Hlavní obsah

Dirigentka Miriam Němcová: Po koncertu chodím na pivo

Právo, Dana Kaplanová

Před muzikanty se poprvé postavila v šestnácti letech a dodnes je naší jedinou profesionální dirigentkou. Nevadí jí, že je vidět hlavně zezadu, a po koncertu chodívá na pivo. Miriam Němcová, žena s chorvatskými kořeny, matka desetileté Štěpánky.

Článek

Co vás to napadlo být dirigentkou?

Á, klasická otázka! Ale mě to moc nenapadlo. Byl to spíš nápad pana profesora Kasala na konzervatoři, kde jsem už z jeho popudu studovala i skladbu. Nejdřív se mi to moc nezdálo, ale pak mě dirigování začalo bavit.

Teď řídíte filharmonii v Hradci Králové…

No, řídím… Jsem tam stálý hostující dirigent. Je to svým způsobem výhoda, protože nemám tolik byrokratických a administrativních povinností. Mám smlouvu na několik koncertů za rok. V tom příštím mě čeká, myslím, čtyři až pět koncertů.

Jste ráda středem pozornosti?

(dlouho mlčí) Asi ano. Ale v dětství se to nijak neprojevovalo, že bych byla hlava party, to ne. Na konzervatoři už asi ano. V šestnácti jsem začala dirigovat smíšený sbor Rosa v Roztokách u Prahy a zjistila jsem, že to funguje. Oslovil mě tehdy kolega Vlado Koronthály, který musel na vojnu a hledal za sebe náhradu.

A našel šestnáctiletou puberťačku s pupínky! Měla jste alespoň trému?

Ne, trému jsem neměla, to spíš ty pupínky. Pamatuji si ale postoj kluků, kteří mě ochraňovali, starali se o mě, a holky byly kamarádky. Sbor měl nejdřív čtyřiadvacet lidí, pak se ještě rozrostl asi na třicet členů. Zůstala jsem tam dvanáct let.

Kdy jste přešla od dirigování sboru k orchestru?

Začala jsem ve stejném roce u symfonického orchestru na Pražské konzervatoři, který tehdy vedl dirigent Charvát a učil mě taky dirigování. Byla to výborná praxe. Přijde mi symbolické, že jsem právě k tomuto orchestru po dvaceti letech nastoupila a vedu jej už 16 let.

Nechtěla jste být zpěvačkou jako vaše maminka, která je emeritní sólistkou karlínského divadla v Praze?

Maminka (Dagmar Rosíková - pozn. red.) zpívala nejen v operetě, věnovala se hodně operní, kantátové a oratorní tvorbě. Hlavně zpívala sopránová sóla na kruchtě baziliky svatého Jakuba v Praze. Dráhu zpěvačky mi nakonec rozmluvila.

Zpívala i doma?

Ano, než odešla do kostela, ráno se doma rozezpívávala. Asi to na mně zanechalo následky, protože jsem tam potom i já chodila odmalička zpívat a dokonce pak i zastupovat pana dirigenta Hercla, který byl dlouholetým regentschorim svatojakubského sboru a mým velkým vzorem. Kromě toho jsem hrála na klavír, chodila jsem na balet, zpívala jsem v Kühnově dětském sboru, měla jsem klasické dívčí zájmy.

Sport vás nezajímal?

Chtěla jsem třeba hrát volejbal, ale kvůli klavíru mi to nedoporučili. Kdyby věděli, že ze mě žádný klavírní virtuos nebude, tak by mě nechali.

Když se na vás maminka zlobila, křičela sopránem?

Maminka na mě moc nekřičela, spíš občas táta. Ten už od roku 1981 nežije, pocházel ze Splitu a jmenoval se Zvonimir. Když se občas rozčílil, křičel chorvatsky. Dokud to šlo, jezdili jsme do tehdejší Jugoslávie za příbuznými. Teď jsem tam byla po dlouhé době a zjistila jsem, že se pořád tou řečí domluvím.

Táhne vás to tam?

Určitě, letos jsme vyrazily s kamarádkou a dětmi do Velkého Lošinje. Byla jsem nadšená. Povídala jsem si s domorodci, ptali se mě, ze které části Chorvatska pocházím, tak jsem na sebe byla hrdá.

Máte v sobě něco z divokého Balkánu?

Nevím, jestli z Balkánu, protože v našem příbuzenstvu je zamíchaná také italská krev. Mám sestřenici v Itálii a italsky mluvím nejlíp z těch jazyků, které znám. Chvíli jsem i s Italem žila, ale vztah k Balkánu mám taky. Ještě víc ale tíhnu k frankofonní části světa.

