Narodila se v Bratislavě, natrvalo se však usadila v Praze a na divadelních scénách tu nejen hraje, ale také zpívá a tančí.

„Tančit a zpívat mě baví, ale řekla bych, že nejjistější ze všeho jsem si v herectví. I když jsem několik let chodila do uměleckých kroužků a také docházela na konzervatoř, vystudovala jsem německé gymnázium a pak i vysokou školu ekonomickou. Proto někdy říkám, že jsem nejlepší inženýr mezi herci nebo nejlepší herec mezi inženýry. Tuhle větu ale ovšem neberte doslovně!“ dodává sympatická herečka.

 

Prakticky je ale úplně jedno, jaké národnosti je režisér. S Jánem Ďurovčíkem to je vždycky tak trochu boj, což akceptuju, protože jsem radši, když režisér je autorita.

To, že je nyní nejobsazovanější ekonomkou v pražských muzikálech, jí však už nikdo neodpáře. A všechno vlastně začalo Pomádou, která se v Divadle Pyramida na pražském Výstavišti začala hrát, když jí bylo osmnáct let. Byla na repertoáru tři roky. Byly to podle ní nádherné časy, ale zároveň i neuvěřitelná dřina. „Hráli jsme skoro každý den, k tomu chodili pařit a všechno jsme zvládali. Dneska si to už nedovedu představit.“

V současnosti Alžběta Stanková v Praze účinkuje v muzikálu Rodin Hood v divadle Kalich. „Řekla bych, že to je také povedené, i když asi nemám ten správný odstup. Jaké to vlastně bylo, se vždycky dá říct až po nějakém čase. Moc mě ale bavilo zkoušení s režisérem Jánem Ďurovčíkem, který naprosto přesně věděl, co chce.“

Češi a Slováci si nejvíc rozumějí v kumštu

Slovenských herců, ale i režisérů, kteří v Česku pracují v zábavním průmyslu, je poměrně dost. A vypadá to, že potěšení je na obou stranách. Veronika Malá ze seriálu Vyprávěj v tom má jasno.

„Nemyslím si, že jsme provázáni jenom v kultuře. Jsme si prostě opravdu blízko a je to vidět, i když jdu třeba na nákup do Teska. U každé druhé pokladny slyším: ,Dobrý děň.‘ A v restauracích je to také tak. Já sama v Praze žiju několik let, a i když tu jsem vlastně jako cizinka, mám tu už trvalý pobyt. Nemám ovšem české občanství, takže nemůžu k volbám ani na vojnu. To jsou dvě věci, které mi řekli, a s tou vojnou mě to tedy fakt mrzí,“ vysvětluje s úsměvem.

Přesto musela přiznat, že se slovenským režisérem se jí pracovalo velmi dobře. Konkrétně to formulovala tak, že se při práci s Jánem Ďurovčíkem cítila jakoby víc doma, protože vnímala závan něčeho hodně příjemného a milého.

„Prakticky je ale úplně jedno, jaké národnosti je režisér. S Jánem to je vždycky tak trochu boj, což akceptuju, protože jsem radši, když režisér je autorita. Když ji necítím, musím se s tou rolí poprat sama a to mě nikam neposouvá. To, co mohlo některým kolegům Čechům na jeho stylu práce vadit, mně ale rozhodně nevadilo a určitě jsem byla schopná pochopit jeho naturel o něco víc.“

Vzhledem k tomu, že si za nový domov prozatím zvolila Česko, dává si Alžběta záležet i na tom, aby ovládala českou gramatiku. Tvrdí, že se jí to snad už podařilo, i když to je záludné. Například ve slovech zkouška a zpěv se ve slovenštině proti češtině na začátku píše písmeno „s“ a podobných chytáků je pro Čechy i Slováky, kteří chtějí psát v druhém jazyce, vícero.

