Na smluvenou schůzku přijíždí s velkým zpožděním. „Dejte si na mě šampaňské,“ telefonuje mi z auta a vysvětluje, že se mu cesta z Bratislavy nečekaně protáhla. Po téměř hodinovém čekání Jaro Slávik, úspěšný producent zahraničních popových hvězd, doráží s úsměvem na tváři. Rychle vypije kávu s mlékem a rozehraje slovní koncert plný úvah, svérázných postojů, obdivu, ale i kritiky.

Sedíte v porotě soutěže Česko Slovensko má talent a všichni se vás ptají, na co máte nadání vy. Mě ale zajímá, na co ho nemáte.

Nejsem člověk, který dokáže skládat lodičku ve flašce.

Prosím?

Tak se říká lidem, kteří neudrží pořádek. Mám rád, když ostatní jsou precizní, dochvilní a podobně. Ale jak jste si všimla, to já nejsem.

Takže jste mimo jiné bordelář?

Nejsem vyloženě bordelář. Řekněme, že pořádek je pro hlupáky a génius dokáže mít přehled i v chaosu.

Máte dva malé syny. Čemu především je učíte?

Pracovitosti, protestantské otevřenosti a pragmatičnosti. Slovenské prostředí je přeci jen poznamenané katolickými dogmaty.

Když zmiňujete křesťanství, vybavuji si vaše slova: Teď se učím pracovat se svou vírou. Jak jste to myslel?

(Dlouze přemýšlí) Tohle je pro mě velmi intimní téma… Řeknu to takhle. Snažím se nebát si přiznat, že některé věci jsou mimo moje chápání. A že existuje něco, v co věřím a s čím se dá pracovat. A vzhledem k mému až programovému nihilismu vůči některým věcem mi víra pomáhá v určitých životních situacích. Víte, dřív pro mě byla bodem, o který se opřete. Teď se pro mě stává lanem, kterého se přidržuju. A není třeba se bát, že spadnu. Vím, že všechno je tak, jak má být.

I to, že člověk, který o sobě tvrdil, jak opravdu nemá rád popularitu, jí jde nakonec dobrovolně vstříc? Musel jste přece vědět, že když přijmete nabídku Primy, upře se na vás okamžitě pozornost.

Pokud jde o mé působení v této popkultuře, tak jsem v jednom momentu neměl na výběr. Mohl jsem se rozhodnout mezi tím, že se po pár letech působení v zahraničí vrátím na Slovensko, a pokud neseženu práci, jakou chci, zůstanu někde na ulici, případně se budu muset opět vrátit do zahraničí. Nebo se chytím první příležitosti, která se naskytne, a dokonale ji využiju. A to jsem udělal. Ale jinak… (zamyslí se)

Nemám rád popularitu, nemám rád popularitu… (několikrát opakuje) To je složitější. Já nesnáším celebritní kulturu. To, že máme za vzory výkonné umělce - zpěváky, herce, tanečníky a často už i lidi, kteří nedělají nic, jen jsou v médiích. Lidi by měli obdivovat spíš filozofy, někoho s názorem, tvůrce, esejisty, ty, kteří se zamýšlejí nad stavem věcí…

Dnešní mladí bohužel ale obdivují někoho jiného. Koho jste měl za vzor vy, když jste dospíval?

Nikose Galise, kapitána řecké basketbalové reprezentace, nebo jakéhokoli lotyšského basketbalistu té doby. Taky jsme měli za vzory hokejisty, to byli hrdinové! Potom spisovatele, které jsem v mladém věku hodně začal číst. Dlouhodobě to byl určitě Jules Verne. Mluvím ale o předpubertálním období.

A v pubertálním?

To už jsem vzory nevyhledával. Měl jsem štěstí, že můj otec byl velmi silná osobnost (obchodník, který se v době Slovenského národního povstání přihlásil do armády, kde přišel o nohu - pozn. red.), proto jsem nemusel hledat náhradu mimo vlastní rodinu. To vidím ale až teď, zpětně, tehdy jsem to tak nevnímal.

