V této roli se měl objevit už v první řadě populární soutěže, ale tehdy musel odmítnout. Nikoli proto, že by hleděl na podobné pořady svrchu, ale kvůli pracovnímu vytížení.
Letos na jaře na světové výstavě Expo 2010 v Šanghaji uzavíral balet Národního divadla s jeho choreografií Mahlerovy 1. symfonie český den na Expu 2010.

„Potkal jsem se tam s moderátorem Markem Ebenem, s nímž se mnoho let znám, a ten se mi zmínil o přípravě nové řady StarDance a ptal se, zda bych do toho tentokrát nešel,“ vzpomíná dvaačtyřicetiletý Petr Zuska.

„Pak se ozvali z produkce, a když jsem viděl, že mi termíny přenosů nijak významně nekolidují s prací, šel jsem do toho. Lákalo mě, že to je něco jiného, než jsem zatím kdy dělal.“

 

Zda jde někdo v čače přes patu nebo přes špičku, není pro mě na rozdíl od Zdeňka Chlopčíka důležité.

A jak se cítí jako jediný porotce, který není v tomto oboru profesionálem? „Rozumím tancování, vidím, zda tam tancují dobře nebo špatně, ale protože společenský tanec není můj obor, spíš hodnotím, zda se ti lidé dobře hýbou, zda jsou v pohybu přirození a zda mají u tance charisma. Nejdu tak do hloubky jako kolegové z oboru. Dívají se na věci, které já vůbec nesleduji. Zda jde někdo v čače přes patu nebo přes špičku, není pro mě na rozdíl od Zdeňka Chlopčíka důležité,“ zdůvodňuje svou shovívavost k soutěžícím.

Bavila ho samba

V roli porotce ve svém oboru již několikrát byl, ale nijak to nevyhledává. „Spíš to odmítám. Balet má sice z fyzického hlediska k vrcholovému sportu blízko, ale sport to není. Proto jsem skeptický, když se lidé bodují za umění.“

Úroveň soutěžících ve StarDance ho s každým kolem překvapuje: „Žasnu, jak jsou lidé, u kterých bych to nikdy neřekl, fantasticky nadaní. Nejvíc mě překvapil Pavel Kříž. Vypadá na to, že se tanci nikdy nevěnoval, a přitom má obrovský pohybový talent.“

Sám Petr Zuska není, jak říká, společenským tancem úplně nedotčený. „Chodil jsem do tanečních a na rozdíl od spousty kluků jsem se nezašíval. Poctivě jsem tam chodil a bavilo mě to.“

Více než standardní tance ho bavila latina, nejvíc samba. „Měl jsem možnost ji tancovat i s Brazilci, když jsem žil v Německu. Jako Brazilci nikdo sambu nezatančí, ti ji mají v krvi.“

Na plesech nebo diskotékách ho však neuvidíte: „Na diskotéku jdu nejvíc jednou za rok, když tam po představení zajdu s mými tanečníky. Pohybu mám i tak docela dost,“ směje se.

„Mám spoustu starostí se svým souborem, s tím, abych zabezpečil jeho existenci. Dělám choreografie i v jiných zemích, občas ještě tancuji. Času nazbyt moc není, ten, který mám, věnuji rodině,“ vysvětluje.

 

Rozhodně jsem nebyl baletní dítě, které stojí od pěti let u tyče a nemá žádné dětství.

Jeho manželka Pavla je bývalá tanečnice souboru Národního divadla a mají spolu dvouletého Daniela. Po mateřské dovolené se už do souboru nevrátila, protože chtěla zkusit něco nového. Založila s kamarádkou pohybové studio pro ženy, zaměřené na jógu, pilates, zumbu.

Baletní dítě nebyl

Petr Zuska se k tanci vlastně dostal díky dívce, s níž chodil na gymnázium. „Tancovala v amatérském tanečním souboru, kde potřebovali kluka, a tak mě tam dotáhla. Zprvu jsem nijak nadšený nebyl, ale po pár měsících mě to chytlo,“ vzpomíná. „Rozhodně jsem nebyl baletní dítě, které stojí od pěti let u tyče a nemá žádné dětství. Přišel jsem k tomu ve věku, kdy už člověk tuší, co chce.“

Ani z umělecké rodiny není: tatínek byl právník, maminka lékařka. Otec však výborně zpíval hrál na klavír, maminka hrála ochotnické divadlo v souboru vedeném Karlem Högerem.

Během studia oboru choreografie a režie neverbálního divadla na pražské AMU začal účinkovat ve slavné pantomimě Ladislava Fialky a ve Šmokově Pražském komorním baletu. Poté, co získal zkušenosti na několika zahraničních scénách, se ve 33 letech stal uměleckým šéfem baletu Národního divadla.

 

Můj soubor je ve srovnání s podobnými soubory ve světě placen jako někde v rozvojové zemi. Náš obor se musí dělat na sto procent, nebo vůbec. To všichni moji tanečníci vědí.

