Nejnověji se jednadvacetiletá herečka objevuje každý pátek ve výpravném seriálu Znamení koně. „Myslela jsem, že už se na sebe umím dívat, ale zjistila jsem, že vydržet se sledovat celou hodinu je pro mě těžké. Kdyby mě nezajímalo, jak ten který díl skončí, asi bych to nezvládla,“ přiznává Tereza.

Roli přijala téměř bez váhání. Natáčení, které trvalo bezmála rok, strávila v přírodě na Zlínsku, v nádherných lokacích, do kterých by se jinak možná ani nedostala. Musela navíc absolvovat jezdecký kurs, což byl její dávný sen. Ovšem výuka jízdy na žokejském sedle pro ni znamenala velkou dřinu.

Kariéra plná protipólů

A další důvod, proč v tomto projektu chtěla hrát: na place se znovu setkala s Vilmou Cibulkovou, kterou si oblíbila už při přípravách filmu Zemský ráj to na pohled, kde jí hrála dceru. „Zamilovala jsem si ji. Je neskutečně vtipná, charismatická a krásná,“ obdivuje kolegyni Tereza Voříšková.

Kupodivu už ale zaslechla i kritiku, že seriálovou práci vzala. „Na podobné názory kašlu. Budu točit to, co si myslím, že má smysl. Snažím se smazávat hranice. V tomhle českém rybníčku se stejně všechno slévá dohromady, komerce i avantgarda. A tak přistupuji ke všem scénářům úplně stejně. Udělám si neovlivněný úsudek a pak se rozhodnu. Podstatné je, abych pro roli udělala s čistým svědomím co nejvíc, když už si ji vyberu,“ míní.

Její herecká kariéra je plná protipólů. Hraje ve Švandově divadle ve hře Mnoho povyku pro nic a zároveň v Divadle Komedie v představení Lulu, zahrála si ve filmových komerčních oddechovkách Bobule 1 a 2, ale také v oceňovaném snímku Venkovský učitel.

„Snažím se nemít žádný předsudek vůči ničemu. Už jsem například dostala i nabídku z jednoho z velkých televizních seriálů a poctivě si přečetla scénář. Bylo to těžké rozhodování. Jde o tolik peněz, že bych měla existenční jistotu. Na druhou stranu ale nešlo o roli, která by mě zaujala, proto jsem se rozhodla ji nedělat.“

Maskovat se nemusí

Pro rozhodování byl možná také důležitý strach ze ztráty soukromí. I bez účasti v Ulici či podobné seriálové továrně má Tereza popularity někdy až nad hlavu.

„Mám štěstí, že se na ulici nemusím maskovat. Vypadám asi jinak než v televizi, protože nejsem tak nalíčená. A když už mě někdo pozná, většinou má asi strach, a tak mě neosloví. Nedávno se mi ale na párty s hudbou z osmdesátých let stala vtipná věc. Byly tam stovky Čechů, nikdo mě naštěstí nepoznal, a tak jsem se cítila svobodná. Najednou ke mně ale přišel jeden Švýcar a anglicky mi řekl, že se mnou viděl pár filmů. Nakonec z něj vypadlo, že doma žije s českým partnerem, ale stejně mi to připadalo vtipné,“ popisuje pobaveně.

I jí už ale popularita ukázala své stinné stránky. „Mí kamarádi museli rázně zasáhnout. Je to pro mě ale tak nepříjemná zkušenost, že o tom nechci mluvit.“

Setkání s podivíny považuje za velkou nevýhodu svého povolání. „Uvědomuji si, že je to daň za to, že mohu dělat práci, která mě baví, ale přesto je to nepříjemné. Někdy si říkám, že kdyby se to mělo stupňovat, tak jsem schopná svou práci obětovat a dělat něco jiného. I proto nerada dávám rozhovory a odhaluji své soukromí. Čím víc ho otevřu, tím víc mi budou lidé doslova stát před domem. Ano, i to se už stalo. Není to ale běžné.“

Bez skandálů i bez vdavek

Je o ni enormní zájem, přesto se o Tereze Voříškové v bulváru moc nepíše. Herečka s ním totiž zásadně nekomunikuje. Říká, že její vztah s prvním partnerem, hercem Vojtěchem Kotkem, některé časopisy tak rozebíraly, že se proti redaktorům těchto tiskovin zablokovala.

