„Tak to ale v životě chodí,“ dívá se teď na několik let staré zklamání, které tehdy těžce nesla. „Dnes, byť jsem z toho já vítězně nevyšla, se s bývalým máme rádi. S manželkou má krásné dítě a celá jeho rodina je mojí oporou. A když jsem měla nějaké trápení, tak jsem u nich strávila třeba celé Vánoce. Zloba? Ta k ničemu nevede,“ myslí si herečka, která se do povědomí diváků zapsala už před časem rolí zrzavé fotografky Kláry v seriálu Redakce. Známá je ale i jako sympatická zvěrolékařka Iva z Ordinace v růžové zahradě.

Soňa je role pro dospělačku

Ze seriálových rolí jí prý ale sedí právě ta současná - úspěšná, samostatná a soběstačná Soňa, která má spoustu starostí. „Je to role pro dospělačku, a ta se dobře hraje. Obecně větší a těžší věci se hrají lépe, protože když máte méně prostoru, tak člověk musí víc zapnout, aby všechno bylo dokonale vystavěné, vypointované,“ říká rodačka z Brna, která ke svému řemeslu přišla takříkajíc jako slepý k houslím.

Ve třetí řadě seriálu Ordinace v růžové zahradě se nakonec provdala za Romana Zacha.

Ve třetí řadě seriálu Ordinace v růžové zahradě se nakonec provdala za Romana Zacha.

FOTO: Archiv TV Nova, ČTK

Pavla Vitázková, na rozdíl od jiných kolegů, totiž nemá konzervatoř ani žádnou jinou hereckou průpravu. Jako dítě sice snila o tom, že by jednou chtěla ve filmu jezdit na koni stejně jako Libuška Šafránková na Juráškovi, k herectví ale neměla předpoklady. Byla hodně uzavřená, styděla se, ostatních dětí se bála a navíc trochu šišlala.

Místo dramatického kroužku se věnovala závodnímu tančení. Díky němu se v šestnácti letech, kdy studovala gymnázium, dostala do muzikálu West Side Story. Tehdy si jí všiml režisér Zdeněk Černín a o rok později ji obsadil do role Desdemony v Othellovi. A od té doby už prkna Městského divadla v Brně neopustila.

V inscenaci Amadeus si zahrála Konstance Weberovou, slavného skladatele pak Roman Vojtek.

V inscenaci Amadeus si zahrála Konstance Weberovou, slavného skladatele pak Roman Vojtek.

FOTO: Archiv Městského divadla Brno, ČTK

„Zdeněk Černín a taky Alenka Antalová byli pro mě hereckou univerzitou,“ usmívá se Pavla s tím, že stejně se člověk nejvíc naučí praxí. „My máme v Brně strašně dobrý kolektiv. Navíc pro kolegy tehdy bylo asi konstruktivnější mi poradit než sedět v rekvizitárně a říkat: Ona je tak nemožná. I já se od nich chtěla učit. Dodnes si třeba se Zdeňkem Junákem a Igorem Ondříčkem velmi otevřeně řekneme, co se nám líbilo, nelíbilo. A druhý to přijme.“

Morální bahno

Pavla je ve své rodině první, kdo se věnuje herectví. Jedna z jejích sester je právnička, druhá pracuje ve zdravotnictví, tatínek je doktor přírodních věd a celý život se zabýval počítači, maminka byla zdravotní sestřička. Takže herecké vlohy nemá po kom mít.

„Myslím si, že děti hudebníků můžou muzikálnost podědit. Opravdu třeba odmala mají perfektní sluch, skvěle frázují, jsou nadaní. Ale jsem přesvědčená o tom, že herectví se podědit nedá. Buď se vám chce obnažovat, rozdrásávat se, nebo nechce,“ zamýšlí se.

V seriálu Cesty domů hraje doktorku Soňu, jejího manžela Miroslav Etzler a maminku Jitka Smutná.

V seriálu Cesty domů hraje doktorku Soňu, jejího manžela Miroslav Etzler a maminku Jitka Smutná.

FOTO: Archiv TV Prima, Právo

Rodiče proti jejímu rozhodnutí věnovat se divadlu nic neměli. Zato babička byla z její volby rozčarovaná. „Doslova mi řekla, že pro ni zapadám do morálního bahna, že si takhle moji budoucnost nepředstavovala,“ vzpomíná. Tehdy se Pavla nijak neobhajovala. Jen se ji později snažila brát na představení, ve kterých hrála.

Nakonec se babička stala její největší fanynkou. Dokonce si archivovala všechny novinové články, ve kterých se psalo o její vnučce. „Nemá cenu někoho násilně o něčem přesvědčovat. Debaty? Ty já prostě nemám ráda.“

V psychiatrické léčebně

Kdyby se prý Pavla nestala herečkou, asi by se věnovala psychologii nebo psychiatrii. Tyhle obory totiž obdivuje. Přičichla k nim díky mamince. Ta nejprve dělala zdravotní sestřičku na interně, před důchodem pak sedmnáct let v psychiatrické léčebně. „Celou dobu jsem tam za ní chodila,“ vzpomíná.

