Na divadle hrajete se svou manželkou Vandou Hybnerovou i bratrem Václavem. Nelezete si někdy na nervy?

Někdy jo, ale v práci občas nevíte, jestli vám víc vadí blízcí lidé, nebo ti cizí. Prostě vám sem tam vadí. (směje se) To se stává v každé práci, ne? Je ale fakt, že když přijde nějaký problém, tak se blízcí lidé zhádají daleko snáz, rychleji a intenzivněji, protože se do problému mohou promítnout i nějaké osobní věci. Ale o to rychleji ten mrak zase odejde.

V úzkém kruhu všichni víme, že se bez sebe stejně neobejdeme. Pak přijde na řadu promiň, promiň a jede se dál. Bohužel je to i tak, že ta práce je dost často jednou z příležitostí, abychom se viděli. S bratrem určitě.


Pokud je všechno v pořádku, měl bych mít krizi středního věku.

Počkejte, to se s manželkou potkáváte jen v divadle?

Vidíme se tak možná víc než ty unavené středněvěké dvojice, které se potkávají jen po večerech.

Nemáte náhodou krizi středního věku?

Pokud je všechno v pořádku, měl bych ji mít. (směje se)

Ale proč? Máte krásnou práci, spokojenou rodinu…

Ale nějaký přelom člověk cítí. Já myslím, že v krizi jsem možná i díky tomu, že vyvíjím spoustu aktivit, o kterých jsem dřív jen přemýšlel. Že jsem si říkal, už by bylo na čase…

Co by bylo na čase?

Třeba ozvat se kamarádům. Dřív jsem měl jen puzení, teď pro to sám něco začínám dělat. Zvednu telefon a někomu zavolám. A sejdeme se. Má to příjemné odezvy.

Jaké?

Ted jsme měli setkání maturantů po dvaceti letech. My jsme byli na konzervatoři docela pověstný ročník. Pokud mám jmenovat spolužačky, tak to byly třeba Laurinová, Hrubešová, Remundová… A skoro všichni z nás zůstali u profese.

Dohromady máme dost dětí, už i nějaké ty rozvody proběhly. Tedy ne u mě. No a možná díky tomu pocitu, co nastává, si zhruba týden před srazem dva spolužáci řekli, že když je to těch 20 let, pojďme něco udělat! A rozeslali SMS. Kromě jednoho člověka jsme se sešli všichni!

Povedlo se to, co je v naší profesi neuvěřitelné. Já jsem měl být na Slovensku, ale jakmile jsem dostal tu esemesku, řekl jsem si, že přes to nejede vlak, a všechno zrušil. Bylo to pro nás důležité setkání a dohodli jsme se, že společně něco podnikneme. Tvořivě nás to nakoplo.

Když jsme u toho vzpomínání, bavila vás role záporáka Peterky v Šakalích létech, která se odehrávají na konci 50. let?

Ten film mám rád. Jím se dostal spisovatel Petr Šabach do širšího povědomí. A jeho knížky mám taky rád, nedávno jsem zrovna jednu namluvil na CD. Petr Šabach je takový český pokračovatel generace beatniků a jejich uvolněného pohledu na svět. I mně to bylo blízké.

Když jste býval beatnik, co jste tedy dnes?

Nedávno jsem blbnul s kytarou, hrál jsem s jedním kamarádem své starší dcery, které bude 16 let. Měl jsem sebezpytnou, a tak jsem se zeptal, jestli to není trapné, jestli bych neměl ubrat. Uklidnila mě, že dokud budu zpívat Mr. Cab Driver, fuck you, je to dobrý. Tak snad se držím. (směje se)

Ano, byl jsem beatnik, snažil jsem se vypít alkoholu tolik co oni, což je nemožné. Dnes se snažím být v realitě, ale o ty sny nepřijít. A to je jediná možná cesta. Realitu člověk potřebuje, aby věděl, že jde dál. A sny jsou od toho, aby nás realita úplně neubila. A pokud cítím rezonanci těchto dvou věcí, nemám se za co stydět.

