S Danou Fischerovou jsem se sešla v polovině týdne a ačkoli ji čekalo plno zařizování a balení, byla velmi příjemná, vtipná a otevřená. Když za ní přišel do kavárny, kde jsme seděly, její muž, aby spolu zašli na oběd, bylo vidět, že jim to klape. A že se mají rádi.

Kdy se stěhujete do Londýna? Už máte sbaleno a všechno připraveno?

Odjíždíme v pondělí 30. srpna kolem poledne. Sbaleno ještě nemáme. Nevím, kdo to sbalí, je to hrozné. Protože musíte udělat selekci. A vy máte pocit, že určité věci potřebujete, ale manžel a syn s tím nesouhlasí. Na druhou stranu, mě některé jejich věci připadají taky zbytečné. Takže v současné době, když chodíte v našem bytě, musíte být velmi obezřetní. Ještě má také přijít nějaká firma, která nás má zabalit do kontejnerů. Snad to dopadne dobře. Ale koncem září přijedu na čtrnáct dní, takže co zapomenu, si můžu přivézt.

Kde budete bydlet?

V Docklands.

Takže podle vašich představ?

Ano přesně. Dobré je, že i manžel je už spokojený. Nejdřív měl pocit, že bychom měli bydlet v domě porostlém břečtanem, což je krásné. Byla to myslím čtvrť Hampstead. Ale když by všichni odešli do práce, tak by mi tam zbyly akorát sojky na trávníku. Protože ta čtvrť se úplně vylidní.

Takže budeme bydlet v Docklands, což je čtvrť, která nově vyrůstá na území bývalých doků. Budeme žít v moderním vysokém baráku se třemi ložnicemi, obývákem a kuchyní. Je to velmi jednoduše a moderně zařízený byt. S výhledem na obě ramena Temže a pod naším domem je taková laguna. Je to moc hezké.

Jak jste na tom s angličtinou?

Jsem na tom stejně špatně jako v červnu, když se mě na to někdo ptal. Akorát jsem pokročila v tom, že jsem si koupila česko-anglickou konverzaci a smiřuji se s tím, že až se v Anglii nějak usadím, tak asi tak od Nového roku bych začala chodit na nějaký kurz. Můj syn pravil, že to bude dobře, že tam navážu i sociální vazby.

Váš syn jede s vámi?

Honzík za námi jede v září.

Bude tam studovat?

Letos ještě ne, protože jsme chtěli, aby tady dodělal bakalářské studium. Ale magisterské studium by už začal studovat v Anglii.

A těšíte se?

Zatím to jediné, na co se těším, je pocit, že si jakoby sednu. Že budu moci číst a ne letět něco zařídit a tak. Taky se těším na procházky okolo Temže, protože mi dělá dobře voda. A těším se na to, že nebudu mít hodně organizovaný život.

Po tom období, kdy byl váš muž premiérem, si asi potřebujete odpočinout?

Potřebuji si vyčistit hlavu, potřebuji se zklidnit a dokázat si, že jsme pořád ještě schopní fungovat jako rodina. Že si v jednu chvíli sedneme k jednomu stolu a třeba sníme společně večeři. Že nebudeme jíst na etapy a že budu zase vařit. Protože vařím docela ráda. Těším se, že budeme s velkým Honzou společně snídat. Prostě na takové ty normální věci.

Když vzpomínáte na dobu, kdy byl váš muž premiérem, co se vám nejvíc líbilo?

Ono se říká, že vzpomínky sládnou. Takže musím říci, že na ten celý rok budu určitě do konce svého života vzpomínat ráda. Protože až na nějaké věci, které byly víceméně politického rázu, nebo do kterých jsme byli svým způsobem vtaženi jako rodina, nemám žádné negativní vzpomínky.

Potkala jsem lidi, o kterých bych jinak asi jen četla. A ze všech jsem měla radost. Měla jsem radost, že jsem byla jednou, dvakrát měsíčně, když ne na premiéře, tak v divadle. A tady se dělá hezké divadlo. Byla jsem na fůře hezkých koncertů. A dvakrát, nebo respektive třikrát mi podal ruku papež. Což byl pro mě obrovský zážitek, zvlášť když jsme byli ve Vatikánu.

Myslím, že jsme docela hezké vztahy měli s prezidentským párem. Mám pocit, že bych nemohla říci, že by mě něco hodně štvalo. I to pracovní okolí mého muže, se kterým jsem přicházela do styku, to byli všechno strašně prima lidi. Já jsem se tomu bránila, protože tvrdím, že přátelství se navazují na delší tratě, ale dneska mohu říci, že z toho roku mám i pár kamarádů.

Prezident Václav Klaus s manželkou Livií přivítali u tradičního novoročního oběda na zámku v Lánech premiéra Jana Fischera s manželkou Danou.

S prezidentským párem u tradičního novoročního oběda na zámku v Lánech

FOTO: Michaela Říhová, Právo

Přesto, co vás nejvíce zasáhlo? Byla to asi doba, kdy byl váš syn v ohrožení...

