Když jsem za ním jela, telefonoval mi: „Stíháte to? Hlavně bacha, ať se vám nic nestane.“ Tohle se mi ještě nestalo. Ani to, že by mi někdo střídavě vykal a tykal nebo že by mi na otázku, kam mám poslat rozhovor k autorizaci, odpověděl: „Na co, prosím tě?“

Dlouho jsem o vás neslyšela, jen se mi doneslo, že prý jste nemocný.

Jo, praskly mi žaludeční vředy, teď ve mně zase tancuje rokenrol, ale o nemocech já se nechci bavit. Já jsem chtěl žalovat Becherovku kvůli těm prasklým žaludečním vředům. Říkal jsem si, že když v Americe lidi můžou žalovat tabákové firmy kvůli cigaretám, proč já bych nemohl žalovat Becherovku? Nikoho nenapadlo na tu vinětu dát aspoň malý nápis, že to ubližuje zdraví. Je to úplně bez varování, a vidíte…

V Manéži Bolka Polívky byl hostem několikrát.

V Manéži Bolka Polívky byl hostem několikrát.

FOTO: ČTK

Myslela jsem, že becherovka je naopak lék, aspoň se to tvrdí…

…no ještě navíc! (směje se)

 

Já kdybych neničil práci doktorů a zdravotníků tím, že se chovám úplně jinak, než oni mně radí, tak by to se mnou možná bylo jakž takž dobrý. Ale já si prostě některé věci neodpustím.

 

Proč mi nechcete říci, jak jste na tom se zdravím?

Protože jiní lidi jsou na tom mnohem hůř než já. Víš, já bych vlastně vůbec neměl kouřit a neměl bych pít, ale takovej život by mě nebavil. Zakázali mi kouřit, tak já kouřím krátký - tak jako že pozvolna. A s pitím se taky hlídám. Sem tam zvládnu i nějaké natáčení, nedávno jsem točil s Karlem Smyczkem takový seriál (Špačkovi v síti času - pozn. red.), mám tam menší roli, ale kdyby mi dali něco většího v divadle, to už bych neudýchal.

Já kdybych neničil práci doktorů a zdravotníků tím, že se chovám úplně jinak, než oni mně radí, tak by to se mnou možná bylo jakž takž dobrý. Ale já si prostě některé věci neodpustím. Teď ještě navíc, jak jsem nikdy nebyl alergik, lapl jsem nějakou alergii a nemůžu vylézt z baráku. Ale s doktorama mám jednu historku, to ti řeknu…

Povídejte…

Tehdá mi bylo zhruba deset a měl jsem otevřenou zlomeninu. Noha. Doktoři si s tím nevěděli rady a chtěli mi ji uříznout. Naštěstí tam byl jeden, veterán ze španělské války, který se tam naučil drátovat zlomeniny. Takže mi to celý zdrátoval. Byl jsem jeho pokusnej králík, ale povedlo se to. Rok jsem ležel v sádře.

No jo, ale ty dráty tam nějak obrostly nebo co a už je nikdy nikdo nevyndal. Teď chodím po rentgenech a doktoři jsou z toho úplně vyjevení, co to tam jako mám. Bolek by řekl, že jsem kyborg. Ale tomu doktorovi jsem vděčné, ten mě zachránil, dokonce jsem pak ještě běhal, byl jsem druhé na republikových přeborech za mladší dorost.

Cítíte se v pětašedesáti starý?

Ale vůbec né! Akorát mě sere, že nemůžu déchat. Ale to je moje vina, že si neodepřu cigaretu.

Co by muselo přijít za hrozbu, abyste přestal kouřit?

Jo, to já nevím. Byly velký hrozby, kolikrát jsem byl úplně na pokraji… Ale jak jsem se trochu otřepal, zase jsem zvedl stavidla. Přitom já jsem do pětadvaceti roků nekouřil.

Kolik kouříte?

No… (podívá se do krabičky) Podle toho, jak kdy. Dneska (je 11.30 dopoledne - pozn. aut.) už mám takových deset za sebou. Ale krátkých!

Kdy si ráno zapálíte první cigaretu? Hned, jak se probudíte?

Někdy jo, někdy jdu kouřit rovnou z postele, ale někdy ne. Víš, já bych to třeba ani nepotřeboval, čert to vem, tabák, ale mě to strašně vábí. Je to slabošství. Jsem si toho vědom.

Jak si užíváte penzi?

Stále ve při s manželkou. (směje se)

Kvůli čemu se na vás zlobí?

