Miss neslyšících Eva Michálková: Díky své vadě jsem vnitřně vyrovnaná

Když si tato sympatická usměvavá dívka nasadí zdravotní naslouchátko, je na tom o něco lépe. Naučila se odezírat, naučila se mluvit. Když se s ní setkáte, vůbec nepoznáte, že má tuhle závažnou vadu. Dokonce se zúčastnila finální části mezinárodní soutěže Miss neslyšících - Miss Deaf World. Nevyhrála, ale ve skupině soutěžících krásek se stala najednou jakousi neoficiální mluvčí, protože jako jediná nepoužívala znakový jazyk, ale mluvila normálně, anglicky i česky.

Nedávno se vrátila z několikaměsíčního pracovního pobytu v Kanadě. Plánuje, že půjde studovat obor mezinárodních vztahů na Metropolitní univerzitě v Praze. Je naprosto soběstačná. Je živým důkazem toho, že odvážného a odhodlaného člověka žádný handicap nezlomí. Nikdy.

Když mi byly dva roky, šla jsem spolu s maminkou k lékaři na vyšetření, protože jí bylo divné, že nereaguji na zvuky. Paní doktorka mě vyšetřila a řekla, že jsem naprosto v pořádku, že jsem jenom neposlušná. Situace se ale nelepšila a mamince to nedalo spát. Vyšetření na foniatrické klinice bohužel potvrdilo smutnou diagnózu, a to tu, že jsem neslyšící. Jednou provždy. Tak začíná můj příběh.

Již od útlého dětství jsem se pohybovala v komunitě slyšících. Navštěvovala jsem školku pro slyšící děti, kde jsem měla pár kamarádek. Paní učitelky mě měly velice rády. Díky své pravidelné návštěvě logopedie a speciální péči jsem už uměla v mateřské škole číst, takže jsem svým vrstevníkům vždy po obědě četla pohádku. Nesmírně mě to bavilo a vždy jsem se na to těšila.

O dost horší časy přišly na základní škole. Kolektiv se vytvářel, formoval a já jsem byla ta „černá ovce“. Měla jsem pár dobrých kamarádů, s nimiž jsem trávila svůj volný čas. Musím však připustit, že i šikana se objevila a vyžádala si svou daň. Nebylo to nic příjemného. Byla jsem pronásledovaná ze dvou prostých důvodů - měla jsem vadu sluchu a chuť učit se novým věcem. Známky jsem měla pěkné, což někteří spolužáci špatně nesli. Děti umějí být někdy opravdu kruté.

I na tuto otázku jsem kdysi intenzívně hledala odpověď. Sluchová nedostatečnost v naší rodině díkybohu dědičná není. K defektu mého sluchu došlo v období těhotenství, kdy moje maminka prodělala chřipku. Přirozeně se však obávám, aby touto vadou nebyly postiženy mé děti, a proto v budoucnu plánuji podstoupit genetické vyšetření, abych zjistila, s jakou pravděpodobností se moje děti narodí zdravé či nikoli. Důležitou roli hraje i volba mého budoucího partnera. Zjednodušeně řečeno - se slyšícím partnerem mám větší jistotu, že mé děti nebudou trpět sluchovou vadou.

V průběhu celého svého života, ať už ve školce, základní škole, na táborech, gymnáziu, jsem se vždy setkala s nějakými momenty, které mi určitým způsobem znepříjemnily život. Víte, třeba ve škole je těžké odezírat z pohybu úst a ještě si psát poznámky z výkladu profesora. U neslyšícího platí jedno nebo druhé. V podstatě je mi odepřena i návštěva divadel, protože odezírat na dálku dialogy herců je nemožné a akustika divadel nepřeje sluchadlům.

Neslyšíte hlášení na nádražích, ze stejného důvodu vám může uletět letadlo. Jsou to tedy spíše specifické situace, než nějaké konkrétní období. Díky těmto překážkám, kdy musím hledat náhradní řešení, jsem se však naučila být maximálně samostatná, myslet pozitivně a být nad věcí, brát svou vadu i s humorem. Paradoxně dnes již své postižení vnímám jako určité plus. Odlišuji se od svých vrstevníků, lidé si mě lépe pamatují a já jsem díky své sluchové vadě vnitřně vyrovnaná.

Léčit tuto vadu nelze, je vrozená a nevratná. Lze ji však velmi dobře rehabilitovat, rozvíjet dovednosti, jako je odezírání nebo zřetelná výslovnost, bez čehož se neslyšící, který chce mluvit, prostě neobejde. Jak už jsem se zmínila, v útlém dětství jsem pravidelně navštěvovala logopedii, kde jsem se naučila číst a správně mluvit. Začínala jsem již v jeslích a moc mě to bavilo.

