Jak vzpomínáte na dobu, kdy jste s divadlem jezdila po světě?

Jezdím pořád. Za studií jsem jezdila se spolužáky víc, to je pravda. Nebyli jsme usídlení, teď vyjíždíme s divadlem tak třikrát za rok.

To ale jezdíte na festivaly. Já jsem měla na mysli vaše hraní na ulici.

Ano, to jsme hráli ve dvou, s jedním spolužákem, on je teď režisérem v Norsku. Dělali jsme pouliční představení, jmenovalo se Skok kachny. On k tomu hrál na housličky a bylo to celé takové něžné.

Jaký je ten moment, kdy nastavíte divákům klobouk?

My jsme to měli jako součást představení. Kolega si právě vyndával ty housličky a futrál nechal otevřený. Bylo to zakomponované do děje, a tak to nepůsobilo úplně jako vybírání peněz.

Pro hlavní roli v monodramatu Divá žena se mění ve femme fatale.

Pro hlavní roli v monodramatu Divá žena se mění ve femme fatale.

FOTO: archív agentury Makrokoncert

Pouliční herectví je asi jiné než třeba v nekonečném seriálu. Jako doktorka Hermanová jste se Ordinací v růžové zahradě jen mihla.

(Směje se) To jo. Každé médium je jiné.

Vám vyhovuje jaké?

Já jsem divadelník, tíhnu ke komediantství. Což je pro mě kombinace odvětví a žánrů. Baví mě působit na lidi prostřednictvím divadla. Když ale přijde film nebo televize, jsem taky ráda, protože to pomůže. Nejen finančně, taky je to zkušenost a baví mě to. Ale jsou věci, o kterých jsem zjistila, že je nemůžu dělat, protože je neumím.

Jako třeba…?

Ten seriál, o kterém jste mluvila. Pro mě je těžké hrát, když nevím, proč to vlastně dělám. Jsem pak zmatená. Nejraději dělám svoje věci nebo spolupracuji. Ráda ovlivňuju výsledek. V autorském divadle se cítím nejsilnější v kramflecích.

Nedávno jste dokonce jedno režírovala.

Byly to Případy doktora Touretta a hrály se v tanečním divadle Ponec. Představení vzniklo ve spolupráci s taneční skupinou Vertedance. Bylo to představení osamělých charakterů. Dostanou se do stavu, kdy si potřebují zatančit.

Kdy si člověk potřebuje zatančit?

Třeba když se dostane do stresu nebo má z něčeho strach. I v neurologii se zkoumá vliv hudby a tance na mozek. Pohyb je pro člověka neskutečně důležitý. Lidské tělo je k pohybu úžasně uzpůsobené.

Ne každé. Někdo je třeba úplné dřevo.

To nevadí.

A vy, když jste ve stresu, si zatančíte?

Ano, často. Ale někdy třeba jen skáču. To nemusí být perfektní tanec, technicky dokonalý.

Asi tančíte ráda, dokonce sníte o otevření vlastní tančírny.

To všechno je ve vývoji, ale už se to rozjíždí.

Zvlášť k tangu máte blízko.

Někde psali, že je to moje vášeň. Mám tango ráda, dívám se, jak lidi tančí, sama ale nejsem žádná velká tanečnice. Mám za sebou pár lekcí. Nejsem na tom tak jako tanečníci, které obdivuju. Lidi, co se zabývají tangem, jsou úplně normální, mají svoje zaměstnání a k tomu vášeň pro tango, a to je fascinující.

Jako Jolana ve filmu Účastníci zájezdu režiséra Vejdělka si získala velké sympatie diváků.

Jako Jolana ve filmu Účastníci zájezdu režiséra Vejdělka si získala velké sympatie diváků.

FOTO: archív , Právo

Myslím, že nás všechny baví to soustředění. Protože kdykoli pomyslíte na něco jiného než na tanec, uděláte chybu. Lidé si přicházejí zatančit, aby zapomněli na každodenní starosti.

Tango je spojeno s vášnivostí. Co dokáže rozvášnit vás?

Všechno, pro co se nadchnu. Ale tango může být jemné i něžné. Záleží na hudbě a kdo a jak vás vede.

Baví vás i to, co k tanci patří? Výrazné nalíčení, krásné šaty?

No jasně. Jsem ráda, že jsem herečka a můžu se zabývat takovými věcmi, jako je make-up, účesy a tak. Mám ráda chvíle v šatně a maskérky. Kdybych byla přírodovědkyně, asi by mi to připadalo zbytečné a trapné.

Chodila jste do tanečních?

Ne, teď mě to docela mrzí.

Proč jste nechodila? Pubertální vzdor?

