznice, dostal automaticky tu nejhorší, třetí diferenciační skupinu. Aby se mohl dostat do dvojky, musel čekat pět let, nemít žádný problém kázeňského typu. Pokud ji dostal, musel čekat deset let bezproblémového výkonu trestu, aby dostal jedničku.

A já jim na Mírově vysvětloval, že to celé je nesmysl, že to tak nemůže být nastavené. U doživotních vězňů totiž platí, že po deseti letech trestu si mohou požádat o převedení do mírnější věznice s ostrahou.

Takže doživotní vězeň přišel po deseti letech k soudu a žádal o ostrahu, ale u soudu se dozvěděl, že ho nemůžou přeřadit do ostrahy, protože ještě není v první diferenciační skupině. Do té se přitom mohl dostat nejdříve po patnácti letech výkonu trestu. Tento stav trval zhruba do roku 2004, kdy se začaly posouvat hranice, kdy kdo může být v jaké skupině.

Jaké máte v jedničce výhody?

Výhody jsou v té televizi na cele, jinak prakticky žádná další výhoda není.

To byste se divil, kolik mi píše chlapů, kteří v tom opravdu vidí to svinstvo.

Co třeba práce?

To pro mě neexistuje. Sedmnáct let jsem ve vězení a nikdy jsem nepracoval. Jeden čas existoval zákon, že si každé tři měsíce musím požádat o práci, a pokud to neudělám, budou z toho nějaké sankce. A tak jsem ve Valdicích každé tři měsíce žádal o práci a oni se mi vždy vysmívali s tím, že pro mě práce nikdy nebude. Nakonec i soudu jednou vězeňská služba napsala, že pan Kajínek nemá práci a výhledově se nepočítá s tím, že bych pracoval.

Co tedy celý den děláte, když nemůžete pracovat?

Co dělám? Já nestíhám, to je hrozné.

Fakt? To by mě zajímalo, jak ve vězení nemůžete stíhat?

Vstává se tady před šestou a já většinou vstávám ještě dřív. Po vstávání je nějaká osobní hygiena, něco uklidím, každý den vytřu prach, pak nějaká snídaně, takové normální věci.

Takže už ze setrvačnosti nebo ze zvyku každý den ve vězení utíráte prach?

To neznamená, že když jsem ve vězení, že musím být jako prase.

Já ve vězení nejsem, ale doma prach denně neutírám.

To je něco jiného. Když budete v takovéto malé místnosti, tak to automaticky přetřete a vůbec vám to nepřijde.

Po snídani je váš program jaký?

Následuje nějaká činnost. Hlavně každý den dostanu noviny, které si přečtu. Mám předplacené Právo, Mladou frontu a Blesk. Navíc mi každý den přijdou nějaké dopisy, každý den nějaké dopisy musím napsat a také jdu každý den na hodinu na vycházku a mám každý den i nějaké cvičení.

Co děláte za cvičení? Posilovna?

Ano, posiluju.

Ještě pořád zvládnete 1600 kliků?

Kliky už nedělám, mám různé cviky. Kliky jsem dělal tehdy, když jsem měl na to prostor. Dal jsem si doprostřed židle, abych mohl být ve vzduchu, a dělal kliky mezi židlemi. Tady to ale nejde, protože mám nábytek napevno přidělaný ke zdi. Pak se taky každý večer dívám na zprávy a na něco v televizi. Teď ještě v rámci programu zacházení máme takovou činnost, že chodíme třeba hrát ve středu dopoledne na chodbu šipky. Pak zjistím, že mám velký štos dopisů, na které jsem neodpověděl.

Od koho jsou?

Od lidí, kteří mě podporují a fandí mi. Mám ze života také hromadu známých.

Objevily se i nějaké výhrůžné dopisy?

Vůbec. Je zajímavé, že nikdy nic. Ale abych nekecal, možná tak dvakrát za celé ty roky jsem nějaký takový dostal.

Někteří odborníci hovoří v souvislosti s vámi o kultu Kajínek, že se na vás upnula řada lidí, především žen. Počítám, že i v dopisech je jich drtivá většina, ne?

