Hlavní obsah

Jitka Čvančarová: V Mali téměř devadesát procent žen podstoupí obřízku

Právo, Dana Kaplanová

Má v sobě dobrodružné geny: v Pacifiku plavala mezi žraloky, putovala s batohem po Tibetu a teď se vrátila z Mali, kde se stále umírá na tetanus. „Zasáhlo mě to, ale rozbrečela jsem se až doma,“ přiznává dvaatřicetiletá herečka Jitka Čvančarová.

Jitka Čvančarová - StarDanceVideo: Novinky

 
Článek

Chybí vám snad jen polární výprava. Nechystáte se na nějakou?

Ne! (smích) Tam mě to netáhne. Myslím, že znám své možnosti fyzické i psychické. Určitě neriskuji.

Ne, vůbec! Jen tak si prostě zaplavete mezi žraloky!

To nebyl takový risk. Lidé, kteří tam žijí, vědí, co dělají. Jen jsem se k nim přidala. Nešla bych do opravdového nebezpečí, jsem zodpovědná, ačkoli to zvenku může vypadat jinak. Ale připouštím, že jsem adrenalinový typ, zvlášť když jde o zvířata, to trochu ztrácím pud sebezáchovy. Vrhám se na zvířata, to je pravda.

A má to nějaké následky? Třeba jizvy po těle?

Zatím se všemi celkem kamarádím, jen od koňské „hubičky“ mám trochu prokousnutou spodní čelist, tedy mám malou jizvu na památku.

Foto: archiv, Právo

Koho ta injekce bolí víc?

Jak jste v Tibetu snášela tu výšku?

Výšková nemoc je hodně nebezpečná, i ve čtyřech tisících se umírá. Nezáleží na tom, jestli jste sportovec nebo nesportovec, kuřák nebo nekuřák, tělo vás lehce zklame! Ale naše výprava rozhodně nepodcenila aklimatizaci. Na cestu po Tibetu mě vzal kamarád dobrodruh, cestovatel a horolezec Ruda Švaříček, byla jsem tedy v nejlepších rukou. Poctivě jsme postupně překonávali nadmořskou výšku, hodně jsme pili, klidně až pět litrů denně, aby se zředila krev. Nicméně i tak se mi nepatrně motala hlava.

Trochu bych se bála i do vnitřní Afriky. Vy jste odjela do Mali bez zaváhání?

Z mého pohledu nehysterky zvyklé na cestování nebylo až tak čeho se bát. Ale ačkoliv jsem předtím znala tento kontinent pouze na severu, teď jsem v rámci projektu Pampers -Unicef poznala pravou Afriku. Světová charitativní organizace UNICEF mě požádala, abych odjela jako ambasador za Českou republiku do jedné z nejchudších zemí světa a podala svědectví o jejich práci v terénu. Konkrétně jak funguje projekt na vymýcení mateřského a novorozeneckého tetanu. Myslím, že taková věc se neodmítá.

Jaké byly vaše první dojmy na letišti v Bamaku?

Byla jsem nadšená, jak jsou ženy krásně barevně oblečené. Působily přátelsky, vesele, čistě a vyžehleně. Mají můj obrovský obdiv, když vím, jak obtížný mají život, co všechno mají za sebou, v jak obrovské chudobě žijí.

Foto: archiv , Právo

Jitka Čvančarová

Co všechno mají za sebou?

V Mali téměř devadesát procent žen podstoupí obřízku, což představuje v nevyhovujících podmínkách amputaci malých i velkých stydkých pysků a klitorisu. Pak se nařízne kůže v tříslech a sešije se tak, aby se rána zakryla. Dívky začínají rodit ve třinácti letech. Průměr na rodinu je sedm dětí. Situaci může změnit jedině vzdělání, přístup k informacím a odvaha dívek myslet samostatně. Ale není jednoduché, aby rodina mohla dívku posílat do školy, ve které je i tak na jednoho učitele například sto žáků.

Cítila jste se v takovém prostředí bezpečná?

Bylo pouze jedno místo, kde jsem se cítila velmi nepříjemně a jako nežádoucí vetřelec. A to na městském tržišti hlavního města Bamako. Samozřejmě jsem se chovala jako na návštěvě, tedy velice pokorně, slušně, neupozorňovala jsem na sebe a snažila se nijak nenarušovat obvyklou atmosféru, přesto nám místní lidé dávali zřetelně najevo nelibost. Nechci říct, že by snad šlo o život, ale vnímala jsem silně agresivitu a nevraživost domorodců. Proti tomu přijetí naší pětičlenné evropské delegace ve vesnicích bylo až dojemně vřelé, přátelské a nadšené.

