Hrajete teď v pražském Divadle Na Jezerce v představení Večer tříkrálový. Je to váš první Shakespeare?

Tady na Jezerce ano. Ale v Disku na DAMU jsem se s ním už setkala. Byl to také Večer tříkrálový a shodou okolností i role Violy.

To bylo ale školní představení…

Ano. Původně jsme hru připravili pro vodáky na Zlatou Korunu a hodně jsme ho zkrátili. Celá hra trvala hodinku.

Stojíte na jevišti vedle své maminky a inscenaci režíroval váš otec. Jak se v té kombinaci cítíte?

Docela hezky. Samozřejmě tátovi neříkám pane režisére, ale tati. Na jeho režii jsem zvyklá už z předchozí inscenace Charleyova teta, kterou na Jezerce režíroval. V té jsem se už setkala s maminkou a v představení Kaviár, nebo čočka s námi byl i táta. Hrála jsem jejich dceru, to bylo vtipné. Ale na jevišti řeknete tátovi tati a mámě mami úplně jinak než doma.

Takže zapomenete, že jsou to skuteční rodiče?

To ne, ale zapomenete tam na hodně věcí. Nedávno jsme hráli v Minoru představení Marnotratný syn, které jsme přenesli z Disku. Ležím tam v rakvi a kouřím v ní cigaretu, kolegové pak odklopí víko a kouř má vyjít ven. Když mě nesli na jeviště, nějak se víc kodrcali a mně spadl žhavý popel za šálu. Strašně to pálilo, ale nemohla jsem nic dělat.

Když pak kolega otevřel víko rakve, začal rychle plácat na doutnající šálu, cítila jsem, jak to bolí. Ale jak jsem vylezla z rakve, bolest zmizela. Odehrála jsem, co jsem měla a zase jsem si lehla. Pak přiklopili víko a mě to začalo zase pálit. Na jevišti je všechno jinak.

Porovnejte vaše pocity z Národního divadla, kde už dva roky hrajete v představení Sluha dvou pánů, a z Jezerky.

Na Jezerce se cítím jako doma. Od našich dveří to mám do divadla tak sedm minut volnou chůzí, a to možná přeháním. Stejně si ale dávám značný předstih. V souboru jsou samí kamarádi, diváci odcházejí s úsměvem na tváři. Je to nádherný pocit.

Toho, že hraju také v Národním divadle, si moc vážím. Zaskočila jsem tehdy za těhotnou Káťu Holáňovou. Měla jsem před představením jen jednu zkoušku a kolegové mně hodně pomáhali. Pak už se blížil večer. Mám vždycky trému předtím, než vlezu na jeviště, bojím se, že zapomenu, jak to tam vypadá. Ale potom tam vyjdu, ujistím se, že je všechno na svém místě, a je to v pořádku.

Vy se nebojíte, že vám vypadne text?

Spíš se bojím, že se v tom prostoru ztratím. V Národním mám naštěstí hned první scénu, takže netrpím dlouho. Ale při prvním Sluhovi jsem se chystala na výstup a zahlédla jsem na stěně podpis Tády a říkala jsem si, že se na mě teď kouká. Tréma byla najednou o to větší. Pak jsem ale vlítla na scénu a nervozita zmizela.

Táda?

Dědovi Rudolfovi jsme říkali Tádo. Vlastně jsem mu nikdy neřekla dědo.

Jak to, že se vaše mladší sestra Barbora ubránila herectví?

Bára sice po maturitě na Střední uměleckoprůmyslové škole, kde studovala design, dělá angličtinu a španělštinu, ale s hraním začíná koketovat. Jednou se jí zeptal pan režisér Polesný, jestli také nechce být herečkou, a ona mu na to řekla, že tu možnost nevylučuje. Tak uvidíme. Původně chtěla jít na DAMU na scénografii, ale pak od toho upustila.

Co dělá váš bratr Nikola Stojanov?

Žije už osm let v Austrálii, pracuje u naftařské firmy. Našel si tam Ivanku, Češku z Nuslí. Musel pro ni tak daleko! Teď se těším, že ho po dlouhé době uvidím. Těsně před Vánoci se vrací. Vystudovala jste cestovní ruch. K jaké zemi tíhnete?

Je jich víc. Moc se mi líbí Provence. Často jezdím do Říma za bratrancem Martinem, to je syn strýce Rudolfa. Pracuje tam v hotelu, ale začal se teď zabývat bylinkami. Stala se z něj bába kořenářka. Itálii mám ráda a naprosto mě nadchla Florencie, to je po Praze druhé nejkrásnější město na světě. Ale moje srdeční záležitost je chorvatská Rovinj. Jezdíme tam každé prázdniny se ségrou, Terezkou Němcovou a Evčou Poštulkovou. Taková dámská jízda.

To jsou asi Chorvati v pohotovosti, že?

No, bývají. Zažila jsem tam perné chvilky kvůli ségře. Pořád jsem ji hlídala. Úplně mě nesnášela.

Hned po maturitě jste po Praze prováděla turisty. Jaké skupiny jste měla nejradši?