To byste se divil, kolik mi píše kluků a chlapů, kteří v tom opravdu vidí to svinstvo. Mně se strašně líbí to, že se ti lidi nenechají od politiků a státní moci zblbnout, že si sami hledají informace, z kterých si pak udělají nějaký názor.

Vysvětlujete ve svých odpovědích těm lidem svůj případ?

Víte, kolikrát jsem se ten případ snažil vysvětlit na všech možných stranách? Dřív to bylo úplně všem a zjistil jsem, že to nemá cenu. I třeba tady těm dozorcům, mezi kterými jsou také slušní lidé. Oni pak vždycky říkali: Já abych snad pomalu svlékl tu uniformu, jak vás mám hlídat, když si myslím, že jste nevinný.

Jak se po těch sedmnácti letech ve vězení cítíte zdravotně? Přibral jste, nebo máte pocit, že jste v dobré kondici?

(Vstává a pózuje, aby ukázal vypracované tělo.) Sáhněte si (nastavuje zatnutou ruku s výrazně tvarovaným bicepsem). Je mi padesát let a stěžovat si nemůžu. Na to, že je mi padesát, tak to jde. Chybí mi samozřejmě pohyb, ale tady na dvoře chodím hrát v rámci vycházky nohejbal nebo líný tenis, takže nějaký mám. Je ho málo, potřeboval bych ho víc.

Žádné zdravotní patálie?

Musím to zatím zaklepat, ale necítím se zdravotně špatně na to, v jakých podmínkách jsem. Strašně mi ale třeba vadí problémy s jednotvárnou stravou. Když tady budete rok, tak vám to nepřijde, ale po letech je ta strava jednotvárná. Vadí mi problém s nakupováním. Proč si nemůžeme koupit, co bychom chtěli? Furt nás někdo omezuje.

Vy ale přece máte dost peněz, ne? Určitě jste dostal nemalou částku za film Kajínek.

S tím nemám problém, ten se týká toho, že mi ten nákup věcí, co chci, někdo nechce umožnit. Sortiment v kantýně je strašným způsobem omezený.

Vydělal jste si tedy na tom filmu? Prozradíte kolik?

Ne, proč bych to říkal? Byla to klasická smlouva. Ale o tom to zase není. Tragédie je, že se setkávám i s tím, že jsou vám lidi schopni závidět to, že jste ve vězení. To je fakt hrozné. Co mi tady chce kdo závidět?

Bachaři mi říkali: Hlavně utečte, až nebudeme mít službu my.

Říkal jste, že jste v kontaktu i s ostatními odsouzenými vězni. Máte mezi nimi někoho, koho byste označil třeba za kamaráda nebo s kým se dá bavit?

Vždycky se dá s někým mluvit, ale já se kromě doživotně odsouzených s těmi ostatními prakticky nedostanu do kontaktu, jsme hodně izolovaní.

Dá se mluvit s ostatními doživoťáky? Jací jsou?

Je paradoxní, že zrovna Černý (Ludvík Černý, tzv. orlický vrah – pozn. red.) byl mezi těmi doživoťáky ještě takový nejnormálnější, takže si dokážete představit ty ostatní – hrozné.

Poznal jste jich během pobytů na Mírově, ve Valdicích a v Karviné asi spoustu, že?

Znám je všechny až na ty úplně nejnovější. Ať je třeba Jaroslav Stodola (osm vražd), jaký je, tak aspoň na rovinu říká: Ano, my jsme to tak udělali, manželka mě oblbla a dotlačila mě k tomu. Největší problém je v tom, že obecně vězni něco udělají, pak se na policii přiznají, u soudu už ale tvrdí něco jiného a potom přijdou do vězení, kde jsou všichni nevinní. A když je někdo skutečně nevinný, tak má obrovský problém dokázat, že to tak je.

Dá se tedy říct, že byste se s někým víc ve vězení skamarádil?

