Hlavní obsah

Daniel Landa: Drtivá většina mých výroků je zkreslená a nafouklá

Právo, Lucie Jandová

Když se pro něco nadchne, jde do toho na víc než na 100 procent. O tom je i nový film Tacho, kde hraje automobilového závodníka a který režírovala jeho manželka Mirjam. Umělec s přívlastkem kontroverzní mě uvítal jako zvlášť milého hosta.

Článek

„Přehodnotil jsem názor na novináře,“ zahlaholil hned mezi dveřmi. „Vnímal jsem je velmi nepřátelsky. Jakmile jsem slyšel média, chytal jsem médiafobii. Ale už je to jinak. Novinářům jsem se dokonce veřejně omluvil!“

Vy už nás nezatracujete?

Ne.

To jste mě potěšil.

Jenže já jsem byl ale fakt naštvanej. Novináři mi škodili, kde to šlo. Tím pádem o mně podávali nepravdivý a nereálný obraz.

Foto: Petr Horník, Právo

Dan Landa

Například?

Například jsem dělal koncert, někdo k němu udělal plakát, který vypadal jako známka. Za můj portrét na něm dal trikolóru. V novinách pak vyšlo, že propaguju protektorátní vlajku. A já přišel o milióny korun od sponzora. Kdo mi je nahradí?

A co se změnilo teď?

Přišla k nám nová tisková mluvčí a s ní jsem poznal spoustu nových lidí. Potkal jsem se s novináři, kteří jsou otevření, normální, milí i vzdělaní. A tak jsem se omluvil celému stavu novinářů. Dost jsem si opravil názor. Důležité pro mě totiž bylo, že to funguje i jinak. Já jsem neměl tu zkušenost. Teď už vím, že je černá i bílá. Ale předtím jsem znal jen černou, tím pádem jsem viděl rudě. A protože se nemažu s vyjádřeními, hned jsem prohlásil, že novináři jsou banda diletantů, protože mně vadilo, že píšou o tématech, o kterých nic nevědí.

Počkejte, neříkejte, že jde všechno jako po másle. Že všichni novináři mají na vaše aktivity stejný názor jako vy.

Jasně že ne. Nedávno se mě ptali, proč odcházejí politici z mého řádu. Já na to, že v mém řádu politici nikdy nebyli. A druhý den čtu titulek: Z Landova řádu odcházejí politici. A já jsem za totálního idiota. Kdybych já byl čtenář, řeknu si: ten Landa je ale idiot. Ukážu vám příklad hrubého diletantismu a neslušnosti. A to vytvářelo můj vztah k médiím. Nedávno jsem měl chat. Tam se mě někdo zeptal na skinheady kališníky.

Což jsou typicky čeští skinheads, ne?

Což byla velmi umírněná odnož nerasistických skinheadů v 90. letech. No a já dostal otázku, co si o nich myslím. Za těmi si stojím, odpověděl jsem. A vyšel titulek Landa veřejně podpořil skinheads. K tomu fotka, kde jsem v bundě. Tu bundu mi koupila moje žena. Stála obrovský peníze a fakt to není bomber. A to je pořád. Kališníci tady na začátku devadesátých let sváděli největší souboje s neonacistickými skinheady. A oni napíšou, že je to kontroverzní organizace, pro niž je typická rasistická nesnášenlivost!

A nebylo to tak?

Nebyla to ani organizace, ale názorová platforma, která byla vytvořena právě proto, aby nastal odliv mladých lidí z fašistického spektra. To tady tehdy nemělo odpovídající protiváhu. Seděli jsme tehdy se staršíma klukama u nás doma a přemýšleli, jakým způsobem z toho ven, když už jsme strhli takovou skinheadskou lavinu. Takže se vytvořili kališníci.

Opusťme 90. léta. Nový film Tacho, kde hrajete hlavní roli, je z prostředí automobilových závodů. Ty vy sám dobře znáte. Kolik vám bylo, když jste poprvé seděl za volantem?

Kolem 28 let. Začal jsem závodit na uzavřených tratích, jezdil jsem autokros. Přes tahače jsem se dostal k rallye.

A já jsem tipovala, že jste si to zkoušel už někdy od dvanácti třinácti!

Jo tak, to jo. Můj tatínek byl ve své době velmi známý závodník. Byl dvakrát mistr republiky v autokrosu. Takže moje dětství sestávalo hodně ze závodů. U nás doma byla dílna a tam se stavělo závodní auto. Bylo to něco, co patřilo k mému životu. A bylo jen otázkou času, kdy získám dostatečné množství finančních prostředků, abych si to mohl zkusit sám. Svoje první hudební úspěchy jsem prolil nádrží. Ale když už jsme skoro neměli co jíst, protože jsem zrovna potřeboval koupit nový motor, tak moje žena řekla dost. A musíš shánět sponzory. Přestože mám velmi slušné prodeje, díky mojí mediální nálepce se mi ale sponzoři shánějí velice těžce.

