Jak se u nás žije úspěšným Italům

Traduje se, že Italové se mohou chlubit gastronomií a architekturou. To platí i pro podnikatele Vincenza De Blasio. „Většina Italů vaří, je to i můj velký koníček,“ tvrdí. V našich restauracích si rád dá guláš, nejlépe ze zvěřiny, a k tomu dobré pivo. „Pivo tady spojuje, toho jsem si brzy všiml,“ poznamenává. „Najít si kamarády je tady jinak těžší než v Itálii, ale pomohl mi fotbal,“ říká majitel realitní společnosti a útočník FC Přední Kopanina.

Do Česka přišel před 11 lety jako poradce jedné italské hutní společnosti. „Ukázalo se ale, že trh byl málo konsolidovaný a že výrobky jsou drahé. Firma našla zajímavější ceny na Ukrajině a v Rumunsku,“ vzpomíná.

Bylo mu tehdy 28 let a zvažoval co dál. Chtěl získat mezinárodní zkušenosti, a tak zůstal. „První dva roky byly složité: musel jsem se naučit řeč a přivyknout jiné mentalitě. Lidé tu nebyli moc zvyklí na cizince, zdáli se mi dost uzavření,“ říká.

Rozhodl se využít možností, které se nabízely na trhu s nemovitostmi, a založil odbočku italské nadnárodní společnosti Tecnocasa. Rychle se naučil jazyk včetně technických a právních výrazů a dnes se dobře domluví i na Slovensku, kam rozšířil své podnikání. O tom, že by odtud odjel a začal žít někde jinde, teď neuvažuje, ale ani to nevylučuje. „Za svůj domov považuju Evropu,“ říká.

„Italové byli první, kteří pochopili obrovský potenciál v nádherné architektuře města,“ připomíná devadesátá léta. „Pár Italů na realitách pohádkově zbohatlo. Restituenti neměli peníze, prodávali lacino. Lákalo to i spekulanty, kteří kupovali a pak domy nechávali pustnout. Tohle období ale skončilo. Dnes je Praha drahá, investoři chtějí mít jasno o návratnosti investice,“ naznačuje náplň svého podnikání a připomíná, že přivedl do Česka mnoho seriózních italských i jiných investorů.

„Možnosti v realitách tu jsou na další dvě generace,“ tvrdí. „Dokonce ani Praha není ještě konsolidovaná, podívejte se, kolik je ještě v centru zdevastovaných budov.“

Reality přivedly do Prahy i architekta Francesca Augusta Razetta. Jak tvrdí, před 20 lety nepřišel do Prahy zbohatnout, protože pochází z více než dobře situované rodiny, podnikající ve stavebnictví a nemovitostech v Benátkách. „Přijel jsem, protože tu bylo víc možností než v Itálii. Hned jsem byl fascinován světem, který se mi otevřel. Nemohl jsem uvěřit, kolik historických paláců v žalostném stavu jsem tu viděl.“

Nyní má své sídlo v jednom z historických domů u Karlova mostu a říká, že je pyšný, že se mohl podílet na rekonstrukci a v mnohých případech záchraně nádherných staveb v historickém centru Prahy. „Starousedlíci mi říkali, že za svůj život nepamatují Karlovu ulici bez lešení. Podívejte se nyní,“ ukazuje s hrdostí ven z okna.

Zdejší realitní trh není podle něho vyčerpán: „V centru Prahy je stále mnoho nemovitostí, nabízejících investiční možnosti s výhledem na dobrý zisk v budoucnosti,“ tvrdí. V Praze se cítí doma, ale netají se, že teď se jeho sympatie posunují do Asie, jmenovitě do Vietnamu.

Své investice nesměruje pan Razetto (dosud svobodný, z předchozích vztahů má tři potomky) jenom do nemovitostí, ale i do umění. Je zřejmě největším soukromým sběratelem děl socialistického realismu u nás. Za léta strávená v Praze skoupil už stovky obrazů a soch z období po roce 1948.

„Začalo to návštěvami ve starožitnictvích a antikvariátech, tím jsem si zpestřoval první roky tady. Pak jsem začal chodit na burzy a aukce. Mnohá díla jsem koupit od dětí, které se za tvorbu svých rodičů styděly,“ popisuje vznik své unikátní sbírky.

