Zažila slávu, ale i strmý pád. Léta, kdy pravidelně absolvovala až dvacet vystoupení měsíčně, ale i doby, kdy byla ráda za tři čtyři. Dnes? Její koncerty jsou dopředu beznadějně vyprodané a osmapadesátiletá rockerka na nich hned od první písničky dostává lidi do varu.

„Někdo mi nedávno říkal: Copak ty nevíš, že se dnes chodí na Špinarku?“ směje se naše stálice popové a rockové scény. Pak ale s pokorou v hlase dodává: „Jsem za to vděčná a svým posluchačům se klaním.“

Vaše koncerty jsou nabité energií. Měla jste někdy pocit, že už vám síly docházejí?

Právě po koncertech. A lidem taky říkám, že energii ze mě vycucávají. (smích) Po vystoupeních mě bolí celé tělo a jsem úplně vyšťavená. Ale příjemně. Kdybych vycítila, že už opravdu nemám sílu, tak to asi dělat nebudu.

A šla byste do důchodu.

Tak oficiálně bych podle data svého narození a toho, že mám jedno dítě, už na důchod měla nárok.

Ruku na srdce. Dovedete si sama sebe představit v penzi?

Na to se teď opravdu necítím. Že bych jen seděla doma a nezpívala? Pokud to půjde, bude mi sloužit zdravíčko (třikrát klepe klouby prstů do stolu), hlasivky vydrží, budu pořád zpívat. Neříkám, že musím dělat deset koncertů měsíčně, ale budu.

Dřív jste jich mívala dvacet až pětadvacet za měsíc…

To bylo v mých začátcích.

Jaký máte limit teď?

Když je toho hodně, tak během týdne děláme dva, někdy to vyjde i na tři za sebou. Pak ale potřebuji pár dnů na to, abych se zregenerovala. Už mi není dvacet, třicet, čtyřicet, ani padesát. Ale těch deset udělám. Někdy i víc. A když je zájem, musím hodně syna krotit. (Už třináct let zpívá s kapelou svého syna Adama, který jí zároveň dělá manažera - pozn. red.) Mám muzikanty samé mlaďochy, hráli by furt. Já bych to ale už opravdu nepřežila. Doba, kdy měl člověk i po vystoupení plno energie a někam ještě šel? To už vůůůbec!

Jaké mezníky ve vaší kariéře považujete za nejdůležitější?

Jako první asi můj začátek, kdy jsem se v Ostravě přihlásila do soutěže Hledáme nové talenty. To mi bylo asi třináct. Tehdy si mě všiml Ivo Pavlík, který seděl v porotě, a lidi z rádia. Dalším mezníkem určitě bylo vystupování s kapelou Majestic. S nimi jsem v ostravském kulturáku zpívala na čajích. Tak jsem odstartovala svou kariéru. Později jsem s Majestikem začala natáčet první písničky. Stěžejní ale pro mě bylo asi setkání s Ivošem. (Ivo Pavlík v roce 1971 převzal skupinu Majestic a změnil její název na Orchestr Ivo Pavlíka - pozn. red.)

Za něho jste se v roce 1972 provdala a máte spolu syna Adama. S Orchestrem Ivo Pavlíka jste zpívala až do roku 1984, kdy jste se s manželem rozvedli.

Ano. Z práce s Ivošem čerpám dodnes. Byl velký pedant a hodně jsem se koncertováním s ním naučila… Tenkrát nebylo vůbec jednoduché na sebe jako začínající zpěvačku upozornit. Divák vás buď vzal, nebo ne. A když začínáte, tak si lidi většinou sednou a čekají. Ukaž, co umíš, říkají si. Nejdůležitější bylo nevzdat to.

I teď kolikrát musím udržet pozornost lidí. Hlavně když se hraje venku, kde si můžou volně chodit, klábosit u stánku. Ale všichni mi říkají, že je umím kdykoli postavit do pozoru, že mě poslouchají, jak pískám. (smích)

Jak to děláte?

Nevím. Občas jsem na ně drzá, dělám si, co chci. Ale ode mě to lidi berou. A myslím, že kdyby se tak chovala jiná zpěvačka, možná řeknou, že se jim to nelíbí. Ne každý si tohle může dovolit…

Víte, já jsem si vždycky šla tvrdě za svým. Věděla jsem, že chci dělat koncerty a nerozptylovat se ničím jiným. A je těžké, kór dnes, udržet si kapelu. Proto není moc zpěvaček, které jezdí a koncertují. Ale já jsem na to zvyklá. Od patnácti let jsem měla svoji skupinu a vždycky úžasnou.

Navíc vy, na rozdíl od některých zpěvaček, své muzikanty tak často nestřídáte. Teď už třeba třináct let koncertujete s kapelou Adam Pavlík Band.