Ano. Byl to šok. Protože když se dozvíte, že někdo nabízí tři sta tisíc za to, že vám zlikvidují syna, tak to je hrozné. Je asi hloupé, když to říká máma, ale Honza je opravdu prima a je hodný. Mě to strašně zaskočilo, měla jsem hrozný strach. Na druhou stranu jsem si potom zvykla na to, že má ochranku a když řekl, že přijde ve dvanáct a ve dvanáct deset nebyl doma, tak jsem nepropadala hysterii, protože jsem věděla, že ho přivedou na rohožku. Takže to nakonec přineslo i takový luxus rodičovského klidu.

A jemu samotnému to nevadilo?

Samozřejmě, že si na to Honzík ze začátku hůř zvykal. Ale musím říct, že byl statečný, protože když to řeknu hodně lidově, tak sbalil slečnu a už spolu chodí asi rok a čtvrt, což byl s ochrankou v zádech docela husarský kousek. A vytvořil si s těmi kluky dobré vztahy.

Byla pro váš život ochranka velké omezení?

Já jsem ochranku měla až od ledna, takže jsem si ten první půl rok užila bez ochranky. A ze začátku jsem to asi nesla nejhůř z celé rodiny. Velký Honza ji měl z titulu funkce. U malého Honzíka to byla strašná nutnost a u mě mi to připadalo strašně zbytečné a omezující. Ale musím zase říci, že ti kluci, co jsem měla - byl to řidič a jeden pán - byli taktní a moc příjemní a vytvořili jsme si moc hezké vztahy.

Zažila jsem s nimi porod i svatbu. Měla jsem pocit, že k tomu patřím. Když jsem si na to zvykla, tak jsem to brala jako něco, co normální člověk nemá. Je luxus, že kdykoli kamkoli chcete, tak vás tam vždycky někdo odveze. Ale samozřejmě to není záměrem té služby.

Prožíváte další zlomový okamžik svého života, stěhujete se do jiné země, co vašich zbývajících pět dětí?

Budu sem hodně jezdit. Nechci v Londýně zůstat od dovolené do dovolené. Mám tady vyjma dětí také rodiče, kterým je 88,5 roku. Tatínek nám teď trochu zatopil. Byl celý život zdravý a před 14 dny jsme ho odvezli do nemocnice kvůli neprůchodnosti střev. Bylo to trošku komplikované, ale už je to v pořádku. Takže bych měla i pocit výčitek.

Vánoce budete trávit tady?

Ano tady, bude klasická snídaně se všemi dětmi. A k Vánocům se nám ještě přidruží šedesátiny manžela, tak to budou takové větší oslavy.

Drží u vás doma kasu manžel, když je statistikem a umí si všechno spočítat?

Ne, to vůbec ne. My jsme oba liberální. Máme jedno konto dohromady a já nejsem nikterak omezovaná. To by ani nebylo dobré. Ale zase nejsem nijak rozhazovačná. Ráda hezky bydlím, i když bydlíme v paneláku. A docela dobře se mi podařilo zrekonstruovat chalupu. Celý projekt byl můj a manžel to financoval. Takže ani tady mě neomezoval.

Užili jste si vůbec chalupu?

Strašně jsem se na to těšila a od 13. července, kdy Honza skončil, jsme tam byli víceméně pořád a opravdu jsme si to užili.

Čím si zvedáte náladu?

Většinou si něco koupím. Už třicet let si ráda kupuji parfém Opium, ráda si zajdu k holiči, na manikúru. A třeba po Vánocích jsem si koupila hodinky pro radost. Protože můj muž zapomněl, že na mě má čekat U Anděla a já tam chodila asi hodinu. Pak jsem mu volala a on mi říká: „Já na tebe čekám doma“. Tak jsem se naštvala. Původně jsem si šla koupit kožich, ale protože tak velký neměli, tak jsem si koupila velké hodinky (říká s velkým úsměvem).

Velkou radost mi také udělal dárek od syna Honzíka, který mi dal mého prvního Svarovského - řetízek. A Honza mi z Filipín přivezl první šňůru pravých perel, to jsem byla taky moc ráda.

Stačil si váš muž odpočinout?

Myslím, že ano. A na rozdíl ode mě se do Londýna hodně těší. Protože od 13. července jsme žili takový pohodlný život pseudodůchodců. Vstávali jsme v osm hodin a užívali pohody. Ale Honzovi už asi chybí práce a takový ten trošku proorganizovaný život, na který se těší. Ale na druhou stranu jsem ráda, že na chalupě měsíc a půl byl a opravdu se od problémů odsublimoval.

Bere si s sebou nějakého spolupracovníka?

Zatím o tom nevím. Ale už tam asi pětkrát či šestkrát byl, tak nejede do neznáma a své lidi zná.

Co byste si přála, když vám začíná nová životní etapa?

Přála bych si, aby všechno proběhlo bez problémů a v klidu. A abychom všichni byli zdraví.