Mluvila jsem anglicky, takže jsem mnohdy ani nevěděla, jaké národnosti ti lidé jsou. Vzpomínám na to ráda. Na televizní anténu jsem navázala fáborky, abych turisty nepoztrácela, a už jsme šli.

Jak vzpomínáte na prarodiče?

Stýská se mi po nich. Všichni jsme bydleli v jednom domě. V přízemí jsme žili my, nad námi byl Rudolf s rodinou a nahoře bábinka s Tádou. Většinu dětství jsem strávila u bábinky. Vařily jsme spolu, pekly, chodily jsme na procházky. Ráno si vždycky uvařila kafe a já jsem chtěla taky, tak mi udělala dětské kafíčko, tedy normální kávu, ale hodně mléka.

Táda byl věčně pryč, a když se vrátil, moc nemluvil. Ale když pak něco řekl, stálo to za to. Jednou jsem třeba přišla nahoru a hledala jsem bábinku. Táda stál v kuchyni nad bublajícími hrnci a nakukoval pod pokličky. Já povídám - Kde je bábinka? -Spadla do kaše, řekl (smích).

Chodili jsme s ním v Plané nad Lužnicí na ryby, my jsme Tádovi chytali ty čudly, aby on pak mohl chytat štiku nebo něco většího. Asi jako každé dítě jsem se strašně těšila na Vánoce. My, děti, jsme lítaly a žadonily, kdy už budou dárky. Táda seděl ve svém modrém křesle, a jak jsme vždycky kolem proběhly, křičel - Bacha, nohy! (smích)

Kolik vás, dětí, bylo?

Šest. Strýc Rudolf má Rudolfa (40), Davida (35) a Martina (25), pak je brácha Nikola (28), ségra Bára (20) a já. Pamatuji se, že Táda měl velkou radost, když se narodila Baruška.

Jste v rodině domluvení, kdo ponese dál rodové jméno Rudolf?

Ne, nejsme.

Jací jsou vaši rodiče?

Maminka je vyloženě rodinný typ. O Vánocích a při různých oslavách musí být všechno perfektní a ona je často hysterická, že to nestihne. To měla i bábinka. Ta vždycky začala uklízet a táta za ní jednou přišel a povídá - Ty děláš, jako by měla přijet anglická královna! A ona řekla - Přijdou naši kamarádi a to je víc než anglická královna.

A vy to máte také tak?

Ano.

Co váš otec Jan?

Je po Tádovi, má stejný humor, je kliďas, řeší jen to nejnutnější. Jsem na něj strašně pyšná, jak vybudoval Jezerku a že tam lidi rádi chodí.

Jak jste vnímala krizi vašich rodičů, kdy hrozil rozchod?

Už je to pryč.

Dobře. Poučila jste se nějak z té situace?

Všechno zlé je k něčemu dobré, takže něco z toho ve mně zůstalo pro budoucí vztah, který mě snad čeká.

Kristýna se svým tátou Janem Hrušínským

Kristýna se svým tátou Janem Hrušínským

FOTO: Právo

Chtěla byste mít velkou rodinu?

Takhle o tom neuvažuji, ale svým dětem bych chtěla dát takové dětství, jaké jsem zažila já.

Jak vypadaly Vánoce u Hrušínských?

Jedlo se nahoře u bábinky a u Tády. Kapr z jižních Čech, salát, telecí řízky, cukroví. Na přípitek pokaždé portské. U krbu se roztáhl velký černý stůl. Jedlo se na barevném servisu, já měla vždycky růžový talířek, Nikola modrý, Martin zelený, ségra byla ještě malá a ostatním to bylo jedno. Na stole u každého místa byla vedle skleničky jmenovka. Ty dala vyrobit teta Helenka, sestra bábinky. V rohu stál stromeček a s Nikolou a Martinem jsme se vždycky hádali, kdo bude číst a kdo rozdávat dárky.

Se spolužákem Ondřejem Bauerem a učitelem Vratislavem Šrámkem při hře na saxofon ve školním orchestru.

Se spolužákem Ondřejem Bauerem a učitelem Vratislavem Šrámkem při hře na saxofon ve školním orchestru.

FOTO: Archív

Udržujete nějakou rodinnou tradici?

Večer 23. prosince zdobíme stromeček, míváme živou jedličku, a hned ráno 24. prosince zapneme světýlka. Pak si pustíme koledy a radujeme se, jak ta jedlička hezky vypadá a že je snad ještě hezčí než vloni. Po večeři čekáme, až zazvoní zvoneček a přiletí Ježíšek.

A ještě máme jednu zvyklost. Od tátových studií na konzervatoři k nám na Štědrý den v deset ráno chodí Vlastík Zavřel. Ta tradice trvá dodnes, postupem let se k němu přidali další kamarádi. Nepřerušil ani jednou a je přesný jako hodinky.

Asi nepřichází, aby pomohl s pečením, že?

To ne. Jde jen o hezké tradiční posezení nad šampaňským a různými dobrotami. Je pravda, že zlaté prasátko jsme ani jednou neviděli (smích).