Ne, to ne. Studovala jsem ale na konzervatoři a tam bylo tance hodně. Nepotřebovala jsem to.

V té době jste bydlela s Marthou Issovou. Jaké to bylo?

To bylo spíš na závěr té doby. Mně bylo sedmnáct, Marthě o rok míň. Byl to nonstop mejdan. Ale bylo to fajn období. Takové ty bláznivé akce, které se už nezopakují. Často jsme šly do školy, došly jsme na zastávku a tam si to rozmyslely. Zato doma jsme studovaly docela poctivě herectví. Zkoušely jsme pořád nějaké scénky. Snad z toho vznikne i představení.

Zahrály jste si už spolu?

Ano, my jsme duo Krasavice interkontinentální. Jednou jsme málem zdemolovaly divadelní sál šlehačkou, když jsme předváděly jednu scénku.

Ve smyslu pro humor si asi rozumíte.

Když si vezmu podpatky a načešu si drdol, je Martha opravdu o dost menší než já. Pak stačí, abychom si vedle sebe stouply, a už se lidi smějí. Takže my vlastně smysl pro humor ani nepotřebujeme. Celé představení jen tak stojíme bok po boku.

Vyrůstala jste v hereckém prostředí. Uvažovala jste i o jiné dráze než herectví?

Často, a umím si to i představit.

Co by to bylo?

Každopádně bych cestovala. Asi by to bylo něco spojeného s pohybem. Nebo s rukodělností. Třeba se mi líbí ševcování či truhlařina. Nebo bych vlastnila podnik. (směje se) To asi kdybych se teď rozhodla, že s herectvím seknu. Kdybych začala jinak od dětství, tak by mě bavilo být doktorkou a zabývat se i jinou než exaktní medicínou, přírodovědkyní, krasobruslařkou nebo tenistkou, hlavně kvůli těm exhibicím…

Mihla se v seriálu Ordinace v růžové zahradě jako doktorka Martina Hermanová.

Mihla se v seriálu Ordinace v růžové zahradě jako doktorka Martina Hermanová.

FOTO: archív TV Nova

Ráda taky pletete. V jednom představení jste upletla padesátimetrovou šálu…

Šály pletu často, ale někdy je z nich nakonec taška. Nedokončím svá dílka tak, jak jsem to původně chtěla. Nemám moc trpělivosti. Nejraději pletu na dlouhých cestách vlakem. Chtěla bych si taky pořídit šicí stroj. Na některá představení jsem vytvořila i kostýmy. Něco jsem nakoupila v sekáčích, zbytek došila v ruce.

Otvírá vám dveře to, že jste Polívková?

Samozřejmě že jo. A částečně ne. Je to dvousečné. Mám spíš ostych před těmi, kteří s tátou pracují, moc do těch kruhů nechodím. Jsem ráda, že spolupracuju s lidmi, se kterými jsem se seznámila já, třeba na škole. Ne vždy, když přijde nabídka, která je spojena s tátou, ji beru. Práce s ním si vážím a je to pro mě škola. Naše moderování Českých lvů, to bylo úplně výjimečné, nebudeme to opakovat.

Byla jste tehdy nervózní?

No jéje!

Cítíte se jako moderátorka?

Právě že vůbec. Moderování není nic pro mě. Jednou volala paní Vokatá, že se otvírá oční klinika a chtějí, abych moderovala slavnostní zahájení. Tak to jsem vzala.

Tatínek je vynikající herec, nastavil vám laťku opravdu vysoko. Jak jste se s tím vyrovnávala?

S tím jsem se nevyrovnávala, s tím jsem se zkrátka narodila.

Je vaším kritikem?

Samozřejmě. Nechám si od něj poradit, často hovoříme o divadle.

S maminkou se radíte taky?

Ano. Ale na mámě je vidět na první pohled, co si myslí. Někdy je nadšená, ale za dva dny k tomu ještě něco dodá. Táta i máma si kritikou sami prošli, vědí, jak kritizovat, aby to člověka povzbudilo a neodradilo.

Máte šest sourozenců. Neztrácíte trochu přehled?

Ne, je to super. Mám dvacetiletého bráchu, ze kterého už je velký muž. Co se přestěhoval do Prahy, vídáme se často. Stejně tak se starší Kamilou. Všechny velké sestry jsou prostě kamarádky, které snad nikdy neztratím.

A co ty malé?

To je podobné jako s Vladimírem. Když byl malý, viděla jsem ho jednou za pár měsíců a žvatlala jsem jako ty tetičky: Ježiš, ty jsi vyrostl! To jsem tu tak dlouho nebyla? Takže to, jak rostou, sleduju ve skocích.

