Když jsme se začátkem února sešli v jeho pražské kanceláři, právě film dokončoval a chystal se představit ukázku na Evropském filmovém trhu v rámci Berlinale. V kinech ho uvidíme 24. března.

Vlastním filmem se vracíte do prostředí, z něhož jste vyšel – váš strýc byl mimo jiné zakladatelem a majitelem Barrandova. Je vám ten návrat příjemný?

Je mi velmi příjemný. V mládí jsem k filmu tíhnul a chtěl být filmařem. Skládal jsem zkoušky na FAMU, udělal je, ale z kádrových důvodů mě nepřijali. Rodinné prostředí jistě mělo svůj vliv, strýc byl filmovým magnátem, ba téměř zakladatelem českého filmu, nejen Barrandova. Také kino v paláci Lucerna bylo prvním velkým biografem.

Z dětství si pamatuji Adinu Mandlovou, Lídu Baarovou a další hvězdy. S některými jsem se později setkal ve zralejším věku, například s Natašou Gollovou v divadle ABC. Dokonce jsme i jezdili na společné dovolené. Ale to je všechno dávno…

Pamatujete si, jak viděl váš strýc svou poválečnou budoucnost u filmu? O zestátnění kinematografie se mluvilo dlouho před koncem války, dekret o znárodnění byl vydán už 11. srpna 1945…

Strýc Miloš věděl, že film bude znárodněn, ale myslel si – a to byla jeho velká iluze – že ho udělají ve státním filmu generálním ředitelem, protože tomu nejlépe rozuměl a měl největší zkušenosti. Jenže ho místo toho zavřeli do Jáchymova.

Jediná změna je snad v tom, že jsem si přátel filmařů začal víc vážit, protože jsem zjistil, kolik nimravé práce kolem filmu je. To si člověk zvenčí neuvědomuje.

Mezi filmaři, a vynikajícími, máte nicméně stále mnoho přátel. Cítíte něco jako ostych předstoupit před ně s vlastním filmem?

Je pravda, že jsem kamarád s mnohými. S Milošem Formanem se známe od deseti let, byli jsme společně v internátě v Poděbradech a mnohé jsme spolu prožili. Honza Němec je nejen můj kamarád, ale i vzdálený příbuzný a ještě vzdálenější příbuznou je prý i Věra Chytilová. Ale ostych necítím. Jediná změna je snad v tom, že jsem si přátel filmařů začal víc vážit, protože jsem zjistil, kolik nimravé práce kolem filmu je. To si člověk zvenčí neuvědomuje.

Bavilo vás to „nimrání“? Myslíte třeba na další film?

Bavilo mě to, ale nemám v plánu pokračovat. Vlastně musím říct, že mě to baví pořád, protože máme před sebou ještě závěrečné práce.

Divadelní hra, která se odehrává v zahradě jedné vily, přitom není zrovna látka, nad níž by si člověk hned řekl, že je jako stvořená pro film. A váš text se na první čtení natočení dost vzpírá. Co vás přesvědčilo, abyste právě Odcházením vstoupil do českých filmových vod?

Především jsem to nebyl já, kdo začal přemýšlet o Odcházení jako o filmu. Byl to režisér Jaroslav Brabec, který mě krátce po uvedení divadelní hry vyhledal a nabídl, že z toho udělá film. Řekl jsem „proč ne“? Ale ukázalo se, že to je příliš brzy po divadelní premiéře a že máme odlišné představy, takže celá věc usnula. Ale něco z toho nápadu ve mně uvízlo.

Určitou dobu jsem uvažoval o tom, že bych natáčel společně s Janem Němcem, jenže to bychom byli dva kohouti na jednom smetišti a nemuselo by to dobře skončit. Ale pořád ve mně zrála a postupně převládla myšlenka adaptovat poprvé vlastní látku. Kdykoli předtím jsem předal text, ať si s ním režiséři dělají, co umějí. Nyní jsem se tedy rozhodl pro režii sám.

Film je přece jen jiná múza, vyžaduje proti divadelnímu pojetí změny. Které byly ty hlavní? Všimla jsem si například, že jste přidal postavy.

Škrtal jsem, kde to bylo nutné či možné, a přidal několik vedlejších postav. Největší změnou je, že jsem odstranil autorský HLAS, který do hry vstupuje. Ten se do filmu opravdu nehodí. Ale zůstal komorní příběh, který se odehrává na jednom dějišti. Ostatně báječný film Dvanáct rozhněvaných mužů se odehrával v jedné místnosti. Ve vile, kde jsme natáčeli, jsme měli krásné prostředí a děj mohl být rozvrstven do různých koutů zahrady. Nemám proto pocit – a lidé, s kterými jsem o tom mluvil, mi to potvrzují – že to je jen zfilmovaná divadelní hra.

Jak jste to prostředí vybírali – dostali jste konkrétní tip?

Důležitou oporou mi byl kameraman Jan Malíř a ostatní profesionálové, jimiž jsem byl obklopen. Všichni byli bezvadní a bez nich bych si jako začátečník neuměl s mnoha věcmi poradit. A co se týče lokality – příslušná firma nám nabídla asi osm možností, my jsme si je prohlédli a pak vybrali vilu Čerych v České Skalici.