Musel jste překonávat za volantem strach nebo jste naopak adrenalin potřeboval?

Zpočátku, když jsem ještě jezdil autokros, jsem mohl auto vodit daleko líp. Kdyby mi v tom nebránil právě adrenalin. Nejezdil jsem sice špatně, byl jsem šestý v Evropě, ale šlo by to líp, kdybych adrenalin býval dokázal zvládnout. Postupem času mi začal vadit. I ta nervozita. Viděl jsem, že mě to křečuje a že dělám chyby. A začal jsem s tím pracovat. Až jsem se dopracoval k určitým mentálním technikám, takže dnes prožívám čistý endorfin. A pokud dnes mám adrenalin, jsou to jen zlomky toho, co prožívají ostatní.

Vy jste si mentálními technikami oddělil endorfin od adrenalinu?

Mentální technikou se přednastavíte na určitý způsob prožívání. Neříkám, že mě nic nezaskočí. To ani nejde. Ale stačí mi pár sekund k tomu, abych se zase konsolidoval a fungoval v rámci logiky, rozumu a nacvičených reakcí. A ne aby mě ovládala emoce. Ta je v drtivé většině špičkových výkonů, kromě emocí pozitivních, jako že si to užíváte, nevhodná. A řekl bych, že vás výrazně brzdí. Což vidím na svých sportovcích i sám na sobě. Adrenalin prostě brzdí.

Vidíte to na svých sportovcích, říkáte. Pár jich koučujete, poté co jste na to získal certifikát. Co vás vedlo ke studiu mentálních technik?

Bylo to z vlastní potřeby. I hypnoterapii v Mnichově jsem studoval kvůli sobě. Ne kvůli tomu, abych se tím živil nebo měl certifikát. Ale na speciálních kondičních trénincích jsem se začal potkávat s vrcholovými sportovci a slovo dalo slovo… Například cvičení s činkou můžete prožívat různými způsoby a výsledky se podle stavu psychiky liší. No a sportovci se mě ptali, proč to tak je…

Například krasobruslař Tomáš Verner si vás chválí.

Z toho mám velkou radost, on je šikulka. Chce na sobě pracovat a je schopen využít svých možností k tomu, aby se dostal dál. Je dříč a snaží se. Když mu zadám nějaké cvičení, splní ho. Jsem velmi rád, že zrovna u něj se daří a jeho vklad se mu vrací. Já jsem jenom průvodce, je to jeho zásluha.

Prosím vás, vysvětlete mi, jak používáte hypnoterapii, nebo se bude říkat, že Landa na koncertech hypnotizuje davy.

Dobře, vynechme hypnoterapii. To, co dělám, je mentální koučink. Jsem sice certifikovaný hypnoterapeut, ale…

 …ale to je právě zajímavé!

Hypnóze se nevěnuju.

Ale umíte ji!

No, rok jsem ji o víkendech studoval v Mnichově.

Jste člověk, který má vliv na lidi. A teď, když umíte hypnózu, mi to připadá trochu nebezpečné.

Tak to si musíte dávat pozor na čaroděje. (smích) Ne, vážně. Kolem hypnózy je řada mýtů. Tak předně: hypnóza je schopnost hypnotizovaného, ne hypnotizéra. To znamená, že když člověk nechce, tak se zhypnotizovat nedá. A když se mu snažíte uložit do podvědomí něco, co koliduje s jeho morálkou nebo co má uloženo jako bariéru, tak se přes to nedostanete. Člověk musí chtít spolupracovat. A třeba v Německu taková sezení podrobují videokontrole. Z jednoduchého důvodu. Na chvíli totiž opravdu nevíte, co se s vámi děje. Člověk, který je hypnobilní, leží hodinu v hypnóze a má pocit, že to je tak deset minut. Hypnóza je o důvěře. Když už se někomu svěříte, pak by zřejmě bylo možné druhého manipulovat. Jak jsem ale říkal, já hypnózy neprovádím.

Neříkejte!

Když nějaký kamarád chce zažít ten stav, tak mu ho, pokud je prostor, ukážu. Ale není to věc, kterou bych používal běžně.

Není to na druhou stranu škoda?

No… Rád bych jednou zkombinoval terapii, hypnózu a divadlo.

To zní zajímavě.