Kvůli blbostem. Třeba že mám v noci puštěnó televizu. Ale to je proto, že já nemůžu spát. Když hraje televiza, nemám problém, to usnu hned, ale jakmile mně ju moja přijde vypnout, okamžitě se budím. Já jsem si udělal radost, víš, mám doma takovou tu velikou televizu přes půl stěny a ona mi furt říká: „Víš, kolik to žere proudu? Proč to máš puštěné, když se nedíváš? A navíc to ruší, vždyť tady v tom paneláku jsou tenký stěny…“

Kolik let je vaší ženě?

Taky už je v důchodu. Já teď nevím … Šedesát jedna… Šedesát dva… Víc… Počkej. (dlouho počítá) Ani nevím, ale vždyť je to jedno, já roky nepočítám. Zapomínám, ale netrápí mě to, protože tím pádem žiju daleko svobodněji.

Vzpomenete si, kdy jste byl v životě nejšťastnější? Do kterého období byste se třeba rád vrátil?

Začátky Provázku, to byly krásný časy. Nejenže jsme ho zakládali, my jsme celou dobu trávili v divadle, žili jsme tím, dokonce jsme tam i spali. Tehdá to ale bylo zajímavý i mimo divadlo. Scházeli jsme se s kamarády herci, se sportovci, s básníky Mikuláškem a Skácelem, byli jsme jedna partyja.

To bylo! Připadá mi, že tenkrát si lidi rozuměli daleko víc než dneska, kdy každej myslí jenom sám na sebe. A já jsem si to hrozně užíval, protože já jsem byl vždycky velmi zatíženej na kamarády. Nedovedu si to představit ani dneska, že bych je neměl.

V Huse na provázku a později Divadle na provázku kdysi vznikaly prvotřídní věci. Měl jste pocit, že jimi „rozkládáte“ režim?

Nevím, ostatní možná ano, ale já jsem to tak nikdy nebral. Ne že by mi to bylo jedno, ale já jsem se o politiku nikdy nezajímal. Akorát mě srala. Nebyla to moje silná stránka. Teď, když nemám tolik co na prácu, občas vezmu do ruky noviny, aspoň je prolistuju. Kolikrát si málem vymknu oči, když to čtu, ale není to tak dávno, co jsem byl přesvědčený, že bude hůř.

Před parlamentními volbami jsme seděli s Karlem Smyczkem a on se mě ptá: „Koho budeš volit?“ A já říkám: „Jako vždycky budu volit ODS, protože teď bych si připadal jako krysa proradná, opustit potápějící se loď. Bylo mi jasné, že vyhraje ČSSD, ale Paroubka už jsem nemohl ani cítit. No a vidíš… Nakonec se to povedlo. Lidi přece jen dostali rozum. Nepodlehli těm všelijakým třicetikorunovým vějičkám a podobně. To se mi líbí.

Co ještě dělá důchodce Jiří Pecha? Chodíte se psem?

Taky, ale tohle (ukazuje na psa pod stolem) není můj pes. Ten je půjčené. Já jsem měl Jekyllku, labradorku, bohužel před čtrnácti dny zemřela, už byla stará. Dvanáct a půl roku. Toto je dcery pes. Verunky.

Hrál v bezpočtu divadelních představení, ale zřejmě nejznámější je jeho excelentní ztvárnění divadelní Babičky v Divadle Husa na provázku, za které obdržel cenu Nadace Alfréda Radoka.

Hrál v bezpočtu divadelních představení, ale zřejmě nejznámější je jeho excelentní ztvárnění divadelní Babičky v Divadle Husa na provázku, za které obdržel cenu Nadace Alfréda Radoka.

FOTO: ČTK

Koupíte si nového psa?

No moja chce, ale tentokrát nějakého menšího. My bydlíme ve čtvrtým patře v paneláku, a když pak ten pes nemůže chodit, je to hrozná dřina.

Nikdy jste nebydlel v Praze?

Nikdy. Co já bych tam dělal, v Praze! Tady v Brně jsem měl divadlo, kamarády, všechno… Co já bych potřeboval někde lópat chechtáky? Praha je odosobněná. Každej myslí jenom sám na sebe. Žádné partičky. Tady v Brně jsem byl vždycky spokojené.

 

Teď, když nemám tolik co na prácu, občas vezmu do ruky noviny, aspoň je prolistuju. Kolikrát si málem vymknu oči, když to čtu…

Vy máte tři dcery, že?

Ano. Jednu v Austrálii, ale o té nevím vůbec nic už od jejích deseti let, druhou - Terezku - mám v Americe provdanou, teď nedávno tady zrovna byli na návštěvě, no a Verunku mám v Praze.

S první dcerou Martinou z Austrálie nejste vůbec v kontaktu?