Takže vedle italštiny a chorvatštiny mluvíte také francouzsky…

…musím vyučovat také v angličtině. Když je nejhůř, domluvím se i rusky a německy. Řeči mě baví, muzikanti na ně mají ucho. Byla jsem teď na festivalu v La Coruně jako sbormistr a tam jsem se setkala se slavným rossiniovským dirigentem Albertem Zeddou, kterému je třiaosmdesát let. Všichni z něj měli strach, protože bývá protivný a náladový. Ale i díky tomu, že jsme spolu bez problémů komunikovali v italštině, byla polovina úspěchu v kapse a on ke mně byl milý a laskavý.

Asi jste se mu líbila, ne?

Jo, to já nevím. Ale hlavně byl rád, že si spolu můžeme povídat italsky a že sborový part je na úrovni nastudován. Proto všem svým studentům dirigování říkám, jak je pro nás důležité umět cizí jazyky a být dokonale profesionálně připraven.

Jaké to je, stát přede všemi za dirigentským pultíkem?

Já o tom moc nepřemýšlím, je to pro mě už normální, takže se většinou cítím před orchestrem dobře.

Máte pro nějaký nástroj slabost?

Mám ráda hoboj, má krásnou barvu, ale je hodně těžké na něj hrát. Je asi příznačné, že se moje desetiletá Štěpánka dala kromě zpívání právě na hoboj.

Co děláte, když slyšíte chybu?

Na zkouškách se to stává často, tak můžu orchestr zastavit, ale při koncertu se to už téměř nestává. Pokud přece jen ano, podíváme se na sebe, nebo to vůbec nedám najevo. Ti lidé to vědí sami. Rozhodně na nikoho nekřičím. V orchestru se velmi dlouho ovládám, a přiznávám, že doma mi to tolik nejde. Tam zařvu. Nedávno jsem rozbila zrcadlo. Práskla jsem dveřmi a ono spadlo.

Kdo vás tak rozčílil?

No, Štěpánka.

Čím vás může desetiletá slečna tak vytočit?

Nastupuje u ní puberta, a to je docela zážitek.

Bude také dirigentkou?

To nevím. Hezky zpívá, hlas má zřejmě po babičce, chodí do Dětské opery, na step, streetdance, hraje na klavír, zobcovku a na hoboj a spolu chodíme na flamenco.

To je docela náročný tanec. Jak vám to jde?

Začala jsem s měsíčním zpožděním, a tak když tančíme nějaké krokové variace, které neumím, zaseknu se. Naštěstí mě to doma Štěpánka doučí. Cítím se dobře, i když mě někdy z tance bolí nohy. Musím si pořídit lepší boty.

Dceru jste měla až v devětatřiceti, takže je to vaše štěstíčko?

Je to moje vymodlené štěstíčko a moc si všechno se Štěpánkou užívám. Jsem čtyři roky rozvedená a je nám se Štěpkou fajn. Máme ještě další zlatíčko - čtrnáctiletou fenku Nikinku. Je už hodně nemocná, ale statečně bojuje a pořád má chuť do života.

Jak váš život ovlivnili rodiče?

Otec zemřel, když mi bylo dvacet, byl zubař. Musela jsem například nosit rovnátka, to tehdy nebyla samozřejmost jako dnes. Maminka má neuvěřitelnou vůli. Je jí 85 let, vypadá výborně, každý den cvičí. Asi jsem od ní převzala smysl pro povinnost. Nikdy mě nenutila, abych zpívala jako ona. Je snad hrdá, že jsem dirigentka, ale myslela si asi, že udělám obrovskou kariéru. Já ale na kariéře zase tolik nelpím, hudbu prostě miluju a nemůžu bez ní být. Táta mě spíš povzbuzoval, od mámy dodnes málokdy slyším pochvalu.

To je ale chyba!

Ona je už taková. Já svoji dceru chválím, jak jen to jde. Když je tedy za co. Vynadáno ale dostane taky.

Co míváte na sobě, když dirigujete?

Dlouho jsem měla černý sametový kalhotový kostým, pak jsem dostala po nějaké americké krasobruslařce krásné šaty, kterým jsem říkala tučňák. Měly černou sukni do půli lýtek, bílou náprsenku do špičky, černé rukávy a bílé manžety. Byla to stylizace fraku. Mnoho let jsem si podle toho dávala šít šaty. Teď už chodím jen v kalhotách.

Myslíte na to, že vás diváci vidí hlavně zezadu?

Šaty mi dnes navrhuje Iška Fišárková, ta právě říká, že jsem kalhoťačka, a vymyslela mi hodně krásných věcí. Myslí například i na to, že stojím k publiku zády. Mám jednu halenku s krajkovou aplikací i vzadu. Prý to vypadá hezky.

Vy nemáte ctižádost dirigovat třeba v Londýně?

To ano. Jsem ráda, když dostávám pozvání do ciziny, ať už jako dirigent, nebo někdy i jako sbormistr. Jsou to většinou prestižní záležitosti. Baví mě občas odskočit si zpátky od orchestru ke sboru, zvlášť na mezinárodní úrovni, když vás berou jako rovnocenného partnera.

Stalo se vám, že jste měla při koncertu okno?

