Původně měla ve čtvrté řadě tohoto tanečního klání vystoupit herečka Taťjana Medvecká. Ale kvůli zdravotním komplikacím krátce po zahájení tréninků odstoupila. A tak tvůrci oslovili Anetu.

„Když se to lidi dozvěděli, mysleli, že jsem spadla z višně. Všichni mě do té doby měli zafixovanou jako naprosté poleno,“ tvrdí čtyřiadvacetiletá zpěvačka. A to byl jeden z důvodů, proč se rozhodla na nabídku kývnout.

 

Když jsem udělala maturitu, strávila jsem celé odpoledne tím, že jsem si pustila z nějakého výběrového cédéčka píseň Lady Karneval a na ni blbla.

Jak to vypadá, když tančíte sama doma?

(smích) Lítám z rohu do rohu. Možná to vypadá trochu zběsile, ale mě to uvolňuje. I když jsem vždycky úplně zpocená. Takhle však tančím jednou za čas. Ne každý den. Ale třeba když jsem udělala maturitu, strávila jsem celé odpoledne tím, že jsem si pustila z nějakého výběrového cédéčka píseň Lady Karneval a na ni blbla.

Některé tance jsou opravdu těžké. Jak jste se je učila?

Můj tanečník Michal mě je učil pomocí morseovky. Třeba mi řekl: Zloději, dej to sem. Dlouhej, krátkej, krátkej, krátkej a ruka nahoru. To mi neuvěřitelně pomáhalo.

V jednom rozhovoru jste říkala, že když zpíváte, vytváříte si v sobě na radu své profesorky takzvaného poutníka. Máte ho v sobě i při tancování?

Určitě. Ten pomyslný poutník je pro mě takové bezpečí a jistota. Víra v to, že když se spolehnu na tělo a všechno, co mi nějakým způsobem bylo dáno, hodně věcí pak půjde samo, automaticky. Jde o to, jen věřit v něco, co člověk třeba úplně nezměří, ale může si nějakým způsobem představovat. Pak je možné téměř cokoli.

Když začala StarDance, přiznala jste v úvodním medailonku, že pro zásadní rozhodnutí chodíte do přírody. Jaká jste tam už udělala?

Myslím, že zatím všechna. Protože v přírodě je všechno nějak jasné. Nevím, jak to víc vysvětlit. Prostě když jsem ve městě a lítám mezi lidmi, kamarády, kteří do mě hrnou svoje emoce, pocity ze života, příběhy, jsem toho pak najednou plná. Mám kolem sebe strašně moc názorů a mám pocit, že se můžu přizpůsobit úplně čemukoli, co je trochu podobné mé životní cestě. Ale v momentě, kdy přijdu do přírody, je jen jediná. A vnitřně vím, že správná. Myslím, že příroda je vodítkem k tomu, abych se mohla podívat hluboko do sebe a říct si, co vázne a co člověk chce.

Video

Aneta Langerová - Stardance

 

Můžete být konkrétnější?

Třeba když jsem tvořila svou poslední desku, vzala jsem si pecky do uší, šla se u táty na chalupě projít na pole a poslouchala jsem. Najednou mě cosi uvnitř oslovilo a já věděla, která písnička bude na desce a která ne, jak písničky správně poskládat.

 

Má největší prohra se bohužel týká soukromí. Nedokázala jsem udržet pro mě důležitý vztah.

Před dvěma lety jste se mi svěřila, že vaším cílem je pouštět lidi víc do svého světa, ukázat jim svou pravou tvář…

Myslím, že to se už nějakou dobu děje. Od chvíle, kdy jsem se začala otevírat, je to stále lepší a lepší.

Působíte suverénněji.

Mám v sobě takový vyrovnaný, příjemný pocit. Není to sice ještě úplně ideální, ale nemám už tendence se stydět. Zkrátka dospívám. Ale to je běžné.


Jaký byl důvod vaší uzavřenosti a studu?

