Studie napříč kulturami ukázaly, že lidé mají tendenci jednat v třívteřinových impulzech. Běžné loučení, záchvaty prvního dětského brblání a gest či hudební fráze trvají v průměru právě tři vteřiny. Stejně jako některé funkce nervového systému a mnoho základních fyziologických jevů, jako je například uvolněné dýchání.

Třívteřinové intervaly lze vysledovat i u mnoha zvířecích druhů. Například studie z roku 1994 sledovala žirafy, okapi, vysokou zvěř, mývaly, pandy a klokany žijící v zoo. Přestože se doby jejich jednotlivých pohybů jako žvýkání, kálení či močení výrazně lišily, v průměru trvaly právě tři vteřiny.

Tři vteřiny jako základní časová jednotka života

"Co máme, je velmi široký výzkum, který ukazuje, že prožíváme současnost v těchto třívteřinových rámcích," říká vývojová psycholožka Emese Nagyová z University of Dundee ve Velké Británii.

Objetí podle ní také zapadá do tohoto vzorce. Přišla na to, když v roce 2008 coby fanynka gymnastiky sledovala letní olympijské hry v Pekingu. Všimla si, že se sportovci po výkonu navzájem velmi často objímají. Většina výzkumů potvrzujících třívteřinový interval byla podniknuta s jednotlivci, a tak Nagyová přemýšlela, jestli je možné, aby vzor platil i pro zážitek sdílený dvěma lidmi, speciálně při tak emotivním projevu, jako je objetí.

A tak Nagyová provedla rámcovou analýzu videozáznamů finále 21 olympijských sportů. Celkem pozorovala 188 objetí mezi spoluhráči, trenéry a protihráči různých národností. Přestože například objetí s trenéry trvalo logicky déle než s protihráči, průměrná délka všech objetí byla? Ano, tři vteřiny! Své závěry publikovala psycholožka v časopise Journal of Ethology.

Výsledky výzkumu posílily myšlenkový proud mezi některými psychology, kteří tvrdí, že intervaly trvající asi 3 vteřiny jsou základní časové jednotky života, které určují naše vnímání přítomného okamžiku. 

Přirozený smysl pro čas

"Tento rytmus se vyvinul v průběhu biologické a sociální evoluce," tvrdí Geoffrey Gerstner z univerzity v Michiganu, spoluautor studie z roku 1994. "Kdyby byl tento interval mnohem kratší, řekněme 10 milisekund, byli bychom schopni mnohem rychleji reagovat na různé hrozby," vysvětluje.

"Například kulka by pro nás byla asi tak děsivá, jako když na nás někdo hází míč." Naopak kdybychom podle něj prožívali svět v minutových intervalech, stala by se v té době obrovská spousta věcí, na které bychom neuměli reagovat vůbec. V obou případech by to mělo velké důsledky pro naše přežití.

Podle Colwyna Trevarthena, psychobiologa z University of Edinburgh má ale tělo kromě základního třívteřinového i jiné rytmy. Všechny dohromady pak tvoří přirozený smysl pro čas. "Nemluvíme ale o ničem drsně automatickém. Spíše o něčem flexibilním. Je to něco biologického, duševního i duchovního. Jedná se o načasování lidského ducha."