Nechávám si na ten projekt v Americe malovat speciální barák. Třeba to nikdy neuskutečním, nevím, bylo by to hodně drahé. Ale sny mají křídla. Vymýšlíme představení, že někam přijde pět set nebo tisíc lidí a čarodějové, tedy speciální terapeuti, jim hodinu budou zpěvem a dalšími prostředky sugerovat, že mají víc síly, že jejich obtíže jsou menší, k tomu pár vizuálních efektů. Zkrátka někdo jim bude způsobovat hodinu na duši příjemno. Aniž by je jinak ovlivňoval. To tu chybí a pro spoustu lidí to může mít velký význam. Taková duševní benzínka.

Pro vás je ale duševní benzínkou rallye a taky plavání se žraloky. Jak jste se k nim dostal?

Přes free diving. Po havárii na Rallye Šumava jsem ležel na JIP a chvíli jsem nevěděl, jak to se mnou dopadne. A zamrzelo mě, že jsem své nejstarší dceři slíbil, že se s ní někdy potopím. Chvílemi jsem se obával, že by to už nemuselo klapnout. Řekl jsem si, že jakmile vylezu z nemocnice, tak první, co udělám, bude, že se okamžitě se Stázinkou potopím. Dopadlo to dobře, jeli jsme na kurz. Setkali jsme se v pěti metrech pod vodou. Ona s flaškou, já na free. Nádherný zážitek! Na tom kurzu jsem viděl fotky jednoho z mála Čechů, co plaval se žraloky tygřími, tak jako se plave s delfíny. Hrál si s nimi a plaval jim na hřbetní ploutvi. Tu fotku jsem viděl a bylo mi jasné, že to chci zkusit. Začal jsem trénovat a za rok a kousek jsem na nich plaval taky.

Jaké to je, plavat na ploutvičce žralokovi?

Je to kosmický zážitek. I proto, že duševní rozpoložení musí být jiné, než když tu sedíme. Musel jsem se uvést do stavu absolutního uvolnění. Musíte ho přesvědčit o tom, že jste také ryba, která čeká na kořist, protože je taky hladová. Musíte být úplně v klidu a nesmíte být nervózní. Jinak by vás sežral. Žraloka jsem vnímal jako bytost a sebe jako návštěvu ve vodní říši. Bylo to nádherné.

Zmínil jste nehodu na Rallye Šumava, při které jste utekl hrobníkovi z lopaty. Jak vás změnila?

Úplně. Přestal jsem si z mnoha věcí dělat hlavu.

Například?

Mediální útoky mě fakt nesmírně trápily. Zažíval jsem to jako křivdu a dost jsem se tím trápil. Ale teď je mi to úplně jedno. Nevšímám si tolik toho zla, které trčí z internetu, ze zpráv, z ulice. Když táhnou kolem mého domu opilci, neprožívám to nijak dramaticky. Tedy dokud neletí zápalná láhev přímo na můj dům.

Přešla vás i chuť emigrovat?

Drtivá většina mých výroků je zkreslená a nafouklá. Kdysi jsem u Václava Moravce řekl, že uvažuju o reality show, na jejímž principu by mohlo dojít k mému vystěhování. Jenže média ze mě nadšeně udělala úplného idiota, který neustojí svou pidislávu a touží uprchnout. Takže tak to není. A nebylo.

Předloni jste oslavil čtyřicátiny. To je věk, odkdy jsou lidé volitelní do Senátu. Vy jste se naopak z ovlivňování veřejného prostoru stáhl. Proč? Je vám jedno, v čem žijeme?

Jedno mi to není. Ale jsem snílek a idealista. A takoví jsou i velmi zranitelní. My nejsme vůdcové typu vůdců politických.

Neříkejte!

Možná tak vypadám, ale nejsem takový. Nechci nikoho k něčemu tlačit. Moje projekty by měly být svobodnou volbou, pozvánkou. Ale když na vás z křoví létají kameny, tak jednoho dne ztratíte energii.

Není to rezignace?

Není. Já jsem vlastně nikdy svůj koncept nezměnil. Mění se jen forma. Už několikrát jsem to nazval kličkováním realitou. Obsah je stejný, jen tou realitou musím kličkovat a přizpůsobovat se lžím kolem.

Jakým lžím?

Třeba lžím těch, kteří slíbí sponzoring nějakého projektu, dětského hřiště třeba. Já tam funguju jako plakát, jsem vidět. Pak se něco nepovede a za pitomce jsem zase já a pár lidí, co chtěli s čistými úmysly pomoct. Takže chci všechno už dělat v menším. On se třeba narodí jiný, lepší Landa, který se bude snažit strhávat národ k velkým výkonům.

To jsem zvědavá, jak dlouho vám to vydrží.

