Čtyřiapadesátiletý Václav Vydra a šestapadesátiletá Jana Boušková jsou spolu už víc než dvacet let a tvrdí, že se mají za odměnu. Manželé jsou tři roky a před třemi lety se také natrvalo přestěhovali na venkov. Koně chovají čtyři a Václav Vydra jim nezůstává nic dlužen. Snaží se o to, aby jeho koně žili co nejpřirozeněji, a ochotně jim ručně strouhá i kopyta.

„Učím se to pořád. Důležité jsou znalosti z anatomie a manuální zručnost. Je to dřina, ale zároveň i relaxace.“

Proč jste se rozhodl pro tak pracný způsob?

Václav Vydra: Ono to totiž jinak nejde. Pokud by koně žili ve svém přirozeném prostředí, kopyta by se obrousila sama, ale tady k tomu nedojde, ani když je nechávám venku celoročně.

Jana Boušková a Václav Vydra

Jana Boušková a Václav Vydra

FOTO: Petr Horník, Právo

Jezdíte na koních, kteří nejsou okovaní, nepoužíváte sedlo a místo ohlávky je držíte jen za hřívu. Jakou to má výhodu?

Václav Vydra: Je to jednoduché a přirozené stejně jako to, aby koně žili ve stádě, a ne v samotkách boxů. Každý chovatel by jim měl poskytnout podmínky, které jsou co nejblíže jejich přirozeným potřebám. Nicméně sedlo občas používám, v některých případech je to příjemnější jak pro koně, tak pro jezdce. Výhoda přirozenosti je, že kůň zůstane zdravý a spokojený až do vysokého věku. Chci, aby koně byli moji kamarádi.

To se dělá jak?

Václav Vydra: Řada lidí si pořídí koně a za tři roky ho chce prodat. To by neudělali ani svému psovi. Pokud si opatřím zvíře, měl bych mít zájem vybudovat si k němu vztah „dokud nás smrt nerozdělí“.

Kůň by měl být partner, nikoli nástroj nebo otrok. Zvířata jsou na téhle planetě stejným právem jako my a v naprosté většině daleko déle než my, jenže lidé si často myslí, že jejich práva na tomhle světě jsou neomezená. Koním mnohdy ubližují hlavně z neznalosti.

Jano, vy jste si po pádu z koně před třemi lety zlomila žebra. Jak to vidíte vy?

Jana Boušková: Nejdřív jsem si říkala, že budu jezdit dál, ale teď si myslím, že odvahu už neseberu. Proč to pokoušet. Moc dobře si ještě pamatuju, jaké to bylo. Nemohla jsem se nadechnout, ani pohnout, natož se smát. A osmý den jsem musela hrát v divadle, což mě stálo opravdu velké přemáhání.

Se svými čtyřnohými přáteli tráví Václav Vydra spoustu času a Jana Boušková za nimi jezdí už jen na návštěvu.

Se svými čtyřnohými přáteli tráví Václav Vydra spoustu času a Jana Boušková za nimi jezdí už jen na návštěvu.

FOTO: Petr Horník, Právo

Tělo k práci zkrátka potřebuju a musím zaklepat, že teď mám krásnou práci a mám jí dost. Vašek mi říkal, že u koní vždycky musí dosáhnout pozice vůdce stáda. Já ale v sobě tuhle touhu nemám a zvířata to vycítí.

Na hněvšínském statku také každoročně pořádáte memoriál generála Custera…

Václav Vydra: Letos bude 21. srpna už desátý, jubilejní ročník. Je to krásná akce, na které se sejde kolem dvou stovek koní a spousta lidí, ale nejdřív je vždy potřeba ji zajistit po finanční a organizační stránce. A to je vždycky to nejobtížnější.

Jana Boušková: Já memoriál prožívám po svém a musím říct, že spíš než jako voják armády Spojených států se přitom cítím jako indiánka stojící na druhé straně barikády. Jako malá jsem četla a milovala indiánky a vzpomínám si, že můj táta mně a sestře vyrobil i tkalcovský stav, po kterém jsem toužila, ušil vestičku s třásněmi, a dokonce i mokasíny z vepřovice. Také nám udělal tomahawky. Byl skvělý a velmi zručný.

