Nejsem chorobně pověrčivá. Nevadí mi černá kočka ani číslo třináct, nesahám na kominíka a nevyhýbám se poklopům na chodnících. Když ale vidím jeptišku, chytnu se za knoflík a něco si přeji.

„Pokud se lidi, kteří nás potkají, chytí za knoflík nebo se nás chtějí dotknout, tak to je ještě dobré. Někdy si ale před námi odplivnou. Jednou se mi stalo, že jsem přišla do obchodu a malé dítě se ptalo maminky: ,Kdo to je?‘ A ona odpověděla - ,To je čarodějnice, a jestli budeš zlobit, tak tě odnese,‘“ vypráví sestra Magdaléna. A hned dodá, abych místo slova jeptiška používala označení řeholní sestra. „Nejsem na to háklivá, ale jde o výchovu veřejnosti.“

Sedíme v klášterní chodbě před jejím pokojíkem, kam nikoho nepouští. Nevím, jakou má postavu, nevidím ani její vlasy. Má na sobě pracovní šaty a závoj. Dívám se do veselých očí a poslouchám její zvučný, trochu vysoko posazený hlas.

Není čarodějnice

„Tehdy v tom obchodě jsem promluvila přímo s tím kloučkem. Děti jsou ještě nezkažené, čisté bytosti. Vysvětlila jsem mu, že nejsem žádná čarodějnice a nemusí se mě bát. Beru tyhle příhody s humorem, jak jinak? Někdy na nás muži dělají milostná gesta, tak tomu se také jenom usměju. V Praze a ve velkých městech, kde řeholní sestry žijí, nás lidé berou normálně, ale stačí přijet jinam, například do Nového Strašecí, odkud pocházím, a tam na nás reagují negativně. Od puberťáků, kteří se vysmívají, až po nechápavé pohledy dospělých. Ti si často něco mumlají a pohrdavě kroutí hlavou,“ říká.

Úplně jiná situace je v rakouském Linci, kde alžbětinky pracují v nemocnici a řeholní sestry se tam těší velké úctě. Občas tam zavítá na výpomoc i sestra Magdaléna.

„Němčinu jsem se učila na základní i na střední škole. V noviciátě (období, kdy se čeká na vstup do katolického řeholního společenství - pozn. red.) jsem se ještě zdokonalila. Moje bývalá matka představená trvala na tom, abychom jeden den v týdnu mluvily pouze německy. Je to oficiální jazyk alžbětinek.“

Čekání na syna

Sestra Magdaléna, tehdy ještě Věra Huliciusová, vyrůstala v Novém Strašecí jako nejstarší ze tří sester. Bydlela v domě se zahradou, kde bylo pořád co dělat. Bavily ji ruční práce, ráda malovala a hrála závodně basketbal. Maminka byla šička, otec zahradník. Ten začal úspěšně podnikat a velmi si přál syna, aby po něm jednou převzal firmu.

„Chtěla jsem být učitelkou, ale když se narodila třetí holka, řekla jsem si, že tátovu firmu převezmu já. Přihlásila jsem se na čtyřletou zahradnickou školu do Mělníka a na praxi jsem jezdila do Průhonic. Jenže jsem si během studia uvědomila, že víc než květinám se chci věnovat lidem, kteří to potřebují, hlavně ohrožené mládeži.“

Ačkoli do té doby žila v nevěřícím prostředí, začala studovat bibli. Bylo jí devatenáct a rozhodla se vstoupit do kláštera.

