S čím jste si v dětství nejraději hrála?

S půlmetrovým tahačem černé barvy s orlem na boku, byl to takový ten klasický tirák. Měli jsme ho s bratrem dohromady, a když jsme si s ním hráli, utvrzovalo to ve mně pocit, že bych ráda v dospělosti seděla v kabině takového tiráku a křižovala celý svět.

První signály, že se z vás jednou stane dokumentaristka? Tatínek je fotograf a vím, že i vás fotografování bavilo. Kdy jste vzala fotoaparát poprvé do ruky?

První fotoaparát jsem dostala tuším v deseti letech a nafotila jsem na něj snímky u jezera Bajkal, kde jsme tehdy byli s maminkou a bratrem na dovolené.

Maminka je taky fotografka?

Ne, maminka je vystudovaná ekonomka, ale jinak je stejně podnikavá jako tatínek. Určitě není typ, který by seděl doma a vařil, zatímco my bychom s tátou vyráželi na fotografické výpravy.

A vyráželi jste?

Ale ano. Často jsme jezdili na různá focení do přírody. Hrozně se mi líbilo, že nemusím do školy a můžu být venku.

Radil vám otec, jak správně fotografovat?

Naštěstí mi do mých kompozicí moc nemluvil, takže všechny fotky z toho období vypadají mírně neostré a dost nakřivo. Postupem času jsem se začala zlepšovat. Dostala jsem zrcadlovku Pentax pouze se základním objektivem, kterou občas používám doteď. Filmy jsme chodili s bráchou vyvolávat k tátovi do ateliéru, měla jsem hrozně ráda vůni vývojky.

Proč jste tedy nešla studovat fotografii, ale rozhodla jste se pro dokument?

Nevím. Nějak se to stalo. Fotila jsem opravdu ráda, ale dělala jsem toho hodně. Tančila jsem v souboru lidových tanců, hrála v amatérském divadelním souboru, chodila do vodáckého oddílu, lyžovala. Rodiče si přáli, abych byla všestranná a svobodně si zvolila, co by mě bavilo. Nešla jsem hned na FAMU, nejprve jsem na filozofické fakultě studovala filmovou vědu, ale tehdy mi to přišlo moc teoretické, a tak jsem se přihlásila na FAMU na katedru dokumentární tvorby. Moje fotografie nikdy nebyly příliš originální. Pouze vizuální uvažování mi není vlastní. Dokumentaristika spojuje víc věcí než jen onu „uměleckost“.

Jako svůj absolventský film jste natočila dokument Ženy pro měny. Zaujal mě název, ale nevím, jestli se mi někdy podařilo ho rozšifrovat. Pomůžete mi?

Ženy pro měny jsou dvojsmyslným názvem: ženy pro peníze, což upozorňuje na koloběh peněz, který se točí kolem ženské krásy, a zároveň ženy, které proměňují svá těla, aby dosáhly ideálu.

Názvy vymýšlíte sama?

Ne. Vždycky se dlouho snažím sama, ale nakonec poprosím o pomoc někoho jiného - dramaturgy filmu, spolupracovníky, kamarády. Snažíme se, aby název nějak naznačil divákovi, jak má film vnímat, na co se v něm má soustředit.

Vraťme se ještě k dokumentu Ženy pro měny. Řešila jste v něm i vlastní hledání svého ženského já?

To moc ne. Hodně jsem v té době vnímala dokumentární tvorbu jako službu společnosti. Cílem pro mě bylo rozproudit diskusi nad nějakým společenským tématem.


Nad jakým tématem?

Proč a jak podléhají ženy ideálu krásy a co všechno jsou ochotné udělat pro to, aby mu dostály. Film měl být takový „vztyčený prstík“ pro ženy, které příliš řeší, jak vypadají. Zajímavé pro mě během natáčení bylo, když jsem se dozvěděla, že ženy nehubnou, nezkrášlují se kvůli mužům, jak jsem si myslela, ale kvůli ženám, aby uspěly v konkurenci.

Ano, to je stará známá pravda. Cílíme na muže, ale soupeříme se ženami. Vy to tak nemáte? Neřešíte, jestli vám to sluší?

Jasně že to řeším, ale myslím, že ne nějak přehnaně. V posledních letech je na ženu vyvíjen poměrně velký tlak, aby vypadala co nejlépe. Samozřejmě i já ty tlaky vnímám, přestože se jimi nenechám tak ovlivňovat jako hrdinky mého dokumentu. Snažím se tomu vzdorovat, a právě proto jsem natočila tento film. Ale to, že se ženy chtějí líbit, že chtějí být hezké, je přirozené a normální.

Kupujete si ženské časopisy a řídíte se radami, které v nich najdete?

Občas si nějaký ženský časopis koupím pro pobavení, ale rady, které tam najdu, beru s rezervou.

Působíte na mě jako přírodní žena. Existuje něco, v čem jste marnivá, co si neumíte odepřít?

Za přírodní ženu se nepovažuji, parfém používám. Zároveň ale nijak tu péči o sebe nepřeháním, například se nelíčím, ale to spíš proto, že mě to nebaví, než že by mi to přišlo divné. Asi jako každá žena si čas od času koupím něco hezkého na sebe.

Váš nejnovější dokument Nesvatbov sleduje osudy tří nezadaných třicátníků v pomalu vymírající vesnici Zemplínske Hámre na východním Slovensku. Proč jste točila zrovna tam? U nás na venkově podobné problémy nemáme?