Víte, tenkrát jsme všichni toužili po nějakém igelitovém, plastikovém Západě, po nějakém popu, který u nás nebyl k dostání. A určitě jsme chtěli někde žít jako skupina ABBA, mít vrtulník a létat na diskotéky do SaintTropez. To ale jen proto, že jsme si nedovedli představit, jaké to je. Ale že bych si říkal: Až budu velký, budu třeba jako Gagarin, to určitě ne.

Zato jste si říkal, že budete obchodníkem s hudbou.

Obchodovat s hudbou jsem se rozhodl až v jednadvaceti.

Zajímalo by mě, podle čeho člověk, který nikdy nestudoval muziku, nezpívá ani nehraje na hudební nástroj, dokáže posoudit, že je v někom jiném dostatečný potenciál pro to, aby uspěl v hudebním průmyslu.

Chodíte do kina na filmy?

Chodím.

A dovedete posoudit, který je dobrý a který špatný?

Můžu vám říct, který se mi líbí a který nelíbí.

Ne ne. Jako intelektuálka máte povinnost vědět, který z filmů je lepší. To je jednoduché. Věci jsou zřejmé. I v hudbě.

Jaké třeba?

Talent je potřeba posuzovat v kontextu s ambicemi. A v kontextu možností. Když se budeme bavit o tom, jestli dokážu posoudit rozdíl v interpretaci Beethovena dejme tomu ruské a korejské violoncellistky, tak ho tam nenajdu. To si přiznám. Ale takových interpretů je hrozně málo. V oblasti, které se věnuju já, to znamená v kreativním průmyslu populární hudby, jsou rozdíly tak zřejmé, jednoznačné, že není potřeba mít hudební vzdělání!

Počkejte, já jsem se vás nechtěla dotknout. Jen mě zajímalo…

(skáče mi do řeči) Ale ne, mně se to nedotklo, je to dobrá otázka a chci ji rozebrat… Která část z hudebního vzdělání by mi pomohla? Co je důležitější - kompozice, nebo spíš interpretace? Protože obě věci nemůžete mít. Můžete, ale někde bude těžiště.

Řekla bych, že interpretace.

A jak posoudíte tvořivého autora? Musíte brát v potaz autory s nápady, kteří jsou v takovém prenatálním stadiu a musejí projít přes různé inkubátory, aby se z nápadu vyklubala písnička. Ale pomohlo by interpretačně teoretické vzdělání k posuzování potenciálu nového autora?

Pokud si dobře rozumíme - jestliže budete mít super písničku, jenže interpret ji zabije, nedá do ní to, co by měl, tak tím pohřbí i autora.

Ano, není to o písničce, ale vždycky o interpretovi. A vlastně práce, kterou vykonávám, se jmenuje artist and repertoire, což znamená přiřadit vhodnému umělci vhodný repertoár. Víte, je to ale hlavně o zkušenosti, o schopnosti poslouchat, vidět věci ne svým vkusem, ale vkusem veřejnosti.

Takže nic jednoduchého.

Není to zas tak těžké. Náročné je pracovat v ostravských dolech.

Hledají se talenty v zahraničí lépe než u nás?

V Estonsku nebo Slovinsku hůř, protože jich tam je míň. U nás se hledají lépe. Máme velkou výhodu, že Česko a Slovensko jsou země, hlavně tedy Česko, kde se narodily úžasné osobnosti, které se zapsaly do dějin kultury. Je to samozřejmě dramatik Václav Havel, spisovatelé Milan Kundera, Bohumil Hrabal, básníci Jaroslav Seifert a Václav Hrabě, výtvarníci, hudební skladatelé. Máme určitou výhodu, že kultura, alespoň do roku devětaosmdesát, byla všudypřítomná.

Když mluvíte o Česku a Slovensku, jak jste vnímal rozdělení našich republik?

