Začínal jako učitel, kterého touha po kumštu přivedla nejprve do armádní redakce rozhlasu. Tam se zrodil Jára Cimrman a filmové scénáře, které ho tak proslavily, na sebe nedaly dlouho čekat. Nyní už téměř dvacet let píše na volné noze a osmadvacátého března oslaví své pětasedmdesáté narozeniny.

Chystáte oslavu? Co byste si nejvíc přál?

S tím, že mi bude už pětasedmdesát, se nedá nic dělat. A pocity jsou dva: na jednu stranu je to cifra hrozivá a na druhou stranu je člověk rád, že se takového věku dožil, a tak to beru. Žádné velké oslavy nechystám kromě přípitku, který bude buď u nás doma, nebo na chalupě v kruhu rodiny. A co bych si přál? Samozřejmě zdraví a štěstí.

S manželkou, jež je jeho rádcem i kritičkou, žije celý život.

S manželkou, jež je jeho rádcem i kritičkou, žije celý život.

FOTO: ČTK

Chtěl byste zastavit čas?

Čas neumí zastavit nikdo, takže si to nepřeju, ale co si přeju, je, abychom měli ještě pár let sílu táhnout Cimrmanovu divadelní káru od města k městu a aby ta značka neztratila glanc. Prostě aby to nebylo, jako když dojíždí gramofon, nahrávka se zpomaluje a zasekává, protože slábne péro.

Co děláte pro to, abyste se i v pětasedmdesáti letech cítil dobře?

Rád třeba chodím rychlou chůzí na procházky do obory Hvězda. Jsem totiž procházkář. Někdy pochoduju každý den. A nejradši chodím sám. Dávám si pozor, abych přitom neměl ruce na zadku, jak to my důchodci míváme při chůzi ve zvyku, ale samy mi tam, potvory, jdou.

Vloni jste prodělal operaci kýly. Je už vše v pořádku?

Jo, zatím se naštěstí cítím dobře. (Klepe na dřevo.)

Kromě toho prý také rád relaxujete při zednické práci…

To jo, ale ta bude zase až v létě. Není to tak, že bych něco stavěl, ale udržuju. Omítka na chalupě se odlupuje pořád, a tak nahazuju, štukuju, bílím a to mě vyloženě baví. Vždycky si to na léto schovávám jako odměnu.

Při udílení letošních Českých lvů získal Zdeněk Svěrák cenu za mimořádný přínos české kinematografii. Úspěch slavil i jeho syn - film režiséra Jana Svěráka Kuky se vrací byl oceněn hned třemi Českými lvy.

Při udílení letošních Českých lvů získal Zdeněk Svěrák cenu za mimořádný přínos české kinematografii. Úspěch slavil i jeho syn - film režiséra Jana Svěráka Kuky se vrací byl oceněn hned třemi Českými lvy.

FOTO: Petr Horník, Právo

Proto je tedy dobré mít chalupu?

Rozhodně. Je velká, a než ji oblezete, trvá to skoro celé léto.

Pak je jasné, proč jste v textu k písničce Dělání použil verš „upeč třeba chleba, postav třeba zeď“. A když vzpomenu na další váš slavný text k písničce Není nutno, kde se zpívá „nemít žádné kamarády, tomu já říkám neštěstí“, to je ve vašem případě určitě také ze života…

Jako jsou dlouhohrající desky, tak já mám dlouhohrající přátelství. Uhlíř je velice dlouhohrající. Láďa Smoljak už není, ale naše přátelství bylo ještě delší. S Miloněm Čepelkou se znám od svých osmnácti let a s Boříkem Pencem dokonce z první třídy. A protože my všichni, co spolu mluvíme v Divadle Járy Cimrmana, jsme letitá družina, která spolu prožila dobré i zlé, mám vlastně osvědčených kamarádů ještě víc.

Mít takové opory, u nichž víte předem, že budou v těžkých chvílích na vaší straně, je jako mít několik dobrých pojišťoven. S tím se prostě žije líp. A „nemít žádné kamarády“, to je opravdu neštěstí. A také je pravda, že „hlavně nesmí býti smutno“. Tedy, nemělo by.