Hodně jsme spolu cvičili právě s Černým a s Otou Biedermanem (pachatelem pěti vražd). Teď tady chodíme hodně s Robertem Templem (dvě vraždy) hrát nohejbal, chodí s námi hrát i Dušan Kazda (vražda faráře a pokus vraždy taxikáře), s kterým chodím i občas cvičit. Vždycky s někým nějak komunikujete.

Přemýšlel jste někdy nad tím, že byste si něco udělal? Vždyť s malými přestávkami sedíte už sedmnáct let.

Já vám něco řeknu. Když jsme se o tom mockrát bavili, například se štábem z filmu Kajínek, tak jsem přímo říkal, že kdybych věděl, že tady mám zemřít, tak se hned dneska oběsím. Pro mě nemá smysl žít ve vězení. Lidi, kteří ty činy udělali, ať si tady žijí a snaží se tady o něco, ale já jsem to neudělal, tak tady prostě nemám důvod být.

Myslel jste na to od svého slavného útěku z Mírova v říjnu 2000, že byste někdy znovu utekl, například když v roce 2004 neobnovili váš proces?

Všude, kde jsem byl, na Mírově nebo ve Valdicích, za mnou ti bachaři chodili a říkali: My naprosto chápeme, že jste utekl, kdybychom byli ve vaší situaci, taky bychom to udělali. A vždycky dodali: Hlavně utečte, až nebudeme mít službu my.

Přemýšlel jste nad tím někdy znovu vážně?

Můj útěk z Mírova přinesl to, co jsem chtěl – otevření té situace. Potom, co jsem si tím vším prošel, jsem byl rozhodnut, že udělám všechno pro to, abych řešení našel legální cestou. Mohl jsem třeba utéct před mnoha lety ve Valdicích.

Proč myslíte, že jsem dnes tady v Karviné? Protože před mnoha lety ve Valdicích, když si nějací lidé chtěli vylepšit své jméno a postavení, tak chodili a říkali: Kajínek chce utéct.

Doživotní vězeň Josef Kott (odsouzen k nejvyššímu trestu spolu s Michaelem Kutílkem za spáchání čtyř vražd během 48 hodin z roku 1990 – pozn. red.), klasické hovado a kreatura, která nikdy neunese to, že by někdo mohl být oproti němu nevinný a že by někdo mohl být ve vězení za něco, co neudělal. Tak ten se domluvil ještě s dalšími dvěma doživotními vězni podobného rázu a šéfovi věznice ve Valdicích řekli, že už mám připravený útěk a že to už každou chvíli přijde. On běžel na generální ředitelství a nechal mě převézt na Mírov. To bylo asi před třemi či čtyřmi lety.

Když mě pak přivezli na Mírov, tak tam omdlévali a říkali: Ježíšmarjá, co tady děláte, my vás tady nechceme. To byste musel vidět. (směje se) Tak se mě všichni chtěli zbavit, ale tady už se tváří, že je to v pohodě.

V Karviné se vašeho útěku nebojí?

Oni si tady myslí, že jsou tady vysoké zdi. Tady je dvůr, uvnitř kterého je udělaný ještě další dvůr, kam já chodím na vycházky, a oni předpokládají, že tam bych nikde nemohl nikam vylézt, protože je to strašně vysoko a nikam bych se vlastně nemohl dostat. Nad celou mám detekční zařízení, abych nemohl mít mobil. Kdybych ho zapnul, tak se jim to ukáže a hned by tam byli. Je tu třeba strašně moc různých oddělení. Jsou tu mentálně retardovaní, co se jim dřív říkalo debilní, ale dnes jsou mentálně retardovaní. Jsou tady také nepohybliví nebo nezařaditelní vězni, staří lidé a pak doživotní vězni.

Kolik vás tady je?

Je tady šest cel. Oni ale mají pořád tu myšlenku, že mě každé dva roky budou strkat do nějaké jiné věznice, ale ty jsou jen tři a já to všude znám.

V jakých časových limitech vám mění věznice?

To tak není. Vymysleli, že bude rotace vězňů. Ale jsou vězni, kteří třeba nikdy nerotovali a jsou přes dvacet let v jedné věznici. Je to jen proto, aby mě mohli zase někam jinam strčit, aby se mě nějak zbavili, tak aby to měli jak odůvodnit.

