Na letošním udílení hudebních cen Anděl jste se po šesti letech opět sešel na jednom pódiu se všemi bývalými kolegy z kapely Lucie. Opravdu vás ten obrovský potlesk a sošky anděla - za desku dvacetiletí (Černý kočky mokrý žáby, 1994), skupinu dvacetiletí a absolutního vítěze v kategorii interpret dvacetiletí - nepřiměje alespoň popřemýšlet o návratu?

(zamyslí se) Jak říká Robert Kodym: Nikdy neříkej nikdy.

Ale je to právě on, kdo vám nezvedá telefony a nekomunikuje…

Ano.

Lucii tvořily samé osobnosti. „Čtyři kohouti na jednom smetišti,“ jak jste kdysi prohlásil. Nakolik je těžké v takovém kolektivu ukočírovat vlastní ego?

Když máte v kapele například dva sólisty, a nemusí to být zpěváci, ale třeba kytarista a zpěvák, tak si musejí mezi sebou vytvářet umělecký prostor. Ale ten končí tam, kde začíná prostor toho druhého. Jenže tady právě můžou vzniknout třecí plochy. A člověk podvědomě jakoby nechce mít dané hranice. Každý by si teoreticky měl dělat, co chce. Pak je spokojený. Když ho někdo omezuje, nebo alespoň má ten pocit, tak se s tím musí nějak srovnat. Vysvětlit si to. Ale to je normální asi v každém zaměstnání.

Vy jste na Andělech navíc vyhrál také kategorii zpěvák roku. Akademici tak ocenili vaše poslední album Teď a tady. Podle slov jednoho kritika bude deska jednou chápána tak, že jste jí prolomil své hudební hranice. Vnímáte to podobně?

Faktem je, že s Petrem Kofroňem (spisovatel, skladatel a dirigent soudobé vážné hudby - pozn. red.), který se mnou na albu spolupracoval, jsme se pouštěli do vod, v nichž jsem ještě nebyl. Dělat něco jiného mi přišlo zajímavé. Většinou se totiž člověk pohybuje jen v písňové formě, kde je ale těžké vymyslet cokoli nového. Když však člověk zabrousí do jiných forem, může to být zajímavé.

Proč vás lákala právě oblast vážné hudby?

Poslouchám různou muziku, nemám ji žánrově rozdělenou. Třeba zrovna nedávno jsem byl v Národním divadle na opeře Bohuslava Martinů Hry o Marii. Začátek mé změny je zřejmě u Petra Kofroně. Takže (kromě toho, že chci jet teď s kapelou miniturné asi čtrnácti koncertů po Česku a Slovensku) spolu připravujeme projekt, takový souboj dvou orchestrů, hraní spolu a proti sobě. Já se svou skupinou a Petr s Agon Orchestra. Chtěli bychom to předvést na podzim ve Státní opeře. Ale nevím, jestli seženu dostatek finančních prostředků.

Vy se rád posouváte stále dopředu. Přesto - cítíte nějaký strop svých osobních možností?

Jasně že jo. Ty hranice jsou dané tím, co umím. Vlastně to má několik rovin. Jedna je hráčská - člověk musí na nástroj denně cvičit, aby se vyvíjel. A pak je rovina autorská, kde můžete narazit jak na své osobní možnosti, tak i na to, jestli vlastně nejde o recyklaci hudby. I když dneska je recyklované kde co. Jinak je ale všechno o práci. Nemůžete čekat na múzy, musíte je trochu provokovat.

Kolik hodin denně cvičíte na bubny?

Teď jen občas před koncerty nebo natáčením.

David Koller

David Koller

FOTO: Petr Hloušek, Právo

A jak se provokují múzy?

Pořád musíte přicházet s nápady, dávat nové věci na stůl. A buď obstojí, nebo ne. Pak si samozřejmě k tomu řeknou své i lidi. Řeknou si, co chtějí na koncertech poslouchat. Samozřejmě vím, že některé písně lidi nebaví nebo se nedají hrát veřejně nebo se nedají přenést na pódium, protože někdy je to studiové čarování velké. A taky jsme v kapele asi tři bubeníci, proto řešíme, jak kterou věc zahrát. Rytmy, které máme rádi - černošské, šamanské - nejsou úplně jednoduché. Není to jen o čtyřech basových bubnech na dobu. Je mezi tím i spousta synkop a jiných těžších figur.