 

Samozřejmě že Západ vnímám jako turista, protože tam nežiju a můžu mít ideály. Ale v metru nebo na ulici nikdo neví, že jsem turista, a přesto mi nikdo nešlape po hlavě, nestrká do mě, a když se to náhodou stane, omluví se a hezky se na mě usměje. Lidi jsou tam prostě v pohodě.

„Ještě že na mobilu existuje „té devítka“, která člověka úplně nepustí, kdyby chtěl napsat kravinu. Spíš si pak ale připadám trapně, když si něčím nejsem jistá ve slovenštině, to se mi dnes už stává častěji. Angličtina se neplete, protože je jiná, ale čeština se slovenštinou hodně. Když jsem dřív psala úřední dopisy, vždycky jsem si je nechala zkontrolovat, protože mám ráda, když se věci dělají pořádně.“

V Praze ulovila Čecha

Při natáčení filmu Rebelové, v němž herečka před lety ztvárnila postavu Bugyny, začalo její přátelství s další slovenskou herečkou a zpěvačkou Zuzanou Norisovou. Spolu s ní pak vystupovala také v již zmiňovaném muzikálu Pomáda.

„Píšeme si, voláme, ale práce nás odvedla na úplně jiné strany. Zuzana má teď hodně práce i na Slovensku. Mám ji ale ráda, protože to je úplně normální holka.“

Kromě filmu Rebelové účinkovala také v jejich divadelní verzi (v popředí)

Kromě filmu Rebelové účinkovala také v jeho divadelní verzi (v popředí)

FOTO: ČTK

V Praze Alžběta Stanková žije společně se svým českým přítelem. „Ano, klofla jsem Čecha,“ říká se smíchem. Její maminka ho „in natura“ viděla poprvé o nedávných Vánocích a vše prý proběhlo nad očekávání. „V životě jsem ho neviděla tolik komunikovat. Moji rodiče jsou rozvedení - táta žije v Bratislavě, máma asi dvacet kilometrů za Bratislavou, a tak jsme návštěvu u obou vzali jedním vrzem. Trošku jsem z toho měla obavy, ale výsledek byl dobrý.“ Vánoce tedy prožila pěkně československy.

Minulý rok je však pro změnu strávila na Kubě. „Pobyla jsem tam jen osm dní, ale bylo to úžasné. Vůbec cestování je tak nádherná věc… Člověku to dělá dobře fyzicky i psychicky. Určitě bych se chtěla podívat ještě do Thajska, hezká místa jsou také v Indonésii a Malajsii. Vloni jsem alespoň cestovala po Evropě. V listopadu jsem dostala dárek k svátku, a to výlet do Londýna. Mým snem totiž bylo podívat se tam na muzikály.“

Viděla Čarodějky a Lvího krále a byla nadšená. Zatímco u nás mají podle ní muzikály někdy tendenci sklouznout do pásma písniček a scének, v Londýně byla svědkem vytříbeného žánru. I když šlo v obou případech v podstatě o pohádky pro děti, iluze byla dokonalá. Jevištní provedení bylo přesné a fungovala každá sloka.

„Až jsem si říkala, jestli někdy ještě seberu odvahu vylézt vůbec na jeviště. Poprvé se mi stalo, že jsem muzikál chtěla vidět znovu. V Praze jsem kvůli nedostatku času sice neviděla vše, ale to, co jsem navštívila, mi stačilo vidět jednou. Taky se často řekne, že u nás na jiné pojetí není dost financí, ale podle mě to je výmluva, protože jde především o nápad. A už na tohle téma končím, nebo se rozohním, že nebudu vědět, kdy přestat.“

U nás jí chybí lidská slušnost

Výlety za hranice všedních dnů herečka miluje také proto, že na západ od našich hranic funguje obecná lidská slušnost. „Samozřejmě že to vnímám jako turista, protože tam nežiju a můžu mít ideály. Ale v metru nebo na ulici nikdo neví, že jsem turista, a přesto mi nikdo nešlape po hlavě, nestrká do mě, a když se to náhodou stane, omluví se a hezky se na mě usměje. Lidi jsou tam prostě v pohodě.

