Sama se směje ráda, srší energií. Člověk, který od ní odchází, prý musí být nabitý a mít jasno v tom, s čím přišel. Žádá o výklad karet, ale většinou nezůstane jenom u něj.
Ty nejzoufalejší ženy, které manžel ponižuje, přehlíží, i ty, které ztratily práci a žádnou jinou na Ostravsku nemůžou najít, dostanou plno rad, jak se z té patálie dostat.

Kopírujte ty úspěšné

„Vracím jim sebedůvěru. Některé si stěžují, že má jejich muž milenku. Zeptám se, zda ji znají. A co ona umí líp. Umí něco líp než vy? ptám se důrazně. Naučte se to od ní, říkám. Jindy se ptám: Líbím se vám? A co se vám na mně líbí? Většinou obdivují moji samostatnost, tak jim radím, aby se to ode mne naučily. Ať kopírují mě a další úspěšné ženy.“

Na druhou návštěvu si ženy přinášejí diktafony a nahrávají si její slova, nebo si dělají zápisky. Jedna klientka si diktafon pouštěla doma pod peřinou. Pak se konečně postavila namyšlenému manželovi, kterému podnikání stouplo do hlavy.

„Dnes má i ona firmu,“ říká pyšně Katarina. „Potěšilo mě, když jsem od ní dostala zprávu: Odmaturováno. Před měsícem mě ohromila. Co kdybych si udělala ještě bakalářku? zeptala se. Je jí osmatřicet.“

Viděla jim do karet

Věštecké nadání zdědila po babičce z matčiny strany. „Babička byla vědma. Její matka taky. Moji mámu tohle nadání přeskočilo, mám je já,“ usmívá se.

Karty ale babička a prababička nevykládaly. Zato jejich vnučka do nich kecala otci a dědovi už jako předškolačka. O prázdninách jezdila k příbuzným na Slovensko. Večer po práci na vinohradu hráli chlapi mariáš. Katarina seděla na kraji stolu, a aniž by znala význam jednotlivých karet, vždy věděla, kdo vyhraje. Jakmile to hráčům došlo, odháněli ji.

Jin-Jang

Asi ve čtrnácti přečetla knížku o Jin a Jang v potravinách. Podle čínské medicíny je to energie potravin. Některé zatěžují, jiné prospívají. Začala podle toho jíst. Hledala vyváženost nejen v příjmu potravy. Zajímaly ji příčiny všeho, co se děje, objevila soulad, harmonii. Stala se vegetariánkou, ale to ji přešlo. Chuť pátrat, jak všechno se vším souvisí, ji neopustila dodnes.

Už před třiatřiceti lety si uvědomila, že je jiná než lidé kolem. Zajímala se o vesmír, o léčivé energie, o astrologii. Sehnat tehdy podobnou literaturu bylo takřka nemožné. Kdo uměl vykládat karty, tajil to.

Výklad fungoval

Když dostala Katarina své první karty od ženy, kterou ani pořádně neznala, netušila, jak se jí za deset let změní život. Karty měly obrázky. Vyložila si je a viděla příběh. Pak sehnala taroty a vykládala si pro sebe.

„Fascinovalo mě, jak to fungovalo. Obrázky ke mně promlouvaly i proto, že mám výtvarný talent. Od dvanácti maluju, každý z rodiny má na zdi nějaký můj výtvor. Teď mě malování částečně živí,“ dodává.

Mariášové karty však obrázky nemají a přece je používá. Jak to, že si zvykla zrovna na ně? „Já si tam ty obrázky dodám sama, v myšlenkách. Každá karta má svůj význam. A také své číslo, pracuju i s numerologií. Ale především mi mariášové karty vyhovují.“
Od letošního jara mají její mariášky obrázky. Namalovala je a vydala.

Něco pro muže? Klidně

„Na ten nápad mě přivedla jedna klientka. Chtěla by se prý naučit mariášky vykládat, ale zdají se jí nesmírně těžké. Kdyby tak měly obrázky, povzdychla si. Tak už je mají,“ dodává kartářka. „Za to, jak se vyvíjím, co dělám, děkuju svým klientkám. Vlastně realizuju jejich nápady.“

Tak to bylo i s vydáním výukového DVD a s knihou o obrázkových mariáškách, kterou právě dopisuje. Maluje kalendář, vykládá karty v soukromí, e-mailem i po skypu klientům ze všech kontinentů, pořádá kurzy a připravuje motivační setkání pro ženy.

Oslovil ji kupodivu muž. „Je to psycholog. Moje práce ho nadchla, a mě zase jeho nabídka. Moc se těším na to, kolika ženám dodám odvahu nevzdávat se, věřit si a být opět šťastnými. Také se mě zeptal, zda bych nechtěla něco připravit i pro muže. Proč ne?“

Chlapy prý převálcuje

Dlouho vykládala jen kamarádkám. Zaměstnání vystřídala několik. Hodně ji bavila práce kulturní referentky v cestovní kanceláři v Praze. Pak měla s manželem krejčovství. Navrhovala modely.

Dobrou pracovní příležitost jí poskytlo jedno severomoravské rádio. Nastoupila do marketingového oddělení. Zavolal známý, že v jednom rádiu hledají kartářku, jestli by chtěla mít svůj pořad? Souhlasila a zeptala se, ve kterém to bude. Když zjistila, že jde o totéž, kam nastoupila, říkala si – tohle už není náhoda. Rok a půl, každý čtvrtek hodinu večer, hledala v kartách odpovědi na dotazy posluchačů z celé Moravy.