Proti divadlu jste také dost podstatně změnil obsazení – z čeho jste při vybírání herců pro film vycházel?

Obsazení jsem změnil z více důvodů. Hlavně jsem měl obavu o to, že by se herci, kteří to hráli osmdesátkrát v divadle, bezděky neubránili přenášení divadelního pojetí do filmu. Ale nebyla to žádná revoluční změna, protože některé herce jsem si v rolích představoval už při psaní hry, tedy dlouho před Archou. Ti ale v Arše hrát nemohli. Pocházejí z různých divadel, každý má své závazky, a dát je dohromady pro jedno představení tak, jak bych si představoval, bylo nemožné. Ostatně je známo, že Odcházení mělo svůj složitý osud ještě před tím, než mělo svou premiéru v Divadle Archa.

Po všech tehdejších peripetiích jste do filmu obsadil svou ženu Dagmar, která byla jednou z těch, pro které jste postavu přímo psal. Jenže teď jste ji i režíroval. Jaká to byla spolupráce?

Myslím, že se nijak zvlášť nelišila od režírování ostatních. Všichni byli zkušení, pracovali tvořivě a sami navrhli mnoho věcí, s nimiž jsem mohl jen souhlasit. Leccos tedy vyplynulo z dialogu mezi mnou a představiteli postav.

V hereckém seznamu je na předním místě možná ne zcela známé jméno Alma. Je to vaše fenka – jakou jste jí dal roli?

Původně jsem její obsazení neplánoval, ale byla tam s námi – kdo by se o ni staral? – a tak jsme ji nechali dělat, co chce. A ukázalo se, že ve filmu hraje docela ráda. Vždycky, když jsme dlouho připravovali scénu a zkoušeli, někde pobíhala, cosi kutila, s něčím si hrála. A ve chvíli, kdy jsme natáčeli naostro, přišla, lehla si a statovala v záběru, jako kdyby věděla, oč jde. Tak jsme si řekli, že když je tam s námi, ať si dělá, co chce, a bude i součástí filmu. Jinde by to nebylo možné, ale tady ano.

Atmosféra byla velmi kamarádská, a pokud něco drhlo, bylo mi to šetrně utajeno.

Obsadil jste také řadu svých přátel, mimo jiné Vlastu Chramostovou, Pavla Landovského, Stanislava Milotu. Odrazilo se to v atmosféře při natáčení?

Na mě to působilo dojmem velmi harmonického společného pobytu v České Skalici a v Náchodě, kde jsme všichni bydleli v hotelu Beránek. Atmosféra byla velmi kamarádská, a pokud něco drhlo, bylo mi to šetrně utajeno.

Diváci mají velmi rádi komedie a váš text nabízí možnost ve filmu humor ještě posílit. Měl jste v úmyslu posunout dílo blíž ke komedii?

U filmu je všechno trochu jinak než u divadla. Čemu se v divadle lidé smějí, to se ve filmu leckdy ztratí a naopak. Je to jiný žánr a neměl jsem v úmyslu to posouvat ke komedii. Záleželo mi naopak na tom, aby si film ještě výrazněji zachoval jistou ambivalenci – aby to bylo zároveň veselé i smutné, a hlavně aby diváci, až vyjdou z kina, měli o čem chvíli přemýšlet

Text působí do značné míry jako otisk doby, ale zároveň může mít i obecnější platnost. Chtěl jste mluvit spíše k současnosti, nebo obecně?

Téma změny, odchodu, výměny garnitur, ztráty úřadu a z něj plynoucího společenského postavení, na které byl člověk zvyklý, není nerozlučně svázáno s našimi zdejšími a dnešními podmínkami. Když člověk přijde o funkci, může se mu zhroutit svět a posléze dopadnout tím nejbídnějším možným způsobem: stane se slouhou nových pánů, nové garnitury. To je opravdu obecné téma a tak je to i myšleno, ne tedy jako ilustrace konkrétních poměrů.

Vy sám jste prošel v životě mnoha zvraty, ale ani po skončení nejvyšší, prezidentské éry se vám svět nezhroutil. Naopak – stal jste se filmařem, věnujete se i dalším činnostem. Je to recept pro odcházející v tom obecném měřítku?

Je pravda, že jsem měl dobrodružný život, ale není to proto, že bych byl dobrodružná povaha. Mám rád klid, harmonii, pořádek, ale doba byla a je divoká. Byl jsem například prvním prezidentem v našich dějinách, kterému normálně vypršel mandát a který odešel. Ostatní buď zemřeli ve funkci, nebo byli s hanbou vyhnáni, Masaryk rezignoval pro stáří a šel rovnou z Lán do nebe. Nejsme tudíž zvyklí na bývalé prezidenty – na rozdíl od Ameriky, kde jich chodí a pracuje několik.

Takže jsem v rámci svého dobrodružného života musel podstoupit ještě jedno dobrodružství: založit postavení a tradici bývalého prezidenta.

