Proč máte skoro v každé pohádce čerty?

No vždyť se na mě podívejte! (směje se) Jsem přece jeden z nich! Jedna moje kamarádka k tomu vymyslela pěknou historku.

Jakou? Povídejte!

Jednou stará čertice letěla nocí a v nůši nesla čertíče. To jsem byl já. Když byla unavená, chtěla si odpočinout a usedla v Hošticích u chalupy Trošků. Máme tam takovou obrovskou lípu, tak pod ní. A já jako zvědavé a neposedné čertíče jsem vylezl z nůše a šmejdil kolem. Když se čertice probudila, odletěla, aniž by se do nůše podívala. A našla mě naše maminka a vzala si mě za svého. (směje se) Hezká pohádka, že?

Momentálně dokončuje pohádku Čertova nevěsta na motivy Boženy Němcové - princeznu Štěpánku hraje Eva Josefíková.

Momentálně dokončuje pohádku Čertova nevěsta na motivy Boženy Němcové - princeznu Štěpánku hraje Eva Josefíková.

FOTO: Petr Horník, Právo

To ano. Co podle vás musí mít správná pohádka?

Měla by okouzlovat a mít výchovný rozměr. Měla by jasně sdělovat, že dobro vždy šlechtí a ten zlý že je vždy po zásluze potrestán. A dítě by si mělo uvědomit, že ten zlý musí mít smutný život, plný nenávisti, závisti a zášti. Je přece lepší k lidem cítit lásku, než si z nich dělat nepřátele. Mám pocit, a to mi nikdo nevymluví, že když se dnes malé děti dívají na samou agresi, dostane se jim pod kůži. V počítačových hrách vidí toho druhého jako svého potenciálního nepřítele. Nejdou k němu s láskou, ale s očekáváním, že ten druhý mu ublíží. A to je špatně.

Pro koho tedy pohádky natáčíte, když jsou dnešní děti odchované počítačem?

Jsou vychované jinak, to ano. Takže já pohádky točím pro jejich rodiče a prarodiče. Pro ty, co byli odchovaní Popelkou, Pyšnou princeznou, Strakonickým dudákem či Hrátkami s čertem. Na to se snažím navázat. Měl jsem totiž to štěstí, že mě v roce 1973 přijali na FAMU a tam mě učil Bořivoj Zeman, což byl zakladatel české klasické filmové pohádky.

Kdo vám četl první pohádky?

Maminka a obě babičky. Jenže já jsem se jako dítě naučil číst velice brzo. Abych je nemusel otravovat. Protože jinak jsem musel počkat, až rodiče nebo babičky budou mít čas. Tak jsem si raději začal ty pohádky číst sám. A stalo se, že mi pohádky zůstaly v srdci dodnes.

Část Čertovy nevěsty jste natáčel na moravském zámku Buchlovice. Je těžké najít pohádkové místo?

Je to čím dál těžší. Technika krajinu ničí opravdu fest. Dřív to byly jenom dráty vysokého napětí, dnes na kopcích rostou vysílače mobilních operátorů. A ty jsou navíc často nabarvené na červeno, takže je to úplně děsivé. Krajina se proměňuje, za chvíli bude pokryta navíc ještě i solárními panely. Mění se ve skladiště, protože všude u obcí se staví nejen obří supermarkety, ale i jejich sklady. To jsou obrovské zastavěné plochy, takže nafilmovat líbezný pohled na českou krajinu je čím dál tím těžší. Já se snažím taková místa najít. Les musí být pohádkový, stejně tak jako různá zákoutí a zámky.

Když jsem vás pozorovala při práci, říkala jsem si, že musíte být hodně trpělivý. Jeden krátký záběr točíte celé dopoledne.

Jsem velmi trpělivý. Můj kamarád Fero Fenič dokonce říká, že kdyby se měla trpělivost měřit jednotkou, tak je to jeden Troška.

Prý dodneška umíte celou Kytici. Je to pravda?

Je to tak.

Mám si vás vyzkoušet?