Čím ho fascinuje právě toto období? „Je to pro mě velmi zajímavá umělecká epocha, která u nás nebyla. Češi to období z ideových důvodů odmítají, ale najdete tam kvalitní umění. Vždyť nejdůležitější umělci byli žáky mistrů české meziválečné avantgardy.“

K jeho favoritům patří Jaromír Schoř, který maloval pro armádu. „Obrovská umělecká kapacita ve službách superpropagandy,“ charakterizuje ho sběratel.

Před rokem uspořádala jeho nadace na podporu výtvarného umění Eleutheria v galerii Mánes velkou výstavu Socialistický realismus v Československu 1948-1989 a vydala k ní výpravnou publikaci. V současnosti jedná o výstavách své sbírky v Itálii a dokonce v newyorském Muzeu moderního umění.

S klišé, že Italové se v Česku vrhli na nemovitosti a restaurace, nesouhlasí Giovanni Piazzini Albani, výkonný ředitel společnosti Ponte Carlo Holding. Součástí společnosti jsou různé firmy podnikající v nemovitostech, výstavbě a v rozvoji průmyslových zón. Ponte Carlo Holding u nás za dobu své existence investoval na 30 miliard korun.

„Největší italské investice jsou v oblasti pohonných hmot, dopravy, energetiky, bankovnictví a pojišťovnictví,“ říká a připomíná firmy jako Agip, Esso, Universit, PPF, Iveco. Nemovitosti však nejsou zanedbatelné: jenom v Praze koupili Italové 3600 budov.

Sám přišel do Česka v roce 1992 jako mladý inženýr, aby pracoval na projektu výstavby distribučního centra nedaleko pražského letiště. Z projektu sešlo, ale jemu se ve čtyřiadvaceti zdálo, že Česká republika je zemí velkých možností: „Byla tady nulová nezaměstnanost, v Itálii 11 procent, levnější, avšak kvalifikovaná pracovní síla.“ Společnost, kterou s bratrem založili, nazvali Ponte Carlo - Karlův most je totiž nejen v Praze, ale i v jejich rodném Bergamu na severu Itálie.

Kupovali od majitelů domy - metr čtvereční tehdy prodávali za 150 eur - které opravili, prodali či pronajali, často na hotely. Teď by však investovat do hotelu neradil. „Hotelový byznys narazil na strop, zatímco v 90. letech byla obsazenost 76 procent, teď je necelých 40. Nájmy klesly o 30 procent.“

Sám se nyní soustřeďuje na budování průmyslových zón, stavebnictví a poradenské služby pro investory. Překvapivě pozitivně hodnotí administrativní podmínky: „Zdejší byrokracie je výkonnější než v Itálii. Třeba stavební povolení se tu dostane rychleji.“ Tvrdí, že mu nikdo nikdy neřekl o úplatek.

Jako mnoho jeho krajanů se tu oženil, manželka je z Moravy a mají tříletého syna. Zatímco jiní italští usedlíci hovoří o stesku po moři a slunci, rodákovi z Bergama nejvíc schází severoitalské hory, a tak jeho víkendové cesty vedou často na lyže do Dolomit.

„Kvalita života se za téměř dvacet let, co tu jsem, ohromně zvedla, žije se tu podle mě lépe než třeba v Berlíně,“ říká dvaačtyřicetiletý podnikatel, který se rovněž významně angažuje v charitě katolické církve.

Symbolem úspěchu Italů u nás je bezesporu sedmatřicetiletý Emanuele Ridi, rodák z ostrova Elba, jehož pořad S Italem v kuchyni již dva roky láká k obrazovkám statisíce diváků a hlavně divaček. Před 18 lety přijel do Čech s tatínkem, který sem dovážel italskou módní konfekci a obuv, hlavně proto, aby se vyhnul vojně a nepřišel o dlouhé rockerské kadeře.

Mladík začal otci pomáhat s podnikáním, a když v roce 1994 koupil se společníkem restauraci, Emanuela to začalo bavit. O čtyři roky později si řekl, že to zkusí sám a otevřel v pražských Dejvicích restauraci Da Emanuel. Bylo mu čtyřiadvacet a už mu pomáhala manželka Jana, s níž vychovávají čtyřletého Giacoma.

Není vyučeným kuchařem, ale pochází z rodiny, kde měli ke gastronomii blízko: jedna babička měla na Elbě restauraci, druhá prodávala ovoce a zeleninu. Při vaření vycházel z rodinných receptů.

„Zpočátku jsem v Praze vařil jen tak pro kamarády, ale pak jsem si řekl, že bych to mohl zkusit s vlastní restaurací,“ vzpomíná na dobu před dvanácti lety. Největším problémem byly originální suroviny, a tak je začal sám dovážet a prodávat.