„Mám pocit, že když člověk v bulváru nechce být, tak tam prakticky není. Každý si to může určit podle svého. Nezpůsobuji skandály, neberu redaktorům telefony a oni pak o mně opravdu prakticky nepíší.“

Když se při natáčení filmu Bobule seznámila se svým druhým životním partnerem Kryštofem Hádkem, tiskem prolétla vlna spekulací. „Byly to nesmyslné informace, někdo si dělal jasnou reklamu na film. Nejdřív se psalo, že jsme se dali dohromady, pak že jsme se rozešli. Ani jeden z nás se ale k ničemu nikdy nevyjádřil. A podle mě dodnes většina těch lidí netuší, jestli spolu ještě jsme, nebo ne. Nikde se neukazuji, tak to ani nemají šanci zjistit,“ krčí rameny.

S Vojtou Kotkem zažila sice krásné, ale zároveň také těžké období. Jiskra mezi nimi přeskočila v roce 2005 při natáčení Rafťáků. Herec, jehož katapultoval na výsluní zájmu film Snowboarďáci, byl v té době tak populární, že autogramy rozdával prakticky na každém kroku, i při přecházení ulice. Zamilovaná dvojice spolu nemohla jít v klidu ani do restaurace. Přesto se jim vztah podařilo před bulvárem rok udržet v tajnosti.

Vojta Kotek byl její první životní láskou, byli spolu dva roky. S Kryštofem Hádkem necelé tři. Teď už ale Tereza žije jedenáct měsíců s novým přítelem, kterého si prý tentokrát nevyhlédla z hereckých řad. Neprozradí však o něm zhola nic. „Chráním si své soukromí. Čím víc toho o něm člověk řekne, tím víc ho ztratí,“ myslí si.

Napůl bydlí s partnerem, napůl stále s rodiči, protože má čtyřletého brášku, kterého je potřeba občas pohlídat. „Nedávno jsem ho měla na starosti celý týden. Takovou únavu jsem v životě nezažila! Obdivuju všechny matky za jejich trpělivost, patří jim můj hold. Také chci mít děti, ale zvlášť po tomto zážitku vím, že je na to ještě stále čas. Bratr se ukázal být skvělou antikoncepcí,“ směje se.

I na vdavky bude mít prý myšlenky nejdříve za pár let. „Nic se ale nedá naplánovat,“ ví dobře Tereza.

V lásce by měla zmírnit, radí maminka

Ačkoli si připadá soběstačná, potřebuje vedle sebe muže, který by jí byl psychickou oporou. S kluky prý nikdy neflirtovala a partnera svých snů nehledala nijak aktivně. Podle Terezy došlo ke vzájemnému sblížení vždy úplně přirozeně a nenásilně. „Když se ale zamiluji, jdu do vztahu naplno. Maminka mě už dvakrát s nadsázkou upozornila, že bych měla zmírnit, aby mi partneři neutekli. Intenzitu své lásky neumím korigovat.“

A na otázku, zda právě to nebylo příčinou rozpadu jejích dvou předchozích vztahů, s úsměvem odpovídá, že tohle by museli zodpovědět její bývalí partneři.

Média jí nedávno přisoudila dalšího přítele, herce Jiřího Mádla. A opět šlo o reklamu na film, tentokrát na pohádku Peklo s princeznou, kde oba hráli a kterou měli diváci možnost vidět o Vánocích.

„Byla jsem zrovna na tři týdny ve Vietnamu, když to vyšlo. Jen co jsem se vrátila, Jiří mi hned v legraci oznámil, že spolu chodíme. Reagovala jsem: No konečně! Nebyl důvod si z toho dělat těžkou hlavu. Ani partnerovi jsem to neříkala, je to totiž totální hloupost. On ví dobře, jaký vztah mám s Jurou.“

Natáčení Rafťáků pro ni nebylo osudové jen kvůli setkání s první láskou Vojtou Kotkem  - do oka si tehdy padli i s Jirkou Mádlem, i když jen v kamarádské rovině. Rádi se mezi sebou škádlí, a to i před novináři.

„Je to můj nejlepší kamarád, ale je to hrozný hajzlík. Oslovuje mě naprosto nepublikovatelnými výrazy. Je to normální sprosťák. Myslí si, že jeho přátelství ke mně vynuluje všechny ty nadávky, ale já mu to nezapomenu. Přitom ho sama oslovuju tak krásně! Až konečně dospěje, bude to s ním lepší,“ rýpne si do kamaráda na dálku. Pak ale zvážní a vysekne mu poklonu.

„Obdivuju Jirku za to, jaký má v sobě tah na bránu. Sama ho nemám, ale díky našemu přátelství se ho učím mít. Mádlík má před sebou obrovskou budoucnost. Ještě všichni budeme koukat!“ věří Tereza.