Když pořad skončil, vrátila se na volnou nohu. Měla za sebou dvě manželství. A z každého jedno dítě. Danovi je třiadvacet, Agátce dvanáct. S otci svých dětí má velmi korektní vztahy.

„Žiju deset let bez mužského. Dosud mi žádný nestačil, každého jsem převálcovala svou vitalitou. Před třemi lety jsem si však v kartách předpověděla, že poznám jednoho nadstandardního. Stalo se. Potkala jsem ho letos 29. května. Zamilovali jsme se do sebe,“ přiznává.

„Ženy se mě ptají, jestli se necítím sama, když nebydlím s mužem. Jak můžu být sama, když mám kolem sebe tolik lidí? Děti, práci, kterou miluju, vesmír?“

Miluje jídlo

Netají, že i ona se musela prokousat řadou neúspěchů. Ani jedno ze dvou manželství se nepovedlo. Pronajala si s dětmi byt v Ostravě a musela začít znova.

„Nemám strach z ničeho. A tohle učím své klientky. Aby se nebály a šly si za svým. Na Ostravsku je moc nezaměstnaných žen, ale já jsem přesvědčena, že mnohé z nich práci doopravdy nechtějí. Člověk, který něco vážně chce, to vždycky najde.“

Pesimistky se vždy zeptám, co měla ráda, když jí bylo dvacet. Ptám se, co dělala na škole, a za okamžik se rozzáří a začne jmenovat spoustu věcí. Zajímá mě, co z toho by se dalo využít. K čemu by se mohla vrátit.“

Katarina by nemohla nic takového říkat, kdyby si sama nevěřila. „Když člověk není přesvědčený o tom, že je dobrý, nemůže předávat energii druhým,“ přikyvuje. Vzápětí se pouští do talíře plného šunky, vajec, zeleniny. Pečivo nesmí, jen bezlepkové.
„Doma mám pekárnu, upeču si křupavé briošky a klidně se jimi přecpu.“ Jídlo prý miluje. „Je pro mě zdrojem energie, součástí života, lepší než sex. Někdy,“ rozesměje se.

První půlrok poté, co jí doktor řekl, že má celiakii, prožívala těžce. Ve všem, co do té doby jedla, byla mouka. Pak se zorientovala. Našla i čokoládu, kterou smí. Nabrala deset kilo. Prý je to i tím, že přestala kouřit. K tomu ji přimělo svědomí. „Nemůžu radit, jak zdravě žít a sama nejít příkladem. Ale pozor, i když jsem přibrala, sama sobě se líbím. Miluju se taková, jaká jsem.“

Dcera bude také čarodějka

Podobným způsobem pomáhá pěstovat ženské sebevědomí i dceři Agátce. „Někdy mám pocit, že nedělá nic jiného, než že kouká do zrcadla,“ říká, ale hned dodá, že je to nadsázka. Dcera se dobře učí, baví ji japonština, maluje.

„Vidí, že dělám spoustu věcí a chce je dělat taky. Když matka sedí na gauči, kouká na televizi, kouří a pije kávu, k tomu si stále jen stěžuje, může si být téměř jistá, co čeká její dceru,“ připomíná.

„Proč týrané ženy neopouštějí své muže? Protože si nesou vzorec chování z domova. Tak je to s výběrem většiny nevhodných partnerů.“

Na svého syna je velmi pyšná. Všechno umí. Dělá mámě webovky, i když není grafik, ale konstruktér. Jezdí s ní na kurzy, stará se doma o všechny mužské práce. Přitom není žádný mamánek, má svůj život, holky, je spokojený a vyrovnaný.

Katarina má radu i pro ty, kteří jsou teoreticky skvěle vybaveni, ale ne a ne uvést své plány do života. „Naučte se být draví, stát si za svým a neslevovat ze svých představ a záměrů.“ Hlavně je prý nutné soustředit se vždy na jednu věc a tu dodělat, teprve pak začít novou.

„I já si říkám: Napiš tu knihu, dodělej ten obraz. Dodělej to. Tak mluvím se sebou.“
Finišuje s knihou. Našla si distributora, který ji neodbude čtyřmi až deseti procenty, s jakými se musí spokojit většina autorek. Dostane 50 procent. „Já se nebála a řekla jsem si o ně.“

Děkuju vám, chlapi

Také ženy učí, že když se pro něco rozhodnou, nemůžou hledat jednoduché cesty. Složit se při prvním neúspěchu v jednání. Aby mohla Katarina vydat své karty, prodala auto. Jezdí synovým. „Anebo jdu pěšky a říkám si, kolik spálím kalorií,“ směje se a dodá: „Jednoduché recepty neexistují.“

To řekla i ženě po čtyřicítce, která za ní přišla vynervovaná. Muž jí dal najevo, že už ji nepotřebuje. Porodila děti a konec. „Vyvracela jsem jí tu stupidní tezi, že žena, která už nemůže rodit, je k ničemu. Přesvědčila jsem klientku, že je bohyně,“ říká a pak se smíchem zvolá: „Děkuju vám, chlapi, díky vám jsem dnes fantastická nádherná ženská, která se umí postarat o sebe a o děti.“