(přemýšlí) Před třemi čtyřmi lety jsem se hledala. Rozhodovala jsem se, kam chci jít, co chci dělat a jakým stylem se postavím k tomu, co mi přišlo do života. Proto jsem byla hodně uzavřená. Ale myslím, že to už se dávno zbortilo. A pak taky určitě sebevědomí. Nikdy jsem ho neměla vysoké, naopak jsem vždycky prchala do kouta, nikam jsem moc nechodila. Jsem svým způsobem samotář. Nevím, z čeho by mohlo pramenit moje nízké sebevědomí. Podle mě z tohohle života určitě ne.

Věříte v minulé životy?

Věřím. Nechci, aby to znělo divně, ale z nějakého důvodu si nemyslím, že jsme tady poprvé. Na to, abychom tu byli jen jednou, mi přijde život hrozně krátký. A je spousta věcí, nad kterými přemýšlím a říkám si: To ale nemůže být z tohohle života. Možná i to sebevědomí. Protože není důvod, proč bych ho měla mít nízké. Měla jsem úžasné dětství.

Samozřejmě pak trochu problémy byly, umřela maminka a podobně. Ale to nemění nic na tom, proč bych neměla mít sebevědomí. Naopak by mně ho mělo zvednout to, že jsem se o sebe dokázala postarat, rychle jsem se naučila být samostatná. Malá sebedůvěra je asi můj celoživotní boj. (smích) S ničím jiným tak nebojuju. Ubírám se tam, kam mě intuice zavede.

Řídíte se jí hodně?

To je asi moje největší rádkyně.

 

Když jsem se jako malá v koupelně dávala do gala a v okně uviděla bílou čepici, běžela jsem hned za rodiči a celá nadšená volala, že byl u nás Ježíšek.

Už se ve vás někdy svářil rozum s citem?

Ano, stává se mi to často, většinou vyhrává cit. Snažím se být zodpovědný člověk, ale také mám své úlety.

Co považujete za svou zatím největší prohru?

No, to není jednoznačné. Člověk může říct prohra, ale za dva roky to bude třeba výhra. Ale… (přemýšlí) Pokud myslíte to, co považuji za svou všeobecně největší prohru, tak to se asi bohužel týká soukromí.

Rozvrácený vztah s vaší bývalou přítelkyní?

Ano. To, že jsem nedokázala udržet pro mě velmi důležitý vztah. Ale nebylo to jen o rozumu nebo o citu. Zkrátka o nějaké životní křižovatce, na které jsem se dala určitým směrem. A vlastně toho nelituju, vedlo mě to k důležitým poznáním. Ale zároveň mě to strašně mrzí a hrozně bych chtěla, abych to, co vím teď, věděla už předtím. Tak nějak však věřím, že není všem dnům konec.

Jaké poznání máte na mysli?

Že jsem se asi nejvíc za svůj život postavila na své vlastní nohy. A myslím, že ta vyrovnanost je ze mě cítit. K něčemu jsem si přišla. Samozřejmě to není stoprocentní, ale alespoň nějaká cesta.

Aneta Langerová

Aneta Langerová

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Teď jste sama?

Ano. Nemám teď tendenci vázat se k někomu jinému. Cítím, že k sobě (s bývalou přítelkyní - pozn. red.) jako bytosti stejně nějakým způsobem patříme… (odmlčí se)

Tak obrátíme list. Nedávno jste se nechala slyšet, že byste se ráda odstěhovala z Prahy. Už se k tomu nějak dopracováváte?

Nechci spěchat. Myslím, že až se v Praze vyblázním, půjdu automaticky a hrozně ráda. Navíc teď by mě to stálo strašně moc energie, kterou momentálně využívám úplně na něco jiného. Na zpívání, tančení, plus jsem získala jednu cennou zkušenost v roli moderátorky. S Honzou Budařem jsem si zkusila moderovat jeden večer a pak jsme ještě nedávno s panem Viktorem Preissem a Vojtou Dykem dělali charitativní pořad pro Světlušku, což bylo moc fajn.

Jak se cítíte jako moderátorka?