To je vidět i na fotografiích, které jste přivezla.

V jedné vesnici se na takovém provizorním náměstíčku pod stromem shromáždila asi stovka žen s miminky u prsu, ostatní děcka běhala kolem. Čekaly na nás, věděly, že vezeme vakcíny, které jim pomůžou. Všechny ženy ke mně přišly a podaly mi ruku, bylo to dojemné, bezprostřední a milé. Zadržovala jsem slzy. Děti nás zdravily - Nazdar, bělochu! Velice mě překvapila disciplína a kultivovanost, s jakou probíhaly diskuse o očkování, zajímalo je všechno a moudrost těch negramotných žen mě až zaskočila.

Foto: archiv, Právo

„Ženy s dětmi na nás čekaly pod stromem, jejich moudrost mě až zaskočila,“ vzpomíná herečka.

Co vám šlo hlavou, když jste držela v náručí miminko?

Nejen miminko, děti se na mě věšely od hlavy k patě, vůbec se nebály. Africké děti se občas bílé kůže obávají, mě se nebály. Bylo dojemné, jak se euforicky radovaly z voskových pastelek, které jsem před odletem na poslední chvíli nakoupila. K mému překvapení s nimi začaly malovat hlavně na sebe. Udělaly si zelenou pusu a červené obočí, byly nadšené.

Samozřejmě mi bylo líto, že nemohu dětem dovést důležitější věci, jako třeba kamión piškotů. V Mali se umírá ve velké míře na podvýživu. V jednom z výživových center, která jsme navštívili, jsem potkala ženu již popatnácté těhotnou. V náruči držela své čtrnácté podvyživené dítě, ale ve skutečnosti páté, protože devět předchozích zemřelo nebo vůbec nepřežilo porod.

Na její smutný pohled z toho provizorního špinavého nemocničního lůžka, kde u svého dítěte seděla, nikdy nezapomenu. Mnohdy je pomoc Západu rozvojovým zemím diskutabilní, nelze narušovat jejich přirozené životní prostředí, jejich kulturu, zvyky a tradice, ale můžeme zamezit tomu nejhoršímu, tedy smrtelným nemocem, jako je třeba právě tetanus.

Co jste udělala jako první, když jste se vrátila z Mali?

Šla jsem spát, protože jsem byla celou noc vzhůru. Dopřála jsem si náš luxus - vanu plnou horké vody a pěny, pohodlnou postel. Probírala jsem fotky a vybavovala si zpětně všechny ty lidské osudy a příběhy, jakých jsem byla svědkem, a najednou ze mě všechno spadlo, rozbrečela jsem se. Viděli jsme to nejhorší, co jsme mohli, emoce se stupňovaly, ale pořád jsem držela. Až když jsem se vrátila do svého prostředí, to propuklo. Vybavovala jsem si ty dětské obličeje, vidím je pořád, a byla jsem smutná.

Kde se ve vás vzaly cestovatelské geny?

Myslím, že je mám hodně po tátovi. Táta byl vášnivý cestovatel, bohužel v dobách komunismu jezdil jen prstem po mapě. Toužil po Himálajích, často jsme doma spolu listovali atlasem, to bylo vedle cestopisů jeho nejoblíbenější čtení.

Čtyři roky jste tváří charitativní organizace DeBra, která se jako jediná stará o pacienty se vzácným onemocněním kůže, s takzvanou nemocí motýlích křídel. Proč jste si vybrala zrovna tohle?

Pokud jste osoba takzvaně veřejně známá, obrací se na vás mnoho lidí s prosbou o pomoc. DeBra mezi všemi poutala mou pozornost svou naprostou poctivostí, nezištností a absolutním zapálením pro věc. Já si v dnešní době té srdcařiny velmi vážím. A navíc pacienti, jimiž jsou převážně děti s kůží křehkou jako motýlí křídla, nikoho nezajímali. Pro většinu je tato vrozená, smrtelná a obrovsky bolestivá nemoc pouze nekomerční záležitost, neboť postihuje hlavně pacienty v raném věku života. Je to dnes nejsložitější dermatologické onemocnění vůbec.

Co pro ně můžete udělat?

Sháníme prostředky na ošetřovací materiály, protože pojišťovny hradí ani ne třetinu, pořizujeme různé zdravotní pomůcky, pořádáme ozdravné pobyty pro pacienty, informační kampaně, poskytujeme pomoc sociální pracovnice, je toho mnoho konkrétního a vše je možné najít na www.debra.cz

O čem jste snila jako malá holka?