„Šéfovské ambice jsem nikdy neměl, nijak jsem o tenhle post neusiloval,“ tvrdí. Žil a pracoval tehdy v kanadském Montrealu. „Zprvu jsem to nechtěl vzít, neměl jsem ještě v plánu se vracet, chtěl jsem tancovat a dělat choreografie venku. Nakonec ale zvítězila touha zkusit něco riskantnějšího.“

Jak mladého šéfa soubor přijal? „Šest let jsem v Národním divadle tancoval a někteří sólisté jako Zuzka Susová, Saša Kasapov, Tereza Podařilová mě znali. Některým z těch, kteří sem přišli v době, kdy jsem tady nebyl, to chvíli trvalo, než si na mě zvykli. Přinesl jsem si ze zahraničí jiný styl práce, jiný repertoár. Bylo to tu trochu zabedněné a některým se z té bedny nechtělo vylézt ven,“ líčí dobu před devíti lety.

„Šéfování samo o sobě je však to poslední, co mě na téhle práci zajímá. Nejvíc mě vzrušuje možnost realizace svých představ,“ dodává.

Konec baletu v Čechách?

Jenže to teď poněkud vázne na nedostatku peněz: „Můj soubor je ve srovnání s podobnými soubory ve světě placen jako někde v rozvojové zemi. Nedávno jsme hostovali v Petrohradě a to jsem zíral, kolik tam v baletním souboru vydělávají.
Teď, kdy se příspěvkovým organizacím krátí peníze, je mou největší starostí alespoň uchovat stávající platy. Jinak by to podle mě byl konec baletu v Čechách,“ obává se.

„Někdo může namítnout, že když žádný balet Národního divadla nebude, nikdo neumře, slunce bude ráno dál vycházet. Jenže kultura přece není něco, co se udržuje, jen když na to jsou peníze. V tomhle je v posledních letech česká společnost nemocná. Podle sociologů hrozí národu, kde podpora kultury klesne pod jedno procento státního rozpočtu, zánik. U nás to jsou čtyři desetiny procenta. Hrozně mě to štve. Česko se historicky může pyšnit uměním a vědou. A zrovna tyto dva obory jsou teď na ocase. Ptám se, o co v téhle zemi tedy jde.“

Nehrozí, že dobří tanečníci odejdou do zahraničí? „To, že tanečníci odcházejí, je normální. Já jsem odtud taky odešel a nebylo to kvůli penězům,“ odpovídá. „Fluktuace tanečníků je přirozená. Když mi ale odejdou zkušení sólisté, neseženu za ně adekvátní náhradu, protože sem nikdo za pětinu toho, co dostane v jiném souboru, nepůjde. Budeme tu nejspíš takový nadšenecký spolek,“ dodává ironicky.

Nejzpocenější na sále

Petr Zuska však není k vidění jen v šéfovské kanceláři, ale i na jevišti. V hlavních rolích celovečerních baletů to však už nebývá. „Myslím, že jsem dosud v dobré fyzické kondici a na jevišti nedělám ostudu, ale šéfuju a dělám choreografie, takže musím energii rozumně dělit. Soubor hraje ročně přes sto představení, já mám nejvýš patnáct. Dělám spíš menší modernější věci, které si užiju,“ říká.

O věkovém limitu tanečníků tvrdí, že je individuální. „Jsou lidé, kteří po čtyřicítce dávají skvělé výkony, s někým to vypadá špatně ve třiceti. S věkem přibývá zkušeností, a i když je tělo opotřebované, starší tanečník s ním umí lépe zacházet. Druhá věc jsou úrazy, které jsou v baletu na denním pořádku. Utrhnete-li si kolenní vazy, je to konečná. A může vám být dvacet.“

Velkou fyzickou zátěž pro něj představuje i choreografická práce. „Jsou choreografové, kteří sedí na židli a tanečníky verbálně vedou. Tak třeba pracuje Jiří Kylián,“ připomíná nejslavnějšího choreografa českého původu. „Já jim to sděluji fyzickým projevem. Tancuji s nimi a fixujeme to, co se mi zdá dobré. Když choreografuji, jsem nejzpocenější na sále.“

Úchylka přinášející bolest i radost

Jako příznivec moderního tance nemá problém se zařazováním klasických titulů do repertoáru: „Náš soubor má v názvu národní, musíme uspokojit diváky různého vkusu i věku. Mám to tak rád, i jako tanečník jsem rád skákal z jednoho stylu do druhého,“ zdůrazňuje a dodává, že dnes je těžké přesně rozdělovat, co je moderna a co klasika.

„Jsem pyšný na to, že se nám daří představovat tu nejširší škálu od tradičních klasických titulů přes neoklasické po moderní taneční divadlo. Ve světě je málo souborů s tak všestrannými tanečníky.“

To také považuje za největší úspěch svého osmiletého působení v čele baletu Národního divadla. „Mají opravdu široký taneční rejstřík a umějí dělat i ty nejtěžší věci jiných choreografů. Mnohý renomovaný choreograf mi řekne: Člověče, ten tvůj soubor to dělá lépe než můj. V takových chvílích jsem šéfem rád,“ říká s hrdostí.

„Náš obor se musí dělat na sto procent, nebo vůbec. To všichni moji tanečníci vědí,“ dodává. „Musejí mít přitom obrovskou výdrž, protože jdou pořád přes bolest. Balet přináší bolest i radost. Je to vlastně úchylka, která však dává vzniknout něčemu neskutečně krásnému.“