„Nemám ráda slovo nevěřící, lepší je nepraktikující nebo bez vyznání, protože každý v něco věří. Maminka je katolička, ale do kostela s námi nechodila. Ani nás nedala pokřtít. Tatínek je bez vyznání. Boha nevnímá. Věří ale v přírodu. Vždycky mi říkal, že když se budeme chovat podle přírody, budeme na dobré cestě. Současné katastrofy a výkyvy počasí si vysvětluje tak, že člověk do přírody nevhodně zasahuje, narovnává koryta řek, staví domy na nesprávných místech, a to se mu vymstí.“

Cesta ke křtu

Sestra Magdaléna tvrdí, že po střední zahradnické škole cítila touhu stát se řeholní sestrou. „Pomáhal mi můj pozdější kmotr, kterého jsem poznala na školní praxi v Průhonicích. Nejprve nevěděl, že chci do kláštera. Pak mi ale našel potřebné kontakty a vedli jsme spolu dlouhé rozpravy.“

Když se někdo hlásí do kláštera, předpokládá se, že je křtěný a biřmovaný. To ale čerstvá maturantka z Nového Strašecí nebyla, proto požádala o oficiální přijetí do katechumenátu, což je období před křtem, a trvalo jí rok, než k němu byla připravená. A ve dvaceti letech nastoupila do noviciátu pražské komunity sester alžbětinek. Tam také dostala jméno Magdaléna.

„Měla jsem možnost napsat si tři jména, ze kterých si potom matka představená a její rádkyně vyberou, ale této možnosti jsem se zřekla. Chtěla jsem, aby mé jméno bylo vůle Boží, a ne má vlastní,“ vysvětluje.

Pomáhá dívkám

V tom věku se ale spíš hledá láska, chodí se na zábavy a diskotéky. Ale tehdy, stále ještě Věra, se všeho dobrovolně vzdala. „I já jsem měla na střední škole lásku a kluci se mi vždycky líbili, to nebyl problém. Jenže pak přišlo něco jako vnitřní hlas, nedokážu to přesně pojmenovat, a já jsem věděla, že se chci věnovat ohrožené mládeži, hlavně dívkám. Vidím je všude kolem sebe. A teď už jsem také vdaná za Ježíše Krista a mám tolik dětí, že mi někdy přerůstají přes hlavu,“ směje se. „Nejsem samozřejmě matkou fyzickou, ale duchovní.“

Na Dívčí katolické střední škole v Platnéřské ulici v Praze vede společenství děvčat, učí se znakovou řeč, vyučuje hře na flétnu a ráda si s nimi zahraje svůj oblíbený basketbal. „Jsou mezi nimi i dívky bez vyznání, třeba ze sociálně slabších rodin, jimž můžeme načas poskytnout azyl v klášteře,“ říká sestra Magdaléna, která denně v hábitu a černém závoji jezdí tramvají do školy u Karlova mostu. Má ráda krimipříběhy

Její den začíná o půl sedmé modlitbou, pak si něco narychlo vezme v kuchyni k snídani a jede do školy. Tam bývá podle potřeby, někdy i do večera.

„Když vím, že konventní mši svatou v klášteře nestihnu, stavím se třeba u sv. Ignáce, sv. Ludmily nebo u Pražského Jezulátka.

Jinak se večer se sestrami modlíme, věnujeme se pastorační práci v nemocnici sv. Alžběty, která je součástí klášterního objektu. Někdy pracujeme na zahradě nebo vyřizujeme úřední záležitosti. Ve společné místnosti máme televizi. Sledujeme zprávy a já se ráda dívám třeba na krimipříběhy Panoptikum města pražského. Na seriály nemám čas, ale jejich obsahy se stejně od dívek dovídám ve škole.“

Společná kasa

Výplatu dává do společné kasy. V klášteře s ní žije ještě sestra Benigna, které je 77 let. Pobírá důchod a je velmi čiperná. Třetí do party je sestra Conzoláta. Věk sice tají, ale blíží se ke čtyřicítce. Je zaměstnaná jako matka představená, takže ji platí Konference vyšších představených. Sestra Magdaléna pracuje ve školství.

