Filmovým divákům utkvěla nyní osmadvacetiletá Zuzana Kajnarová v paměti hlavně jako hodná služebná Dorotka v pohádce Anděl páně režiséra Jiřího Stracha. Dorotka sice ze své první svatby utekla přímo od oltáře, ale happyend nemohl v pohádce chybět, takže sňatek s tím pravým, Maxmiliánem v podání Davida Švehlíka, se nakonec konal.

Anděla páně režisér natočil v romantické zimní krajině. A krásu přírody, i když letní, nepostrádala ani hereččina vlastní svatba. Obřad se podobně jako ve filmové pohádce konal v kapličce na kopci u vesnice, kde má mladý pár chalupu.

Ježíše vystřídal jeden z apoštolů

„Ke kapličce se šlo lesem, takže jsem všechny předem varovala, aby si vzali tenisky a společenskou obuv nechali doma. Myslím, že svatba celkově dopadla moc pěkně. Celý den a pak až do čtyř do rána nám hrála cimbálová kapela a opravdu mě potěšilo, že nám s přípravou pomohla spousta lidí z vesnice,“ vzpomíná na krásný letní den na přelomu července a srpna Zuzana Kajnarová. Když novomanželé vycházeli ze vrat, místní myslivci vypálili na počest salvu a hasiči ženichovi přinesli koňský chomout.

„Jediné, čeho jsme se báli, bylo, aby vydrželo počasí, ale to se podařilo,“ dodává herečka.

Se svým manželem se poznala před dvěma lety v divadle, i když k prvnímu setkání došlo daleko dřív. „Když jsem byla menší, zbožňovala jsem muzikál Jesus Christ Superstar uváděný v pražském divadle Spirála, kde Roman ve svých sedmnácti letech hrál jednoho z apoštolů. Já tehdy platonicky milovala Dana Bártu jako Ježíše, a přitom jsem se nic netušíc dívala na svého budoucího manžela. Mohlo mi být tak třináct.“

Ani svatební cestě nechyběla romantika. „Navštívili jsme Bali, protože to je jediné hinduistické místo v jinak muslimské Indonésii.“ Manželé si ovšem užívali nejen líbánek, ale i sportovních aktivit - učili se surfovat v surfařské škole, potápěli se a dokonce vyšplhali na čtyřtisícovou spící sopku.

Nechává se vést životem

Až do svých osmnácti let vyrůstala Zuzana Kajnarová v Ostravě, kde se také narodila. Jejím vzdáleným příbuzným a předkem je i básník Josef Kainar, i když se „i“ v rodovém jménu už kdysi dávno změnilo na „j“. Hereččini rodiče ale mají k uměleckým profesím daleko, oba jsou inženýři. Herecké vlohy tudíž u Zuzany nikdo nečekal.

„Máme v rodinném fotoalbu srandovní fotky, kde jsem jako malá doma hrála loutkové divadlo, anebo jsem se převlékla za starou babičku a prodávala rodičům jablka z košíku,“ vzpomíná. Brzy proto začala chodit do dramatického kroužku a v patnácti letech nastoupila do Hereckého studia Mileny Asmanové. V době studií na gymnáziu pak spolupracovala s činohrou Národního divadla Moravskoslezského v Ostravě. Po maturitě na gymnáziu ji přijali na pražskou DAMU, čímž byla volba její profese zpečetěna.

„Kdyby mě nevzali, asi bych se věnovala nějakému jinému humanitnímu studiu. Rodiče jsou zdatní technicky, ale tohle mě nikdy moc nebralo. Asi bych studovala historii, protože jsem maturovala z dějepisu, a možná bych to na DAMU zkusila za rok znovu. Naštěstí se to ale povedlo napoprvé. Život mě vede svými cestami a já se nebráním,“ vysvětluje s úsměvem.

Ve třetím ročníku na DAMU začala hostovat v divadle ABC Městských divadel pražských, kam po studiích také nastoupila. Dnes na této scéně hraje už šestou sezónu. I když do Ostravy nemůže jezdit tak často, jak by si přála, rodiče, hlavně maminka, ji v Praze navštěvují několikrát za rok. Své ostravské kořeny Zuzana nepřestala ctít. „Trvalé bydliště mám dnes v Praze, ale Ostravu mít ráda nepřestanu. Určitě je to jiné, než když navštívím třeba Plzeň nebo Brno.“

Kouzlo Prahy očima studentky

Na léta strávená na DAMU vzpomíná ráda. „Bylo nás v ročníku kolem deseti a čtyři roky jsme spolu byli prakticky pořád jako jedna rodina. Byla to hezká doba i když svět jsem tenkrát vnímala úplně jinak. Čím dál víc si uvědomuju, jak jsem byla plná iluzí, nadějí a zvláštního entuziasmu, což ale asi souviselo i s mým věkem.“

I Prahu Zuzana díky studiím poznala úplně jinak, než kdyby tu rovnou začala pracovat. „Například nikdy nezapomenu na to, jak jsme chodili ze školy na Starém Městě na hodiny akrobacie do Tyršova domu na Malé Straně po Karlově mostě. I v zimě to bývalo brzy ráno, kdy tam nebyl vůbec nikdo. Mrzlo a byla jsem tím okouzlená.

Dnes běžím na zkoušku do divadla třeba přes Staromák, a už to ani nevnímám, což mi přijde škoda. Život v Praze je bohužel uspěchaný, lidé zapojení do pracovního procesu se už ani neohlédnou a všichni někam letí. Život jakoby proběhne kolem. Proto pak musím z města zase pryč, abych si oddychla a nabrala sílu,“ vypráví herečka.