Koncem léta při natáčení hrozně lilo a přišla bouřka. Seděli jsme pod stanem. A já začal: Tma jako v hrobě, mráz v okna duje, v světnici teplo u kamen. Dorecitoval jsem Štědrý večer a začal Poklad. A pak Vodníka. To víte, že se všichni divili! Pamatuju se na to z dětství, já Erbenovy balady miloval a miluju do dneška.

A co ještě rád čtete?

Sbírám také staré černé romány neboli krváky.

Co to je?

To byly romány, které vycházely od roku 1860 do roku 1905, většinou u Vilímka nebo u Hynka. Mívaly kolem 1500 nebo 2000 stran. Jako třeba Erika, lesní princezna. Nebo Tajemství klášterní hrobky. Nebo Mlýn na lesní samotě.

Dnes se tomu říká braková literatura, ne?

Přesně tak. Vycházely v sešitech na pokračování a šlo o předchůdce seriálů. Lidé si kupovali sešitky, které si pak nechali svázat. Já je sbírám. Jsou to skvosty. Milada nebo Dvě ženy pod jednou střechou… Dovedete si asi představit, co to tak mohlo být. (usmívá se)

 

Jednou stará čertice letěla nocí a v nůši nesla čertíče. To jsem byl já. Když byla unavená, chtěla si odpočinout a usedla v Hošticích u chalupy Trošků. A čertíče tam zapomněla.

 

Vaším snem je však natočit umělecký film o životě skladatele Josefa Myslivečka.

Ano, Il divino Boemo.

Abyste kritikům dokázal, že umíte nejen lidovky typu Kameňák?

Kritikům nebudu nic dokazovat, na ty se vyprdnu. To klidně napište. Tenhle film by byl srdeční záležitost. A taky je mým velkým přáním natočit českou filmovou Rusalku Antonína Dvořáka.

Při natáčení jednoho z filmů ze série Kameňáků. Kritika je odmítla, diváci zbožňovali.

Při natáčení jednoho z filmů ze série Kameňáků. Kritika je odmítla, diváci zbožňovali.

FOTO: archiv, Právo

Josef Mysliveček byl učitelem Mozarta, hudebního génia. Co je vám bližší, talentovaný Mozart či řemeslně dokonalý Salieri?

Může přijít klavírista, který vám zahraje naprosto bezchybně Lisztovu etudu. Zjistíte však, že je to sice technicky dokonalé, ale chybí tomu duše. Pak přijde někdo, kdo třeba trošku ujede v rytmu, ale vy cítíte, že tam ta duše je. A tomu já dávám daleko větší váhu. Protože mozek, to je kalkul. A pak je srdce a to je cit. A já jsem vždy na straně toho srdce.

Možná proto jsou vaše filmy tak oblíbené.

To mi potvrdilo hodně lidí. Třeba figurky ze Slunce, seno mají svoje chyby, ale nejsou vedeny zle. A já se jim nevysmívám. Nezesměšňuju je ani neponižuju. Ukazuju je takové, jací jsou. A fandím jim a soucítím s nimi. Jsem jedním z nich. Všichni máme plusy a minusy. Ale nikdy bych nikoho nezesměšňoval.

Třeba na Talentmanii přišli lidé, kteří byli duševně postižení. Rozeznáte to od recese a drzosti. Nikdy se takovým nevysmívám. Pokud přijde dívenka, je lehce handicapovaná a chce aspoň jednou v životě stát na jevišti, před kamerami, tak i když neuspěje, je to pro ni obrovský zážitek. Takže jí zatleskáme a pošleme domů, ale ne s výsměchem.

Kdo vás jako porotce při posuzování talentů zaujal?

Několik lidí. Ale celá ta soutěž hodně vypovídala o tom, čím se baví dnešní mládež. Dříve jsme šli čtyřicet let na východ, teď se orientujeme na kulturu západní. Takže tím pádem čtyřicet procent lidí tancovalo breakdance nebo hip hop. Třicet sedm procent napodobovalo Michaela Jacksona.