Tehdy mi bylo osmnáct. Pár dnů předtím, než se to stalo, jsem se byl bavit s kamarádem, majitelem jednoho pražského legendárního klubu. Na rozdělení republiky jsem pak organizoval velkou párty, oslavu prvního slovenského Silvestra. Bral jsem to pragmaticky. Pár let potom jsem si myslel, že rozdělení byla velká hloupost. Teď, po deseti letech práce v zahraničí, vůbec nemám pocit, že by se ty dva státy od sebe oddělily. Prostě jsme dva samostatné národy, které byly chvilku v užším spojení a teď ve volnějším spojení. Máme výhodu jazyka, že si navzájem rozumíme. I když - to si nemusíme lhát - vztah ke slovenštině se trochu vytrácí, protože naše kultura a literatura jsou chudší než české.

V roce 2000 jste se sebral a odjel pracovat do zahraničí, kde jste byl ve svém oboru velmi úspěšný. Nebyl to pro vás šok, když jste se po letech vrátil zpět na Slovensko?

Strašně velký! Šok jsem měl i nedávno, když jsem se dočetl z novin, jak jsem okrádal stát, protože jsem po odchodu z Markízy pobíral podporu!

Lidi by měli obdivovat spíš filozofy, někoho s názorem, tvůrce, esejisty, ty, kteří se zamýšlejí nad stavem věcí… myslí si úspěšný producent a porotce talentové soutěže.

Lidi by měli obdivovat spíš filozofy, někoho s názorem, tvůrce, esejisty, ty, kteří se zamýšlejí nad stavem věcí… myslí si úspěšný producent a porotce talentové soutěže.

FOTO: Peter Horník, Právo

Já myslela, že vás takovéhle věci nedokážou rozházet.

Já si z toho, pravda, nic nedělám, mám spoustu věcí na háku. Ale manželka je trochu překvapená. Kdyby nebylo show Česko Slovensko má talent, tak by pro mě byl tenhle rok úplně na nic. A zcela vážně jsem se zabýval myšlenkou vrátit se zpátky do zahraničí.

Až tak vás to tu rozladilo?

Protože co tady? Nevím. Je tu určitá frustrace. Hlavně z toho, že se nedokážeme starat každý sám o sebe. Kdyby se každý staral o to, aby svou práci dělal co nejlépe, a ne o to, jak dělá svou práci soused, hned by to fungovalo. Kdyby to všichni dělali, tak nám bude lépe!… Nedokážeme si ani zvolit ty, které chceme poslouchat, a pak jsme nespokojeni s těmi, které jsme si zvolili. Jsme národ, kterému chybí sebevědomí.

I vám chybí?!

(úsměv) Já nejsem národ. Mnohým lidem v těchto zemích ale chybí. Už i mladým. Kdyby ho měli, tak si myslím, že bychom žili v krásnějším světě. Na druhé straně jsme v centrální Evropě, nemáme hladomory, války, teroristické útoky. Dá se odsud cestovat, nejsme nikde na zakázaných listinách kvůli cestování - ani v arabském, židovském, asijském, africkém či americkém světě. Ekonomiky jsou relativně v pořádku… (zamyslí se)

Ano, pokud budu mluvit za Slovensko, jsem spokojený s tím, že lidi, které jsme si zvolili, přijdou do Bruselu a řeknou, že my, chudá země, nebudeme půjčovat a dávat peníze tam, kde se to utratilo. Navíc slovenská ekonomika dokázala v jednom momentu velmi krásně reagovat na nabídnutou příležitost vzchopit se. Navíc v Bratislavě je víc pracovních míst než lidí. To samé je v Praze, Brně, ve všech velkých městech. Možná je někde problém nechat se zaměstnat, ale na druhou stranu - když jsem nemohl u nás sehnat práci já, sbalil jsem si kufřík, sedl do letadla a našel si ji na Ukrajině.

Objevil například ukrajinskou popovou zpěvačku Ruslanu.

Objevil například ukrajinskou popovou zpěvačku Ruslanu.

FOTO: fotobanka Profimedia

Po návratu z ciziny jste pak několik měsíců dělal v TV Markíza šéfa Centra výroby a vývoje. Jenže jste se tam moc dlouho neohřál. Proč?

