Pro mě jako novinářku je důležitá věc, ve které zůstává stejný. Přestože ho jako každého předsedu vlády obklopila hradba úředníků, sekretářek a pracovníků tiskového oddělení, dokáže se stále dohodnout operativně přes SMS a slíbený čas navzdory připomínkám zaměstnanců svého úřadu věnovat.

Paradoxní je pak situace, kdy proti mluvčímu, který si s přísným výrazem ťuká na hodinky, sedí usměvavý premiér a dává mladíkovi najevo, aby svou funkci tolik neprožíval.

Bylo vám už jako premiérovi ouvej?

Samozřejmě, vždyť takové situace jsou úplně přirozené. Každý střet, který za to nestojí, mi připadá jako nadarmo vyplýtvaný čas a energie. Týká se to některých koaličních přestřelek. Kvůli tomu ale nepropadám hysterii nebo obavě, protože to k fungování koaličních vlád patří.

Členy premiérovy rodiny, v tomto případě syna Ondřeje a manželku Radku, je možné vyfotit obvykle pouze v okamžiku, kdy jdou volit

Členy premiérovy rodiny, v tomto případě syna Ondřeje a manželku Radku, je možné vyfotit obvykle pouze v okamžiku, kdy jdou volit.

FOTO: ČTK

Máte na mysli také přestřelky s Miroslavem Kalouskem?

Ty jsou a zřejmě už i zůstanou součástí folklóru české politiky.

Víc vás to nezasahuje, netrápí, ani se vám o tom v noci nezdá?

(záchvat smíchu) To už by bylo opravdu moc. My jsme se přece nepřišli do vlády kamarádit. Pracujeme a výsledky máme pozitivní.

 

Otevřu dveře ledničky a jedu systematicky shora dolů. Nevynechám nic, co je poživatelné.

Jaké to je řídit tým lidí, které jste si nemohl sám vybrat?

Myslím si, že vláda drží při sobě, a když se podíváte zpětně, vždycky dokázala nalézt nějakou shodu. Některé ministry znám strašně dlouho, třeba Alexandra Vondru osmnáct let, a hned za ním je právě Miroslav Kalousek.

Kdo vás zaujal z nových tváří?

Určitě všichni, kdo jsou v politice úplnými nováčky, a je na nich vidět, že se snaží. Není mezi nimi žádný salámista, který si to přišel jenom odsedět, aby mohl mít v životopise, že byl ministr. Je pravda, že jsou méně zběhlí v rutině a někdy si zbytečně vytvářejí nepříjemné situace třeba tím, že řeknou něco, na co by vzápětí raději zapomněli.

V čem je to nové pro vás?

Všechno, co se děje, jsem svým způsobem očekával, včetně výrazně většího náporu odpovědnosti. Tím, že jste na vrcholu politické hory, na vás logicky nejvíce fouká.

Zanechává to na vás nějaké následky?

(smích) Pevně doufám, že ne, kromě toho, že se mi za posledního půl roku, který byl dost hektický, trochu rozhodila životospráva a začíná to na mně být vidět. Mám méně času na tělovýchovné aktivity, a to budu muset změnit, protože v mém věku už musí člověk o sebe trošku pečovat.

S ministrem dopravy za Věci veřejné Vítem Bártou. Je na nich vidět, že se snaží, říká premiér o nových tvářích ve vysoké politice.

S ministrem dopravy za Věci veřejné Vítem Bártou. Je na nich vidět, že se snaží, říká premiér o nových tvářích ve vysoké politice.

FOTO: Petr Horník, Právo

Tím chcete říct, že nabíráte na váze?

(smích) Trošku jsem i přibral. Je to dané spíš tím, že nemám čas na pravidelnou stravu a pak to večer doháním bílým ledničkovým sexem, jak se tomu říká. Otevřu dveře a jedu systematicky shora dolů. Nevynechám nic, co je poživatelné. (smích) Začnu samozřejmě disciplinovaně zeleninou, ale přes sýry se bohužel dostanu i k více sytým jídlům.

Myslela jsem, že přijdete domů a únavou padnete.

Ne, ne. Já jsem sova, takže s večerem ožívám. Ještě studuju materiály a dostávám se k přehledu tisku. Když se mě přes den novináři ptají, co říkám různým článkům, s čistým svědomím můžu říct, že nevím, protože jsem to ještě nečetl. Vzhledem k tomu, že navíc ráno vstávám kolem půl sedmé, abych ještě stihl dcery u snídaně, jsem momentálně spíš genetický hybrid sovy a skřivana.

Sledoval jste případ zmizelé Aničky?

Hodně intenzívně, protože nejmladší holčičku mám přibližně ve stejném věku. Něco podobného si ani nedokážu představit, tu míru bolesti, kterou musí pociťovat její rodiče. Stačí, aby mělo dítě čtyřicítku horečku, a člověk začne mít obavy. Není přece nic, na čem by vám záleželo víc.

