Při předávání Oscara jste řekla: Nebojte se snít a doufat, ta naděje nás všechny spojuje. Jeden sen se vám splnil - vaše písnička The Moon opravdu zní ve filmu Zatmění z řady The Twilight Saga, který měl premiéru na začátku prázdnin.

Napsali jsme ji s Glenem přímo pro tento film a myslím, že se do něj hodí. Je spousta hudebníků a skupin, kteří se snaží dostat své písně do filmů, takže jsem byla připravena i na odmítnutí, ale co se má stát, se stejně stane, doufala jsem a uspěli jsme.

Stále koncertujete po celém světě a letos jste opět vystoupili i v Česku. S jakými pocity jste se po měsících vracela domů?

Těšila jsem se, mám ráda krajinu, lidi, ale hlavně se vždycky ráda vidím s rodiči, sestrou i ostatními členy rodiny. Když jsem na cestách nebo v Irsku, vždycky mi chybí jejich společnost i procházky po Valašském Meziříčí a okolí. Zdá se, že lidé mají radost z mých úspěchů.

Můj přístup k nim se nijak nezměnil, a proto nevnímám ani změnu okolí vůči mně. Nikdy jsem netoužila po tom stát se celebritou, jsem normální holka, která má to štěstí, že může dělat, co ji baví, a sklízí za to úspěchy. Snažím se být sama sebou a nepředstírám, že jsem dokonalá nebo něco víc než ostatní. Nejsem.

Kde se vlastně dnes cítíte doma?

Doma je pro mě v Česku i v Irsku.

Co se Glenovi v Česku líbí nejvíc?

Myslím, že mu Česko připomíná Irsko a dobu jeho mládí. Obě země jsou osobité a v něčem podobné. Irsko se v posledních letech dramaticky změnilo v důsledku ekonomického boomu. Glen tuto změnu vždy vnímal spíše negativně a při jeho dřívějších návštěvách v Česku se asi vracel zpátky v čase.

Po konci milostného románku ji s Glenem stále pojí láska k hudbě a přátelství.

Po konci milostného románku ji s Glenem stále pojí láska k hudbě a přátelství.

FOTO: ČTK

Jsou to celkem prosté věci, které se mu tady líbily a které jsou námi brány jako samozřejmost. Má rád, jak se umíme bavit, miluje posezení u táboráku, opékání špekáčků a zpívání písniček, imponuje mu, že se dá všude dostat vlakem, že je v každém městě čajovna, chutná mu naše pivo a česká kuchyně, líbí se mu naše literatura, letní festivaly, krajina, česká povaha a české ženy.

S Glenem jste plánovali, že si v Česku nebo Irsku pořídíte společný dům. Došlo k tomu? Kde vlastně bydlíte?

S Glenem jsme se rozešli dřív, než jsme stačili takový krok udělat. Já jsem si ale svůj sen splnila, za vydělané peníze jsem si koupila malý domek u moře na východním pobřeží Irska jižně od Dublinu. Tam teď bydlím, i když vlastně většinu času trávím na cestách anebo u rodičů ve Valašském Meziříčí.

Jste teď zamilovaná?

Zamilovaná nejsem, ale to neznamená, že v mém životě není přítomna láska. Ani láska mezi mnou a Glenem není pryč, jen je teď ve formě přátelství. Stejně tak mám ráda ostatní kluky v kapele, rodinu a přátele.

Co se týče romantické lásky, nehledá se snadno. Je to podobné jako s psaním písniček. Když se za hudebními nápady nebo za láskou člověk honí, má to spíš opačný efekt. Múza i láska se pak vylekají a jsou ty tam. Jsou to velice křehká stvoření, a tak se na ně musí opatrně. S nedočkavostí nikdo daleko nedojde.

Takže trpělivě čekáte?

Člověk dokáže opravdu milovat jen tehdy, když se nejdřív naučí milovat sám sebe a když štěstí najde ve svém nitru a nespoléhá na svého partnera, že ho šťastným učiní. Takže se momentálně učím mít ráda sama sebe a být samostatná.

Věřím, že čím víc porostu do hloubky, tím víc budu schopna nabídnout svému okolí včetně svého partnera. Jednu hlubokou a velkou lásku jsem už zažila, což vnímám jako obrovské štěstí, a na další lásku si ráda počkám. Věřím, že přijde, až na ni budu připravena a až ona bude připravena na mě.

Jsou pro vás koncerty v Česku něčím výjimečné?

Hraní v Česku si vždycky moc užívám, naše publikum je skvělé a umí poslouchat. V sálech i na festivalech bývá báječná atmosféra - hraní v Náměšti nad Oslavou nebo v Telči jsou pro nás s Glenem nezapomenutelná. Když se člověk prezentuje ve vlastní zemi, asi je hodnocen trochu přísněji než ve světě a taky mu na dojmu, který zanechá, o něco víc záleží. A ve světě zase nechci dělat Čechům ostudu.

Na nové album Strict Joy, které vyšlo v říjnu, jste napsala několik písniček sama a několik společně s Glenem. Jak ty písničky vznikly?

Průběžně, pár Glenových, konkrétně The Verb a Feeling the Pull, jsou staré už několik let. Z mé zkušenosti je vznik písně nevyzpytatelný. Nejde předpovědět, kdy ke mně múza zavítá. Napadne mě buď melodie, nebo pár veršů, které ve mně zanechají hlubší dojem a potřebu původní nápad rozvíjet.

