Filmoví diváci vás mohou vidět v hlavní ženské roli Románu pro muže. Jak se vám hrála?

Na to, že jsem roli Anety dostala, měla možná i vliv podobnost mého nosu s nosem Mirka Donutila, který hraje mého bratra. Je to žena zcela pohlcená prací investigativní novinářky a touhou po spravedlnosti, což je v tomhle světě boj s větrnými mlýny.

Paradox je, že její starší bratr, kterého hraje Mirek Donutil, je zkorumpovaný soudce a ze špinavých peněz zaplatí společný výlet s mladším bratrem, který je smrtelně nemocný. Je to tedy obrovský rozpor mezi sourozeneckou láskou a lidským selháním.

Také jste ochotná vytáhnout do boje proti nespravedlnosti?

Jakékoli bezpráví, křivdy a lež hrozně těžce nesu. Nikdy jsem ale nebyla typ, který někde z tribuny hlásá svoji pravdu. Od určité doby se ani nepřipojuji k jakýmkoli hromadným prohlášením. Prohnilost, kterou kolem sebe ve společnosti vnímám, se snažím rozpouštět prací a možná trochu alibistickým odchodem do přírody. Jediný boj, který vedu, je výchova mých dcer.

Tak to je pro vás role bezskrupulózní manažerky v seriálu Dokonalý svět tak trochu protiúkolem.

Postava finanční ředitelky inzerce luxusního módního časopisu, kterou hraju, je mým naprostým opakem. Neuvěřitelně emancipovaná kariéristka bez emocí, kousavá, protivná bytost, která má přezdívku Kruťanda. Snad se mi z ní podařilo udělat i trochu komickou postavu, aby její kariérismus nepůsobil tak nedotknutelně.

Tuším, že svět luxusní módy vám je dost vzdálený.

Naprosto. Pohybovat se tři čtvrti roku na dvaceticentimetrových podpatcích bylo pro mě utrpení.

Co tedy ráda nosíte?

Móda mě moc nezajímá, nerozumím těm častým změnám, vlastně se mi nelíbí ani slova jako trendy, outfit, lifestyle, styling, působí na mě umělohmotně. Líbí se mi věci, které se mnou srostou. Klidně je mám ve skříni třeba dvacet let. Potřebuju v životě nějaké jistoty, třeba i v tom, že ty kytičkovaný šaty po babičce visí na stejným místě.

Jaký vztah mají k módě vaše dospívající dcery?

Ani pro ně není to, co se nosí, na vrcholu hodnotového žebříčku. Starší dcera se věnuje koním a studuje grafickou školu, kreslí, fotografuje. Obdivuji, co všechno už umí s počítačem. Mladší dcera je svérázná osobnost, studuje gymnázium, a pokud jde o plány do budoucna, chce cestovat a hrát na bicí. Učí se francouzštinu, protože chce mít v Paříži kavárnu.

 

Prohnilost, kterou kolem sebe ve společnosti vnímám, se snažím rozpouštět prací a možná trochu alibistickým odchodem do přírody. Jediný boj, který vedu, je výchova mých dcer. Příroda a hlavně prázdný prostor, kde můžete roztáhnout ruce a do nikoho a ničeho nenarazíte, jsou nejlepší antidepresiva.

V Dokonalém světě hrajete se svým mužem, ten se ještě objevil ve StarDance. To máte  – pokud jde o pozornost médií – docela horký podzim.

Popularita je v našem povolání důležitá, ale mám na mysli tu, která pomáhá a neškodí. Zvedá se mi žaludek pokaždé, když vidím, jak se bulvár naváží do kolegů, kteří třeba řeší sami nějaké těžké životní trable a ještě zápolí s touhle hnusnou medializací. Jsme malá země a žijeme na rozdíl od světových hvězd obyčejné životy. U nás není žádný zákon na ochranu soukromí, takže když se začnete bránit, tak je to voda na jejich mlýn.

To je váš muž tak dobrý tanečník, že šel do StarDance?

Asi bych to neměla prozrazovat, ale za těch dvacet let, co jsme spolu, jsme byli tančit asi dvakrát. Přestože je jeho maminka tanečnice. Jestli hledali naprostého netanečníka, ze kterého něco vykřesají, tak se trefili.

Co vy a tanec?

Jako malá holka jsem chodila do baletu, pak jsem asi osm let dělala výrazový tanec u Evy Blažíčkové. S tancem jsem se setkávala i při studiu pantomimy. Do tanečních jsem ale nikdy nechodila, takže se těším, že mě to po StarDance muž naučí a že snad v zimě půjdeme na nějaký ples.

Jak teď máte zorganizovaný rodinný život, když jste se odstěhovali z Prahy?

Úplně jsme se neodstěhovali, oba v Praze pracujeme. Holky chodí do školy v Jihlavě. Nejsme takoví ti zběhlíci do přírody, kteří si zasejou vlastní obilí.

V čem se vám venkovský život nejvíc zamlouvá?

Je velkorysejší, máme tam na sebe víc času a zároveň má každý prostor, jaký potřebuje. Celý život jsem prožila v centru Prahy a už jsem toho měla dost. Ze středu města je skanzen bez lidí, kteří by tam bydleli, domy mají kašírované fasády, Rusové tam prodávají matrjošky a trička s Kafkou. Ten se nejspíš obrací v hrobě. Je to stresové prostředí, z něhož jsme, jak jsme mohli, mizeli. Přestalo to být město, které jsem milovala. Vracíme se sem jen účelově kvůli práci.

