Já myslela, že vám po vašich zdravotních problémech koňak už chutnat přestal…

Je to taková rodinná tradice, ale úplně mi stačí jedna malá sklenička. A piju český Napoleon, protože je jen třicetiprocentní. Jinak jsou to všechno čtyřicítky. Moje mamička pila koňak taky.

S maminkou, která odešla v devadesáti osmi letech, jste prožila celý svůj život. Asi vás ovlivnila hodně…

Měly jsme výjimečný vztah. Měla neskutečný smysl pro humor a také ostrý jazýček. Co vám budu říkat, Jarda Hanzlík mě donedávna oslovoval Jiřino a vykal mi, zatímco mojí mamince říkal Bábo a tykal si s ní. Tánička byla rozkošná. Když jsem teď měla zdravotní potíže, často jsem si vzpomněla na její heslo: Jsem slepá, hluchá a chromá, ale zaplaťpánbu zdravá. Myslím si, že takový pohled by měl mít na svoje stáří každý. Je štěstí, že ještě můžu dejchat a smát se, i to je zázrak.

Dokonce jste byla i týden v umělém spánku a během dvou let prodělala pět operací. Jak vás to vnitřně změnilo?

Říkám vám, že v mých letech je třeba počítat se vším, o tom koneckonců existuje i spousta písniček. I Karel Gott zpívá o tom, jaké to bude, až ztichne sál. S tím člověk musí počítat. Stěžovat si není k ničemu. Kdykoli se v mém životě objeví nějaký malér, zpytuju, co jsem v minulosti udělala špatně a za co mě ti nahoře tak odměňují.

Zkoumáte a čistíte svoje skóre?

Ano, teď jste dokonce použila hezký termín, který by mě nenapadl. Mám klášterní výchovu, a i když jsem pak nějaký čas byla velký příznivec toho socialistického hnutí, nedá se říct, že bych někdy ze života vyloučila víru. Čím jsem starší, tím víc vím, že za každý špatný skutek jsme potrestáni, ale zároveň nesmíme počítat s tím, že za dobrý skutek budeme odměněni. A tak si už dávám velkého majzla. Týká se to všeho - nežárlit, nezávidět... Možností, jak je tam nahoře rozčílit, je spousta.

Jiřina Jirásková s Pavlem Zedníčkem a Zlatou Adamovskou

Jiřina Jirásková s Pavlem Zedníčkem a Zlatou Adamovskou

FOTO: ČTK

Dobrých skutků máte na svém kontě řadu, například ten, že jste už léta velvyslankyní dobré vůle dětského fondu UNICEF…

U nás začal UNICEF výrazně pracovat ve druhé polovině devadesátých let a spolupracovat jsem s ním začala okamžitě. Činnost je zaměřená hlavně na pomoc dětem v rozvojových zemích, a to po všech stránkách. Centrální kontrola je ve Švýcarsku a zpronevěření peněz tu nepřichází v úvahu. Jsem předsedkyní správní rady, takže všechny oficiální listiny jdou přes mě.

Navštívila jste někdy děti v Africe?

To jediné odmítám, protože nejsem moc velký cestovatel, ale příběhy těch dětí znám a děti znám z fotografií.

Také jste patronkou nadace kostní dřeně…

No podívejte se, já nemám děti, takže když můžu pro někoho něco udělat, tak mě to těší. Nadace kostní dřeně je také instituce, kterou velmi ctím a obdivuju, protože to není lehké rozhodnutí darovat dřeň. Výsledky jsou přitom velmi pozitivní, a když se každý rok účastním oceňování dárců, jsou to úžasné momenty, kdy opravdu nevím, jestli se mám radostí smát nebo plakat dojetím. Já už bohužel kostní dřeň dát nemůžu, to mohou jen živí lidé a já jsem už těsně před zkremováním.

Dřív jste také byla činná v různých radách nemocnic, zatímco teď jste měla možnost poznat nemocnice jako pacient…

Nevím, jestli to byla otázka štěstí, ale například osazenstvo metabolické jednotky na Karlově náměstí v Praze, s nímž jsem se sblížila, mi bylo tak blízké a sympatické, že jsem si s některými lidmi začala i tykat. A když uvážíte, jak jsou honorovaní, je to na hlubokou poklonu a obdiv.