Málokdy, protože zpaměti moc nediriguji, nemám to ráda. Jsem spíš operní člověk, a v opeře se zpaměti většinou nediriguje.

Z čeho je taktovka?

Dnes už z umělé hmoty. Když jí uhodíte, nezlomí se.

Kolik jich máte?

Mám jich hodně, ale dvě oblíbené, které jsem dostala v Koreji. Hodně jsem jezdila do Soulu a do Daegu, kde jsem dirigovala Lazebníka sevillského. Dvakrát tam se mnou byla i Štěpánka. Korejce mám moc ráda. Dostala jsem od nich nabídku na místo do orchestru, ale nevzala jsem to.

Nespadla jste někdy při dirigování ze stupínku?

To ne, ale několikrát mi ulítla taktovka do publika. Stalo se mi to například v Belgii při představení Kouzelné flétny. Přinesli mi ji až po prvním jednání. Někdy mi ulítne i do orchestru. Stane se to, když omylem zavadím o pult. To je hned.

Byla jste někdy při dirigování ne snad opilá, ale řekněme ne úplně střízlivá?

Před dvěma lety Štěpánka slavila narozeniny, přišla tam spousta dětí a taky hodně mých kamarádů, a tak jsme odpoledne trochu popíjeli. Opravdu ale decentně. Vůbec jsem si v té euforii neuvědomila, že mám večer dirigovat Novosvětskou. To jsem si tedy dala! Tak strašně jsem se bála, měla jsem úplně panický strach, že koncert neustojím. Při dirigování ze mě hrůzou lilo, a to jsem nebyla opilá. Bylo to pro mě strašné, i když všichni říkali, jak to byl krásný koncert. Je spousta rádoby veselých historek, jak opilí dirigenti vrávorali nebo padali z dirigentského stupínku, ale po téhle zkušenosti vůbec nechápu, že to někdo může udělat. Já už to zažít nechci. Po koncertě si ale ráda dám pivo.

Jak se udržujete v kondici?

Chodím si občas zacvičit k nám do dejvického Sokola nebo na cvičicí stoly, doma nám stojí rotoped… A nezapomeňte to flamenco. Pak ještě s dcerou jezdíme na kole, lyžujeme, máme malou zahrádku. A taky rády cestujeme.

Co hezkého vás čeká v nejbližší době?

V únoru mě čeká v Hradci Králové hezký koncert v rámci cyklu Mezi proudy. Mám ráda setkávání žánrů. Tady to bude jazz a vážná muzika. Hodně taky teď natáčím filmovou hudbu. Točila jsem například Kozí příběh. A velkou radost mi dělá vydání nového CD Hany Hegerové. K natáčení mě přizval můj bývalý spolužák z konzervatoře Petr Malásek. Hned prvního prosince jsem s orchestrem Pražské konzervatoře dělala koncert v Rudolfinu s Michalem Pavlíčkem a natočili jsme z jeho skladeb taky cédéčko. A v Ústí nad Labem oprášíme Hoffmannovy povídky, které se budou hrát v únoru a březnu. A v Hradci budu koncem sezóny dělat ke svým padesátinám Dvořákovy Svatební košile.

A neplánujete jednu pro sebe?

Do úředního svazku se mi už nechce, jedna hořká zkušenost stačila, ale nikdy neříkej nikdy.

Miriam Němcová

se narodila 2. 8. 1961 v Praze.

Na Pražské konzervatoři vystudovala obor skladba a dirigování, pak pokračovala na AMU. V roce 1989 byla na půlroční stáži v Paříži.

Kariéru dirigentky začala v pěveckém souboru Rosa. Později dirigovala v několika divadlech a orchestrech, například v Divadle F. X. Šaldy v Liberci, v Komorní opeře v Praze, ve Státní opeře Praha, Karlovarském symfonickém orchestru a dalších. Dnes je stálým hostujícím dirigentem ve Filharmonii Hradec Králové. Vede orchestr Praga Sinfonietta a sbor Vox Pragae, které založila v roce 1990. Hostuje v Česku i zahraničí.

Od roku 1995 vyučuje na Pražské konzervatoři dirigování a vede tam symfonický orchestr. Od roku 2008 je členkou předsednictva Nadace VTR, která podporuje hudebně nadané děti ze sociálně slabých poměrů.

Ze vztahu s houslistou Petrem Andělem má desetiletou dceru Štěpánku.

Reklama

Související témata:

Související články

Radůza: Prohru přeměním ve vítězství

Pro většinu lidí je Radůza (37) „ta holka s harmonikou“. Její talent má však mnohem širší rozpětí. Kromě šansonového písničkářství skládá i vážnou a scénickou...

Lenka Filipová: Klasiku jsem nikdy neopustila

Kytaristka Lenka Filipová zahájila turné k albu Concertino. "V Praze mám koncert i s orchestrem 29. listopadu v divadle Karlín. I tam bude znít klasika. Jsem...

Výběr článků

Načítám