Jak těžké pro vás bylo oprostit se od toho, že dva vaši synové jsou už dospělí a mají svůj život?

Je pravda, že na ně už moc nemůžu. (smích) Starší syn dva roky bydlí s přítelkyní a mladší je ještě o půl hlavy vyšší než já, takže na toho si taky nemůžu moc vyskakovat. Vždycky jim ale říkám, že i když jim bude sedmdesát, tak tatínka budou poslouchat. Někdy si myslím, že takové mírné mluvení do života vůbec neškodí.

Jako všichni jejich vrstevníci mají větší možnosti a nejsem si jist, že si toho úplně váží. To je ale přirozený pohled o generaci staršího škarohlída, který vzpomíná na dobu, kdy byl v jejich věku. Byli jsme třeba daleko motivovanější v tom, abychom se dostali na vysokou a dodělali ji, jinak nám hrozily dva roky vojny. Zatímco oni mají možnost studovat několik vysokých škol a plynule mezi nimi přecházet.

Než jsme za vámi přišli, řešili jsme s kolegou fotografem, jak je optimální načasovat narození čtyř dětí. Zatímco on by byl pro to zažít si blázinec se všemi najednou, mně by přišel efektivnější způsob, jakým jste to udělali vy. Než přišla na svět další nemluvňata, starší děti odrostly a byla už s nimi rozumná řeč…

To z vás mluví velký optimismus, že je se staršími lepší domluva. (smích) Poněkud ironické pořekadlo, že čím větší děti, tím větší starosti, někdy opravdu platí. Vždycky říkám, že díky svým dětem jsem perfektní znalec českého školství, protože v určitém okamžiku mi pokrývaly školku, základní školu, gymnázium a vysokou školu. Chtěli jsme mít více dětí a to, že mám i ve středním věku malé dítě, mě omlazuje. Nutí mě to být aktivnější, naučit dcerku lyžovat, jezdit na kole…

Existují přístroje, které dokážou dítě sledovat. Co si o nich myslíte?

Je to na úvaze rodičů a umím si představit, že to někdo považuje za užitečné, ale rozhodně bych to nezaváděl jako povinnost. O Marušku se zatím dokážeme postarat tak, že ji někdo ze sourozenců nebo z rodičů vždycky doprovází. Větší město je něco jiného než obec typu Rožnova, kde k tomu člověk přistupuje benevolentněji.

Čím argumentuje vaše žena, když se vyhýbá styku s novináři?

Že je soukromá osoba a nemá žádnou povinnost se vyskytovat v médiích. Nehodlám ji lámat k jinému postoji, přestože všichni imagemakeři mi vždycky radili, že mám rodinu víc prodávat. Jenže když se dá rozhovor jednomu médiu, tak se okamžitě objeví pět žádostí odjinud a musíte vyhovět všem. V tomhle zase máme férový přístup, že buď nikdo, nebo všichni.

Ani vaše děti netouží po popularitě?

Rozhodně ne. Mají úplně normální zájmy a normální kamarády. Líbí se mi na nich, že se chtějí prosadit samy, ve svých oborech, a ne tím, že jsou něčí syn nebo dcera. Starší syn studuje Vysokou školu ekonomickou a mladší Vysokou školu umělecko-průmyslovou. Teď hlavně doufám, že dojdou do řádného inženýrského a magisterského stupně. Oba si navíc přivydělávají na živnostenský list, takže nežijí pasivním stylem - škola, zábava a nic jiného. Ondřej pracuje na částečný úvazek u soukromé firmy v oblasti účetnictví a Tomáš dělá návrhy počítačových grafik.

Když zmiňujete počítač, kolik vám přibylo přátel na Facebooku, který vám v jarní kampani založili synové?

Nevím, to bych musel požádat tiskového mluvčího, aby mi zjistil, kolik mám registrovaných uživatelů. Od voleb jsem tam byl jednou nebo dvakrát. Všimněte si, že ani nepoužívám termín přátelé. Těch má člověk v životě nanejvýš pět a k tomu patnáct kamarádů. Víc než stránky občana Petra Nečase je to profil politika, předsedy ODS a vlády.

Co půlrok ve funkci premiéra udělal s vaší duší introverta?

Kdysi jsem v legraci řekl, že moje paměti se budou jmenovat Introvert v politice, a od té doby mám tuto nálepku. Ale nemyslím si, že člověk, který je tak dlouho v politice, což znamená, že komunikuje s lidmi, si může dovolit být introvert. To, že si třeba chráním soukromí, dělám především proto, že mám blízké lidi, na kterých mi záleží, a nechci, aby je zasahovala moje práce víc, než je nezbytně nutné. Spíš bych to označil za přirozeně ochranářský rys své povahy.

Týká se to ale i vašeho vystupování. Už během kampaně jste byl často označován za suchara.