Právě dokončujete film Bastardi. Kdo jsou ve snímku ti darebáci?

Film ještě není hotový. Napsal ho pan Magnusek, což je zajímavá a nová figura české kinematografie. Profesionálové nad ním zatím dost kroutí hlavou. Je to mladý muž, učitel z České Skalice, který má pocit, že se potřebuje umělecky vyjádřit. A to přímo filmově. Takže napsal dva scénáře, loni to bylo k filmu Jubileum a letos k Bastardům. Což je film z prostředí, které dobře zná, a je to dost znát.

Učí ve zvláštní škole?

Myslím, že zvláštní škola už se neříká, nejsou přece žádné zvláštní děti. Říká se tomu speciální pedagogika. Jsou tam různé sociální a národnostní skupiny. A pak tam chodí děti problematické na výchovu, třeba ty z pasťáku. Já hraju učitele. Je to jen malá epizodka, kterou jsem přijal, protože mě scénář zaujal.

Čím?

Je to podle skutečné události. Mně bylo té figury děsně líto. Vůbec jsem nevěděl, že se to někdy doopravdy stalo. Tedy že nějaký sedmák na tělocviku zřezal učitele tak, že ho odvezla sanitka. Zrubal ho bejsbolkou, což je obrácená šikana. Stalo se to před třemi roky a ten učitel dodnes není úplně v pořádku. Doteď se nevrátil zpátky do práce. Byl to masakr v přítomnosti celé třídy, která na to koukala.

Už tu scénu máte za sebou?

Jo. Jenže toho chlapce nikdo doteď pořádně nepotrestal. Až poté, co měl další problém, došlo k nějakým opatřením. Míchá se do toho zřejmě tlačenka jeho rodičů. Je možné, že celá ta událost vyšuměla do ztracena i kvůli tomu.

Vy sám máte dvě děti. Máte pocit, že jsou drzejší, než jsme byli my?

Mám pocit, že s každou další generací se říká, že je to horší. Celý vývoj se tak dlouho bude zrychlovat, až se jednou ta naše civilizace definitivně zničí.

My sami si ji zničíme, ne?

To jsem tím myslel. Znáte ty proroky, kteří mluví o mayském kalendáři a konci světa? Ten by měl nastat za dva roky. Nejsem takový pesimista, nemyslím si, že by mělo smysl takhle uvažovat. Ale varováním některých šílenců je dobré naslouchat. Před druhou světovou válkou se taky mohlo zdát, že je to všechno nesmysl.

 

Snažím se najít rovnováhu mezi tím, co člověk musí zlepšit, a dokonalostí. Protože když nastane dokonalost, je to zároveň i konec.

Setkáváte se i vy se vzrůstající agresivitou?

Nerad soudím, ale mezi lidmi cítím neklid. I já ho mám v sobě a snažím se s ním bojovat. Jsem víceméně pacifista a atavismy se snažím ovládat, ale někdy se potřebuju neškodně vybít. Fyzickou, ale i psychickou aktivitou. Třeba agresí, kterou člověk dokáže vyvinout, když řeší nějaké problémy. Mám k tomu naštěstí i dost vhodnou práci. Cítím v sobě dost napětí. Přičítám ho věku.

Myslíte, že to je jen věkem? Já si naopak myslím, že se stárne do klidu.

Myslím, že je to otázka přetažení, člověk už nemá takovou sílu zvládat ho jako dřív. Napětí je cítit všude. Podívejte se na silnice. Auto je taková naše ochranná slupka. V ní je každý z nás trochu schovaný, ale zároveň se může individuálně projevit. Naplno. Však se taky říká, že život je jízda. Vezměte si toho zoufalého člověka, co byl dopravním zpravodajem a nakonec nedávno vytlačil auto z dálnice. To je podle mě odraz doby. Člověk, který se zabývá tím, že pomáhá na silnicích, se zachová takhle, protože mu rupne v bedně. A upřímně řečeno, kdo z nás to nezná?