Zdeněk Svěrák na Českém lvu

Zdeněk Svěrák na Českém lvu

FOTO: Petr Horník, Právo

Jak ta písnička vlastně vznikla?

Při práci na scénáři filmu Tři veteráni. Když si otevřete Werichovu pohádku, najdete tam jiný popěvek. Přestože Werich je můj pánbůh i jako textař, do filmové pohádky se mi jeho text nelíbil, a tak jsem si říkal, že budu mít tu drzost a udělám jiný. Tak vznikla písnička Není nutno.

Před pár dny jste v Supraphonu vydal cédéčko pan Buřtík a pan Špejlička, což je vlastně audionahrávka stejnojmenné knihy, která v nakladatelství Albatros vyšla na podzim. Jak tyto příběhy vznikly?

Postavy pana Buřtíka a pana Špejličky vznikly, když mému synovi Honzovi bylo asi pět let a dceři Haničce devět a já jim před spaním vyprávěl různé legrační příběhy. Měli to radši, než když měli číst sami. Moc jsem si s hrdiny těch vyprávění hlavu nelámal a napadli mě právě tihle dva pánové. Asi proto, že jako kluk jsem měl rád filmovou dvojici komiků Laurela a Hardyho a pak také Voskovce a Wericha. Jeden byl hubený a druhý tlustý a to se mi líbilo.

Poprvé ty příběhy vyšly knižně už v sedmdesátých letech…

Ano, bylo to v roce 1971 a 1972, takže to je už čtyřicet let. Vyšly v edici Kulihrášek a byly to dva nenápadné útlé sešity, které hladinu dětské literatury nijak nerozčeřily. Přesněji řečeno nikdo si jich nevšiml. Po letech se ozval šéfredaktor Albatrosu Ondřej Miller, že je to prý napsáno neošuntělým jazykem, a že kdybych něco připsal, mohlo by to vyjít jako vázaná knížka. Trvalo to ale několik let, než jsem se k tomu odhodlal. Proto jsem také z Albatrosu dostal diplom pro nejdéle přemlouvaného autora. Takovou cenu ještě nemám. Slíbil jsem, že bude viset na čestném místě.

Baví vás vyprávět pohádky?

Hlavně jsem v tom hodně cvičený, takže jsem se jako předčítač už vypracoval. Když máte dvě děti a pět vnoučat a každému na noc čtete, přijde to samo. Když jsem to cédéčko ve studiu namlouval, vzpomněl jsem si na to a prožíval jsem to znovu, jako kdyby byli malí potomci vedle mě.

Takže jste měl z knihy i cédéčka radost?

Ano, protože je to smíchotvorná práce. Mezi všemi těmi pohřby, co nás v poslední době potkaly, to je určitě hezká událost, když se narodí veselé cédéčko nebo knížka. A když je pro děti, platí to obzvlášť. (Po Ladislavu Smoljakovi zemřel v únoru 2011 další z členů Divadla Járy Cimrmana herec Pavel Vondruška - pozn. aut.)

Hudbu k příběhům, jež vyšly na CD, složil váš dlouholetý spolupracovník a přítel Jaroslav Uhlíř. Volba skladatele byla asi jasná už předem…

S Jardou se známe třiačtyřicet let a stejně dlouhou dobu spolupracujeme. Má talent, smysl pro humor a vytrvalost a máme se rádi, jinak bychom spolu tak dlouho spolupracovat nemohli. S Láďou Smoljakem to bylo také tak.

Jak jste se vyrovnal s odchodem vašeho životního kolegy a přítele Ladislava Smoljaka? Vzpomínáte na něj?

V divadle hrajeme pořád, jako kdyby to všechno viděl a byl tam s námi.

Jako by seděl v první řadě?

Spíš si představujeme, že se dívá seshora, odkud mu nic neunikne, takže si říkáme třeba: Dneska by byl Láďa spokojenej anebo Dneska by nám dal!

Počet představení jste od loňského roku redukovali a měsíčně jich včetně zájezdů odehrajete dvacet. Tak vám to vyhovuje?