Pak se taky předvedly tuny a tuny mažoretek, které pochodovaly ve žlutých, modrých, červených šatech. Všechny byly stejné. Holky, vy jste jako kachny na klíček, říkal jsem jim. Bez života, bez nápadů. Takových lidí bylo víc. Někteří zase vůbec neměli soudnost. Ale byly i zajímavé momenty, kdy mě lidé překvapili.

 

Řekl jsem jim, aby mi zatancovali polku. A oni vyvalili oči. A nikdo, přísahám, nikdo tu polku neuměl zatancovat. A to mě mrzí.

 

Kdo to byl?

Ve zpívání to byly dvě dívenky. Jedné bylo 14 a druhé 11. Ty když začaly zpívat, tak do deseti vteřin stálo celé divadlo. A tleskalo vestoje. Něco je talent, něco je šikovnost a cvik. K něčemu se můžete vypracovat, to jsou třeba artistické výkony. Nebo k vycvičení psa trpělivostí. V něčem se můžete zdokonalovat, ve hře na kytaru třeba. Talent ale je, když někdo zazpívá píseň opravdu procítěně.

Co ještě lidé na castinzích předváděli?

Přišli kouzelníci, tanečníci. Jeden 11letý chlapec vybočoval z řady Jacksonů. Ale toho balastu bylo opravdu hodně. Když z 80 lidí denně polovina tancuje jen breakdance nebo hip hop nebo dělají beatbox, tak tomu rozumí jen mladí lidé. To mě nebaví. Ale umím rozeznat, kdo to dělá dobře. Jeden mladý muž třeba předvedl robota zcela skvěle. Ale roztleskávačky nebo disko jako talent neberu.

Rvačka z jeho filmu Slunce, seno a pár facek (1989) je dnes už kultovní scénou.

Rvačka z jeho filmu Slunce, seno a pár facek (1989) je dnes už kultovní scénou.

FOTO: archiv, Právo

Co vám u vystoupení nejvíc chybělo?

Nadsázka. Fór. Odlehčení. Aby to bylo krásné. Někdo to bere strašně vážně a neumí se nad to povznést, aby to dělal lehounce. Mnoho čísel bylo urputně vydřených. A to úsilí to zkazilo. Bylo hned poznat, že se nejedná o talent.

Byl jste hodný nebo zlý porotce?

Někdy se stalo, že Paľo Habera byl za kata a já za toho hodného. Ale i já, když jsem viděl, že přišel kluk a předváděl hrozné voloviny, kroutil se jako při tanci svatého Víta a ještě k tomu vypadal, že má prudký průjem, jsem se pozeptal, co že to vyvádí. A on, že to je prý z Francie. Tak si to nechte ve Francii a netahejte nám to sem, řekl jsem mu. Jděte domů, na to já se koukat nebudu, to je děs a běs. Některé dny lidé třeba dvě hodiny předváděli úplně to samé. Adélka Banášová to pojmenovala jako národnostní záchvat.

Jak jste to snášel?

Jestli se tady chcete válet po zádech a kopat nohama, jděte domů, řekl jsem jim. To jsme tady viděli už 185krát. Zatancujte mi polku! A oni vyvalili oči. A nikdo, přísahám, nikdo tu polku neuměl zatancovat. A to mě mrzí. To je pořád jen hrrr na západ. Voloviny, ale je fakt, že když je někdo dobře zvládne, tak klobouk dolů. Já neumím ani kotrmelec. Na Slovensku ale chodili malé děti, mládež i staří v krojích a zpívali lidové písničky. To byla radost. V Čechách v kroji? Nikdo!

Proč myslíte, že to tak je?

Nevím, co se tady děje. Nechci si myslet, že jsme všichni rektální alpinisti a že lezeme západu do řiti. Ale přišlo mi to smutné. Ale děti dnes polovinu času tráví u počítače a nečtou. To je chudý svět.

Neříkejte, že vás nikdo nepřekvapil!

V Praze to poslední den zachránilo trio ze Strakonic. Dívenka v něm hrála na dudy, kluk na housle a druhý hoch na klarinet. Zahráli českou písničku, a to bylo pohlazení po duši. Ale to je málo! Je asi hodně lidí, kteří to mají v hlavě srovnané tak, že do soutěže nepůjdou.