Dobře. Já jsem arogantní, ale rumunský management CME je nekulturní. Ale já se to snažím vysvětlit nebo omluvit tím, že Rumunsko bylo nějakou dobu izolované. Ať už v době fašistického režimu nebo pak v komunistické diktatuře. Proto tam nemohli získat žádné interkulturní zkušenosti. Ale přijít s tímto homogenním kulturním dogmatem do tak heterogenního kulturního prostředí, jako je Česká nebo Slovenská republika, a začít říkat, jak se dělá zábava? To opravdu nefunguje. Proto jsem tam skončil.

Jak vycházíte s autoritami?

Přirozené autority samozřejmě respektuju. To znamená autority, mezi které zahrnuju například pana Krause. Snažím se od nich učit a snažím se co nejméně překážet v tom jejich prostoru, ve kterém operují. Ale autority z titulu autorit? Tak s těmi mám problém.

Myslela jsem si to.

Podívejte, ve dvaceti jsem se stal výkonným ředitelem slovenské pobočky hudebního vydavatelství EMI, později jsem vedl společnost Warner Music ve východní Evropě. A v Markíze mi pak čtyřiadvacetiletí nezkušení manažeři budou vyprávět o tom, jak se řídí firma?

Jak často dostáváte přes prsty?

Nevšímám si toho. Ale je to součást toho, co mě posunuje dál. Když se rozběhnete proti betonové zdi a neprorazíte ji, tak pochopíte, že příště je potřeba jít polystyrenovou cestou.

Pořád vedete bouřlivý život?

Bouřlivý život. Ano, sem tam se udály nějaké věci, které jsem nedokázal nebo nechtěl ovlivnit, nebo jsem se do nich střemhlav vrhal. Na druhé straně neříkám, že se těm věcem a priori nyní vyhýbám. Já nevím. Definujte, čím je život bouřlivý.

Drogy, večírky, alkohol…

Alkohol? To je intoxikace. To nemá s bouřlivým obdobím nic společného.

A ještě kouříte marihuanu?

Ne. Vypadám tak?

Kdy jste s tím sekl?

Mám takový pocit, že už na Ukrajině. Tam to přestávalo. Ale ještě k tomu bouřlivému životu. Když pracujete aktivně, s mnoha lidmi, jste pod velkým tlakem, tak může dojít k zábavnějším situacím a pak se na ně rádo s úsměvem vzpomíná. Zrovna nedávno jsem seděl v Bratislavě s muzikanty z kapely Zdob si Zdub, které jsem chvíli dělal manažera, a ti mi vyprávěli, že při cestě na koncert do Dněpropetrovsku zapomněli zpěváka v Krasnojarsku. A zjistili to až v Moskvě. Tak to je bouřlivá záležitost. Ale stane se. Když máte za sebou koncert a pak celou noc nespíte. Pak to tak vypadá.

V soutěži Česko Slovensko má talent s ním za porotcovský stůl pravidelně usedají i Jan Kraus a Lucie Bílá.

V soutěži Česko Slovensko má talent s ním za porotcovský stůl pravidelně usedají i Jan Kraus a Lucie Bílá.

FOTO: archiv TV Prima, Právo

Řekněte mi, co budete dělat, až skončí show Česko Slovensko má talent?

Zatím jsme se dohodli se zajímavými lidmi, že vytvoříme jednu firmu, která se bude zabývat zábavním průmyslem na území Česka a Slovenska. A budu dál produkovat, manažovat.

Zábavní průmysl na území Česka a Slovenka? Máte pocit, že tu je ještě prostor pro něco nového?

Počkejte si a uvidíte. Řeknu jen to, že jde o zajímavé přerozdělení seskupení na trhu. Pokud jde o mé působení v této popkultuře, tak jsem v jednom momentu neměl na výběr. Tenkrát jsme všichni toužili po nějakém igelitovém, plastikovém Západě, po nějakém popu, který u nás nebyl k dostání. A určitě jsme chtěli někde žít jako skupina ABBA, mít vrtulník a létat na diskotéky do Saint-Tropez.