Každý tedy máte svůj vlastní svět a jste tak spokojení?

Václav Vydra: Žijeme každý svůj život spolu. Některé aktivity ale děláme společně - lyžujeme, hrajeme divadlo a také jachtaříme.

Jana Boušková: Díváme se do stejné krajiny, ale každý ji vidí malinko jinak. Jeden vidí hlavně stromy, druhý nebe...

Jak řešíte situaci, kdy máte rozdílný názor?

Jana Boušková: Prostě se domluvíme a čárky, kdo kdy víc ustoupí, si přitom neděláme.

Václav Vydra: Řešení se dá vždycky najít, ale musí k tomu být ochota z obou stran.

Václave, Janě jste prý kdysi skládal i básně...

Václav Vydra: Básně ne, ale psal jsem jí dopisy.

S Tomášem Traplem si herečka pěvecky zařádila v Duetech.

S Tomášem Traplem si herečka pěvecky zařádila v Duetech.

FOTO: Lenka Hatašová

Jana Boušková: A k tomu mi na okno dával karafiáty, i když je vlastně dával vedle na okno k tátovi, protože si myslel, že je moje. Bylo mu sedmnáct, mně devatenáct a připadal mi děsně mladej.

Objeví se u vás doma karafiáty i dnes?

Jana Boušková: Zrovna karafiáty ne, ale různé květiny ano. Vašek je často dostává v divadle od divaček nebo pořadatelů a pak je dává mně. Nebo mu upečou bábovku, a tu si sní sám.

Před třemi lety jste centrum Prahy vyměnili za malou vesnici u slapské přehrady. Jak jste si zvykli na tuhle změnu?

Jana Boušková: Původně jsme sem jezdili jako na chatu, kterou jsme si postavili tři roky před revolucí. S domem, v němž jsme bydleli v Praze na Janáčkově nábřeží, měl totiž pan majitel jiné úmysly, a tak jsme zvedli kotvy.

Vyklízení bytu bylo náročné a vyčerpávající, ale byla to dobrá šance zbavit se spousty věcí, které jsme už nepoužívali. Velká čistka se týkala také našich knížek, jichž jsme doma měli víc než čtyři tisíce, z nichž jsme pak polovinu deponovali u našich přátel, a další část prozatímně umístili v garáži.

Život na venkově a v přírodě je krásný a dává mi spoustu síly, ale na druhou stranu mi ji každodenní dojíždění do Prahy zase bere. V dopravní špičce to je od nás do centra Prahy určitě hodina. Vaškovi tohle cestování nevadí.

A co se změnilo, když jste se před třemi lety po více než dvacetiletém soužití vzali?

Jana Boušková: Nic, jenom nám změnili jedno slovo v občance. Už tam nemám, že jsem vdova, umřu tedy jako vdaná (v roce 1982 Jana Boušková ovdověla po tragické smrti svého prvního manžela, herce Petra Svojtky, pozn. aut.).

Václav Vydra: (obrací se k Janě) To ovšem nemůžeš nikdy vědět, jedině že bys počítala s tím, že jsem nesmrtelnej. Takže svatbou jsi ze mě vlastně udělala potenciálního vdovce, zatímco jinak bych zůstal rozvedený.

Na svatební cestu vyrazili krátce po sňatku před třemi lety lodí.

Na svatební cestu vyrazili krátce po sňatku před třemi lety lodí.

FOTO: soukromý archív

Jana Boušková: Všimněte si, že Vašek je za všech okolností v pohodě a všechno bere s humorem. Říká, že se každý má zabývat jen tím, co může změnit, a také že nemá přeceňovat maličkosti. Když se třeba stane něco nepříjemného a já se ho zeptám, co s tím bude dělat, odpoví: „Nic. Co bych s tím dělal. Vyřeší se to samo.“

Po čase se ukáže, že měl pravdu. Já si ale občas nejsem jistá, co je maličkost a co velká věc, takže pro mě to tak jednoduché není. Díky Vaškovi v tom ale poctivě trénuju. Možná beru všechno spíš vážně i proto, že jsem ženská, anebo to může být i tím, že jsem narozená ve znamení Býka, zatímco Vašek je Kozoroh.