Když budete muzikanty střídat jako ponožky, ničeho nedocílíte, nic nedokážete. Chce to pomalou, důslednou práci, zvykat si na sebe. Pak jde všechno jako na drátku. Navíc se na své kluky můžu naprosto spolehnout a neuvažuju třeba: Ježiš, co to tam hraje? Jsou perfektní a jsme naprosto sehraní.

Vrátím se ve vaší kariéře o několik let zpátky. Po roce osmdesát devět jste prožívala velkou krizi. Co vám ta doba dala?

Myslím, že člověk by měl občas okusit, že se mu nedaří. O to víc si pak váží toho, když se všechno obrátí. V tom neúspěšném období by si každý měl ale vyjasnit, jestli má ještě sílu jít dát, jestli se chce ještě o něco pokusit. U mě krize nebyla jen po roce devětaosmdesát, ale už dřív. V šestaosmdesátým se vlivem perestrojky, kdy stát výrazně přiškrtil peníze na kulturu, začaly zavírat kulturáky. Byla jsem zvyklá dělat dvacet představení měsíčně a najednou jich bylo jen deset a pak čtyři.

Jak jste na to reagovala?

Musela jsem rozpustit kapelu. To s vámi zatřese. Později jsem se snažila dát dohromady jinou, ale už to nebylo ono, protože jsem předtím byla zvyklá na kluky, kteří se mnou hráli od osmnácti.

Co bylo po revoluci?

Najednou měl každý možnost koupit si jakýkoli film, poslouchat muziku, jakou chce. Všechno ze zahraničí, co předtím nebylo k dostání, bylo. Na povrch se dostaly undergroundové, sklepní kapely, písničkáři a lidi, kteří dřív nemohli hrát. Já jsem tak nějak v sobě cítila, že nemá smysl se do něčeho pouštět. Nechtěla jsem zažít, že po mně někdo vykřikne: Stejně jsi ta komunistická…

Nikdy jsem s komunisty neměla nic společného, spíš naopak, velké problémy. Ale po revoluci nás bohužel brali tak, že jsme za minulého režimu byli preferovaní. A potom nebyli. Změnil se celý systém v rádiích, už se nepouštělo z pásku, ale z cédéček, to jsem ale já neměla. A najít firmu, která by vám ho udělala? To byl problém.

Jak jste tehdy uživila rodinu?

Měla jsem Adámka, v podstatě se to klohnilo, jak se dalo. Samozřejmě jsem měla něco ušetřeno. A pak v devadesátém třetím jsem dostala novou příležitost. Přišel Petr Šiška, založil kapelu Petarda a já se tam kolem nějak poflakovala, tak mi nabídl, že se mnou natočí cédéčko.

Mluvily jsme o devětaosmdesátém, důležitém mezníku v historii našeho státu. Co osmašedesátý?

To jsem zrovna byla po prvním ročníku na chemii. Tenkrát to byla možná ještě větší euforie než v devětaosmdesátém. Měla jste pocit, že tu teď nastane šílená změna, a najednou tu byl srpen. To jsme všichni koukali. V rádiu jsem slyšela: Nejezděte do centra, jsou tam tanky. Myslela jsem si, že to je nějaká rozhlasová hra. Tenkrát jsem jela do Ostravy, když nám řekli, že máme vystoupit. Koukala jsem jako blázen. Byl to pro mě strašný šok. Docházela mi ta realita, že nás opravdu Rusáci přepadli, udělali okupaci. Nechtěla jsem tomu uvěřit.

Zmínila jste problémy s komunisty…

Měli jsme problém s režimem. To víte, byla jsem mladá a život jsem měla před sebou. A chtěla jsem dělat muziku. Najednou slyšíte kapely jako Led Zeppelin, Deep Purple, Rolling Stones nebo Janis Joplin. To byl nářez! Ale vy podobnou hudbu dělat nemůžete. Natočila jsem první singlovku v angličtině, ale tím to skončilo. Nesmělo se zpívat anglicky, texty se kontrolovaly. Museli jsme dělat přehrávky. Nezajímalo je, jak zpíváte, ale jak jste uvědomělá!

Vrátím se k vašim mezníkům. Takže dalším ve vašem životě bylo setkání s Petrem Šiškou?

Ano. To byl taky dost důležitý moment. Začala jsem s Petrem spolupracovat, udělal mi nové písničky. Na jeho desku jsem jako host nazpívala dvě a on pak připravil moje cédéčko. Z poloviny jsme ho udělali ze starších hitů a z druhé poloviny z nových. Najednou mě začala hrát některá soukromá rádia, kterých se po revoluci hodně vyrojilo, dělaly se promoakce.

Ty ale vždycky byly pod moji úroveň. To doprošování, dávání cédéčka do rádií, kde vám pak třeba řeknou: To my nehrajeme. Připadala jsem si jako nějaká poslední začínající zpěvačka. Ponižovalo mě to. K tomuhle by mě teď už nikdo nedonutil. Abych někde v mém věku škemrala, jestli mě budou hrát? Jestli se jim hodím do konceptu? To ne!

