Jste žena, která hýbe českým národem…

To určitě ne. Možná někdy televizním publikem, a to ještě jen jeho částí…

Některé rodiny seriálům podřizují režim dne.

Takhle o tom nepřemýšlím. Pro mě je to práce, která mě baví, a těší mě, že má nějaký efekt.

V červnu jste v Ulici odepsala paní Maciuchovou a poté jste odešla psát příběhy do Ordinace.

Já jsem ji neodepsala. Paní Maciuchová chtěla odejít sama, po pěti letech potřebovala odpočinek, poodstoupit. Věděli jsme to dlouho dopředu, takže byla šance její příběh ukončit zajímavě, což se nám, doufám, povedlo. Do děje se ale může vrátit. A já myslím, že se to stane. Vytvořila skvělou postavu.

Jako šéfautorka jste odpovědná za všechny příběhy. Kam na ně chodíte?

Vymýšlím si je, ale většinou to jsou životní situace, které probíhají kolem mě nebo se staly blízkým osobám. A někdy si třeba jen stačí přečíst zprávy… Samozřejmě ty příběhy upravuji, zabarvuji, nikdy se neobjeví v podobě, v jaké je vidím nebo slyším. Beru je jako impuls a pak zapojím fantazii. Nemůžu ponechat jen syrovou skutečnost, ta by se do seriálu nehodila.

Každé léto odjíždí k moři do Chorvatska. Miluje vodní lyžování.

Každé léto odjíždí k moři do Chorvatska. Miluje vodní lyžování.

FOTO: Právo

Vyhovíte hercům, když si něco přejí, nebo naopak nepřejí?

Ano, dialog je důležitý. S herci se pravidelně scházíme v rámci autorského týmu. Mluvíme s nimi o tom, co plánujeme. Oni se k tomu vymezují a jejich připomínky bývají mnohdy velmi užitečné. Nikdy se nebráním novému nápadu.

Co vám to vymýšlení příběhů dává? Neunikáte trochu z reality?

Tohle mám docela oddělené. Práce pro seriály je velký trénink fantazie. Vyžaduje vlastní harmonogram, kdy sedím u stolu a píšu. Když cítím, že se příběh vyvíjí a nabízí mi určité možnosti, baví mě to. Někdy se však děj zadrhne, a to je docela trápení. Ale naštěstí dělám i jiné věci. Kdybych psala jenom seriály, asi by mě to pohltilo a zdeformovalo. Přemýšlela bych jako seriálová postava, a to by bylo špatně. Píšu, když jsou děti ve škole, pak to utnu a zabývám se běžnými věcmi. K práci se vracím zase až večer, když je klid.

Jak a kolik toho vy sama napíšete?

Nový tým Ordinace se teprve tvoří. V týmu storyline, což je vymýšlení příběhů, jsme zatím autorky dvě, Magda Bittnerová a já. Je potřeba napsat dva díly týdně, což je hodně velké kvantum práce. Střídáme se po týdnu. Máme dopředu připravené hlavní dějové linie a každé pondělí se scházím s autorským týmem, abychom si řekli, o čem přesně budou další dva díly, jaká bude „pacientská linka“. Je potřeba konzultovat s lékaři diagnózy, s dramaturgem scénosled a s autory dialogů, jestli správně pochopili děj. Co píšeme teď, se v televizi objeví až na Vánoce.

Kde jste vůbec našla čas na psaní básní do sbírky Paměť zrcadla, která vám nedávno vyšla?

Básně a texty jsem psala odjakživa, ale víceméně do šuplíku. Impuls k vydání sbírky přišel až od fotografky Lenky Hatašové, která ji doplnila fotografickými obrazy, abstraktně pojatými akty.

S fotografkou Lenkou Hatašovou, spoluautorkou sbírky Paměť zrcadla.

S fotografkou Lenkou Hatašovou, spoluautorkou sbírky Paměť zrcadla.