Založil jste ho vskutku filmově…

Pozor, nejsem jediná hlava státu, která se věnuje filmu. Můj přítel, kambodžský král Norodom Sihamoni, vystudoval v Praze FAMU a je rovněž filmařem. Ovšem filmařem celoživotním. Je však o deset let mladší, je králem, nikoli prezidentem, natož prezidentem jednoho státu končícího a poté jiného státu začínajícího. Takže rozdíly tu jsou. Je to jedno ze zmíněných dobrodružství, poměrně originální, což bude patrně leckoho zneklidňovat.

Mnohé proto bude jistě také lákat natočit o vašem životě film. Už jste se s tím setkal?

Několikrát. Dokonce Jane Fondová kdysi uvažovala o tom, že natočí film o Olze. A některé filmy natočeny skutečně byly. Vzpomínám si, že Pawel Pawlikowski z BBC o mně natočil film ještě v době disidentství a pak jeho pokračování v době prezidentství. Také Vojtěch Jasný a pak Pavel Koutecký.

režisér Václav Havel

Režisér Václav Havel

FOTO: Petr Horník, Právo

Myslela jsem celovečerní hraný, kde by někdo hrál vás – jak byste na takovou nabídku nebo žádost reagoval?

Asi nemám právo něco někomu zakazovat, ale radost bych z toho rozhodně neměl.

Několikrát jste ale ve filmu sám hrál nebo jen vystoupil – například ve Vorlově Kamenném mostě, v Hřebejkově Horem pádem, ale i v dalších. Ještě vás na plátně uvidíme?

Já jsem hrál už v roce 1965 pacienta ve filmu Pavla Juráčka Každý mladý muž. A naposledy jsem se mihnul ve filmu mladého režiséra Tomáše Řehořka Czech Made Man, který teprve přijde do kin. V seriálu Zdivočelá země IV mám větší part. Hraju sám sebe v době prezidentství a přijdou mě navštívit na Pražský hrad váleční letci.

Chystáte ještě další divadelní hru?

Rád bych ještě jednu napsal, mám ji trošku v hlavě. Až bude film za mnou, musím si najít souvislý čas a soustředění. Ale dál už nic neplánuji. Myslím, že jsem toho napsal dost.

Jak rád odpočíváte?

Podle okolností. Jsem rád, když mám něco hotového. Odpočívat, a přitom vědět, že nade mnou visí povinnost napsat projev, je hrozné. Mimochodem, prezidentské projevy se mě něco natrápily. Skoro každý víkend jsem nějaký musel psát. Ale nemá-li člověk nic před sebou a jsou příznivé podmínky k odpočinku, je to příjemné. Sním o tom, že dříve či později dosáhnu pocitu čistého stolu a budu žít životem penzisty.

Jak bude ve vašem případě takový život vypadat?

Určité věci budu muset dělat pořád, k některým povinnostem jsem vázán předchozí prací a životem. Jinak bych rád ještě trochu cestoval, ale převážně pobýval na Hrádečku.

Sním o tom, že dříve či později dosáhnu pocitu čistého stolu a budu žít životem penzisty.

Procestoval jste už velký kus světa, kam byste se rád vrátil?

Navštívil jsem kolem šedesáti zemí, ale nedá se říct, že jsem ty země poznal. Jedete-li v limuzíně z jednoho paláce do druhého, mnoho se o té zemi nedozvíte. Přesto jsem si vždy vymínil setkání s původními obyvateli dotyčné země, například aboriginy v Austrálii nebo pralesními indiány v Brazílii. A kam bych chtěl jet? K moři. Navíc je dobré pro mé zdraví.

I film může být odpočinek – když je člověk divák. Vy jste v lednu předával na historicky prvních Cenách české filmové kritiky Cenu za nejlepší scénář. K předání ceny samozřejmě nemusíte filmy vidět, ale přesto – sledujete současnou českou tvorbu?

Snažím se o to, ale přiznám se, že se mi to moc nedaří. Někdy si pustím kazetu nebo disk, protože se do kina nedostanu. Buď mám práci, nebo jsem už unavený. Nedávno jsem ale viděl v kině Hřebejkovu Nevinnost. To je pozoruhodný film.

Režisér Václav Havel

Režisér Václav Havel

FOTO: Petr Horník, Právo

Býváte také hostem karlovarského festivalu – přivezete tam Odcházení?

Jezdím do Karlových Varů rád a také jsem pomáhal zvát některé zahraniční hvězdy. I když se mi nepodařilo přijet pokaždé, letos bych rád přijel i proto, že tam náš film budou pravděpodobně promítat, i když jen jako doprovodný program.

Určitě s filmem zamíříte i na jiné festivaly…

Producent Jaroslav Bouček na tom pracuje. Je to velká věda a já – což jsem netušil – se na tom mám podílet. Nepředpokládal jsem, že budu do těchto záležitostí vtahován, ale teď vím, že to asi jinak nejde. Nicméně vzdoruji, jak se dá. Připadá mi trapné, abych já film někde nabízel či propagoval.