Restaurace si zakrátko vydobyla své místo na slunci a jejího vždy usměvavého a komunikativního majitele, který se obdivuhodně domluvil česky, oslovil producent Jiří Kratina. Brzy vznikl pořad, který Emanuelovi otevřel dveře k srdcím televizních diváků a divaček i k lukrativním nabídkám v reklamě. Když se Emanuela zeptáte, o čem teď sní, odpoví, že o dvou měsících někde v teple u moře - v klidu a anonymitě. Za plotnou už stojí jen před televizní kamerou, ve své restauraci zaměstnává kuchaře -v posledních letech české -a nemůže si je vynachválit. „Spíš dohlížím na provoz restaurace, sestavuji jídelní lístek, kontroluji kuchyni,“ vysvětluje.

V Česku si v devatenácti zvykl rychle. Jen ho překvapilo, že se tu v šest večeřelo a od deseti večer držel noční klid. „Takový režim je u nás na vojně,“ směje se.

Česká kuchyně mu chutná, jak diplomaticky říká, hlavně v zimě. Má rád bramboráky nebo dobrou svíčkovou. „Když jsem ještě neuměl česky, ukázal jsem namátkou na něco v jídelním lístku a mohl jsem se vsadit, že přinesou něco smaženého - sýr, květák, řízek. Teď se to hodně zlepšilo, lidé tady už umějí ocenit dobrou gastronomii.“

V Česku se už dnes cítí jako doma. Jeden svůj italský rituál důsledně dodržuje: každou neděli usedá před televizní obrazovku, aby přes satelit sledoval ligový zápas toskánské modly Fiorentiny.

Prázdné večerní ulice děsily zpočátku i dalšího italského kuchaře Salvatora Cianciminiho. „Kde jsou všichni?“ ptal se v Brně, kam před 18 lety přijel do restaurace Lucrezia péct sicilské dorty. Salvatore si zakládá na tom, že nevaří po italsku, ale po sicilsku. V té době už měl za sebou kuchařskou školu a praxi v Toskánsku, Paříži, Londýně a Madridu.

Nikde dlouho nevydržel, až u nás. Za vším samozřejmě hledej ženu, tedy českou manželku. Společně na pražské Letné provozují restauraci Il Gottopardo (italsky gepard podle slavného Viscontiho filmu s Claudií Cardinalovou), připomínající sicilskou tavernu ze starých časů. Výčet všeho, co dováží ze Sicílie, je dlouhý: těstoviny, ryby, nezbytnou pastu z pistácií, sušená rajčata, kapary, bylinkové pesto, lilky, artyčoky…

Otázka, zda do Prahy nedosahují chapadla sicilské mafie, budí u pana Cianciminiho úsměv. „Mafie v podstatě skončila i na Sicílii, ztratila sílu i odvahu, bossové jsou ve vězení. Tady si snad vystačíte s ruskou a čečenskou,“ dodává v žertu.

S podnikáním v českých podmínkách má dobré zkušenosti. „Vy Češi nadáváte na byrokracii, ale věřte, že v Itálii je daleko horší! I zdravotnictví je tady lepší,“ dodává.

Prvním, kdo v Česku otevřel nejoriginálnější italskou pizzerii, byl Ezio Elia, rodák z Kalábrie na nejjižnějším cípu Apeninského poloostrova. Před 17 lety ho pozval do Prahy kamarád, který u nás obchodoval s dětským oblečením, a nabídl mu prostory v centru města, které si pronajal. Ezio doma pracoval v rodinné pizzerii a už toužil po změně, okusit svět. A tak od roku 1994 peče v Rugatinu nedaleko Staroměstského náměstí v peci na dřevo pravou pizzu z italské mouky a dalších dovezených ingrediencí.

„Dnes už Češi pizzu umějí jíst, zpočátku si mysleli, že je spálená a chtěli k ní kečup - ten na pizze nemá co dělat,“ upozorňuje devětatřicetiletý pan Elia, který s českou manželkou vychovává dvě děti a Prahu už považuje za svůj domov.

Nad množstvím pizzerií v ulicích českých a moravských měst krčí rameny: „Dají si nad dveře italskou vlajku, ale brzy přestanou dodržovat postupy.“

A víte, jak se liší italský a český konzument pizzy? My spořádáme pizzu přibližně za dvacet minut, Ital si na to dopřeje hodinu.