„Mobily nesnáším, obtěžují mě. Samozřejmě vím, že telefon potřebuji, ale je to pro mě nutné zlo a hned, jak zazvoní, mám vyrážku. Mám pevnou linku se záznamníkem: když bliká, tak si ho poslechnu, zavolám zpátky a to mi stačí. Proč bych měl být pořád dosažitelný?,“ klade rozhořčeně řečnickou otázku.

„Jít na chatě na procházku a mít v kapse mobil, který začne zvonit, je pro mě hororová představa. Chci mít svoje soukromí, které nebude nikdo rušit. Lidi mi říkají: vždyť ten mobil můžeš vypnout. Ale stejně člověk pořád podvědomě myslí na to, co kdyby zrovna někdo volal.“

Svatopluk Skopal

Svatopluk Skopal

FOTO: Jan Handrejch, Právo

S tím, že by kvůli tomu promeškal nějakou zajímavou nabídku k práci, si hlavu nedělá: „Možná jsem přišel o pár kšeftů v dabingu, když si řekli, že Skopalovi nemá cenu volat, protože nemá mobil, ale když na mě někdo bude myslet s prací, která opravdu stojí za to, tak mě bez problémů sežene.“

Vyprávěj s ním lidé řešili i na ulici

Navíc o práci nouzi nemá. V poslední době byl nejvíc vytížený retro seriálem Vyprávěj, kde hraje jednu ze stěžejních postav. Role hlavy rodiny Dvořáků, na jejíchž osudech je seriál postavený, mu sedla hned od počátku.

„Líbilo se mi, že jsem dostal dvacet dílů scénáře a mohl si ujasnit, o jakou postavu jde: kdy se bojí, kdy je statečný, o co mu v životě jde, jak se chová k lidem kolem sebe. Před tím mi nabízeli seriály, u kterých mi nebyli schopní dát přečíst ani jeden díl. Někomu to nevadí, ale já na tom trvám. I když si o mně třeba myslí, že jsem blbec ze staré školy minulého století.“

Role Josefa Dvořáka mu je blízká také tím, že s ním v seriálu prožívá situace, které zná z vlastní zkušenosti:

„Třeba když mě v divadle naháněli do KSČ. V 70. letech měli velkou nouzi o komunisty, protože jich po okupaci spousta s rudou knížkou praštila, a potřebovali mladou krev. Věděl jsem, že žádné vykrucování nepomůže, že musím říct jasné ne. Udělal jsem to tak a nevěděl jsem, jestli mě z toho divadla nevyhodí.

Na scénáři mě při prvním čtení taky zaujalo, že se Pepa Dvořák narodil v roce 1919, což je datum narození mého táty. Při natáčení jsem často přemýšlel, jak by se táta v té době zachoval. A taky jsem měl dědečka legionáře, který prošel Sibiří a vracel se do Československa přes Vladivostok. Zkrátka, nemusím vymýšlet nějakou jinou figuru, než jsem já,“ libuje si.

Těšily ho i ohlasy na seriál: „Lidé to hodně sledují a dávají mi to najevo. Když jsem odešel od své seriálové manželky, tak mě zastavovali na ulici a přemlouvali mě, abych se k ní vrátil.“

Dobrou společnost neopustí

Na nedostatek práce si nestěžuje ani v Divadle na Vinohradech, kde už hraje 33 let. „Měl jsem období, kdy jsem hrál v představeních, kde jsem si říkal: už abych to měl za sebou. Teď však mám naštěstí období, kdy mě tu všechna představení baví,“ bilancuje.

Nad otázkou, zda za těch 33 let na jedné scéně nepřemýšlel o změně, krčí rameny: „Takové chvilky taky byly, jenže kam jít? Hrál jsem tady s herci, jako byl Miloš Kopecký, Vlastimil Brodský, Ilja Racek, Josef Bláha, Jarda Hanzlík, o skvělých herečkách ani nemluvě. Nemohl jsem si stěžovat ani na repertoár. Samozřejmě se k různým výročím musela nastudovat nějaká tzv. angažovaná hra, ale každou sezónu se tady zrodily vynikající věci, které se jinde nedávaly. A po padesátce se mi už nechtělo měnit. Střídá se tu hodně režisérů, mám příležitost dělat s různými divadelními osobnostmi.

Navíc je pro mě hrozně důležité pracovat mezi lidmi, kteří nejdou proti sobě, chápou divadlo jako týmovou práci, což tady celou dobu bylo. Když přišel někdo, kdo to tu chtěl rozhádat, většinou dlouho nevydržel. Mám pocit, že si toho cení i mladí, kteří sem postupně přišli. Nechce se mi tuhle dobrou společnost opouštět,“ dodává.