Jiný svět zamilovanosti

Z Rafťáků jí dodnes zůstalo plno přátel. Režisér Karel Janák, Veronika Kubařová, Jana Dopitová a hlavně Eliška Křenková. A další. „Ta partička se nerozpadla. Naopak, dodneška se scházíme. Všichni jsou to pro mě zásadní lidé.“

Velmi si váží také režiséra Bohdana Slámy. Právě on jí dal později příležitost ve filmu Venkovský učitel. „Je to nesmírně pokorný člověk. Svou práci dělá s vnitřním přesvědčením a na výsledku je to vidět,“ tvrdí o něm.

Z filmové branže o moc víc přátel nemá. „Potkávám spoustu známých a hodně lidí, kterých si vážím herecky. Přátel tolik už ne. Ale já obecně nemám moc kamarádů. Těch pár lidí se držím zuby nehty už spoustu let. Pak se ale většinou nějak šíleně zamiluju a několik let žiju v jiném světě, ve kterém na ně nemám čas. V tom jsem hrozná. Jsem typ, který je s tím jedním člověkem schopný trávit čtyřiadvacet hodin denně, kam už se vejde maximálně tak rodina,“ upřímně přiznává Tereza.

Kolabovala z přepracování

Zas tak špatné to s jejím zapomínáním na svět ale asi není - jinak by z hlediska pracovního vytížení nemohla být v posledních letech doslova na roztrhání. Za pět let stihla Tereza natočit celkem dvaadvacet filmů, televizních snímků a seriálů. A zájem o ni zdaleka neupadá. Přesto se už učí mírnit své pracovní nasazení a letos si naordinovala méně práce.

„Bývaly doby, kdy jsem měla za měsíc den dva volna. A pak se dvakrát stalo, že mi selhal organismus. Rovnou z natáčení mě vezli do nemocnice na kapačky. Poprvé se mi to přihodilo před dvěma lety při natáčení seriálu Ať žijí rytíři! K tomu se ozvalo slepé střevo, problémy s mandlemi, kvůli kterým jsem skoro nepřetržitě trpěla angínami. Neustále jsem tím brzdila natáčení. Proto jsem se teď hodila do klidu a zvolnila tempo,“ říká Voříšková.

Volný čas tráví aktivně. „Tancuju, chodím na jógu, snažím se vždy začít znovu studovat jazyky. Pak mi to většinou nevyjde, ale tentokrát určitě ano,“ slibuje s nadšením. S partnerem rádi sportují, ale na jiné koníčky už jim moc času nezbývá.

„Umím si užít volno i velmi lenošivě. Když dva měsíce v kuse točím, jsem pak schopná týden proležet v posteli a vůbec z ní nevylézt,“ prozrazuje s šibalským úsměvem.

Těší se na komiks

Kromě Znamení koně ji v tomto roce ještě uvidíme i v unikátním komiksovém filmu Alois Nebel. Tereza se už nemůže dočkat jeho premiéry.

"Mám v něm jen malou roli, ale moc se těším. Vkládám do filmu velké naděje. Aloise Nebela hraje pan režisér Krobot, kterého velmi obdivuju. Diváci sami uvidí, že je tam naprosto úžasný. Vůbec s celým týmem, který na filmu dělal, byla tak krásná spolupráce, jak jsem to už dlouho nezažila.“

Komiksovou trilogii dobře zná a je zvědavá, jak se poetiku předlohy podaří převést na filmové plátno.

„Když mi zavolali, že pro mě mají roli, byla jsem nadšená. Každý náš pohyb, mimiku, každé gesto pracně překreslují na počítači. Autory Jaroslava Rudiše a Jaromíra 99 obdivuju a líbilo se mi, jak si vše na natáčení hlídali. Už proto si myslím, že film nemůže dopadnout špatně,“ pevně doufá.

Ale ani Aloisem Nebelem její letošní program nekončí. Čeká ji pokračování natáčení koprodukčního seriálu Borgia, ve kterém hraje milenku Césara. „Hrajeme v angličtině, je to namáhavé. Naštěstí máme k ruce poradce.“

Bojuje s cigaretami

Jestli se Tereza Voříšková za něco opravdu nemá ráda, tak je to kouření a neschopnost s ním skoncovat. „Minulý rok jsem znovu přestala, ale nechtějte ani vědět, jak krátce mi to vydrželo. Je to až ostudné. Prožila jsem tehdy velmi stresovou situaci, kterou jsem bohužel nevydýchala, a znovu si zapálila. Sice jsem pak dlouho zvládala vykouřit jen tři čtyři cigarety denně a někdy i žádnou, ale nedávno jsem se rozkouřila znovu naplno. Za to se na sebe strašně zlobím,“ přiznává.