Jak se vlastně díváte na svou velkou fanouškovskou základnu, především na takové množství fanynek, které k vám jakýmsi způsobem tíhnou?

Některé si asi neuvědomují, že mi je padesát. Je to o tom, že mi hodně psali lidi, kteří sami na tom byli psychicky nebo fyzicky špatně, měli problémy a říkali, že je strašně podpořilo to, když viděli, jak se nevzdávám. Že stále bojuju za to, že jsem tady nespravedlivě odsouzený a že se tomu nepoddávám. A jim to pomáhalo v jejich vlastních osobních bojích.

Nevyjdu z vězení s tím, že nemám kam jít, že bych zamířil třeba pod most.

Jste připraven na to, že ani nynější návrh na obnovu vašeho procesu nemusí vyjít?

Doufám, že to vyjde, že se to posune tam, kam se to má posunout, ale samozřejmě že to nemusí vyjít. Jsou pak i další varianty a uvidíme, co se stane. Věřím však tomu, že z věznice nepůjdu až ve chvíli, kdy mi bude přes šedesát, protože co potom. To je docela pozdě na to, že bych si měl odsedět 28 let za něco, co jsem neudělal. To mi tedy přijde moc.

Můžete mít ve vězení nějaký kontakt se ženou?

To je pro mě nepochopitelné. Ve vězení existuje možnost tzv. nestandardních návštěv, kdy bez jakékoli kontroly budete v místnosti s postelí a sprchou a je tam možnost nějakých sexuálních akcí. Platí to pro všechny, jen pro doživotní vězně ne, což jsem nikdy nedokázal pochopit. Už se o té změně dokonce i jednalo, ale oni se zatím tváří jako že nic. Bývalému řediteli této věznice jsem říkal, že by bylo na čase, aby mi povolil nestandardní návštěvu, a on mi řekne: Tak se těšte, až vás pustí, pak to ještě pro vás bude o to lepší.

Vy máte nějakou lásku?

To jsou soukromé věci, které nechci rozebírat.

Po dvaceti letech doživotního trestu byste mohl požádat o podmínečné propuštění. Kdy to přesně nastane?

Já ale můžu požádat o podmínečné propuštění s tím, že musím dohromady odsedět 28,5 roku, z čehož 8,5 ještě za tu loupež. Teď mi zbývá asi 11,5 roku.

Vám je teď padesát let, a pokud správně počítám, z vězení byste se mohl dostat v jednašedesáti, v roce 2022.

Ano, tak nějak to je. Zrovna teď mám za sebou odsezeno sedmnáct let, takže bych měl ještě sedět 11,5 roku, což je pro mě naprosto neuvěřitelná věc. Přitom všichni skuteční vrazi se už v této době připravují na to, že si za dva či tři roky budou podávat žádost o podmínečné propuštění. A já, který nikoho nezabil, budu čekat ještě dalších 11,5 roku, pokud se něco nestane.

Dokážete si vůbec představit po těch letech vyjít v jednašedesáti ven?

Ale to víte, že si to dokážu představit. Mám určitou výhodu v tom, že mám určité zkušenosti a že bych nevyšel z vězení s tím, že nemám kam jít, že bych zamířil třeba pod most. Mám určitě nějaké sociální zázemí a dobrou možnost nějakého přizpůsobení. Navíc i přes to, že jsem zavřený v té kleci, pořád vím, co se děje, čtu noviny.

Věznice Karviná

Věznice Karviná

FOTO: Radim Vaculík, Právo

Jak je to vlastně s délkou vašeho trestu? Vy jste si nejprve musel odpykat jedenáctileté vězení za loupež a teprve až roce 2002 vám začalo běžet doživotí, ne?

To je taky neuvěřitelné. Problematika českého soudnictví je zvláštní. Kdyby mi soud nedal doživotí, tak by mi musel započítat tu loupež a dát mi nějaký trest k tomu, aniž by přesáhl danou sazbu. Takže kdybych byl ohrožen sazbou do patnácti let, tak by mi museli dát maximálně 6,5 roku, protože mi z těch jedenácti let zbývalo odsedět 8,5 roku.