Také jsem vzpomínala na svou celoživotní kamarádku profesorku Marii Peškovou, která byla léta přednostkou první chirurgické kliniky v Praze na Karláku, s níž jsem se vždycky radila s jakýmkoliv zdravotním problémem. Bohužel v průběhu mé nemoci odešla. Ona, která mě celý život týrala s kouřením a i o Vánocích jsem u ní směla kouřit jen na vymrzlé verandě, zemřela na zhoubný nádor plic, ačkoliv v životě nedržela cigaretu v ruce.

Určitě vzpomínáte i na svého osudového muže, režiséra Zdeňka Podskalského. Byl o osm let starší, ale narodili jste se skoro ve stejný den…

Nezvykla jsem si bez něj. Je to už sedmnáct let, co odešel. Vzpomínám, jak jsme to jednou slavili dohromady ještě s Jardou Hanzlíkem a Milošem Formanem. Jarda je narozený 16. února, já 17. a Zdeněk s Milošem 18. února.

Nemrzelo vás, že vás Zdeněk neobsadil do svého slavného filmového muzikálu Noc na Karlštejně?

Ale on mě obsadil, měla jsem hrát Ofku, kterou pak hrála Slávka Budínová, jenže mu to nepovolili. V té době jsem měla u filmu zákaz práce a vlastně to pro mě byla velká čest, protože v tomhle filmu Zdeňkovi zakázali pouze dva herce: pana Wericha a mě. Ani jsme s tím nepočítali, že by mu moje obsazení povolili. Zákaz se pro mě uvolnil až v roce 1983 díky úsilí Zdeňka Podskalského, který si postavil hlavu s filmem Křtiny, a také Karla Kachyni, který udělal totéž s filmem Sestřičky.

Zdeněk Podskalský

Zdeněk Podskalský

FOTO: ČTK

Díváte se na ty filmy v televizi?

Tak třeba na Noc na Karlštejně se dívám vždycky a vzpomenu si přitom třeba na to, jak mi Jarda Hanzlík vyprávěl o natáčení scény, kde se s Danou Kolářovou honí po hradbách. Když scéna skončila, Zdeněk řekl, že to je dobré a bere to. Na to mu Jarda opáčil: „Rejžo, vy jste se ale vůbec nedíval.“ A Zdeněk: „ No támhle nahoře právě vyvádí mláďata poštolka, podívejte.“ Takže tuhle scénu Zdeněk viděl poprvé asi až při premiéře.

Jaký vlastně byl?

Byl to úžasně vzdělaný kluk s velkým vztahem k přírodě. Speciálně ve vztahu k přírodě mě naučil mnoha věcem. Na chalupě u Strakonic jsme vždycky pozorovali, jak pravidelně pátého května přilétali rorýsi, aby vyvedli mladé. Pozoruji to i tady v Praze, ale letos jsem čekala o tři týdny déle. Už ani tak stateční ptáci, kteří dokážou uletět obrovské vzdálenosti, neunesou, jak zacházíme s přírodou.

V herectví vás Zdeněk Podskalský také ovlivnil?

Pamatuji si, jak jednou přišel do divadla na mou generálku. To ještě nikdo nevěděl, že spolu chodíme. Po představení si sedl do divadelního klubu a čekal, až přijdu. A pak mi řekl: „Jiřino, já jsem zřejmě chodil málo do divadla. Kdybych byl věděl, jaká jsi umělkyně, nikdy bych si na tebe netrouf.“

Tak jste mu dala pusinku na čelo?

Ne, řekla jsem mu, že je vůl nebo něco podobného.

 

Moje mamička říkávala: Jsem slepá, hluchá a chromá, ale zaplaťpánbu zdravá. Kdykoli se v mém životě objeví nějaký malér, zpytuju, co jsem v minulosti udělala špatně.

 

Na prknech Divadla na Vinohradech hrajete už šedesát let, to se jen tak nevidí…

To ne, ale smutné je na tom bohužel to, že jsem přišla o všechny své herecké partnery, myslím muže. Když uvážíte, že jsem hrála s Milošem Kopeckým, Vlastíkem Brodským, Václavem Voskou, Vladimírem Menšíkem, prostě s celou plejádou výborných herců, kteří už odešli, a teď to skončilo Mirkem Dlouhým, je mi z toho smutno.

Kdysi jsem ho jako ředitelka angažovala na Vinohrady a hráli jsme spolu v řadě inscenací. Ta poslední, kterou jsme teď hráli teprve třetí sezónu v Divadle bez zábradlí, se jmenovala Příliš drahá Matylda. Myslím, že tady Mirka už nikdo nenahradí, takže hra odešla s ním, i když byla mimořádně dobrá. V Divadle bez zábradlí hraju ještě v Sonátě pro lžíci.