Legračně. Tohle oslovení mi přijde hrozně zvláštní. Moderátor je spíš v rádiu, ale na pódiu to vnímám dost podobně jako zpěv nebo tanec. Jde jen o to, být si vnitřně jistý, být v klidu. Je to hodně velké poznávání.

Nedávno vám bylo čtyřiadvacet. Narozeniny jste oslavila stejně jako před dvěma lety koncertem v rodných Říčanech. Stává se z toho tradice?

Tradice úplně ne. Před dvěma lety jsme v Říčanech slíbili, že zase přijedeme. Tak jsme to vzali se vším všudy.

Jaké to je vracet se mezi své?

Hrozně hezké. Hlavně když je nějaký blázinec, tak je to posilující a uklidňující. Vždycky jsem ráda, když mám možnost se do Říčan vrátit a vidět tváře lidí, se kterými jsem vyrůstala. A přijde mi hezké, že se z mých narozenin nedělal velký boom, spíš naopak. Že jsem si je oslavila doma. A to je pro mě hezký symbol.

Aneta Langerová.

Aneta Langerová.

FOTO: Michaela Říhová, Právo

S kým strávíte Štědrý večer?

S rodinou. Pro mě to je důležité, protože dřív jsme na Vánoce nebyli všichni spolu. Svátky jsem trávila jen s tátou a bráchou. Pak různě brácha odjížděl a já třeba taky. A mně to chybělo. Teď mám v rodině čtyři synovce od sestry a jednu neteř od bratra. Takže je hezké být pohromadě. Baví mě trávit volno s dětmi. Bohužel na ně zatím moc času nemám, ale doufám, že to napravím.

Zpíváte doma koledy?

Hlavně s dětmi. Aby pocítily tu tradici.

Kdy jste přestala věřit na Ježíška?

Jééé, to si nepamatuju. Když jsem se jako malá v koupelně dávala do gala a v okně uviděla bílou čepici, běžela jsem hned za rodiči a celá nadšená volala, že byl u nás Ježíšek. Věřila jsem na něj. Ale kdy mě to pustilo? To už nevím.

A vzpomenete si na nejkrásnější vánoční dárek?

Těch je víc. Zásadní pro mě bylo, když jsem dostala prvního walkmana. To mi bylo asi sedm. V deseti jsem pak pod stromečkem našla hi-fi věž a já si tak mohla poprvé pustit dvě cédéčka s nějakými hity, která jsem předtím dostala od strejdy. A pak nejkrásnější dárek byl asi kuličkový pytel. Ten jsem dostala předminulé Vánoce. Nejlepší věc, kterou znám. Úplně se přizpůsobí tělu a je to můj miláček. Můj Teodor. V něm relaxuju, spím, jím…

 

Mám v sobě takový vyrovnaný, příjemný pocit. Není to sice ještě úplně ideální, ale nemám už tendence se stydět. Zkrátka dospívám.

Jak byste zhodnotila letošní rok?

Jako hodně dlouhý a opravdu zlomový. Zlomový jak v soukromém, tak pracovním životě, v mém postoji a pohledu na život. Taky se ze mě stala tak trochu ženská. Už začátkem roku jsem měla tyhle záchvaty a teď se to stále posouvá i díky StarDance.

Už tři roky je patronkou projektu Světluška. Nevidomého Radima Vojtka pravidelně zve na své koncerty.

Aneta je patronkou projektu Světluška. Nevidomého Radima Vojtka pravidelně zve na své koncerty.

FOTO: Profimedia.cz, ČTK, Právo

Myslíte to, že jste si konečně začala oblékat šaty?

Taky. (smích) Ale kulichy mám ráda dodnes. Do nich se člověk schumlá a cítí se v bezpečí. Šaty? K nim jsem si postupně nacházela cestu, jak jsem se měnila. Ta cesta byla pro mě naprosto přirozená a o to víc teď působím spokojeněji. Spousta lidí mi to říká.

A co vás čeká příští rok?

Doufám, že příští rok bude pro mě hodně zajímavý - ráda bych se totiž propojila s některými interprety a vyjela s nimi na pár koncertů. Ale to je zatím ve hvězdách.