Velké díky patří kromě paní logopedky mé mamince, která se mi opravdu mimořádně věnovala, dnes téměř nikdo, kdo o mé vadě předem neví, nepozná, že jsem neslyšící. Jsem jí za to opravdu vděčná. Její odhodlání bojovat mi nesmírně usnadnilo život a rozšířilo možnosti.

Nosím sluchadla a díky nim přiměřeně slyším. Se svojí vadou jsem se naučila žít a beru ji jako součást svého já. Díky sluchadlům se pohybuji mezi slyšícími lidmi bez problémů. Žiju normálním životem svých vrstevníků.

Moje první dlouholetá kamarádka, se kterou už bohužel nejsem v kontaktu, byla Tereza, se kterou jsem se kamarádila na základce a později chvíli i na gymnáziu, kde jsem studovala. Naše cesty se však časem rozešly.

Pokud však mluvíme o věrné, dlouholeté kamarádce, se kterou se pravidelně scházím, tak určitě zmíním Sabinu Procházkovou. Navštěvovaly jsme stejnou základní školu a seznámily jsme se před osmi lety na školním táboře. Je to moje nejlepší kamarádka, na kterou se můžu opravdu spolehnout, všechno jí říci a probrat s ní úplně všechno. Veškerá dívčí tajemství.

Dovolila bych si vás opravit. Neslyšící lidé nepoužívají pojem „znaková řeč“, ale znakový jazyk. S tímto rozdílem jsem se setkala na Miss Deaf World, kde jsem zastupovala Českou republiku. Už v období okolo dvou let na radu zkušené lékařky padlo doporučení neznakovat, ale pokusit se jít cestou mluvené řeči.

Netvrdím, že je to cesta pro každého neslyšícího, ale v mém případě to byla šťastná volba. Navíc nikdo z mé rodiny není neslyšící, nikdo neznakoval. Jak už jsem řekla, maminka byla velká bojovnice a okamžitě po zjištění vady začala s intenzívní a každodenní rehabilitací. Ta byla úspěšná, dopadla lépe, než všichni vůbec doufali. Byl to však běh na dlouhou trať.

Na základní škole jsem milovala češtinu, nejvíce diktáty a doplňování y/i, interpunkce apod. Měla jsem ráda i občanskou nauku a tělocvik. Věnovala jsem se závodní atletice, se kterou jsem bohužel z časových důvodů musela později skončit. Nejvíce zabrat mi dala na gymnáziu matematika a fyzika, se kterou jsem vždy usilovně bojovala. Jsem vděčná svým profesorkám za jejich trpělivost a porozumění.

Deník jsem si zkoušela párkrát zavést, ale vždy to skončilo neúspěšně. Upřednostňovala jsem spíše komunikaci s kamarádkami, kterým jsem se svěřovala.

No, asi jako každý z nás. Občas mě přepadne nálada, kdy se cítím sama. Jsem hodně společenský člověk a snažím se společnost spíše vyhledáva,t než truchlit doma. Ve svém volném čase pravidelně navštěvuji fitness I’m fit. Je tu skvělý kolektiv, milí trenéři a já se tu vždy dokážu odreagovat. Dokážu tam cvičit úplně až do úmoru. Chodím ráda běhat, takže se odreaguji od samoty i touto cestou.

Pověrčivá ve smyslu černé kočky, co přebíhá přes cestu, to nejsem. Když se však zamýšlím nad tím, co se mi v životě přihodilo dobrého i zlého, vnitřně cítím a postupně docházím k poznání, že to tak mělo být a mělo to pro můj život nějaký význam. Že věci, ty dobré i ty zlé, spolu souvisejí a něco nám naznačují. Je na nás, abychom to vnímali a pochopili. Vyšší moc, chcete-li. Položil jste mi otázku, na kterou je hrozně těžká odpověď. Abych ale zůstala nohama na zemi, samozřejmě že mám odpovědnost za svůj život a necítím se naštěstí být loutkou, kterou osud jen tak postrkuje.

Když mi bylo osm let, dostala jsem k Vánocům svého prvního králíčka. Dala jsem mu jméno Špidla. To byla náhoda - pan Špidla byl často v televizi. Můj zájem o politické dění se nezapřel už v období, kdy jsem ještě navštěvovala jesle. Řadu tváří politiků jsem znala z televize. Každé ráno, když mě maminka vedla do jesliček a později do školky, měla paní v trafice pro mě připravené noviny, kde byla fotografie nějakého politika. Strčila jsem hlavu do okénka a politika pojmenovala. Spletla jsem se málokdy...

Ale vraťme se k těm němým tvářím. Moje poslední zvířátko byl také králíček, v pořadí už čtvrtý, který mi před pár měsíci zemřel. Jelikož to pro mne bylo psychicky velice náročné, rozhodla jsem se, že si další zvířátko už nepořídím.