FOTO: Lenka Hatašová

A na těch aktech jste modelem vy osobně…

Ano, a taky se mnou jejich autorka měla těžkou práci. Byl to její nápad, a já o tom zpočátku nechtěla ani slyšet. Když mi však Lenka ukázala konečnou podobu snímků, které počítačově dotvořila do téměř básnické podoby, byla jsem nadšená. V tu chvíli jsem úplně zapomněla na dramatické situace, které občas fotografování provázely.

Dramatické situace?

Záběr k básni s názvem Jsem zimní krajinou vznikal například tak, že jsem si nahá lehla do závěje sněhu. Byla jsem ochotná to ale udělat jen jednou, takže otisk mého těla, který byl ve finále použit, musel být dokonalý hned na první dobrou. Což se kupodivu podařilo.

Fotografické obrazy k básním Morfeus a Pokoj č. XX, kde je sama modelkou.

Fotografické obrazy k básním Morfeus a Pokoj č. XX, kde je sama modelkou.

FOTO: Lenka Hatašová

Básně jsou velmi emotivní. Jak vznikaly?

Ten proces v mé hlavě je velmi nejdůležitější je nalezení klíče. Pak už to jde samo. Jsem však velmi sebekritická, takže zpravidla to, co v případě svých vlastních textů večer považuji za dobré, ráno házím do koše. Což se pochopitelně nelíbí mým múzám.

Fotografický obraz z její knihy.

Fotografický obraz z její knihy.

FOTO: Lenka Hatašová

Vy jich máte víc?

Mám jich několik a jedna z těch nejdůležitějších je navíc muž, slavný americký skladatel a pianista Philip Glass. Jeho hudba ve mně dokáže vzbudit neskutečné emoce, které k psaní textů potřebuji. Dokonce jsem se s ním nedávno setkala.

To vás pozval na návštěvu?

To zatím ne, ale byla jsem na jeho vystoupení v Dublinu, a tam jsme se setkali. On vzpomínal na Prahu, kde před rokem koncertoval, a také na své české přátele, které prý požádá, aby mu přeložili něco z mé sbírky. Věnovala jsem mu ji s díky za to, co pro mě svou hudbou znamená.

Za legendárním hudebníkem Philipem Glassem odjela do Dublinu a věnovala mu sbírku Paměť zrcadla. „Jeho hudbu potřebuji k psaní textů,“ říká.

Za legendárním hudebníkem Philipem Glassem odjela do Dublinu a věnovala mu sbírku Paměť zrcadla. „Jeho hudbu potřebuji k psaní textů,“ říká.

FOTO: Právo

Cestu vám zkřížila také česká zpěvačka, skladatelka a malířka Vladivojna La Chia.

Ano, připravujeme společně její novou desku. Otextovala jsem Vladivojně tři skladby a ona zase zhudebnila dvě moje básně. Je to první umělec, u kterého cítím naprosté souznění – moje texty zaklaply dokonale do její hudby a naopak.

Se zpěvačkou, skladatelkou a malířkou Vladivojnou La Chiou pod obrazem nazvaným Hitlerka.

Se zpěvačkou, skladatelkou a malířkou Vladivojnou La Chiou pod obrazem nazvaným Hitlerka.

FOTO: Michaela Feuereislová

Je pravda, že jste adoptovala rodinu až v Ugandě?

Ano a výtěžek z prodeje sbírky Paměti zrcadla, kterou vydalo nakladatelství Daranus, poputuje přímo rodině pátera Genese Petera Kiyinga. Ta žije ve vesnici Menge a stará se o chudé, nemocné a o sirotky. Jsem zastáncem tohoto druhu charity, kdy přesně víte, kým a na co budou vaše peníze použity.

V Ugandě pomáhá s péčí o chudé, nemocné a sirotky.

V Ugandě pomáhá s péčí o chudé, nemocné a sirotky.

FOTO: Právo

Dobře, ale proč jste si vybrala zrovna Ugandu?