A slibuje si, že až příště se svým zlozvykem sekne, neudělá znovu tu chybu, aby se tím pochlubila v rozhovoru jako loni. „Mám pak jen ostudu. Vypadám jako blázen a ukazuji všem, jak jsem neschopná to dodržet. Asi bych měla buď kouřit a nemluvit o tom a zároveň si to ani nevyčítat, nebo nekouřit. Nic mezi tím,“ přemítá nahlas.

Pro Terezu není charakteristická jen energie, kterou vkládá do svých rolí, ale také mateřské znaménko nad pravým obočím. I díky němu si ji nelze v záplavě mladých hereček splést s žádnou jinou. „Obešla jsem několik doktorů s dotazem, zda to nemůže být pro mě nebezpečné. Zatím ne, ale musí se to pečlivě pozorovat.“ Ve chvíli, kdy by něco hrozilo, půjde prý znaménko pryč.

„Esteticky mi to je jedno, narodila jsem se s ním a máme se docela rádi. Trochu se jen bojím, pokud opravdu časem k odstranění dojde, že bych pak musela podstoupit plastickou operaci, při které by hrozilo zvednutí obočí. Opravdu bych se nerada až do konce života všemu divila. I v herectví by mi to asi vadilo. Naštěstí to ale není na pořadu dne.“

Nahota jednou možná přijde

Z ohlasů na filmy i rozhovory s Terezou je patrné, že ji mají lidé rádi a velmi se líbí mužům. Když se ale jí samotné zeptáte, zda vnímá, že je novodobým českým sexsymbolem, skoro zuřivě se tomu brání.

„Opravdu? To snad ne! To nejsem ani náhodou. Sexsymbolem bude nejspíš nějaká modelka. Nebo Aňa Geislerová. Ta je úžasná. Mě tak ale lidé určitě neberou. Nemyslím si, že by na mně bylo něco extra,“ přesvědčuje sama sebe. Je pravda, že na rozdíl od většiny svých kolegyň své postavení obdivované krásky zatím nepodpořila žádnou šokující erotickou scénou ve filmu.

„Scénáře s takovými rolemi přicházejí. Já bych se i svlékla, ale muselo by jít o pro mě zásadní roli a musela bych cítit, že bez toho by filmu něco chybělo. A to se dodnes nestalo. Režiséři se mě snaží vždy přesvědčit, že už je to potřeba, a já jim vždycky odpovídám, že to ještě potřeba není. Dokonce jsem kvůli tomu některé role už i odmítla. Nechci se svlékat zbytečně,“ vysvětluje svůj postoj. Doufá ale, že jednou přijde tak velká a krásná role, že pak ještě ráda a dobrovolně šatstvo odloží.

Sem tam ji můžeme ve filmech nebo na divadelních prknech vidět při vášnivém polibku. Její nový přítel prý nežárlí. „Můj přítel by měl plně rozumět mé profesi. Naštěstí se ale líbám čím dál tím míň, protože mé role začínají být úplně o něčem jiném, daleko vážnější.“

Tvrdí o sobě, že si herectvím rozhodně nepřijde na milióny, ale vydělá si na zážitky. „Nemám auto ani byt, v tomhle věku je takový stav ideální. Jsem zajištěná tak, že mám na jídlo, na to, co potřebuji, a mohu ušetřit na cestování,“ popisuje svou finanční situaci a dodává, že největší částku ve svém životě získala v šestnácti za hraní v reklamním spotu pro francouzského klienta.

V branži už je pět let. Jak se za tu dobu změnila? „Musela jsem brzy dospět. Do té doby jezdila vždy po škole kolem našeho bloku na kole a najednou jsem se ocitla v jiném světě.“

Tereza Voříšková

Tereza Voříšková

FOTO: Petr Hloušek, Právo

Změna přinesla klid a sebevědomí

„Změnila jsem se hodně. Méně mluvím, jsem celkově klidnější a sebevědomější. Víc pracuji. Už nejím ke svačině jen rohlíky s gothajem, protože mohu jít na pizzu. Viděla jsem spoustu věcí, lidí a zemí. Zažila jsem pár zásadnějších okamžiků, které mě povahově formovaly. Vyznám se víc ve vztazích. Utvořila jsem si názor na některé podstatné věci.

Paradoxně jsem naproti tomu bezradnější v jiných situacích, musím řešit věci, které jsem kdysi řešit nemusela.“

Je také podezřívavější vůči lidem. „Předtím jsem paranoiou netrpěla. Dnes už ale velmi přemýšlím, s kým se bavím. Když přijdu do cizí společnosti, jsem pro ně hned onálepkovaná. Proto mě bavilo v New Yorku ve škole, že o mně nikdo nic nevěděl - kontakty s lidmi jsem pak navazovala úplně jinak.“