Že to bylo na východě Slovenska,z toho jsme byli spíš zoufalí. Samozřejmě bychom raději točili někde poblíž. Důvod, proč jsem si vybrala tuhle vesnici, byl hlavně starosta a ta jeho snaha.

Jaká snaha?

Dozvěděla jsem se, že se tamní starosta snaží zabránit vymírání vesnice a nabádá „nezavrabčené“ třicátníky, jak nezadaným říká, aby se zavrabčili a plodili děti. A aby jen planě nemluvil, rozhodl se proto zorganizovat seznamovací ples pro nezadané ze Zemplínských Hámrů a okolních vesnic.

Bylo těžké přimět „nezavrabčené“, aby vás pustili do soukromí a točili s vámi?

Snadné to opravdu nebylo. Oni moc točit nechtěli, a upřímně řečeno, ani jsem se jim nedivila. Jedná se o intimní téma. Dojížděla jsem tam dva roky pravidelně jednou za měsíc, až šest týdnů vždy na týden. Bydlela jsem s nimi a snažila jsem se je přesvědčit.

Jak se vám to podařilo? Zaplatili jste jim?

Lidem, kteří s námi v Nesvatbovu točili, jsme tentokrát opravdu zaplatili. Udělala jsem to poprvé, ale řekla jsem jim, že dostanou nějaké peníze, až když jsme dotočili. Nechtěla jsem, aby jejich motivace byla finanční.

Proč? Původně jste počítala s pěti až šesti lidmi, získala jste tři. Třeba by pak ochota těch zbylých byla větší?

Jenže to je z těch lidí cítit, když s nimi pracujete. Zdá se mi nečisté říkat někomu: „Pojď natočit tuhle scénu, dostaneš zaplaceno.“ Ale když máte větší rozpočet, tak mi honorář přijde fér. Ti lidé s námi trávili hodně času, hostili nás.

Manipulujete se svými hrdiny?

Vždycky při natáčení manipulujete, už jenom tím, kam postavíte kameru. Dokument ovlivňujete i ve střižně. Rozumím tomu, proč spousta dokumentaristů přešla nakonec k hrané tvorbě. Dokument má zkrátka své hranice.

Video

Ukázka z filmu Nesvatbov

  

Co vás v Nesvatbovu svazovalo?

Jedna z hrdinek, pětatřicetiletá Monika, ve filmu říká, že nikdy neměla vztah. A vy jste se mě sama mimo záznam zeptala, jestli byla opravdu v pětatřiceti letech panna, protože ve filmu to bylo zmíněno jen v náznaku. Ale já jsem se jí za ty tři roky, co jsem tam jezdila, na tohle nikdy nezeptala. Kvůli tomu, že spoustu věcí jsem si nedovolila, dokument zůstával dramaturgicky v náznacích.

Řešíte Nesvatbovem i problém své generace? Proč vlastně dnes tolik třicátníků žije samo, jsou singles?

Myslím si, že je to přirozený vývoj společnosti. Nesvatbov ten problém nijak neřeší, na to nemám vzdělání ani odvahu, film pouze zaznamenává dění v jedné vesnici.

Ale ten film byl do kin uveden jako dokument o vztazích…

Není to film jen o vztazích a já jsem zpočátku bojovala proti tomu, aby byl tak prezentovaný. Určité zjednodušení je nutné kvůli distribuci. Ale pro mě je Nesvatbov o singles a vztazích až na nějakém třetím čtvrtém místě.

O čem tedy pro vás je?

O transformaci hodnot a o samotě. O té asi nejvíc. Všechny postavy, včetně starosty, který singles není, žijí v podivné samotě a izolaci. Celý film jako by se odehrával za podivnou oponou.

Samota bývala spíš problémem města. Jak si vysvětlujete, že v tak malé vesnici, jakou Zemplínske Hámre jsou, se řeší problém samoty?

Já už jsem tohle téma nakousla ve svém předešlém dokumentu Sejdeme se v Eurocampu, což je o zpřetrhaných vazbách na vesnici. Leckde už není ani hospoda, lidé se nemají kde scházet. Oni se sice znají, ale nestýkají se, nepotkávají. Každý z nich žije ve svém domě, ráno odjede do města do práce, odpoledne se vrátí domů a kouká na televizi. Takové zábavy, které bývaly dřív každý víkend, už nejsou.

Vy sama singles nejste. Partner je z oboru?

Ne. Je to těžké povolání, navíc bychom se asi doma neustále bavili o tvorbě, což by mě unavovalo. Jsem ráda, že můj partner dělá jinou práci.

Takže k dokumentu nepovedete ani své děti?

Zatím žádné nemám, takže na to neumím moc odpovědět. Ráda bych je však vedla ke svobodě a otevřené mysli.


Jak odpočíváte?

Chodím na procházky, což mě uklidňuje, sjezduji, jelikož mám ráda zvuk lyží na sněhu. Miluji cestování, ráda objevuji nová místa, manuálně pracuji, protože to mé tělo potřebuje. Taky se chodím bavit, protože se ráda setkávám s lidmi.

Prozradíte plány do budoucna?

Asi to nezní mediálně příliš přitažlivě, ale chystám se teď odpočívat. Uvidím, co bude dál.