Pravda, v písničce Extase jsem se nemohla dopočítat…

Devítiosminový takt. (smích) To se blbě počítá, to je fakt. Tenhle rytmus tam vložil Petr Kofroň, aby píseň nabrala ještě jiný směr. Přišlo mi to vtipné.

Mimochodem - píseň Extase otextovala vaše manželka Sylva. A prý jste při jejím nazpívání dost bojoval s emocemi.

Text je složený ze tří básniček. Jedna z nich je o Sylvině kamarádce, která zemřela na bulimii. Vnímal jsem, že to je v písni zakomponované, že jde o ztrátu člověka.

I vaše žena se svého času léčila z této nemoci. Jak jste to těžké období zvládal?

(mlčí) Nevím, jestli chci tohle rozebírat. Protože my si třeba o tom popovídáme, ale pak se mě na to bude ptát druhý novinář, třetí, čtvrtý a já pak nebudu mluvit o ničem jiném… No, prostě to byla taková Itálie. Přišlo mi to docela zábavné. Ale… Fakt se nedá odpovědět jednou větou, aniž bych do toho šel. A přece se nebudeme bavit o nemocech.

Tak odjinud. K mnoha písním vás inspirovaly ženy, kterých si podle svých slov vážíte. Myslíte si, že jsou dokonalejší než muži?

Určitě. Protože jsou nositelky života… Ale já nejsem ten, který by tu měl na téma ženy vyslovovat nějaké filozofické závěry. Prostě si jich vážím z tohohle prostého důvodu. Chlapi jsou agresivní. Kvůli svým problémům, které zřejmě pramení z dětství, rozsévají války. Ženy si umějí víc vážit života. Asi proto, že musejí uchovávat ta vajíčka, aby se mohlo narodit dítě.

Vy máte děti tři, samé syny. Šestiletého Benjamina a čtyřletého Nikolu se současnou ženou a čtyřiadvacetiletého Adama z prvního manželství. Prý si moc nevzpomínáte na první dva roky jeho života…

Adam se narodil v šestaosmdesátém. Tehdy bylo normální, že jsme hráli i pětadvacet koncertů do měsíce. Takže se vám pak všechno sleje v jeden takový náročný život, spoustu věcí zapomenete. Ale že člověk chodí do práce, ještě neznamená, že není doma.

I Adam je muzikant, také bubeník. Inspiruje vás?

Teď jsem zrovna ve studiu natáčel jedné z jeho pěti skupin nějaké demosnímky. O věcech, které děláme, se bavíme. Adam občas hraje i se mnou, pomáhá mi se studiem, které bychom chtěli vybudovat v MeetFactory. Sice jsem se rozvedl, když mu bylo devět, ale jsme spolu dost často.

V současné době na nás televize chrlí jednu talentovou show za druhou. Co si o soutěžích typu SuperStar myslíte?

Je mi líto těch lidí. Toho, jak je to s největší pravděpodobností semele. Chvíli, ale jen opravdu chvíli budou slavní a druhý den se jim budou třeba lidi posmívat. Pochopitelně se do těchto soutěží hlásí také talentovaní lidé. A ti, když zvládnou tu vlnu zájmu nezájmu, budou v pohodě. Jinak tyhle pořady naštěstí nesleduju. Televizi jsme odpojili asi před čtyřmi lety. Jsem tak ušetřen záplavy reklamních bloků. A soutěže typu SuperStar jsou podle mého stejné jako porno.

Zmínil jste multikulturní centrum MeetFactory, na jehož vybudování se podílíte s výtvarníkem Davidem Černým a režisérkou Alicí Nellis. Společně jste založili obecně prospěšnou společnost. Jak jste zvládl úkol chodit do firem prosit o peníze?

Byli jsme vybaveni nějakými materiály o tom, co chceme vybudovat, a s tím jsme tam šli. David toho měl spoustu domluveného dopředu, protože na projektu dělal už pět let předtím, než jsme se dali dohromady.

S výtvarníkem Davidem Černým a režisérkou Alicí Nellis se podílí na projektu pražského multikulturního centra MeetFactory.