„K životu nám stačí málo. V civilu nechodíme, máme pracovní a sváteční hábity a závoje. Naposledy jsem byla v civilu jako kandidátka v roce 2004. I basketbal s děvčaty při tělocviku hraju v pracovních šatech. Když si chci něco koupit, třeba knihu, řeknu to matce představené, a pokud uzná, že je to vhodné, dá mi peníze. Teď jsem například potřebovala novou formu na svíčky.“

Vedle basketbalu a hry na flétnu sestra Magdaléna vyrábí svíčky, plete košíky, maluje na sklo a řídí automobil. „Jsem řidičkou kláštera. Nejvíc jezdím na Moravu a do Rakouska. Máme Volkswagen Golf Plus, dva roky starý. To je, panečku, žihadlo!“ pokývá hlavou.

Sestřenici jí unesli

Také ráda čte, ale na běžnou literaturu jí nezbývá moc času. Studuje totiž vysokou školu, a to teologickou fakultu v Praze. Nepřelouskala ani dílo své sestřenice Kláry Janečkové, která napsala už osm románů a získává prestižní ceny. Přečetla jen jeden - Unesená.

„Je to její skutečný příběh. Když jsem si za románová jména dosadila ta skutečná, čte se to jako životopis a šel mi mráz po zádech. S Klárou jsme se jako děti viděly hlavně o prázdninách na Moravě, kde ona bydlí. Co jsem v klášteře, rozumíme si o hodně víc, jezdívá mě do Prahy navštěvovat. Kupuje mi věci, které potřebuji, a třeba i voňavky. Ne že bych byla marnivá, ale to patří k hygieně.“

Psací stůl v kapli

Spisovatelka Klára Janečková je stejně jako její sestřenice členkou římskokatolické církve. „Prostřednictvím modlitby rozmlouváme s Bohem a jeho synem Ježíšem Kristem. Často se jim svěřuji se svými starostmi a trápeními a pak cítím úlevu. Někdy mě totiž už v kapli napadne řešení,“ říká sestra Magdaléna, která přímo v kapli na lavici ve druhé řadě uprostřed, kde má své místo, píše domácí úkoly a dělá si přípravu do školy.

„Matka představená se zprvu zlobila, ale pak mi to dovolila. Je to inspirující prostředí. Za rok budu psát bakalářskou práci na téma Historie konventu sester alžbětinek na území České republiky a určitě zase skončím v kapli.“

Má novou rodinu

Nikdy svého rozhodnutí vstoupit do kláštera nelitovala, ale krize zažila, zvlášť ve chvílích, kdy se jí v práci nedařilo a cítila, že ve škole mohla s opuštěnými dívkami jednat jinak.

„Pořád se to učím. Sama jsem sice opuštěná nikdy nebyla, ale když se doma dva hádají, tak se ten třetí zrovna dobře nemá. Nejhorší je, že to za rodiče vždycky odskáče dítě. Měla jsem smůlu, že jsem jako nejstarší ze sester musela chodit k soudu. Poprvé v deseti letech, pak se vztahy urovnaly, narodila se nejmladší sestra, ale poté jsem zase musela k soudu a rozvod se táhl dál. Nakonec jsem si vytvořila rodinu mezi alžbětinkami a spolužačkami z fakulty. Patří do ní ještě sestřenka Klára a můj kmotr z Průhonic. Do Nového Strašecí už nejezdím. Naše rodina se rozpadla, stýkáme se jen velmi zřídka.“

Odpočine si v důchodu

Sestra Magdaléna má nabitý pracovní program. Je mladá, energická, veselá a s úžasným nasazením se snaží vše zvládat. Říká, že je v klášteře spokojená. Vydrží tam ale třeba ještě půl století?

„To je krásná představa!“ zazubí se. „S Boží pomocí vydržím a odpočinu si, až budu v důchodu. Kdy se teď chodí? V třiašedesáti? Tak výborně! To už tady budu ťapat jako babička. Tohle mi vůbec problém nedělá. Možná mě trochu trápí to, co bude dál, až zemře naše nejstarší, věčně dobře naladěná sestra Benigna. Ale prostě pojedeme dál.“