(kroutí hlavou) Já bych chtěl, ale to nezáleží jenom na mně. Nevím o ní vůbec nic, akorát že je provdaná a že se snad mají dobře… Už mě to nemrzí tolik jako dřív, vždyť je to pro mě pomalu cizí člověk, ale rád bych ji viděl, to víte, že jo. Terezka se provdala do Ameriky, to taky není žádná sranda, žijou v Mexickém zálivu, kde byla teď zrovna ta havárie ropná, a to je v prdeli…

On tam má kluk s kamarádem hospodu, taky nějaké baráčky na pláži pronajímali, ale teď po té havárii to je asi konečná. Hospoda prej teda že snad pojede, ale jinak… Vůbec jim to nezávidím.

Umí váš zeť česky?

Ne! Ani prd! Pár slov jako já anglicky.

Chodíte s ním na pivo, když přijedete do Česka?

No, jasně! Furt. To on si chválí, český pivo.

Herec Jiří Pecha

Herec Jiří Pecha

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Jak vypadají takové návštěvy hospody - sedíte, mlčíte, pijete?

Tak to vám řeknu. Já se ptám česky: „Dobrý pivo?“ Zvedám prst. On taky zvedá prst, jako že supr. Pak dopijeme a on řekne: „Výborný. Ještě jedno pivo.“ To on umí. A to stačí. Co potřebuješ víc?

Taky jste opomněl zmínit, že hrajete v divadle.

Jojo, hraju. Jsou to menší role, abych to udejchal, ale teď jsem rád, protože se po pětadvaceti letech vrátil na jeviště Bohumil Hrabal a Obsluhoval jsem anglického krále. Hraju číšníka Jana Dítěte, ale ne celou roli, jenom tu poslední část ve starší životní etapě.

 

Já jsem dyslektik, takže minimálně u první čtené zkoušky jsem byl vždycky za šaška. Dlouho jsem se styděl a červenal, a pak jsem si říkal: No tak co, tak ať se smějí…

Vy pamatujete i první uvedení této hry před pětadvaceti lety, že?

Jo. To bylo krásný. Ale ani teď to děcka vůbec nehrají špatně. Ono je to velké vypětí v takových malých divadlech typu Provázek, kde hrajete ve všem. To nefunguje tak, že jeden večer hrajete a pak máte dva dni volno, tam jedete furt, což je veliká škola. Já jsem hrál strašně rád, ale co jsem dělat nechtěl, protože jsem to neuměl, byly záskoky.

Víš, mně strašně dlouho trvá, než se naučím nějaký text. Já jsem dyslektik, takže minimálně u první čtené zkoušky jsem byl vždycky za šaška. Dlouho jsem se styděl a červenal, a pak jsem si říkal: „No tak co, tak ať se smějí…“ Horší bylo, že jak se mi převracely písmenka, hlavně A a E, tak já jsem byl schopné úplně převrátit význam celé hry. Proto jsem chtěl vždycky text s předstihem, abych se ho naučil aspoň číst.

No, a jak to bylo potom? Tloukl jste hlavou do skříně, aby vám to lezlo do hlavy?

To né. Když jsem si to četl pro sebe jako že potichu, tak to šlo, ale stejně jsem tam nějaké chyby udělal. Horší bylo to vyslovovat. Učil jsem se potichu a pak si to přeříkával.

Vaším nejlepším kamarádem je Bolek Polívka. Jak často se teď vídáte?

Teď už míň než dřív. Tak jednou za čtrnáct dní za ním jedu na farmu do Olšan, krásně to tam zvelebil, takže podle toho, jak má čas. Já ho mám strašně rád, Bolka. Jak on teď miluje ty děcka svoje a jak se jim věnuje, z toho se mně chce až brečet.

Myslela jsem, že jste měl v hotýlku na farmě dělat recepčního.

Jo, to pořád platí, to on Bolek vždycky říká: „No, ty to ale nebudeš mít lehký, kamaráde, protože to nebude jenom ten hotýlek tady malinkej. To ještě budou zemljanky vykopaný, kde těm důchodcům dáme ledničku, televizu, rozumíš, a když umřou, tak se akorát vyndá lednička, televiza a zasype se to.“

Vy jste kdysi koupil baráček, který byl ústřední kulisou ve filmu Dědictví aneb Kurvahošigutntag. Jak to s ním teď vypadá?

No, blbě. Ono to bylo hrozně zničený. Nedalo se to zrekonstruovat. Chtěl jsem na tom místě postavit dřevostavbu, víš, jak se dělají v cizině, ale přemluvili mě kamarádi, že se do toho dají myši, tak ať postavím normální barák. No, a já blbec jsem na to přistoupil. Původní rozpočet byl na milión, ale najednou se začalo ukazovat, že to bude stát snad čtyři! Tak jsem si říkal, že to je blbost, že to nemůžu, protože kde bych na to asi vzal? Pak se k tomu přidaly ty nemoci moje, a bylo vymalováno. Prodal jsem to. Je to škoda. Ale nezvládl bych to.