A ten si pořád jen tak hopká po vrcholcích hor. Jednou jsme jeli lanovkou na kopec a bylo to jasný. Dole na louce odpočívaly krávy a pěkně nahoře na skále skotačili neúnavní kamzíci. Dostala jsem záchvat smíchu, protože to jsme byli přesně my dva.

O Kozorozích je ale také známo, že jsou dost konzervativní…

Václav Vydra: Je pravda, že celý život snídám rohlík s máslem a medem a piju černý čaj s citrónem, protože to tak mám rád.

Jana Boušková: Výjimečně to obmění tím, že si dá celozrnný rohlík, a když je nejhůř, dojde i na chleba. Já zase spíš experimentuju a jídlo zkouším různě vylepšovat hlavně bylinkami. Z kopřiv si podle receptu Luby Skořepové například připravuju čistící nálev. A večer piju ráda čaj z meduňky, zatímco Vašek si večer dává pivo.

Oba jste zazářili i v televizních soutěžích - Vašek ve StarDance a Jana v Duetech. Fandili jste si navzájem?

Vaclav Vydra: No jéje. Padly na to všechny honoráře, protože jsme si navzájem posílali esemesky (směje se).

„Umím tančit jen s Petrou Kostovčíkovou,“ tvrdí Václav Vydra.

„Umím tančit jen s Petrou Kostovčíkovou,“ tvrdí Václav Vydra.

FOTO: ČTK

Jana Boušková: Duety mi udělaly velkou radost, protože to bylo úžasné zpestření. Potkala jsem tam skvělé lidi, s kterými jsem strávila čtyři měsíce a bylo to moc fajn.

I přesto, že váš pěvecký partner Tomáš Trapl říkal, že si s vámi připadá jako v mateřské školce, protože chodíte pozdě?

Jana Boušková: Vysvětlovala jsem mu, že se o mě musí trošku starat. Přinesla jsem mu třeba kafe, tak mi zase na oplátku mohl říct, kde zkoušíme a počkat na mě. Když jsem přišla třeba jen o pět minut později, už tam přešlapoval.

Tomáš učí na konzervatoři, a tak si mě chvílemi pletl se studentkou. Říkala jsem mu, že jsem starší než on, a že mě už nevychová. Jako zpěvák byl ale úžasný a krásně překryl všechna místa, která bych nezvládla. Navíc byl skvělý i jeho výběr písniček.

A jak to bylo, když Vašek tancoval? Zatančili jste si pak také spolu?

Václav Vydra: Neumím tancovat, jen jsem se naučil choreografii. Proto můžu tancovat jen s Petrou Kostovčíkovou a ještě dnes si to občas na různých akcích zopakujeme.

Byli byste raději, kdybyste byli ve společném divadelním angažmá?

Oba: Takhle to je lepší.

Václave, nechtěl jste také hrát v Národním divadle, když tam váš dědeček byl ředitelem?

Václav Vydra: Nechtěl. Děda, táta i maminka byli také v Divadle na Vinohradech, kde hraju už čtrnáctou sezónu a kde jsem spokojený. Myslím, že na budově až tak nezáleží, je to o lidech a o rolích.

Pomáháte si navzájem, když se učíte nové role?

Jana Boušková: Vašek mi text takzvaně neháže, protože na to nemá čas. Já mu ho někdy hážu v autě nebo na procházkách. Určitě se chodíme navzájem dívat na generální zkoušky svých představení nebo na premiéry. Vašek ale moji práci vždycky zhodnotí jen jednou větou, zatímco já o tom dokážu povídat hodinu.

Je ta věta alespoň pokaždé jiná?

Václav Vydra: Ani ne, většinou řeknu, že to je dobrý. To přece stačí.

Ve filmu jste se ale spolu zatím moc nesešli…

Jana Boušková: Ve filmu ne, ale v televizi jsme spolu dělali například Ošklivku Katku a také jsme byli oba dva obsazeni do seriálů Život na zámku a Novákovi. Tam jsme se docela vyřádili.