Když vidí, že máte velkou krabici, nikdo vám ji nepošlape, každý se vyhne, zatímco tady vám do ní kopnou a ještě vám vynadají. Česko i Slovensko jsou si v tomhle směru bohužel opravdu blízko. Takovou tu obyčejnou slušnost jsem v Londýně cítila mnohokrát za den a je škoda, že u nás se více nežli úsměv pěstuje naštvanost.“

To je také možná důvod, proč Alžběta jezdí i po Praze téměř výlučně autem. „Zas tak vášnivá řidička přitom nejsem, ale roli hraje také moje lenost. Prostě jsem se naučila vozit si zadek v autě. I když jedu do centra a hledám pak místo na parkování, stojí mi to za to. Městskou hromadnou dopravou jedu výjimečně, když si chci někde popít. Pak je to pro mě svátek, který si vychutnám i s těmi strkanicemi, ale zase se přesvědčím o tom, že nejlíp mi je v autě.“

Dálnici Praha-Brno-Bratislava zná téměř nazpaměť. Ročně za volantem najede třicet až čtyřicet tisíc kilometrů a většina z toho připadne právě na dálnici Praha-Bratislava. Někdy má prý i strach, ale veřejnými spoji přesto nejezdí. Jízdní řád by totiž musel být vymyšlen speciálně pro ni.

Bourá však hlavně tehdy, když přehlédne sloupky. „To se mi stalo v Praze a den před Štědrým večerem i v Bratislavě. A ještě k tomu s tátovým autem, takže jsem si vydělala. Kromě toho, že jsem tátovi rozmlátila auto, se ale naštěstí nic jiného nestalo. Přesto jsem se zařekla, že už nikdy nebudu jezdit cizím autem, ale pouze svým.“

Zkusila si práci realitní makléřky

V osobním životě je herečka spokojená a žádné změny neplánuje. Kdyby prý ale přítel přišel s návrhem na svatbu, nebránila by se. „I když se naši rozvedli, já jsem v sobě tuhle instituci nezavrhla. Myslím si, že je hezká a má svoje opodstatnění. Když jsme spolu s mým partnerem začínali, popichovali jsme se a on mi řekl, že o ruku ho budu muset požádat já.

Před pár lety si zahrála v jedné z řad seriálu Rodinná pouta a na autogramiádě se sešla s Martinem Zounarem, Mahulenou Bočanovou a Janou Infeldovou (zleva)

Před pár lety si zahrála v jedné z řad seriálu Rodinná pouta a na autogramiádě se sešla s Martinem Zounarem, Mahulenou Bočanovou a Janou Infeldovou (zleva)

FOTO: ČTK

Pak jsem to jako fór řekla v televizní show Jana Krause, jenže moje máma to vzala vážně a ptala se mě, co to je za chlapce. Tak jsem jí řekla, aby se uvolnila a že to byla sranda.“

Alžbětin přítel se také věnuje divadlu, i když jen jako ochotník. Z každého úspěchu má proto velikou nefalšovanou radost, rutina mu rozhodně nehrozí.

Kromě natáčení další řady seriálu Vyprávěj herečku průběžně zaměstnává také seriál Panelák na Slovensku. „Je to vlastně jako česká Ulice. Vysílá se každý den a zaplaťpánbu za to, protože to je pro nás jistá práce. Kdyby se takhle produkovaly filmy, byl by to zázrak. I televize je ale úžasné médium a já osobně jsem tam získala řadu zkušeností.“

Přesto se ale podle ní práce na nekonečném seriálu tak trochu podobá továrně. „Nedávno se mi stalo, že na mě při natáčení dolehla únava a přímo na place jsem se z ničeho nic rozbrečela. Byla jsem překvapená sama ze sebe a trošičku mě to rozhodilo. Prostě to už asi bylo přes čáru. Natáčení totiž není jen o odříkaných textech, ale vždycky do nich musíte dát i emoce. A když toho je najednou moc, je to vyčerpávající.“ Panelák mohli čeští diváci vidět v TV Barrandov stejně jako Keby bolo keby, což je další slovenský seriál, v němž Alžběta hrála.