Je fakt, že teď zrovna jsem dost unavený. A tak je možné, že mě to přejde a roupy přijdou. Možná záhy. Teď moc chuti nemám, ale už mě napadají hypnodivadla. Z některých projektů jsem odešel, abych je nekomplikoval. Ale třeba Ordo Lumen Templi tu stále zůstává pro křesťansky smýšlející lidi. Možná se objeví jiná filozofie, která bude více hrou, ale v rámci stejného morálního směru. Mám spoustu přátel na Slovensku, v Nitře, mají zájem o spolupráci, jsou to bratři. Když se národ dohodne na nějaké pozitivní myšlence, třeba typu národní divadlo, věřím, že se uskuteční. Ale zřejmě bude muset přijít méně poskvrněný člověk, aby ji inicioval.

Takže vy zůstáváte v pozadí.

Teď zatím jenom sedím, protože mě bolí prdel po těch všech posledních pokusech. S některými projekty jsem se stáhl. Chystám něco mimo veřejnost, protože ta nedává klid na práci. Moje práce na impulsech pro společnost je méně vidět, vypadá v útlumu, ale pokračuje. Pod stolkem a v menším. Jenže bez mecenášů to nefunguje. Tyrš by bez Fügnera taky nevybudoval Sokol.

Vy přece nejste chudý.

Ne, nejsem chudý, ale nemám tolik peněz, abych mohl iniciovat velké projekty. Bohatí lidé v české zemi však mají jiné priority. Já je chápu, ale já bych s penězi nakládal jinak.

Co považujete za svůj největší úspěch?

Svou rodinu. Jak jsme dokázali se ženou naplnit těch společných dvacet let. To je můj největší úspěch.

Jak se vám daří spolu vycházet?

Neříkám, že spolu za rok, za pět, za dvacet určitě budeme. To se může stát v každé domácnosti. Na druhou stranu těch úžasných dvacet let považuju za opravdu krásně naplněná léta, kdy jsme se oba museli mnohokrát snažit, abychom spolu mohli být dál.

Posloucháte ji jako režisérku?

Ona si mě velmi váží a má ke mně respekt. Chová se ke mně s úctou a já k ní taky. I při práci na filmu Tacho to tak bylo. Když máte dvacet čtyři natáčecích dnů, přijedete do povodní, máte jen peníze, za které by ten film nikdo nenatočil, děláte tisíce kompromisů a řídíte pět set lidí a jste malej blonďatej prcek, jako je ona, tak to je na zatleskání.

Mají vaše tři dcery umělecké geny?

Nevím. Doufám, že to budou čarodějky. (směje se) Netuším. Varuju je ale od útlého dětství, aby se nestaly pouhými interprety. Aby neměl klíčky od jejich života někdo jiný. Aby nečekaly na telefon a aby si byly schopné pracovní příležitosti vytvářet samy nebo i pro jiné.

V tom vyrůstají, ne?

Ano, říkám jim, že pokud jednou budou chtít peníze a využívat materiální statky, musí se naučit něco, proč je společnost bude potřebovat. A za co je bude dobře platit. A že to samo od sebe nikdy není.

Jste osobnost, která je vidět. Pochybujete někdy o sobě?

Člověk o sobě musí pochybovat. Jsou chvíle, kdy si nejsem jistý. Na druhou stranu jdu nějakým směrem, a tím jsem si natolik jistý, že mě to při pochybách zastaví. Nepadnu až na úplné dno pochyb. Každý dělá kvalitní i ta méně kvalitní rozhodnutí. Musí se naučit je zpochybnit a přijmout zodpovědnost za to, že někde byla chyba. A pak využít moudrost z rozpoznané chyby a pokud možno ji neopakovat.

Jeho kontroverzní projekty

Skupina Orlík v 90. letech. Vyčítali jí rasistické texty.

Založení náboženského řádu Ordo Lumen Templi. Kritizovali jej za sektářství.

Večer písní Karla Kryla pro český národ. Dan je odzpíval ve vyšehradském chrámu v sutaně svého řádu. Později z něj vystoupil.

Představení Tajemství Zlatého draka v Brně. Uvedení předcházely poukazy na jeho minulost.

„Mým cílem je iniciovat hnutí, které by vzkřísilo sokolského ducha, ovšem v hravější formě a s prvky fantasy,“ říká ke svým aktivitám Dan Landa.

Reklama

Související články

Kamil Střihavka: Jsem nevyléčitelný romantik

Zpěvák, skladatel a muzikálová hvězda Kamil Střihavka se ve svých pětačtyřiceti letech opět objevuje v hlavní roli kultovního muzikálu Jesus Christ Superstar...

Výběr článků

Načítám