Svou hereckou kariéru začínal v brněnském Divadle na provázku, kde hrál tři roky při studiu JAMU, pak nastoupil na tři roky do Státního divadla. „Když jsem dostal nabídku na Vinohrady, říkal jsem si, že tu zase pobudu tři roky a půjdu dál. A takhle jsem dopadl.“

Zpočátku hrál na Vinohradech, jak říká, kamarády hlavních hrdinů. „Těch jsem se nahrál! A kolik jsem se u toho naučil!“ pochvaluje si. „Teprve pak přišly role jako Othello, Oidipus, Oldřich nebo Starbuck v Obchodníkovi s deštěm.“

V roce 1992 hrál ve vinohradském divadle hlavní mužskou postavu v legendární inscenaci Gazdiny roby s Dagmar Veškrnovou Havlovou v hlavní roli. Setkali se spolu mnohokrát i ve filmu.

„Byla to Dášina životní role,“ vzpomíná Svatopluk Skopal. „Taky jsme spolu hodně točili, výborně jsme si rozuměli, a i když teď spolu moc nehrajeme, přijde mi Dagmar Havlová stejně sympatická kolegyně jako Dáša Veškrnová.“

Když Tybalt miluje Julii

Na Vinohradech se dali dohromady s manželkou Lenkou. Znali se z JAMU, už tehdy se mu líbila, ale zůstávalo jen u běžného pozdravu. „Vzala si spolužáka z ročníku Jirku Kodeše, výborného kluka, ale málokteré ročníkové manželství vydrželo - snad kromě Jany a Viktora Preissových. Já jsem se také oženil, moje první manželka byla porodní asistentka.“

Když se na Vinohradech připravovala inscenace Romeo a Julie, hrála Lenka Kodešová Julii, Romea Oldřich Kaiser. Svatopluk Skopal Tybalta. „Úplně jsem se do ní zbláznil. Na tabuli ve zkušebně jsem maloval srdíčka, všichni si ze mě dělali legraci, že se to mělo jmenovat Tybalt a Julie.“ Oba se zakrátko rozvedli a od té doby jsou spolu.

Nejspokojenější je v rodinném kruhu - s manželkou Lenkou a synem Františkem.

Nejspokojenější je v rodinném kruhu - s manželkou Lenkou a synem Františkem.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

V roce 1982 se jim narodil syn František, který jde v rodičovských stopách. „Přísahám, že jsem to nechtěl,“ dušuje se otec. „Už ve čtyřech letech jsem ho dal na hokej, abych odvedl jeho pozornost od divadla, od drog, od alkoholu a kouření. Divadlo ho ale nakonec chytlo a nepustilo.

Na gymplu se ocitl v úplně stejné situaci jako já. Také vůbec nevěděl, kam jít. A jako já si řekl, že to tedy zkusí na DAMU. Já byl na mrtvici, dobře vím, jak to teď mají začínající herci těžké. Divadlo je dnes tvrdé živobytí.“

Zatímco syn František hrál hokej v dresu Sparty, on sám nijak cílevědomě nesportoval. „Trochu jsem hrál hokej, volejbal, ale nic závodně. Jeden čas jsem dost běhal. Bylo to díky seriálu Dlouhá míle, který byl ve své době obrovsky populární. Dostal jsem před natáčením trenéra, mílaře Milana Jílka. Začali jsme od tří kilometrů, skončili jsme u 50 kiláků týdně. Pak jsem snad patnáct let chodil pravidelně běhat. Zvykl jsem si na to, měl jsem nakilometrovaných několik tras.“

Se životosprávou si ve svých devětapadesáti velké starosti nedělá: „Sklenky vína nebo piva se neodříkám, to víte, když je premiéra, tak se zapije. Jsem ale zapřisáhlý nekuřák. Nejhorší to bylo na gymplu ve Zlíně. Cestou do školy jsme se vždycky s klukama sešli za garážemi a oni všichni kouřili. Já tam s nimi stál a musel jsem to vydržet. Na vysoké škole, kde kompletně všichni kouřili, jsem byl naopak tím nekuřáctvím zajímavý.“

Moravák z Kutné Hory

„Vyrostl jsem ve Zlíně, prožil jsem tam všechno od mateřské školy po první lásky. Považuju se za Zlíňáka. Z tátovy strany mám příbuzné v Mikulčicích, a když nám to s Lenkou vyjde, rádi tam zajedeme,“ popisuje své moravské kořeny.

V rodném listě má však jako místo narození Kutnou Horu. „V Kutné Hoře jsem však pobyl jen týden v porodnici. Rodiče byli na návštěvě u babičky v Uhlířských Janovicích, když to na maminku přišlo, a nejbližší nemocnice byla v Kutné Hoře. Pak jsem to město viděl, až když jsme tam byli se zlínskou školou na výletě,“ vysvětluje.