Ale protože mi dali doživotí, podle zákona je to tak, že doživotní trest se neslučuje s žádným jiným trestem, protože prostě máte doživotí. Ale někdo zapomněl na to, že to není pravda, že po dvaceti letech máte právo podat si žádost o podmínečné propuštění.

Jenže v mém případě někdo zapomněl na těch zbývajících 8,5 roku za loupež. Všichni se tvářili, jako kdyby najednou nebyly. Jenže já celých těch 8,5 roku seděl v podmínkách doživotí, přitom jsem měl právo jít do nějaké lepší věznice a žádat o podmínečné propuštění. Nikoho to nezajímalo a všichni se tvářili, že se nic neděje.

Je to tedy tak, že vás nechali odsedět si zbytek z jedenácti let a pak jste plynule ve stejném vězeňském režimu přešel na trest doživotí?

Je to přesně tak. Trochu to rozeberu. Když mě v únoru 1994 zatýkali kvůli té věci z května 1993, měl jsem tehdy odsezeno z jedenácti let loupeže 2,5 roku. Automaticky jsem tudíž po zatčení měl jít rovnou do výkonu trestu, abych si odseděl ten zbytek. Plzeňský soud mě ale držel ve vazbě.

Jak dlouho? Do pravomocného odsouzení?

Ne. Drželi mě tam dva roky a teprve potom, kdy už mi vazbu nemohli prodloužit, mě soudce Polák poslal do výkonu trestu, kde už jsem správně měl být dávno.

Víte, v mém případě se soudce Polák ptal soudních znalců z oboru psychologie, jaký trest by u Kajínka připadal v úvahu, a dal jim na výběr – dvanáct až patnáct let, patnáct až pětadvacet let anebo doživotí. Oni mu přímo řekli, že jestliže bude Kajínek uznán vinným, tak u něj připadá v úvahu trest dvanáct až patnáct let, jiný prý nemá smysl.

Soudce se jednoho z nich zeptal, zda jsem napravitelný, a ten odpověděl, že o mně prostě nemůže říct, že jsem nenapravitelný. Polák to nemohl unést, protože v ten moment mi nemohl dát doživotí.

A požádal o revizní posudek jiné znalce.

Advokátovi řekl, že by se měl udělat revizní ústavní posudek a co my na to. Právníka jsem se ptal, co to pro mě může znamenat. Odpověděl: Pojedete na dva či tři měsíce do blázince, kde vás budou pozorovat a mluvit s vámi. Tak jsem si říkal, že v tom případě ten posudek musí vyjít ještě lépe, jestliže se mi někdo bude dva nebo tři měsíce věnovat a pozorovat mě. Tak jsem souhlasil. V novinách se poté objevovalo, že jsem si tím vlastně sám požádal o doživotí, když jsem požádal o revizní posudek. To ale byla Polákova věc. Znalci pak za mnou byli na jedinou hodinu ve vazební věznici a neudělali se mnou nic…

Věznice Karviná
Prvorepubliková Věznice Karviná je jedním ze tří nápravných ústavů s nejpřísnějším režimem zvýšené ostrahy, kam lze umístit muže odsouzené na doživotí. Prošla velkou rekonstrukcí a na první pohled i díky světlé barvě fasády vůbec nelze zvenčí poznat, že jde o vězení, které se navíc nachází takřka v centru města. Od května 2008 otevřeli v Karviné celkem šest samostatných cel určených doživotním vězňům a Jiří Kajínek patří mezi první „hosty“. Jak dlouho ale na severu Moravy pobude, nikdo neví. Kvůli jeho slavnému útěku z Mírova v říjnu 2000 totiž Kajínka v nepravidelných intervalech stěhují z jedné věznice do druhé, tedy přesněji z Valdic do Mírova a z Mírova zase do Karviné. To aby si nikde nezvykl a znovu neutekl, čemuž se sám Kajínek upřímně směje.