Letos jste se objevila v několika rolích. Vtipný part jste měla v seriálu Okresní přebor, kde jste vystupovala coby expertka na fotbal. Máte k němu vztah?

Baví mě ho sledovat, když o něco jde. Když se hraje zápas mezi národy, probudí se ve mně národní hrdost. Pak fandím a hrozně mě to baví. Ale že bych si v neděli zašla na fotbal, kdybych nevěděla, co s časem, tak to asi ne. Fotbal mi nevadí, můj muž ho sleduje a tihle dva (pokývne hlavou směrem k synům) si k němu už taky sedají. To jsem pak ráda, že mám chvilku klidu. A docela mě baví i poslouchat, jak se o fotbale muži baví.

Vážně? Baví vás poslouchat, že naši prohráli dva jedna?

Baví mě, jak to muži strašně prožívají. Někteří kolegové v Dejvickém divadle například. To se pak z otců od rodin stávají malí kluci. Vrací je to do dětství, což je mi sympatické. Ale poslední dobou, asi tak tři dny, prožívám ohledně mužů velkou krizi.

Jakou?

Mám jich kolem sebe moc. Jsem buď na zkouškách v La Fabrice, kde je režisér, Vojta Dyk a žena žádná. Nebo jsem v Dejvickém divadle, což je hlavně mužský herecký soubor. No a pak jsem doma, kde mám tři chlapíky a od rána neřeším nic jiného než je. Tedy hlavně ty dva malé. Takže mi chybí něco jako ženský prvek. Sejít se partou holek a jen tak si popovídat o nějakých - tedy zdánlivě - úplných zbytečnostech.

Takže cukrárna, kávička?

Jo. A pokecat si, co jsme si nového koupily. To fakt teď potřebuju!

Udivuje vás něco na mužském světě, když ho kolem sebe máte v takové míře?

(Chvíli přemýšlí) No, že jsou úplně jiní než my. A to pozoruju hlavně na mých klucích. Dávno pryč je ta snaha, kdy jsme tomu prvnímu, Františkovi, nechtěli kupovat žádné pistole a zbraně. On si je totiž beztak už v roce a půl vyrobil sám. Vzal si klacek a hned věděl, že to je pistole. A už střílel. Ale je to tak správně, oni asi potřebují boj a dokazovat si sílu. Takže toho druhého, Cyrila, v tom už naopak podporujeme. Jinak by si to vybíjel na nás. (směje se) To mě vždy překvapí, že to mají v genech.

Video

Zbavte se parazitů a mafiánů, vyzývají Langerová s Vilhelmovou

Jsou vaši kluci zvyklí, že je s sebou berete do divadla?

Do Dejvického divadla jsou zvyklí chodit často.

Takže to, že mají maminku na jevišti a v televizi, je nerozhází?

Ne, přijde jim to normální. Myslí si, že tak pracuje každý člověk.

 

Do dvanácti let jsem věřila, že Ježíšek je. Dva dny předtím jsem z toho rozrušení měla teploty.

Tipuji, že asi nepropadáte předvánočnímu nákupnímu a uklízecímu šílenství. Pečete třeba cukroví?

Ano, ale jen kvůli klukům. Takové dva vzorkové druhy. Peče s nimi hlavně babička. I některé návštěvnice našeho Vánočního bazaru v Mokré čtvrti přinesou cukroví. A když nikdo nic nepřinese, koupím ho v cukrářství.

U vaší kamarádky Ani?

U Ani už ne, ona už ji nemá. Ale kdyby měly být celé Vánoce jen o jídle, tak nevím. U nás doma to tak není. Ani když jsem byla malá, tak to tak nebylo. Žádné předvánoční třeštění se nekonalo. Prostě se normálně uklidilo. A pak se vychutnávala mnohem víc slavnostní atmosféra, než aby se řešilo, co se bude jíst. U mě to funguje dokonce naopak. Jakmile přijde Štědrý den, vůbec nemám hlad. Jak je všude plno jídla, cítím se úplně přesycená.

A jak to řešíte s dárky? Vybíráte je v předstihu?

(Mrkne na malého Cyrila, který je v dostatečné vzdálenosti) Zatím to ještě můžu říct. Dárky většinou nakupuju taky v našem bazaru. Můj muž i celá rodina si už zvykli, že dostanou třeba staré rukavice. Nebo beranici. Oni tam stejně chodí nenápadně naznačovat, co by si přáli, a já jim to pak koupím.

Co vám nejvíc dělá Vánoce Vánocemi?