„Stále natáčím střídavě v Praze a Bratislavě a je to hodně nevyzpytatelné. Málokdy vím, co budu přesně dělat třeba za dva týdny, čímž se úspěšně vyhýbám stereotypu. V kanceláři bych asi dneska už nevydržela, i když jsem v ní taky seděla.“

Bylo to v době, kdy herečka v Praze rok a půl pracovala v realitní kanceláři a zároveň studovala vysokou školu, což jí zabralo celkem osm let. K tomu účinkovala v muzikálu Jack Rozparovač v Divadle Kalich.

„Chtěla jsem si tenkrát zkusit i normální práci a pak mi kamarádka ukázala inzerát realitní kanceláře. Hned si mě vyzkoušeli při modelové situaci, jak bych postupovala při pronájmu určitého prostoru pro kanceláře. Chtěli prostě vědět, jestli mám aspoň trochu obchodní talent.“

Obchod je tak trochu herectví

Jak se ukázalo, Alžběta ho opravdu má, a dokonce to podle ní má souvislost s talentem hereckým. Cokoli kdokoli prodává, musí totiž nejprve patřičně odprezentovat. Sama pro sebe si herečka hned na začátku dala limit, že pokud do měsíce neprodá byt, který jí svěřili, půjde od toho. A ono se to povedlo, i když jí přitom asistoval zkušenější kolega, čímž ji vlastně zaškolil v praxi. Sama si rok předtím koupila v Praze garsonku u jedné developerské společnosti úplně naslepo. Pomalu prý ani nevěděla, kde to je, jenom jí bylo jasné, že to je za super cenu, a měla šťastnou ruku.

 

Jsem ráda, že jsem si tu školu vyseděla na zadku a zvládla ji. Co já vím, co bude za pár let, jestli budu schopná dál dělat herecké povolání. Může se stát cokoliv a já mám alespoň ještě základ v něčem jiném, i když bych zase musela začínat znovu.

Ekonomie ji zajímala vždycky, a proto se ji rozhodla studovat. „Možná je to tím, že jsem docela racionální, což je někdy fajn, a jindy možná na škodu. Umím být i na zemi a pořád se nevznáším. Jsem ráda, že jsem si tu školu vyseděla na zadku a zvládla ji. Co já vím, co bude za pár let, jestli budu schopná dál dělat herecké povolání. Může se stát cokoliv a já mám alespoň ještě základ v něčem jiném, i když bych zase musela začínat znovu.“

Alžběta vystudovala národohospodářskou fakultu se specializací veřejná správa a regionální rozvoj. „Bylo to vlastně zaměřené na projekty a programy pro EU, což bylo velmi aktuální. Kdybych to teď chtěla dělat v praxi, musela bych se ale ještě hodně učit. Dnes jsou na to speciální agentury, často jde o státní zakázky atd.“

Z realitní makléřky a absolventky ekonomiky se však záhy stala muzikálová diva.

A kterou ze svých rolí považuje za zlomovou ve své kariéře? „Rozhodně role Bětky v Paneláku. Byla jsem k tomu dost skeptická, ale ono to vyšlo. Pamatuju si, jak jsem šla po mostě u Tančáku (most Fr. Palackého u Tančícího domu v Praze - pozn. aut.), bylo teplo a volali mi z produkce, že mě vzali. Byla jsem tak šťastná, že jsem si myslela, že z toho mostu snad skočím radostí. Teď v seriálu začínám už čtvrtý rok.“