V roce 2003 s Athinou Langoskou v rolích matek rodu Monteků a Kapuletů v muzikálu Romeo a Julie na ledě.

V roce 2003 s Athinou Langoskou v rolích matek rodu Monteků a Kapuletů v muzikálu Romeo a Julie na ledě.

FOTO: ČTK

Začínala jste se soulem, blues. Rockovou muziku jste začala dělat až s Ivo Pavlíkem?

Přesně tak. S Majesticem jsme hráli černošskou muziku, s Ivošem jsme pak začali s rockem. Ale na to, aby nás hráli v rádiu, jsme sem tam museli vyjít s nějakou převzatou věcí. Třeba jsem nazpívala písničku Fernando od skupiny ABBA a myslím, že se hodně povedla. Jenže různým kritikům coververze dost vadily. Takže jsme začali dělat svoje věci. Ostatně vydávala jsem jen původní elpíčka.

Dočetla jsem se, že máte přes osm set původních písní.

Ani nevím… (smích) Mezitím jsem se občas ukázala v televizi v nějakém zábavném pořadu. Bohužel jsem tam ale zpívala úplně něco jiného než na koncertech. Jinak to nešlo. Režim nás naučil kličkovat. Radši se něco v textu změnilo, když se to nelíbilo. Hrát si na hrdinu? Hlavou zeď neprorazíte. Ale na koncertech jsem pak zpívala originální verze.

Vás je stále vidět v upnutých kalhotách. Proto vám maminka říkala, že by z vás konečně chtěla mít někdy holčičku?

Asi ano. Pořád jsem nosila úzké gatě, nějaké tričko. Nevím, možná chtěla, abych si oblékala halenky s límečky. Dnes už je to jedno. Ale bylo dobrý, že jsem byla trochu jiná. Že jsem dělala bigbít, že jsem si šla za svým a radši moc nevystupovala v estrádách. A určitě nejsem taková zpěvačka, která se za koncert desetkrát převlékne. To ani nejde.

V čem se váš syn Adam potatil a v čem je po vás?

Adam je především výborný muzikant. Je to fajn kluk, kamarád…

Nemáte někdy ponorku?

Ne.

Kdo má v kapele poslední slovo?

On.

„Myslím, že člověk by si měl občas okusit, že se mu nedaří. O to víc si pak váží toho, když se všechno obrátí,“ říká.

„Myslím, že člověk by si měl občas okusit, že se mu nedaří. O to víc si pak váží toho, když se všechno obrátí,“ říká.

FOTO: Petr Horník, Právo

Já myslela, že vy jste šéfová.

To by mi muselo být něco jóó proti srsti, že bych řekla, že do toho nejdu. Ale většinou se dohodneme.

Netajíte se tím, že jste se nikdy nechtěla přestěhovat z Ostravy do Prahy, říkáte mimo jiné, že v hlavním městě je velká konkurence. Koho považujete za svou největší konkurenci na Ostravsku?

Tam teď není nikdo. Všichni si vždycky mysleli, že když nebudu v Praze, nikdo si mě nevšimne. Ale pokaždé, když jsme do Prahy přijeli, mohl se z nás každý zbláznit.

Co vás na Ostravsku nejvíc drží?

Rodina, přátelé, klid… Jakmile se řekne Ostrava, tak si všichni myslí, že tam není nic jiného než známá Stodolní ulice. Ale my tam máme spoustu jiných krásných věcí. Určitě si myslím, že Ostrava měla vyhrát Evropské hlavní město kultury 2015. Podle mě měla lépe připravený projekt než Plzeň a bůh ví, co v tom všechno bylo, že nakonec nevyhrála. V dnešní době člověk neví, kde jsou tlaky. Ale říkám, že se nemá usínat na vavřínech. Všechny věci, které byly v ostravském projektu, jsou úžasné a určitě by se měly realizovat, byť to půjde trochu pomaleji.

Zmíním vaše nedávné turné Nadoraz, které bylo vůbec prvním ve vaší dosavadní kariéře. Nikdy předtím jste ho dělat nechtěla?

Sérii sedmnácti koncertů jsme nazvali turné proto, že akce byly dopředu dané, jezdilo se s kulisami, světly, vlastním zvukem. Takže jsme k tomu udělali plakáty, pozvali hosta, kterým byl Petr Bende, a mně se to strašně líbilo. Všechny koncerty byly vyprodané! Ale já vlastně vystupuju pořád někde, takže jsem na turné permanentně. (smích) A stále máme vyprodáno. Až jsme z toho všichni vykulení.

Čím si to vysvětlujete?

Nevím. Ale svým posluchačům se za to klaním a jsem jim strašně vděčná. A těším se na každý koncert, že si to s těmi lidmi dvě hodiny užijeme.