Na Štědrý den dopoledne chodíme celá rodina na Kampu, kde se zpívají koledy. To jsou pro mě opravdové Vánoce. I když kydnutí k televizi je taky super, obzvlášť po třech dnech shonu kolem Vánočního bazaru. Ale pro mě jsou Vánoce hlavně setkávání se s kamarády a přání všeho dobrého. Samozřejmě od té doby, co mám děti, to všechno má úplně jiný rozměr. Člověk to dělá hlavně pro ně. Pod stromem ale nebude vysazená halda dárků, jak někdo možná očekává.

Jsou lidi, kteří si myslí, že když jsme herci, tak máme spoustu peněz a strašně bohatého Ježíška. Což by možná někdy i bylo možné, ale kam by to pak šlo dál? Sázím spíš na atmosféru. Takže běhám v noční košili za dveřmi a dělám různé zvuky, otvírám okno a tak, aby to vypadalo, že kolem už krouží Ježíšek. Pamatuju si, že nám tohle dělala i moje máma. A já asi do dvanácti let věřila, že Ježíšek je. Dva dny předtím jsem z toho rozrušení měla teploty.

Navštěvujete se s rodinou, když ji máte rozesetou po světě?

No, to je právě komplikované. S mojí rodinou se scházíme spíš až po Novém roce. To odlétáme do tepla za mou maminkou. O Vánocích jsme všichni pohromadě s rodinou mého muže.

Kajínkovu obhájkyni ztvárnila Tatiana Vilhelmová, bývalého policistu pak Vladimír Dlouhý.

Kajínkovu obhájkyni ztvárnila Tatiana Vilhelmová, bývalého policistu pak Vladimír Dlouhý.

FOTO: archív, Právo

Slaví vaše maminka v Jihoafrické republice, kde žije, taky Vánoce?

Slaví, ale popravdě řečeno moc to nejde. Umělý stromeček tam sice koupíte, ale čokoládové figurky na něj nepověsíte, protože se okamžitě roztečou. A atmosféru to tam vůbec nemá. Jednou jsme přijeli těsně po Vánocích a bylo to úplně bláznivé. Kouzlo bylo pryč.

A jak se vaše maminka popasovala s rolí babičky?

Dělá ji nárazově. Přijede na měsíc, dá si chlapečky intenzivně 24 hodin denně a pak zase rychle odjede.

 

Kluci jsou živější, ale mě to baví. Pro okolí to je náročnější než pro nás dva jako rodiče. Kdybychom nemuseli být konfrontováni s okolím, s dopravními prostředky a tak, žilo by se nám v podstatě svobodněji a šťastněji.

Vychováváte svoje syny podobně, jako maminka vychovávala vás?

Myslím, že ne. My byly děti jeslí a mateřských školek. Což nikomu nevyčítám, taková byla doba. A maminka na nás byla sama, takže toho měla dost. Když teď už mám svoje děti, tak vůbec nechápu, jak to mohla zvládnout. Navíc byla v Praze opravdu sama, neměla tu maminku nebo někoho, kdo by jí pomohl. A neměla ani finanční prostředky, aby mě a bráchu, kromě kroužků, někam dala. Nebo aby si snad platila chůvu. To tedy rozhodně ne.

Takže my jsme byli děti sídliště. Furt jsme pobíhali venku v nějaké tlupě a často se scházeli, nejlépe ve sklepech. V naší generaci, když už jsme rodiče my, je to jinak. Vše se propojuje. Práce, děti, cestování, nic není striktně odděleno. V téhle době to tak jde a mě to tak baví.

Ale existuje teorie genetických pastí, podle které u sebe v dospělosti pozorujeme to, co jsme na rodičích nesnášeli. Také se přistihujete u věcí, o kterých jste věřila, že je v životě dělat nebudete?

Ale jo, taky klukům natahuju punčocháče až pod prsa, což jsem jako dítě vždycky úplně nenáviděla. Anebo používám stejné věty jako máma. Ale zatím se tomu směju. Dost mě odbourá, když si uvědomím, že jsem přesně jako moje máma. Jenže já si neříkala, že nikdy, nikdy jako ona nebudu. A navíc, jak máma žije daleko, tak mě její hlášky, které u sebe pozoruju, spíš dojímají a jsou mi milé. Že je tak tady vlastně se mnou.

K čemu svoje kluky vedete? Kladete na něco ve výchově obzvlášť důraz?

Nad tím jsem takhle nikdy nepřemýšlela. Chci asi hlavně, aby jim bylo dobře. Kluci jsou živější, ale mě to baví. Pro okolí to je náročnější než pro nás dva jako rodiče. Kdybychom nemuseli být konfrontováni s okolím, s dopravními prostředky a tak, žilo by se nám v podstatě svobodněji a šťastněji.

Usměrňujete děti jen kvůli lidem?