A na která ze svých profesních setkání Zuzana ráda vzpomíná? „Jedním z učitelů na DAMU byl Boris Rösner. Byl to nejen výborný herec, ale i pedagog a k nám jako studentům se choval skvěle. On tou školou prostě žil. Chodil například do divadel na představení bývalých žáků, a to nejen absolventů ze svých ročníků. Všechno dělal s obrovským nasazením, za což ho obdivuju dodnes,“ vzpomíná Zuzana.

S Janem Třískou se zase setkala v inscenaci Bouře, uváděné v rámci Letních Shakespearovských slavností na Pražském hradě. „Hrát na pražském purkrabství je obrovský zážitek mimo jiné proto, že je odtud krásný výhled na celou Prahu. Zároveň je to i velká zkušenost, protože celý ten prostor není lehké umluvit.“

Na Letních shakespearovských slavnostech na Pražském hradě si zahrála ve hře Bouře.

Na Letních shakespearovských slavnostech na Pražském hradě si zahrála ve hře Bouře.

FOTO: ČTK

Zuzana oceňuje i to, že se tam potkají herci z různých divadel, kteří by se jinak nepoznali. „Jan Tříska byl úžasně galantní a milý, často mi například zároveň s pozdravem políbil i ruku a ptal se, co pracovního právě dělám a tak. A opravdu ho to zajímalo. Ověřila jsem si už mockrát, že čím je kdo větší osobnost, tím méně má potřebu dávat to najevo a vyvyšovat se nad ostatní.“

Vzory a vysněné role? Nemám!

„Kdybych měla říci, která světoznámá herečka se mi líbí, mohly by to být třeba Kate Blanchettová nebo Meryl Streepová, ale vysloveně herecké vzory nemám. I mezi českými herečkami bych našla své favoritky, ale nedovedu si představit, že bych někoho napodobovala, snažila se hrát jako někdo druhý. Můžu se nechat inspirovat, ale chci si hledat vlastní cestu,“ tvrdí Zuzana.

I na takzvané vysněné role se dívá příjemně realisticky. Ani zdánlivě úžasné herecké příležitosti se totiž podle ní nemusejí vždycky stát osudovými rolemi.

„Například Marie Stuartovna je krásná, velká klasická dramatická role, ale dneska už vím, že to není jediné, na čem záleží. Důležitá je i osobnost režiséra a také to, jaká se při práci sejde parta. Může to být i praštěná komedie, ale když je atmosféra na zkouškách fajn, vzpomínáte na to léta.

Nebo se pro vás stane shodou okolností osudovou nějaká postava z úplně neznámé hry. Porozumíte si s režisérem i kolegy a vaše rozpoložení a zkušenost vám pomohou porozumět textu a dokonale pochopit roli, která se stane tou životní. Anebo se naopak nepotká dohromady nic a z vysněné Marie Stuartovny může být propadák.“

Hereckých zkušeností má Zuzana Kajnarová ve svém věku poměrně dost. „Vždycky si říkám, do čeho se vrhnu, až skončí to, na čem právě dělám, ale pak se naštěstí vždycky někdo ozve a na světě je další projekt. Třeba to jednou přijde a nikdo se už neozve, toho se obávají asi všichni herci, ale nemá žádný smysl strachovat se předem.“

Manžel muzikant se hodí i profesně

O práci tedy Zuzana nouzi nemá a nemusí se ani bát, že by ji příliš odváděla od manžela. Vždyť s Romanem Říčařem hraje na prknech Městských divadel pražských v představeních Mahábhárata a Fialové Květy štěstí a pro televizi spolu loni natočili televizní film Klub osamělých srdcí.

„Petr Nikolajev nás obsadil jako pár a také proto, že do hlavní role potřeboval kluka, který je nejen herec, ale také výborný muzikant. Roman hraje mimo jiné se třemi skupinami, ale nejvíc času věnuje autorskému projektu - kapele Šťastní a veselí,“ dodává k tomu Zuzana.

Než s Romanem vstoupili do svazku manželského, chodili spolu dva roky. Na první pohled je jasné, že Roman je duší muzikant.

Než s Romanem vstoupili do svazku manželského, chodili spolu dva roky. Na první pohled je jasné, že Roman je duší muzikant.

FOTO: ČTK

Momentálně ho prý jako hudebníka zaměstnává i to, že své manželce pomáhá s hrou na flétnu. Do obnovené inscenace České Vánoce, kterou divadlo ABC uvede jako obnovenou premiéru v prosinci, se totiž Zuzana Kajnarová musí naučit zahrát na flétnu několik koled. „Já se s tím trápím čtrnáct dní, Roman vezme flétnu do ruky, i když na ni předtím nikdy nehrál, a hned mu to jde. Je to nespravedlivé!“ říká s úsměvem.

A co při tak nabitém programu plánují čerství manželé do budoucna? Budou mít rodinu? „To doufám,“ odpovídá Zuzana.

V těchto dnech má ovšem plnou hlavu jiných starostí - právě o tomto víkendu má v divadle ABC premiéru hra Astrolog, ve které také účinkuje. Z Ostravy na ni jako obvykle přijede nejspíš jen maminka. „Táta to nestíhá. Je v Ostravě primátorem a má malé děti, takže toho má dost.“ A ing. Petr Kajnar je rozhodně primátorem úspěšným. Přestože minulé čtyři roky vládl radnici v čele ČSSD ve velké koalici s rivalskou ODS důvěru Ostravanů neztratil. Ba naopak - v nedávných komunálních volbách ČSSD pod jeho vedením suverénně zvítězila.

„Věřím, že táta je dobrý a poctivý člověk, a věřím, že je takový i politik. Rodiče nás s bratrem vychovávali k poctivosti, toleranci, pracovitosti a úctě k druhým lidem a předpokládám, že na podobných principech otec staví i svou politickou kariéru,“ říká o něm jeho dcera.