S výtvarníkem Davidem Černým a režisérkou Alicí Nellis se podílí na projektu pražského multikulturního centra MeetFactory.

FOTO: ČTK

V jaké jste teď fázi?

Celý ateliérový program běží, jak má. Fungují dvě galerie, divadlo i kino… Ještě bychom chtěli rozšířit hudební program o multimediální zvuková studia.

Část prostředků jste také získali od pražského magistrátu. Přesto často prohlašujete, že by bylo třeba lidi na magistrátu vyměnit…

Obecně je politická úroveň hnusná. A o tom mluvíme. Pochopitelně tam vždycky budou lidi, kteří vědí, co dělají. Respektive ti, kteří v politice nejsou jen z osobního důvodu, ale že ji opravdu chtějí dělat podle slova veřejná. Pro lidi. Bohužel někteří si z politiky dělají své osobní byznysy. A jak je všechno průhledné, tak člověka štve, že někdo krade opravdu brutálním způsobem.

S projektem MeetFactory jsme pochopitelně svázaní s magistrátem, který nám dal k dispozici budovu na pražském Smíchově. Ale na druhou stranu objekt léta nikdo nechtěl, přebývalo v něm několik skupin bezdomovců, a dokonce byl určen k demolici. My z něj udělali kulturní centrum, které funguje. Takže myslím, že magistrát musí vidět, že něco děláme pro veřejné blaho.

Na jaké úrovni je teď podle vás česká kultura?

Když budu mluvit o muzice, tak je často svázaná s určitou malostí. Na druhou stranu má každý možnost odsud vypadnout a zkusit to ve velkém světě. Berlín není daleko.

Moc kapel to ale nezkusilo.

To ne.

Vy jste někdy přemýšlel o tom, že utečete?

Někde doma mám ještě schovaný papír, na kterém je napsáno, že není ve státním zájmu, abych vycestoval z Československé socialistické republiky. Zkoušel jsem to několikrát. Ale nepustili mě nikdy. Brácha v osmašedesátém zdrhl do Austrálie. Takže jsem ani vycestovat nemohl. Prostě komouši… Doufám, že je teď už konečně zakážou.

A vzpomenete si ještě někdy na dobu, kdy jste pracoval jako elektromechanik v ČKD?

Jistě. Manuální práce s kovem mě bavila. Můj táta, děda a praděda byli všichni kováři. Děda a jeho otec pracovali na Pražském hradě. Rád bych to dělal taky.

Před volbami jste se zapojil do akce Vyměňte politiky. Jste spokojený s povolební situací?

Myslím, že teď máme takové politiky, jaké si zasloužíme. I když lidi nadávají dál a určitě ještě chvíli nadávat budou. Ale určitý posun k lepšímu vidím.

V čem třeba?

Že například odešli fakt brutální hoši z těch vrcholných míst.

Veřejně jste také negativně vystoupil proti Jiřímu Paroubkovi a Ivanu Langrovi. Vyříkali jste si to někdy z očí do očí?

Jednou jsme si něco povídali, ale to už je tak deset let.

Deset let? Ale to, že se kamarádí s vrahy, jste prohlásil poměrně nedávno. Obzvlášť Langrovi se vaše tvrzení nelíbilo…

(mlčí) Nekomentoval bych to.

Měl jste někdy strach?

Jasně.

Kdy?

Když třeba vyskočíte z letadla, tak se chvilku bojíte. Se Sylvou jsme to zkusili. Za tu chvilku hrůzy to ale nestálo. (úsměv) První skok je fakt hroznej. A i když do toho jdete dobrovolně, stejně se vám trochu nechce. Druhej si už třeba užijete.

David Koller s cenou

David Koller

FOTO: Kateřina Šulová, ČTK

Kdo to spunktoval?

Manželka.

Vaše žena studuje tradiční čínskou medicínu - akupunkturu, akupresuru, baňkování. Děláte jí pokusného králíka?

V žádném případě. (smích)

A když chcete zregenerovat tělo, jak to děláte?

Jóga, sport a spánek.

Měl jste někdy pocit, že byste potřeboval pracovně zvolnit?

Každý den. Ale jsem spokojený.