No, protože my jsme na to, co kluci provádějí, už zvyklí. Když ale třeba s někým jdeme, vidíme, jak je z nich vycukanej. Cyril třeba hrozně rád leze do výšek. Miluje to a většinou to i zvládne. No, a když ne, tak spadne. Není to pro něj žádné ponaučení, což jsem si myslela dřív. On je asi zvláštní typ masochisty. Když spadne, tolik si z toho nedělá.

Počkejte, to se o něj nebojíte?

Bojím, ale co mám dělat!

Sundávat ho!

To nejde. Je to jeho potřeba. Proč bych mu měla brát něco, co má rád? Třeba z něj bude horolezec a já bych mu to zarazila. Hlavně chci, aby se rozvíjeli. Takže sháníme koníčky, ale nic je ještě nečaplo.

Po loňské pauze pořádáte oblíbený Vánoční bazar, opět s Aňou Geislerovou a s Peterem Butkem. Co to, že loni nebyl?

Charita se musí dělat se správným zapálením a s chutí. A to loni nebylo. Neměli jsme čas ani to nadšení, co vždycky. Tak jsme si řekli, že to přece není povinnost. A že si dáme pauzu a pak uvidíme. Nevěřili jsme ale, že to bylo naposledy a že už bazar nikdy nebude. Hned na jaře bylo jasno, že do toho zase jdeme. Pauza nám prospěla. A odezvy od lidí nás povzbudily.

Co vám říkali?

Ptali se, proč se bazar nekonal, že se těšili. To nás přesvědčilo, že si na to lidi zvykli a z bazaru se stala taková společenská událost.

Pamatujete si ještě, jak nápad uspořádat první bazar vůbec vznikl?

Jasně, bylo to v hospodě. Furt jsme plánovali, co bychom mohli udělat, abychom vydělali nějaké velké peníze. Aňa říkala, že nejsme ani schopni udělat pro kamarády bazar, kde bychom si vyměnili oblečení. Tak jsme si řekli, že to zorganizujeme, a pak nám došlo, že to nemusí být jen pro ně. A tak se to celé začalo rozvíjet a bujet.

Podobný bazar se letos bude konat i na Slovensku. To už má vaše akce mezinárodní věhlas?

Kromě Dejvického divadla hraju i v zájezdovém představení Zhasněte lampiony, kde je mým partnerem Marian Mjazga. Hraje ve slovenském divadle Astorka, a ta je teď na Slovensku velmi populární. Bazar ho nadchl a rozhodl se, že s kolegy využije vzrůstající popularity a uspořádají něco podobného jako my. Letos otvírají první ročník.

Zúčastníte se?

Ne, dali jsme jim záštitu a naše know-how. Ale že bychom měli čas před Vánoci jet na Slovensko a být tam celý víkend? Tak to já tedy rozhodně ne.

Viděla jsem vás hrát, viděla jsem vás tančit, teď v posledním přestavení v La Fabrice zpíváte. To je novinka?

Ne úplná. V Dejvickém divadle zpívám v Muži bez minulosti. A pak až tady, v Bláznivém Petříčkovi, kde se na pódiu sejdu s Vojtěchem Dykem. Ale nejsou to žádné muzikály, pořád je to činohra.

Zpíváte ráda?

V autě ano. Ale že bych se ve zpěvu cítila svobodně a nějak ho vyhledávala, to zase ne.

Jednou z vašich letošních výrazných rolí byla advokátka ve filmu Kajínek. Překvapila vás vlna zájmu o jeho případ, kterou film vyvolal?

V tu jsem doufala. Přála jsem si, aby to nebyl jen kasa trhák, ale aby se lidi sami zamysleli nad tím, že to, co se tvrdí a píše, nemusí být pravda. A to nemyslím jen v případě pana Kajínka, ale i jindy. Takže mě to nepřekvapilo, dokonce jsem si možná myslela, že se o tom bude mluvit ještě víc. Nejen o filmu, ale i o případu. Na druhou stranu, když jsem naposledy mluvila s advokátkou pana Kajínka Klárou Slámovou, tak si hrozně přála, aby zájem už pomalu opadl, protože jí to pak hatí plány, které má.

Tak to vypadá, že jste přesvědčená o nevině pana Kajínka.

Přesvědčená? To nevím. Ale že v procesu byla řada chyb, je jasné. Podle mě by stálo za to ho obnovit. To minimálně.

Co teď máte před sebou?

Natáčení televizního filmu Krutá nevěra. Krutá proto, že byla naplánovaná tak, aby byla co nejkrutější. Aby to byla taková pomstička. No, a po bazaru padnu a pak se uvidí.