Před pár měsíci, když jsem byla za tátou na Olšanech, hrnulo se ke mně dítě. Myslela jsem, že to je prostřední František, a ona už malinká Marjánka, která už taky chodí. Až začnou dorůstat, budou teprve chápat, že jsem sestra, a začneme být pomalu kamarádi. Ještě mám synovce od ségry Venduly, a to je taky fajn. Je to luxusní role, být teta či sestra. Nemusím je vychovávat, užiju si jich a můžu je vrátit právoplatným rodičům.

Se svým otcem, hercem Boleslavem Polívkou, podobu nezapře.

Se svým otcem, hercem Boleslavem Polívkou, podobu nezapře.

FOTO: ČTK

Chcete mít jednou taky tak velkou rodinu?

Kdepak, já už velkou rodinu mám.

Máte docela blízko k ženským projektům. Hrála jste třeba ve hře Monology vagíny. Vybíráte si je schválně?

Feminismus je velké téma. Ovlivnil moji současnost a zajímá mě. Ale myslím si, že úkol feminismu už je splněný.

Už všechno vybojoval?

Všechno ne, ale to základní ano. Dál už je to na člověku, a ne jen na ženách. I muži čelí spoustě překážek, musejí se překonávat a nesmějí zaplakat. Musejí se postarat. Už to je složitá role. A tyhle tradiční hodnoty se navíc taky hroutí, protože ty ženy, sakra, jsou čím dál samostatnější. Myslím, že teď žijeme v kocovině po feminismu. Lidé hledají stabilitu v nově rozhozených rolích.

Takže vařit teplé večeře, proti kterým kdysi feministky brojily, vám nevadí.

Ne, proboha. Vařím ráda. Ale taky protože nemusím, nikdo to po mně nevyžaduje.

A co žehlení košil?

Tak to nedělám. Dají se přece jen správně pověsit.

Děláte nějakou domácí práci, která je vám nepříjemná?

Ne. Uklidím, když už musím, když už to jinak nejde. I když někdy to už ani jinak nejde a já až za dva dny dostanu uklízecí záchvat. To pak všechno vysmejčím. Pak mě baví vidět tu změnu. Proto neuklízím každý den. Nedávno jsem viděla automatický vysavač, který jezdí po koberci sám, tak o něm vážně uvažuju.

Ve hře Divá žena jste hodinu a půl sama na jevišti. O čem přemýšlí současná divá žena?

Tahle zrovna jen o chlapech, a je to škoda, protože se v tom sama ztrácí. Nastavujeme tím trochu zrcadlo holkám, co jsou super, mají smysl pro humor a tak, ale řeší jen ty chlapy pořád dokola.

Pavel Liška a Bolek Polívka s dcerou Aničkou na udílení cen Český lev

Pavel Liška a Bolek Polívka s dcerou Aničkou na udílení cen Český lev

FOTO: Michaela Feuereislová

Co s tím?

Přestat to řešit a dívat se třeba na oblohu nebo si číst. Místo mluvení se někdy zaposlouchat do ticha.

Znáte to?

No, každá holka chlapy řeší a může zapomenout sama sebe. Chvílemi to může být i krásný. Třeba když se zamilujete. I mně se to stalo, samozřejmě že jo.

Vyhovuje mám poloha klaunky?

Lepší je říkat komediant. Neřekla bych o sobě, že jsem klaunka. Označení klaun je velká pocta.

Červený nos ale často zavání pokleslejší formou zábavy.

Ano, klaun může být taky hodně strašidelný, to je pravda. Ale zdevalvovat se dá cokoli, to je to nejjednodušší. Já ráda rozesmávám lidi, mám skoro závislost na smíchu. Když se lidi na představení nesmějou, znervózním. I proto bych si někdy chtěla zkusit zahrát něco vážnějšího.

Anna Polívková s přáteli na udílení cen Český lev

Anna Polívková s přáteli na udílení cen Český lev

FOTO: Michaela Feuereislová

Takže drama?

Jé, to by mě bavilo! Ale mě baví hodně věcí. Teď třeba zakládám na Facebooku skupinu, která se jmenuje Dancing street. Budeme se snažit motivovat lidi, aby tančili v ulicích, zahráli tam nějaké představení, cokoli. Nic velkolepého. Aby si třeba vzali jenom kazeťák nebo loutku a vyrazili ven.

Pak to stačí nafotit, dát na ten Facebook, aby inspirovali ostatní. Nemusí to být v centru, ale kdekoli na okraji města. A nejen v Praze. S kamarádkou jsme nedávno jely v mém žlutém fiátku, kterému se všichni smějou, a zase jsme remcaly, že se tady nic neděje a v Barceloně jo… Tak jsme si řekly, že nemá cenu nadávat, ale raději něco dělat.