Uchvátila mne, i když je tam velká bída a spousta nemocí. Přijela jsem do Afriky jako turistka, ale moc mě to v organizované skupině nebavilo, tak jsem se oddělila a odjela s průvodcem do jeho rodné vesnice. Chtěla jsem poznat, jak se tam žije. Což se také stalo, a já už tam zůstala, tehdy na pár dní, ale srdcem už navždycky.

Vaši synové cestovali s vámi?

Doprovázel mě jen ten nejstarší, devatenáctiletý Jonáš. Je to sportovec tělem i duší, máme spolu krásný vztah bez tenzí, je to pro mne ideální parťák na cesty.

A co ti další potomci?

Čtrnáctiletý Matyáš fotí a maluje, má tak trochu umělecký pohled na svět. Desetiletý Kryštof je univerzální sportovní typ a devítiletý Mikuláš je hudebně nadaný, neřízený atomový reaktor. Všichni jsou ale po mně tak trochu dobrodruzi.

V pěti letech byla divoká, teď sama krotí své syny (zleva) Jonáše, Matyáše, Kryštofa a Mikuláše. K rodině patří i strážce domu, leonberger Gaya.

V pěti letech byla divoká, teď sama krotí své syny (zleva) Jonáše, Matyáše, Kryštofa a Mikuláše. K rodině patří i strážce domu, leonberger Gaya.

FOTO: Michaela Feuereislová

Jak je zvládáte?

Nikdy jsem nebyla úplně autoritativní typ, ale zavedla jsem určitá pravidla, a ta se musí dodržovat. Jinak kluky nechávám, aby rozvíjeli to, co je baví. Mě také nikdo nesměroval, nepoučoval. Svoboda je hrozně důležitá.

Co všechno spolu podnikáte?

Všichni milujeme jízdu na snowboardu a na vodních lyžích, zimu trávíme víceméně na horách, léto v Chorvatsku, kam jsme si letos pořídili motorový člun.

Jaká jste byla vy jako malá holka?

Takový malý chlapeček. Byla jsem jako z divokých vajec. Vyrůstala jsem v Praze mezi Nerudovou ulicí, kde žili rodiče, a Barrandovem, kde jsem měla babičku a dědu. Táta byl fotograf, máma výtvarnice, děda scénograf, architekt, scenárista. Pendlovala jsem mezi nimi. Byla jsem jedináček.

Jako pětiletá byla prý jako z divokých vajec.

Jako pětiletá byla prý jako z divokých vajec.

FOTO: Právo

Kdo na vás měl největší vliv?

Hodně mě formovala máma. Byla úžasná. Bohužel už deset let nežije. Byla to výrazná osobnost. Dělala gobelíny. Táta je z dynastie Paulů, kde byli všichni fotografové. Bydlí mimo Prahu, tak za ním jezdíme.

Co jste studovala?

Scenáristiku na FAMU, ale školu jsem nedokončila, protože se mi narodilo první dítě a přestala jsem stíhat. Ale pravda je, že už jsem chtěla dělat něco jiného, studium mě přestalo motivovat. Předtím jsem chodila na střední uměleckoprůmyslovou školu, obor malba. Dodnes občas maluju oleje, ovšem jen tak pro radost.

Snowboard prohání v českých horách, ale i v rakouském Caprunu.

Snowboard prohání v českých horách, ale i v rakouském Caprunu.

FOTO: Právo

Umíte si sama sebe představit v důchodu? Co budete dělat?

Určitě psát, malovat, cestovat a myslím si, že se budu přemisťovat mezi Černošicemi, kde bydlíme, a nějakou zemí u moře. Pro mě je svět neprobádaná mapa z dětských her a chci všechno vidět. Při takových cestách si uvědomíte spoustu věcí, změříte své síly, poznáte své limity a vrátíte se s čistou hlavou, šťastná, máte dobrý pocit, že jste to fyzicky zvládla. A všude je krásná příroda. Jsou místa, kam se vracíte. Pro mě je to Afrika.