Tenkrát jste si dělali s Bolkem legraci, že podkopete tunel od vás přímo do hospody na farmě. Nezávidíte mu teď ložnici přímo nad výčepem?

Ježišmarjá, vůbec ne! Ono o Bolkovi se pořád mluví, že hodně pije, ale to jsou kecy. On nepije o nic víc jak normální člověk, fakt ne. Kdyby tak chlastal, co se o něm vykládá, v životě by nemohl udělat tolik krásnejch věcí! To víš, že se dovede opít, ale ničeho nesmí bejt moc. Vždycky je to tak nějak akorát.

Dokázal byste odhadnout, kolik jste toho vypili společně?

Dost! (rázně) To zas jako jo. Bolek vždycky říkal: „Kur…, s tím Pecou chlastat, to byly jak závody za motorovým vodičem… A pak už jsem najednou kroužil jenom sám.“ No ne, tak měli jsme a máme rádi život, pochop.

Můžete už teď zodpovědně říci, že jste si ho opravdu užil?

No, ohromně! Bylo to krásný… Teda ještě snad ne bylo, snad ještě bude něco pěkného.

Co byste si opravdu přál?

Aby mně moja přestala nadávat. (směje se) Ale jinak já ju mám strašně rád, Janu. Ona si se mnou tolik vytrpěla. Těch dní, co jsem nebyl doma! Bez ní bych byl nevím kde.

O Bolkovi říkáváte něco podobného. Kde a jak jste se s ním vlastně poznali?

Znal jsem Bolka ze školy, viděl jsem ho ve hře Strašidýlka. Pak jsme se nějakou dobu potkávali tady v Brně v Komárově v hospodě U Heliasů, Heligon jsme tomu říkali, než Bolek odešel do Prahy. Víc jsme se sblížili, až když se vrátil zpátky a začal hrát v Huse na provázku. Tam začalo velké kamarádství. Víš, já nejsem žádný velký herec, ale když jsem hrál s Bolkem, cítil jsem se tak. Jsem mu za to vděčné.

Ale co jsem chtěl říct, že mě teď strašně překvapili v Provázku, když jsem měl pětašedesát, jo, protože Vladimír Morávek a Petr Oslzlý navrhli, že by mi mohli udělat nějaké speciální představení. Říkal jsem jim: „Kluci, co blbnete, copak já jsem nějakej herec, abych měl benefiční představení? Stejně nemůžu dejchat a nic…“

A oni na to, že to budou jenom kousky jednotlivých her, v mezihře si vždycky odpočinu, děcka zazpívají… Ale o to nejde. Mně ti to bylo tak trapný. Spousta jinejch herců by si to zasloužila daleko víc než já! A z druhý strany mě těšilo, že si na mě vzpomněli. To zas nebudu kecat.

Víte o sobě s Bolkem úplně všechno?

Já mám Bolka strašně rád, vždyť je to pobratim, ale všechno nemůžete vědět, i když je to kamarád. Ani manželka neví všechno.

Že manželka neví všechno, to se dá pochopit, ale kamarád?

(směje se) No jó.

Jak to vypadá, když se sejdete s Bolkem? Kouříte a pijete - dokud nepadnete?

On nekouří už! Pozor! Dva roky už nekouří! Úplně se zbláznil! Ani už moc nepije. Ale těch nápadů a všelijakých věcí, co on má. On je chytrej jak opica. Krasavec inteligentní. Kde já bych bez něho byl? Mě Bolek a divadlo dovzdělali, jinak já byl úplně blbé. Já nejsu studijní typ. Já nemám ani maturitu, vzali mě na JAMU bez ní, že si to jako během studia dodělám, ale už jsem si to nedodělal.

Nikdy jste se nepohádali - třeba kvůli ženám?

Ale jo, asi dvakrát jsme se pohádali, ale o ženských, to vám tady nemůžu povídat. Nikdy jsme neměli problém, že by se nám jako líbila stejná nebo něco takovýho. Já jsem na ženský nikdy moc nebyl. U mě vedl spíš ten chlast. To mi stačilo. Ale teď jsem chtěl něco říct… A vidíš… Jsem starej a blbej. (směje se)

To mi jednou řekla Verunka, ještě když byla malá, tak čtyři nebo pět jí mohlo být. Seděli jsme s Janou u stolu, já Verunku na klíně, cosi jsme probírali, a najednou Jana se urazila a odešla. Verunka se na mě otočila a řekla: „Seš zlej a blbej.“ A odešla taky. To je hrozný s ženskejma.

Co jste se o nich v životě naučil?

Dál od nich.