Mým vzorem byla, je a vždy bude moje maminka. Naučila jsem se od ní spoustu věcí. Velkou školou života byl i je tatínek, který mi pomáhal vyrovnat se s nepříjemnými situacemi, jako byla například šikana. Naučil mě stát si za svým, nenechat si nic líbit a díky němu jsem psychicky silnější.

Ne, v současné době nemám přítele.

Hodně mě ovlivnil můj bývalý přítel, samozřejmě pak i kamarádi, a to v pozitivním slova smyslu. Dokonce bych řekla, že velký vliv na mě měli i spolužáci, se kterými jsem neměla nejlepší vztahy. I ti měli podíl na formování mojí osobnosti, a jak se říká, všechno zlé je k něčemu dobré.

Mým snem bylo stát se letuškou. Bohužel bezpečnostní předpisy to nedovolují, a tak si to vynahrazuji cestováním. Moc ráda poznávám nové lidi, země, kultury. Proto jsem zvolila studium na Metropolitní univerzitě v Praze, obor mezinárodní vztahy a evropská studia. V budoucnu bych chtěla pracovat ve veřejné sféře, nejspíš v oblasti diplomacie, ale nebráním se žádným budoucím výzvám.

Asi mě zaskočí to co každého jiného člověka - náhlá, nečekaná nemoc vlastní či v rodině, zrada někoho, komu jsem důvěřovala.

Nejvíce si cením upřímnosti, spolehlivosti, zdravého sebevědomí, chuti na sobě pracovat a pozitivního přístupu k životu. Obdivuji na každém snahu překonávat životní překážky.

I když je pro mě budoucí pracovní uplatnění a uspokojení z práce důležité, nechtěla bych se kvůli kariéře vzdát dětí. Je krásné být maminkou a dobrou partnerkou svému muži. Být ale pouze a jen ženou v domácnosti, to by mě neuspokojilo. Myslím, že je to i dobrý příklad pro děti, když vědí, že maminka peče skvělé buchty, ale umí také vysvětlit třeba volební systém. Především to však chce kvalitního partnera, že?

Jednoznačně léto. Je to pro mě období cestování. Ráda běhám po plážích a koupu se v moři. Dovolenou trávím i aktivně - chodím po památkách, ochutnávám místní speciality a poznávám dosud nepoznané. Zima je také krásná, ale kožich a kulich, hm... to není nic pro mě.

Cestování je jedna z nejlepších životních investic. Auto vám zrezne, televize časem přestane fungovat, ale zážitky, dojmy a poznání, ty vám nikdo nevezme.

Paříž s neopakovatelnou atmosférou uliček a kaváren, kosmopolitní Londýn. V Thajsku nedotčená příroda, lidé přátelští, na druhé straně vidíte i špínu a děsivou chudobu v Bangkoku, kde běhají bosé děti po ulicích plných odpadků. Spojené arabské emiráty, pravý opak, rozmařilé bohatství, vše zlaté, naleštěné, dokonalé, až příliš. Dubaj, to je úchvatná proměna pouštní osady v oslnivé velkoměsto plné mrakodrapů.

Ostrov Bali v Indonésii mi učaroval okouzlující tropickou faunou a flórou, ba i drzými opicemi, které vám klidně skočí za krk, seberou třeba batoh se svačinou, chvílemi jsou opravdu nebezpečné. Na Jávě ve mně zanechal hluboký dojem výlet na činnou sirnou sopku Kawah Ijen, ze které nosiči ztuhlé lávy za pár drobných tahají na zádech metrákové náklady kamene v bambusových koších. Lepší práce tam prý není. Zkusila jsem si koš potěžkat, vyvinula jsem maximální úsilí, ani se nehnul. Měl dobrých 80 kilogramů. Prý je to nejtěžší práce na světě.

Nemohu nevzpomenout na Seychely. Díky účasti na Miss Deaf World jsem měla možnost se zde v Praze seznámit s Miss Seychely Shanou Davidovou, kterou jsem loni navštívila u ní doma. Je to nádherná a pohostinná země, opravdický ráj na zemi. Mým snem je navštívit Tokio a samozřejmě bych chtěla ještě více procestovat Evropu.

Účel mojí cesty do Kanady byl pracovní, zčásti i prázdninový. Díky vízu a pracovnímu povolení se mi naskýtá možnost se tu pracovně uplatnit. Nicméně v současné době, po úspěšném absolvování jazykových testů v institutu ILAC, jsem se přiklonila ke studiu angličtiny.

Kanaďané jsou milí a pohostinní. Nicméně velký zážitek je studovat ve zmíněném jazykovém institutu. Víte, ILAC je takový babylón národů, angličtinu tu studují mladí lidé doslova z celého světa - Jihoameričané, Asijci, Arabové... Pravá škola tolerance k odlišnostem. Ano, tolerance, nadhled a velkorysost, to je to, co u nás doma někdy postrádám. A nejen u mladých...