Čím to podle vás je, že lidem takhle přeskočí?

Trvalým stresem, kterému jsme vystaveni. Je to pět let, co jsem viděl dokument o speciálních zásahových jednotkách proti agresivním řidičům, které mají v Americe. Najíždění, vytlačování, to, že včas neuhnete a někdo před vámi zabrzdí tak, že vám vyletí kompot z kufru, tohle všechno se oni snažili potírat. Před pěti lety jsem si říkal, že je to kovbojka, že jsou Američani blázniví. Vždyť to byly honičky jako z akčních filmů! Nikdo by nepoznal, že je to realita. A teď se něco podobného stane i u nás.

Vymknuta ze svých kloubů doba šílí, říká už Shakespeare ústy Hamleta.

No jo, ale ta dnešní rychlost je fakt zběsilá. Už jenom ten náraz, když přijedete do Prahy na magistrálu, a tam padesátka! Chápu, že tam bydlí lidi, že zpomalení omezuje hluk i smog, ale vždycky mě to úplně rozseká. Co se děje, říkal jsem si, když jsem tam jel takhle poprvé. Jak je člověk zrychlený, tak mi ta padesátka připadala divná. A život je celý takový.

Za rychlost jsou dnes vždycky body plus. Když máte tři v jednom, tak je to super.
Vše se redukuje. Jenže problém je v tom, že se to zrychluje proto, abychom mezi tím vším měli čas. Ale ten naopak paradoxně nemáme.

Možná že rok 2012 neznamená konec světa kolem, ale to, že si život budeme muset přeskládat jinak. Hlavně uvnitř sebe.

No, nedávno jsme volili, tak snad se to opravdu přeskládá jinak. Snažím se sahat poctivě do sebe a vím, že mám ještě rezervy. Navíc když máte děti, máte hned odezvu. Pokud na ně vyjedete, za pět minut už většinou víte, že to nebylo nutné.

Způsob života jste tedy změnil asi i proto, abyste zmenšil všudypřítomný tlak, ne?

Určitě i proto. Dřív jsem žil ve městě, v centru. Teď je to rok, co bydlím venku, ale těžiště své práce mám pořád v Praze. Proto tolik mluvím o autě, protože v něm trávím opravdu dost času. Děti jsou na venkově, a tam máme rodinné sídlo. A pořád si uvědomuju takové detaily, že třeba v noci dojedu, vystoupím z auta, beru si z něj věci a vím, že už jsem doma. Kdežto ve městě, dokud za vámi nezacvaknou dveře od bytu a nevypadnou vám tašky z ruky, jste pořád ve střehu. Tyhle detaily hrají roli. Ta minuta, než vylezu z auta a dojdu domů.

Šéfa módního časopisu hrajete v seriálu Dokonalý svět, který se brzy objeví na televizních obrazovkách. Jak by vypadal dokonalý svět podle vás?

Snažím se najít rovnováhu mezi tím, co člověk musí zlepšit, a dokonalostí. Protože když nastane dokonalost, je to zároveň i konec. Což přesně se seriálem souvisí. Ten je o redakci módního časopisu, který se snaží vytvořit iluzi dokonalého světa. Ukázat ideál, jak by takový svět měl vypadat. Jenže dokonalost neexistuje. Správné je po ní prahnout, ale jakmile se něco dokoná, znamená to smrt.

Smířil jste se i se svými nedokonalostmi?

S některými ano. Je lepší je přijmout a zviditelnit, aby si s nimi mohl člověk dál hrát. Což neznamená se na ně vykašlat. Vždycky mě bude mrzet, že jsem líný a bůhvíco ještě. Ale už nemám věk na to, abych byl roztomilý popleta, který pořád bude říkat, to se mi nepovedlo a to mi trošku ujelo. Ano, jsem líný, chodím pozdě a bojuju s tím tak, že to veřejně přiznám. A snažím se s tím něco dělat.