Vy máte talent nejen k režírování, ale asi i k vaření, ne?

Ano, je to na mě vidět, že?

Napsal jste kuchařku Nebe v hubě. Co dělá nebe v hubě vám?

Jsem nadšený všežravec. Jím rád a všechno. Mimo dvou věcí.

Jakých?

Nemůžu spolknout škraloup. A kozí sýr a mléko taky nemůžu. To mi smrdí. Pil jsem nápoj z kvašeného kobylího mléka kumys, pil jsem i ovčí, ale kozu, tu nesnesu. Jinak jím všechno na světě, s velkou radostí a nadšením a v jakémkoli množství. Víte, jsem nekuřák, nepiju kafe ani alkohol, ale v podstatě sežeru, na co přijdu. (směje se)

Vaříte rád?

Když na to mám čas, tak ano. A dělá mi to radost. Kdekdo má hrůzu z vaření, ale proč? Vždyť dnes je spousta kuchařek, i pro blbouny. Postupy jsou popsané, všechno je nafocené. A já jsem člověk, který když vaří, tak do toho zapojí fantazii. Když nemám tohle koření, dám tam jiné. Má to sice zase jinou chuť, ale proč ne?

Žijete skromně. V garsonce na třiceti metrech čtverečních, nepijete, nekouříte. Za co utrácíte?

Za knížky, za vážnou muziku a snažím se taky pomáhat.

 

Nevím, co se tady děje. Nechci si myslet, že jsme všichni rektální alpinisti a že lezeme západu do řiti.

 


Jak?

Jsou lidé, kteří pomoc opravdu potřebují. Ale jsou i takoví, co ji zneužívají. Stalo se třeba, že jsme posílali peníze na nemocné dítě či matku, zkrátka do zoufalé situace. A pak jsem zjistil, že to tak vůbec nebylo. Že to ti lidé na mě zahráli. A peníze naházeli do automatu. Nebo si za ně koupili dovolenou v Chorvatsku nebo nový počítač. Místo aby to dali třeba dětem v dětském domově, pro které o peníze žádali.

Tak jsem si řekl, že takhle ne. A teď to dělám tak, že se zeptám, co potřebují. Když je to oblečení, tak jdu a nakoupím trička, košile, mikiny, kalhoty ve správné velikosti a dovezu je na místo.

Pohádky točí často a rád. V roce 2008 to byla Nejkrásnější hádanka.

Pohádky točí často a rád. V roce 2008 to byla Nejkrásnější hádanka.

FOTO: archiv, Právo

Máte opravdu asi pár nepříjemných zkušeností.

To ano, protože se mi třeba stalo, že mě jedna paní ze západních Čech nutně žádala o pomoc. A já se shodou okolností bavil se svou známou z téhož města. Ale tahle dáma není vůbec chudá, povídala mi, když na ni přišla řeč. Naopak, je to podnikatelka, která staví druhou vilu a jezdí v luxusních autech! A byla to pravda. Prostě to lidi zkoušejí.

moji kolegové mají podobné zkušenosti. Třeba Lucka Bílá nebo Míša Kuklová poslaly peníze lidem a dostaly vynadáno, že se moc nepředaly, když poslaly jenom 30 tisíc. A jiná paní zase napsala: je další měsíc a vy jste ještě neposlala další splátku! Opravdu, někteří lidé si myslí, že to budou dostávat další měsíc. Někdy je to fakt neuvěřitelné.

Když jste začínal jako pomocný režisér, setkal jste se s Barbrou Streisandovou, které jste kupoval větrníky. Kdo ještě na vás zapůsobil?

Ina Čurikovová neboli filmová Marfuša z Mrazíka. Je to slavná ruská i mezinárodní herečka. U nás jsme ji viděli i v jiných filmech, na které se bohužel zapomnělo, jako byla třeba Vassa Železnovová nebo Rok psa. Kdysi dávno jsem se seznámil i s Michele Mercierovou, filmovou Angelikou. Paní Annie Girardotová byla taky noblesní. Víte, když mají lidé opravdu talent, jsou neobyčejně skromní.