Věděla jste, že je tak vážně nemocný?

Věděla, ale nikdo si nemyslel, že to velmi brzy skončí tak neradostně.

Na Vinohradech účinkujete v představení Famílie a také ve hře Fidlovačka. Hraní i učení textů zvládáte bez potíží?

Musím říct, že po těch narkózách mám paměť trošku oslabenou. Nikdy jsem nechápala, že si někdo nemůže vzpomenout na něčí jméno, a teď se mi to stává a rozčiluje mě to. Kolikrát si nevzpomenu na jméno, které jsem vyřkla tisíckrát v životě. Texty se dnes musím opravdu učit, to jsem nikdy předtím nedělala, stačilo se podívat a do paměti mi to vešlo automaticky.

Na paměť je prý dobrý zelený čaj…

Jenže čaj zrovna není můj nápoj. Čaj jsem se odnaučila pít v Japonsku, protože tam se čajuje pořád. Na pokoji v lednici jsem měla konvice s čajem, ale chutnalo mi to jako kapusta. Čaj a rýži od návštěvy Japonska moc nemusím. Jinak jsem se ale do Japonska zamilovala, protože to je nádherná země, kterou jsem měla možnost jako oficiální host i procestovat a měla jsem k dispozici auto s řidičem. Jen to jídlo mi vadilo a už jsem se těšila do letadla na normální evropskou stravu. Ale to jsem se zmýlila, protože ta strava se fasuje tam, odkud se odlétá, tak jsem musela počkat až domů.

Jak byste ráda oslavila svoje blížící se osmdesáté narozeniny?

Patrně to proběhne v divadle, kde to spojí s oslavou mého šedesát let trvajícího angažmá.

Co byste si přála? Třeba to, aby se svět dostal z krize?

No tak optimistický pohled na tu situaci nemám. Myslím, že jsme byli velmi naivní, když jsme si po pádu totality mysleli, že se začneme opírat o skutečně demokratický systém, protože všecky systémy jsou závislé na lidech, kteří je vytvářejí, takže nejdůležitější je lidský faktor. Zdá se mi, že se celý svět žene hlavně za penězi, a z toho jsem dost smutná.

V nemocnici vás navštívilo mnoho vašich kolegů, přišla i Jiřina Bohdalová?

Ano, Jiřina za mnou byla i se svou sestrou Jaruškou. Jiřina je živel, vídáme se pořád a máme se rády. Jsem také kmotrou jejího vnuka Vojtíška.

Jiřina Jirásková se svou přítelkyní a kolegyní Jiřinu Bohdalovou ve velkém partu ve filmu Fany

Jiřina Jirásková se svou přítelkyní a kolegyní Jiřinou Bohdalovou ve velkém partu ve filmu Fany.

FOTO: ČTK

Jak se vám spolupracovalo na filmu Fany?

To nám nedalo moc práce. Víte, jen hloupí herci hrajou rádi se slabšími kolegy, protože mají pocit, že vedle nich vyniknou, což je ale optický klam, protože čím lepšího máte partnera, tím větší máte šanci být taky dobrý. S Jiřinou hraju hrozně ráda a ona se mnou taky.

Podpořili vás v nemoci i vaši věrní diváci?

Jsem zvyklá mít velmi bohatou korespondenci, ale kolik jsem v té době dostávala dopisů, bylo až neuvěřitelné. Plnou schránku jsem měla každý den v divadle i doma. Moje časové možnosti jsou ale omezené, takže jsem nemohla odpovědět na všechny. Samozřejmě mě to ale úžasně povzbudilo, a tak jsem chtěla být v pořádku už kvůli těm lidem, abych jim vyplnila jejich přání.

 

Kekulová byla poctivá, pracovitá a čestná ženská, a to je úzkoprofilové zboží.

 

V poslední době jste vdechla život také nezapomenutelné paní Kekulové v seriálu Pojišťovna štěstí…

Víte, co jsem se nahrála královen! Kristýnu, Alžbětu, Gertrudu, ale tak slavná jako s Kekulovou jsem nebyla s žádnou z nich. Asi je to pochopitelný, protože to je poctivá, pracovitá a čestná ženská, a to je úzkoprofilové zboží. Dokonce se už někde objevil inzerát, že hledají pomocnici do domácnosti s poznámkou „něco jako paní Kekulová“. Takže jsem se stala prototypem, a to mě velmi těší. Při obsazování rolí jsem si v seriálu mohla vybrat, ale hned jsem řekla, že dáma, která mě zajímá ze všech nejvíc, je právě Kekulová.