O tom, že budu krasobruslařka nebo baletka, že se budu vznášet. Opravdu jsem i jako malá na krasobruslení chodila, ale rodiče chtěli, abych měla hudební vzdělání. Začala jsem tedy chodit na klavír a na zpěv a tím moje sportovní kariéra skončila.

Vaši uměleckou kariéru jste odstartovala na brněnské JAMU, přitom jste maturovala na stavební průmyslovce v Mělníku. Co to je za kombinaci?

Moje maminka je projektantka a myslela si, že půjdu v jejích šlépějích. Holt, já se vydala jinudy.

Až do maturity si to ale myslet mohla, ne?

To určitě ne, hned jsem věděla, že to dělat nebudu. Spíš jsem plnila vůli rodičů. Mám alespoň rozšířený obzor v jiném oboru. Mnoho mých kamarádů přestavuje byt a já mám docela cit pro navrhování interiérů, tak jim pomáhám. Něco z té stavebky ve mně zůstalo.

Takže si umíte i něco opravit?

S mým bratrem jsme byli vedeni k tomu, abychom zvládli mužské i ženské práce, myslím, že jsme oba docela šikovní. Jenže já se viděla hlavně v kreativním umění, tak jsem se z Mělníka vydala do Brna na muzikálové herectví na JAMU.

A pak jste v Městském divadle v Brně zůstala několik let.

Na Brno mám krásné vzpomínky, to divadlo mě profesně vychovalo. Lepší školu bych nikde jinde dostat nemohla. Mám tam spoustu přátel a ráda se tam vracím. A nikdy jsem zcela nepřetrhla to mateřské divadelní pouto.

Ale pak se Brňačky začaly stěhovat do pražského Divadla Pod Palmovkou…

Tak já se spíše postupně začala vracet blíže rodné půdě. Začala jsem hostovat v několika pražských divadlech, točit v televizi, přišly první filmy…

Máte Pod Palmovkou krásné role, třeba Evu v Gazdině robě, nebo Marii Stuartovnu ve hře Ať žije královna.

Gazdinka je moje srdeční záležitost. Myslím, že je to opravdu krásné představení, na které se diváci rádi vracejí.

Také jste v Divadle v Celetné…

Zrovna včera jsme tam hráli Dostojevského Běsi, které inscenoval Alexandr Minajev, skvělý to člověk a nadaný režisér. Krásná práce a ojedinělé představení. A další představení, na které diváci chodí i několikrát, je Cyrano de Bergerac, kde hraji už pět let Roxanu.

Cítíte se líp před kamerou, nebo na jevišti?

Ideální je obojí propojovat. Kdybych byla dlouho v divadle, chyběla by mi kamera a naopak. Zatím to funguje v symbióze.

Co vás čeká v nejbližší době?

Role Emmy v představení Cena za něžnost, kde jde hlavně o vztah matka - dcera. Všichni asi znají stejnojmenný film s Jackem Nicholsonem a Shirley McLaineovou. Začínáme právě zkoušet v pražském Divadle Palace.

Jaké máte profesní přání?

Profesně příliš nesním. Říkám si, co má přijít, přijde.

Člověk leccos oželí, ale čeho se v životě nikdy nevzdáte?

Rodiny. Na tu budu mít vždycky čas. Nikdy se nevzdám našich mělnických nedělních rodinných obědů, kdy se všichni sejdeme a všechno probereme. Nic víc než vidět kolem sebe zdravou a šťastnou rodinu si nepřeji. A jednou i tu moji vlastní.

Jitka Čvančarová

Narodila se 23. března 1978 v Mělníku.

Vystudovala muzikálové herectví na JAMU v Brně.

V Městském divadle Brno byla v angažmá do roku 2007, teď je na volné noze.

Kromě filmů se objevila v seriálech Ordinace v růžové zahradě, Dokonalý svět a Cukrárna.

Loni tančila v soutěži StarDance, chtěla by se naučit flamenco, po tanci se jí stýská.

Chodí na bikramjógu, ráda cestuje.

Žije v Praze, je svobodná.

Reklama

Související témata:

Související články

Joanne Rowlingová tíhu slávy málem neunesla

Knihami o osiřelém kouzelníkovi Harrym Potterovi vydělala miliardy a z rozvedené matky žijící na podpoře se rázem stala celebritou a jednou z nejbohatších žen...

Výběr článků

Načítám