Nedávno pokřtili knihu Ivana Beneše Jak jinak na leukémii.

Nedávno pokřtili knihu Ivana Beneše Jak jinak na leukémii.

FOTO: Jan Kašpárek

V seriálu Novákovi jsme hráli manžele Dvořákovy, kde ten manžel byl děsně žárlivej a já mu pořád musela různě unikat. To nás bavilo.

Václav Vydra: V tom je pro mě jedna z mála výhod moderních seriálů, které se musejí natočit v krátkém časovém termínu, což skýtá prostor pro improvizaci a momentální invenci. Pak už prostě není možnost vzít to zpátky, a proto to mám rád.

Není někdy příliš velké pracovní tempo na úkor zdraví?

Jana Boušková: Rovnováha se hledá těžko. Hodně věcí se mi rozjelo hlavně v poslední době a jsem za to vděčná, protože mám krásné role. A když se mě ptali, proč se tak honím a ještě zpívám v Duetech, musela jsem na to říct, že to jsou nabídky, které se neodmítají. Když mě vidí třináctiletý kluk a začne zpívat „Zabereme hejhou, taháme kameny...“ jsem nadšená.

Václav Vydra: Ono k životu určité napětí patří, ale je potřeba to kompenzovat. Nemůžeme říct, že budeme žít sebezáchovně a tak, abychom se náhodou nenamohli. To by byl nesmysl. Musíme žít tak, aby nás to bavilo, ale druhá věc je naučit se se svými silami hospodařit. Zvířata to mají jinak, chtějí se každý den hlavně najíst a napít. Na víc nemyslí. Zdraví a momentální potřeby jsou pro ně naprosto zásadní. Člověka ale ženou vpřed ještě různé jiné cíle, které si vymýšlí.

Jana Boušková: Tělu to pak ale nesmíme zůstat dlužní. Nedávno jsem četla zajímavou knihu Jak jinak na leukémii od Ivana Beneše. Ivan v ní popisuje, jak se navzdory všem nepříznivým lékařským prognózám vyrovnal s velmi vážnou nemocí díky tomu, že vlastně začal jinak žít a jinak přemýšlet. Velmi jsem ocenila jeho otevřenost.

Mimo jiné se tam zmiňuje i o nevěře. Důležitá je čistota těla i mysli a lhaní nás vždycky stojí spoustu sil.

Václav Vydra: Nepřirozeným a nezdravým způsobem života, jakým žijeme, si každý obrazně řečeno plníme svůj kyblík s odpadky. Když kýbl přeteče, systém se zhroutí. Proto je třeba z něj pravidelně upouštět. Všem, tedy i sobě, bych přál, abychom se dokázali vždycky nadechnout a zastavit v ten pravý čas, než si tělo vynutí pauzu samo.

Zamiloval se už na konzervatoři
Václav se do Jany zamiloval už na konzervatoři. Jako partnery je ale osud svedl dohromady až po deseti letech, kdy za sebou každý už měl jedno manželství.
Společně vychovali Janina syna Honzu (jeho otec Petr Svojtka tragicky zahynul v r. 1982) a neteř Terezu.
Jana Boušková hraje od r 1973 v Národním divadle, kde ji teď můžeme vidět v šesti představeních, např. Mikve, Lucerna nebo Revizor. Společně s manželem také jezdí hrát i zájezdová představení a v Divadle Bez zábradlí je můžeme vidět ve hře Blbec k večeři.
Václav Vydra je v pořadí třetím nositelem tohoto jména ve slavné herecké dynastii Vydrů, jeho maminkou byla vynikající herečka Dana Medřická. Hrál nejprve na Kladně, v letech 1979 až 1995 v Městských divadlech pražských a od r. 1996 je v angažmá Divadla na Vinohradech.
V posledních letech ho můžeme vidět i v Hudebním divadle Karlín či v úspěšných představeních Víš přece, že neslyším když teče voda a Vrátila se jednou v noci. Výrazně se projevil i v hlavní roli ve třech dílech populární lidové komedie Kameňák Zdeňka Trošky.