To je také nálepka. Ten, kdo mě zná, ví, že je se mnou docela sranda.

 

Přátelé trenéři mi aspoň navrhli hodinu a čtvrt dlouhou sestavu cviků, při kterých se dokážu dostatečně fyzicky vyřádit a které by se měly dělat třikrát týdně.

Dokážete si představit, že by z vás nejstarší syn udělal dědečka?

(smích) Přiznám se, že jsem nad tím nikdy nepřemýšlel, protože při pohledu na své děti mám stále pocit, že je vidím jako malé, byť jsou některé už dospělé. Je fakt, že v mých třiadvaceti měl Ondřej už jeden rok. Jenže my jsme se rozhodovali v jiné době, kdy možnosti cestování, pokud jste si nechtěla zadat s režimem, a profesního růstu příliš nebyly. Jedna z mála věcí, které opravdu stály za to, byla rodina. Teď je situace jiná a ne náhodou se oproti konci 80. let posunul o deset let věk, kdy se ženy vdávají a rodí první dítě.

Co říkáte zprávám, že rodiče často nemají na zájmové kroužky pro své děti?

Dovedu si v takové situaci představit maminku samoživitelku se dvěma dětmi a s jejich ne příliš kooperujícím otcem. Je ale potřeba zvážit, jestli děti někdy nepřetěžujeme. Jestli každý den nemají spoustu řízených aktivit, a pak ani nemají čas si pohrát a být s kamarády. Někdy taky můžeme prohlásit, že na kroužek nemáme, ale krabičku cigaret nebo dvě piva denně si přesto koupíme.

Vždycky jsem se snažil, aby se moje děti vyvíjely všestranně, aby se věnovaly sportu i uměleckým aktivitám. Všechny se chodily učit na hudební nástroj, do výtvarky a děvčata na balet. Vychodily celý cyklus hry na flétnu, takže to nebylo tak, že si příležitostně někde pískly, ale propracovaly se až k Bachovi. Odjakživa to mám nastavené tak, že bych si raději utrhl od svých úst, aby ony tyhle věci měly, protože to vytváří základ všeobecné vzdělanosti, kam patří kulturní i sportovní prvek.

K Václavu Klausovi si Petr Nečas občas chodí pro radu

K Václavu Klausovi si Petr Nečas občas chodí pro radu

FOTO: Petr Horník, Právo

Na co jste hrál vy?

Na nic, což bylo velké zklamání pro mého dědečka, venkovského živnostníka, který hrál na pět hudebních nástrojů, skládal hudbu a měl kapelu. Vždycky říkám, že by měl radost aspoň z pravnoučat.

Že to vnuk dotáhl na premiéra by nevzal jako kompenzaci?

(smích) To nevím, asi jo.

Když cítíte, že na vás něco leze, co vás postaví na nohy?

Já su z Moravy, že jo. Tak u toho nemůže chybět slivovice. Když je to něco typu nachlazení nebo náběhu na chřipku, tak vedle tradičních přípravků z lékárny je to štamprle tohoto univerzálního léčiva. Rozhodně ne v čaji, protože je hřích a barbarství takto kvalitní medikament ředit a chuťově deformovat. Do čaje patří rum, ne slivovice.

Manželka premiéra Radka Nečasová vystoupila před novináři vůbec poprvé. Obědové menu měla napsané na papírku, s mikrofonem pomohl prezident.

Manželé Nečasovi po novoročním obědě u Klausů.

FOTO: Petr Horník, Právo

Co u předsedy vlády dostává víc zabrat - duše, nebo tělo?

Podle sebe soudím, že asi tělo, přestože je to hodně sedavá funkce. Ale vypadl jsem z pravidelného rytmu tělovýchovných aktivit, kdy jsem jezdil na kole, cvičil a dělal cokoliv, při čem člověk spaluje kalorie a vyplavuje endorfiny. Přátelé trenéři mi aspoň navrhli hodinu a čtvrt dlouhou sestavu cviků, při kterých se dokážu dostatečně fyzicky vyřádit a které by se měly dělat třikrát týdně. Že to nedodržuju poznávám každé ráno při zapínání kalhot. (smích)

Před půl rokem jste mi tvrdil, že vám mozek podvědomě pracuje i ve spánku.

Není to tak, že bych si poručil, čím se budu ve spánku zabývat. Znáte ale pořekadlo Ráno moudřejší večera? Večer nad něčím přemýšlíme, aniž dojdeme k řešení, ale ráno po probuzení to během chvilky máme. Zřejmě je to opravdu tak, že nějaké úvahy běží člověku v hlavě dál, i když spí.

Už jste takhle něco vy řešil?

Řadu věcí, ale nebudu prozrazovat jakých, aby se pak neříkalo, že to řešení není kvalitní, protože přišlo v Nečasově snu. A to nemůžu připustit.