„Tatínek vystudoval učitelský ústav, pak v Brně dramatickou konzervatoř a věnoval se divadelní režii. Dědeček byl také učitel, strýc Joža rovněž, ten uměl sedm jazyků. Maminka pracovala jako nápovědka,“ přibližuje rodinné učitelsko-divadelní zaměření. S divadlem spojila svůj osud i jeho starší sestra Marika - je asistentkou režie v Národním divadle.

Jemná hodinářská práce

To, že se Svatopluk vydá stejnou cestou, nebylo vůbec jasné. „Se sestrou, která je o šest let starší, jsme měli stejné učitele, ti mi vždycky předhazovali, jak krásně přednášela, a já mlel, že mi nebylo rozumět. Před maturitou jsem vůbec nevěděl, kam si mám dát přihlášku. Otec se mě jednou zeptal, zda bych nechtěl zkusit režii jako on. Herectví ho vůbec nenapadlo.

Jenže táta uměl němčinu, latinu, oni byli neuvěřitelně vzdělaná generace. O divadle věděl všechno, já byl oproti němu nevzdělané pako. Říkal jsem mu, že nemůžu dělat režiséra, když toho o divadle znám tak málo. Tak jsem do přihlášky raději napsal obor herectví. Otec mě připravil a já se tam dostal. Sice ne na DAMU do Prahy, ale na JAMU do Brna,“ vzpomíná.

Třetí kolo přijímaček totiž měly pražská i brněnská herecká fakulta společné a studenty si podle svých potřeb rozdělily. „Napsali mi, že mě berou do Brna, protože v Praze mají přebytek talentovaných kluků, zatímco v Brně jich je nedostatek. No a pak se ukázalo, že ti ,netalentovaní‘ byli Zedníček, Trávníček, Donutil,“ směje se Svatopluk Skopal.

Teprve na studiích v Brně herectví opravdu propadl, když se staršími spolužáky Eliškou Balzerovou, Janou Švandovou, Jiřím Bartoškou, Karlem Heřmánkem, Bolkem Polívkou a ročníkovými kolegy Pavlem Zedníčkem, Mirkem Donutilem a Pavlem Trávníčkem začal hrát v Divadle na provázku.

S hercem Ondřejem Kepkou na projekci filmu Bekyně mniška

S hercem Ondřejem Kepkou na projekci filmu Bekyně mniška

FOTO: fotobanka Profimedia

Dobré vzpomínky má i na pedagogy: „Hereckou improvizaci nás třeba učil Miroslav Horníček, kterého vyhnali z Prahy. Absolvoval jsem v představení režírovaném Evaldem Schormem, který měl Prahu zakázanou.“

Sám několik let učil herectví na DAMU. „Nebyl jsem pedagog, který by vymýšlel nějaké nové směry, šlo mi o to naučit je základním principům řemesla, aby uměli mluvit, chodit, věděli, jak vytvořit pointu, napětí. Když tohle někdo neumí, tak se nemůže dál herecky rozvíjet. Jako se malíř musí napřed naučit malovat obličej a pak může experimentovat.

Naše profese je jemná hodinářská práce, zdejší kritika bohužel oceňuje jen rány sekerou,“ podotýká nesouhlasně. „Dokud Hamlet není ufon a Večer tříkrálový se nehraje ve skafandrech, tak to je nuda. Přitom v té jemné herecké práci je takové bohatství! Nejde o vnější efekty, ale o to, jak zahrát situace jinak. Ne je postavit na hlavu.“

Snad jsem nikomu neublížil

Svou vizáží se obvykle režisérům hodil do zemitých, dobrosrdečných postav. Zahrál si vůbec někdy nějakého podrazáka? „Ve filmu ne, ale na divadle jsem si jich pár s chutí zahrál. Vždyť kolik hajzlů vypadá, že mají srdce na dlani! Do takových rolí mne na divadle obsazoval režisér Vladimír Strnisko. Líbilo se mu, že vypadám jako naivní trouba, a přitom mi dával zákeřné charaktery. Třeba v Lermontovově Maškarádě jsem hrál neuvěřitelného intrikána.

Ve filmu a televizi je obsazování stereotypnější: tenhle vypadá takhle, tak hraje takové role. Nemusí se s tím nějak zvlášť pracovat. Hlavně u seriálů, které se musí točit rychle, by to zdržovalo. Divadlo si dá s obsazováním daleko větší práci,“ připomíná.

Nad otázkou, na co je v životě nejvíc pyšný, váhá: „Jestli vůbec na něco, tak že jsem snad nikomu neublížil. Lsti vymýšlet neumím, nikdy jsem je k životu nepotřeboval. Taky mám kolem sebe rád rovné lidi. Když se něco slíbí, tak to platí. Mnozí říkají, že je blbost na tom lpět, ale mně bude šedesát a jiný nebudu. Naštěstí jsem vždycky kolem sebe našel lidi, kteří to také dodržovali. Nevzpomínám si, že by mě někdo hanebně podrazil, že bych nějak hrozně naletěl. Nebo o tom prostě nevím,“ uzavírá.