Tohle prostředí na ni nikdy nepůsobilo stresujícím dojmem. „Někteří pacienti tam pobudou měsíc, dva, jiní rok nebo taky celý život. Ale takoví nechtějí do normálního života, protože jinde než v léčebně nedokážou fungovat. My je sice litujeme, ale oni jsou přesto v něčem tak čistí. To však nemluvím o lidech trpících depresemi, bipolárními poruchami. To je samozřejmě hrozné a není to hezký pohled…“

Maminka je sice už v důchodu, ale občas se do léčebny vrací na návštěvy. „Pacienti ji strašně milují, i když na ně byla přísná. Museli si převlékat postel, pokud toho byli schopni, umýt se… A když zlobili, nedostali cigáro nebo si nesměli vařit šestadvacet kafí denně, ale jen patnáct. Přesto dnes, když tam s mamkou jdeme, se k ní nahrnou a překřikují jeden přes druhého: Jindřiško, Jindřiško!“ vypráví.

Jedna velká rodina

Pavlu lidská duše vždycky zajímala. Psychologie a psychiatrie má podle ní velký smysl. Navíc odborníků bude stále víc potřeba. „Každý týden se kdekomu zhroutí kamarádka,“ konstatuje a dodává: „Říká se, že vymřeme na psychické problémy. Protože žijeme blbě. Vzdalujeme se od sebe. Vždyť víc než souseda dneska každý zná někoho z televize, což je strašné,“ zamýšlí se.

S Tomášem Sagerem ve slavném muzikálu Cabaret

S Tomášem Sagerem ve slavném muzikálu Cabaret

FOTO: ČTK

Život ve vesničce Útěchov u Brna, kde Pavla bydlí, je však postavený na dobrých sousedských vztazích. „Máme tam čtyřiadvacet domečků tvořících čtverec, od sebe jsou oddělené rampou. To je takové naše společenství, kde jsou děti, psi, sousedi. A to je pro mě nezbytné a pro ostatní taky.

Když děvčata potřebují vyzvednout v jiných dědinách děti ze školky a druhé dítě jim doma spí, tak hlídají sousedky. Když se nemůžu třeba čtyři dny postarat o psa, tak vím, že ostatní mi ho nakrmí, vyvenčí. Všichni máme od sebe klíče a je to skvělé,“ líčí.

Do Útěchova se Pavla přestěhovala před deseti lety. Tehdy sháněla nějaký dům, na který by si vzala hypotéku. A tenhle kraj si zamilovala hned v prvním okamžiku. „Začíná tam Moravský kras, jsou tam nikdy nekončící lesy, potůčky, ranče, z okna vidím koně. Psy a kočky nám chodí zlobit liška. Když jsme měli zasázené brambory, tak mě vždycky v noci vzbudila prasata, která tam na ně chodila,“ zasní se.

Nepotřebujeme se na sebe lepit

V Útěchově Pavla žije se svým manželem Dušanem, rovněž hercem Městského divadla v Brně, kterého si vzala před třemi lety. Poznali se spolu na divadelních prknech. „Co mě na něm zaujalo? Takový klid a vyrovnanost,“ zamýšlí se. „Je štěstí, že mám právě jeho, protože s excentrikem, který by mě trápil svými emotivními výlevy, bych asi nedokázala žít.“

Pavla tvrdí, že jejich manželství je založené na stoprocentní důvěře a volnosti. „Ať si dělá, co chce. To je v pořádku, já ho neomezuju. Nepotřebujeme být na sebe nalepení. Důležité je, že si věříme.“

Na své domovské scéně Městského divadla Brno se po boku svého manžela Dušana objevuje například v mystickém muzikálu Balada o lásce.

Na své domovské scéně Městského divadla Brno se po boku svého manžela Dušana objevuje například v mystickém muzikálu Balada o lásce.

FOTO: Archiv Městského divadla Brno, Právo

Její manžel je milovníkem adrenalinových sportů. Provozuje paragliding a skialpinismus. A ona občas jeho záliby sdílí s ním. „Když jsme spolu poprvé vylezli na kopec a on mi někam uletěl, tak to byl pro mě krásný zážitek. Protože zároveň s ním letělo káně, které si ho v té výšce zvídavě prohlíželo.“ A kde zažívá vzrušení Pavla? S kamarádkami u kávy.

„Endorfiny se mi perfektně vyplaví, když si můžeme povyprávět. Mám jen málo přátel, ale zato dlouhodobých - deset, dvacet let. A když jsme spolu, tak při povídání jdeme do hloubky. Nemám ráda povrchní debaty,“ přiznává. A co bude dělat, až skončí natáčení seriálu Cesty domů? „Na nic netlačím. Pokud by mě nikdo do dalšího projektu nechtěl, tak co nadělám? Mám prosit? To nebudu. Ale ono něco určitě přijde,“ věří.