Udělali jsme to, co říkáte, a na druhou stranu jsme ještě pro sebe i pro diváky udělali takové vylepšení, které se jmenuje „Synové pomáhají otcům“. V komedii Vražda v salonním kupé s námi hrajou dva - syn Miloně Čepelky Josef, člen Klicperova divadla v Hradci Králové, a také syn Vaška Kotka, který je také herec. Asi ho znáte, jmenuje se Vojta.

Patnáctá a poslední hra divadla Járy Cimrmana má název České nebe.

Patnáctá a poslední hra divadla Járy Cimrmana má název České nebe.

FOTO: ČTK

Takže jste soubor omladili z vlastních řad?

Tihle dva mladí kluci se střídají v roli policejního praktikanta Hlaváčka, baví je to a jsou dobří. A pro pohádku Dlouhý, Široký a Krátkozraký jsem zase požádal Miroslava Táborského, jestli by za Ladislava Smoljaka nehostoval jako Bystrozraký. A to je, myslím, taky divácky zajímavé, jak mezi námi obstojí zkušený profesionální herec.

Jak se vám líbil zatím poslední film vašeho syna, režiséra Jana Svěráka, Kuky se vrací?

Líbil se mi moc, proto jsem v něm také namluvil jednu z postav, kapitána Hergota. Je to sympatický a docela odvážný pokus vrátit do filmu loutky, které mají nehybnou tvář, jak jsme na to byli zvyklí v dobách Jiřího Trnky. I knížka, kterou Honza o Kukym napsal, je krásná.

Ve snímku Vratné láhve jste se synem tvořili úspěšný tým scenáristy a režiséra, i když jste scénář musel před realizací filmu podle režisérových pokynů několikrát předělat. Pracujete na nějakém dalším scénáři?

Teď nepíšu scénář, ale další knihu povídek. Ta první dosáhla slušného nákladu, a tak po mně nakladatelství Fragment chce druhý díl. Musím napsat deset povídek a mám jich zatím sedm.

Vaše první povídková kniha vznikala desítky let, protože jste v ní použil i texty, které jste napsal už hodně dávno. Teď to tedy bude úplně jinak?

Ano, tahle kniha se bude jmenovat Nové povídky a všechny budou čerstvé. Nevím, jestli dobré, ale čerstvé jo.

Dal jste si termín, dokdy je chcete mít hotové?

Termín mi dalo nakladatelství a je to do konce srpna.

Při charitativní sportovní akci Běh pro Paraple s Jiřinou Bohdalovou, Karlem Schwarzenbergem a Jiřím Bartoškou.

Při charitativní sportovní akci Běh pro Paraple s Jiřinou Bohdalovou, Karlem Schwarzenbergem a Jiřím Bartoškou.

FOTO: ČTK

Divadlo Járy Cimrmana napřesrok oslaví pětačtyřicet let od svého založení. To slavit budete?

První premiéru jsme měli v roce 1967. Před třemi lety jsme slavili čtyřicet let, a blíží se už další výročí. Dřív jsme oslavy dělali po pěti letech, ale teď se mi do toho už nechce. Ani to nemám rád, protože s tím je vždycky spojena spousta práce. Lepší je oslavit to tím, že budeme hrát, jako by se nechumelilo.

Před nedávnem jste si pořídil limuzínu značky Mercedes s automatickou převodovkou. Proč vlastně? Chcete se při jízdě kochat krajinou?

Pohodlnější auto jsem ještě neměl. Má totiž takzvané pneumatické pérování, což je dobré na páteř. Já na divadelních zájezdech řídím, a i když jezdíme na dlouhé vzdálenosti, sedíme si jako v peří. Také tam jsou anatomická sedadla, která si můžete i během jízdy různě přifukovat a tvarovat, takže pořád nesedíte v jedné strnulé poloze. A je tam i takový hlídač, který mi v noci cestou ze Zlína najednou pípnul a napsal: Byly u vás detekovány příznaky ospalosti. Zastavte a odpočiňte si. To jsem se až lekl.

Jak to vaše auto pozná?

Ten hlídač prý vyhodnocuje cukání volantem i jak brzdíte nebo přidáváte plyn. Možná i jak se v sedadle vrtíte. Teď jen čekám, kdy pískne a napíše mi: Máte plný močový měchýř, okamžitě zastavte!