Kdy jste k tomu rozhodnutí dospěli?

To nebylo rozhodnutí ze dne na den, jen jsme využili toho, že obě dcery přecházely na jiné školy. Dům na Vysočině jsme koupili, když se nám narodila první dcera. Jezdíme sem 16 let, trávili jsme tu prázdniny a víkendy. A třeba to není definitivní. Nic přece není navždy, žijeme přítomností.

Jak jste tam prožili loňskou tuhou zimu?

To jsem měla tu nejúčinnější posilovnu, jakou si lze představit. Každé ráno proházet cestu, abychom vyjeli, to bylo něco. Ale radši prohazuju sníh na Vysočině, než hodinu hledám v centru Prahy místo na zaparkování.

Jste známá milovnice zvířat. Kolik jich teď máte?

Hodně, počet se stále proměňuje, ale něco kolem třiceti: koně, psy, kočky, ovce.

Nikdy jste nelitovala, že jste dali městu vale?

Naše povolání je psychicky vyčerpávající, takže oba uvítáme fyzickou práci. Posekám louku a vidím, že jsem udělala něco, co chvíli vydrží. Odehrát představení je mnohem pomíjivější. Příroda a hlavně prázdný prostor, kde můžete roztáhnout ruce a do nikoho a ničeho nenarazíte, jsou nejlepší antidepresiva. Taky žijete podle počasí, což ve městě není tolik důležité. Tady když lije, tak prostě zalezete.

Vy jste svůj život změnila i pracovně.

V divadle to funguje jako v partnerských vztazích: zhruba po sedmi letech nastupuje krize, kterou je třeba překonat, nebo se rozejít. V divadle Komedie už pro mě nebyl prostor, tedy myslím ten lidský…

Mění se mi hodnoty a jsem nerada manipulovaná. Dostala jsem jiné nabídky a stejně jako jsem odešla ze stresujícího města do přírody, tak jsem odešla z intelektuálního divadla k bulvárnějšímu. Taky jsem se po letech zase vrátila k vlastním projektům. Se Sašou jsme obnovili představení Omámený kolotoč a Pokus Pes podle Michaila Bulgakova. Hrajeme je v Brně v Divadle Bolka Polívky, tam po Novém roce chystáme novou premiéru.

V Dejvickém divadle přebírám za Simonu Babčákovou, která jde na mateřskou, roli v představení Modrovous. A v Divadle Palace se už těším na premiéru komedie Prachy.

Takže z vás bude komediální herečka?

Třeba na chvíli ano, a pak to může být zase jinak. Nemám škatulky. Miluju, když se lidi v divadle smějí. Tak doopravdicky, až jim tečou slzy. Je mnohem těžší diváky rozesmát, než je dojmout nebo intelektuálně zdeptat. Herectví je řemeslo a já si přes něj své mindráky neřeším.

Zmínila jste se o krizích, které nastupují po sedmi letech vztahu. To už byste tedy měla mít za dvacetileté manželství aspoň dvě za sebou…

Když se vztah založí na důvěře a naprosté toleranci, dají se krize překonat. Jsme spolu rádi, čas, který společně trávíme, dokážeme naplnit, ale jeden druhého nesvazujeme. Můj muž je neuvěřitelně tolerantní k našim zvířecím zálibám, já zase toleruji, že volný čas věnuje muzice. Hraje výborně na kytaru.

 

Vztah je potřeba stále zalévat, pracovat na něm a neděsit se toho, že to není jako na začátku. Zestárnout vedle svého muže považuju za vyhraný boj.

Dá se krizím předcházet?

Vyhnout se žárlivosti. To je největší zabiják každého vztahu, a to mám na mysli nejen žárlivost milostnou, ale i pracovní. A je taky potřeba vztah stále zalévat, pracovat na něm a neděsit se toho, že to není jako na začátku. Zestárnout vedle svého muže považuju za vyhraný boj. Nechci být sama.

Hodně lidí teď žije samo.

Vidím to i v divadle, jak kolegyně neustále oddalují mateřství kvůli kariéře. Je to přitom chiméra. Já jsem měla obě holky v plném rozjezdu. Porodila jsem, byla s nimi nějaký čas doma, vrátila se a ti lidé byli na těch samých místech, vedli stejné řeči. Proběhly dvě tři premiéry, které byly dobré nebo špatné, a to, že jsem z toho na chvíli vypadla, nic neznamenalo. Naopak mě mateřství ohromně obohatilo. Jsem vlastně bohatá žena.

Dcera mima a malířky
se narodila 30. září 1968 v Praze
o šest let později mim Boris Hybner od rodiny odešel, vychovávala ji matka, malířka Jana Kremanová
na grafické průmyslovce vystudovala obor fotografie
na DAMU byla žačkou Borise Rösnera
po studiu hrála v divadle Labyrint a na mnoha dalších pražských scénách
v roce 2003 byla nominovaná na cenu Thálie za roli stařenky v absurdním dramatu Židle
v roce 2004 získala cenu Thálie za roli Catherine v dramatu Důkaz
o rok později byla nominována na Cenu Alfréda Radoka za titulní roli ve hře Hořké slzy Petry von Kantové
20 let žije s hercem Sašou Rašilovem (38), s nímž má 16letou Josefinu a 12apůlletou Antonii
hrála mj. v seriálech Soukromé pasti, Ordinace v růžové zahradě, Letiště, Bazén, Pojišťovna štěstí, Dokonalý svět, ve filmech Kanárek, Divoké včely, Piko, Román pro muže