V té chvíli je třeba zapojit hlavu a píli. Písnička není nikdy zadarmo a bez práce, nemůže to být otročina, ale společné snažení autora a písničky samotné, která chce být objevena a napsána. Věřím, že písně si nás vybírají a dovolují nám je zhmotňovat. Náš talent se projevuje v šikovnosti, s jakou pak dáváme nápadu tvar a strukturu. Při práci s Glenem jeden z nás přijde za tím druhým s nápadem, na kterém pak společně pracujeme.

Jak se narodil hit Falling Slowly?

Byl to jeden z Glenových nápadů. Měl motiv sloky, akordy a melodii a také počátek textu I don’t know you, but I want you, all the more for that. Zahrál mi to a pak na píseň zapomněl. Mně se nápad líbil, zůstal ve mně a při jedné z Glenových návštěv v Česku, když jsme přemýšleli o písničkách do filmu, jsem chtěla, aby to zahrál znovu.

Už si to nepamatoval, tak jsem mu to musela připomenout. Sedli jsme ke klavíru a píseň dokončili. Byla to první věc, na které jsme pracovali společně, a pro mě to byl hluboký zážitek.

Je to vaše nejzamilovanější písnička?

Asi ano. Myslím, že se povedla, a jsem na ni pořád hrdá, což asi souvisí i s jistou sentimentalitou týkající se vzpomínek na její vznik, můj tehdejší věk, získání Oscara atd. Vždycky ji slyším a hraju moc ráda.

Máte po úspěchu filmu Once chuť zahrát si ve filmu znovu?

Od počátku jsem deklarovala, že se necítím být herečkou, a taky nebyl na hraní čas. Vzápětí po Oscarech jsme nastoupili na jeviště a v podstatě jsme z nich ještě ani po dvou letech neodešli. Dnes vím, že bych se k filmu ráda vrátila, pokud se naskytne ta pravá příležitost.

Koncertováním po světových pódiích a cestováním trávíte poslední dva roky, přestože jste říkala, že to není váš cíl a za rok toho necháte…

Je pravda, že tenhle životní styl si spíš vybral mě, než abych si ho vybrala já, ale to mi nevadí. Naopak - mám velkou radost, že spolupráce s Glenem a kapelou Frames pokračuje dál. Co přijde časem, uvidíme. Navíc nic netrvá věčně, a proto se snažím tuto kapitolu svého života užívat, jak to jen jde. Každý člověk má určité plány se životem, ale i život má své vlastní plány s člověkem.

Někdy je lepší se poddat přirozenému vývoji věcí než něco lámat přes koleno. Dostala jsem příležitost naučit se spoustu věcí o světě i o sobě samé a dostat se na místa, kam bych se nikdy sama od sebe nevydala a ani si to nedokázala představit.

Dřív jste tvrdila, že byste také ráda pracovala s dětmi nebo studovala jazyky. Platí to ještě?

Vždycky jsem si myslela, že hudba je spíš mým koníčkem než profesí, asi proto, že nejsem stavěná na budování vlastní kariéry. V rámci hraní s Glenem a kapelou je to ale pro mě ideální stav. Radši sedím u piana a dokresluji Glenovu hudbu, než abych byla středem pozornosti - to je velká zodpovědnost, na kterou se zatím necítím.

Splnil se jí sen - na pódiu je šťastná.

Splnil se jí sen - na pódiu je šťastná.

FOTO: Jiří Majdloch, Právo

Glen je v tom profesionál, a navíc je při tom přirozený, skvěle vede kapelu a jde si za svými vizemi. Kdybych teď nehrála s Glenem, asi bych se vrátila do školy a studovala nějaký obor související s výchovou dětí, což by mě taky naplňovalo, ale jinak. Určitě jsem povahou více stavěná pro stabilnější život, než je momentálně ten kočovný, ale věřím, že si pobytu na jednom místě a usedlého života ještě v budoucnu užiju, takže teď si užívám toho opačného pólu. Alespoň bude na co vzpomínat a co vyprávět dětem a vnoučatům.

Nemáte někdy pocit, že jste byla lapena do osidel šoubyznysu a jste jen figurka v soukolí?

Tam, kde jsem, jsem v důsledku svých vlastních rozhodnutí. A za to, co se v mém životě odehrálo, jsem velice vděčná..

Film Once je o nenaplněné lásce, kterou byste asi ale nechtěla zažít…

Myslím, že každý alespoň jednou v životě zažije nenaplněnou lásku, třeba v podobě lásky neopětované nebo špatně načasované. Co jsem nezažila, je mít určité závazky jako v tomto filmu, třeba děti, které vám nedovolí jít za hlasem svého srdce. Namísto srdce pak velí zodpovědnost, nutnost obětovat se pro dobro rodiny. To musí být velice bolestivé…

Není také bolestná ztráta soukromí?

Ano, to je cena, kterou platíte za slávu a úspěch. U nás to ale není až v tak extrémní poloze. My se s Glenem jako celebrity nechováme, a tak nás tak média ani lidi neberou. Po Oscarech se bulvár snažil, ale myslím, že pro něj nejsme tak zajímaví, takže to opadlo. A že nás lidé poznávají v New Yorku nebo v Praze na ulici a zastaví nás a poděkují, že se jim líbí, co děláme, bývá příjemné. Beru to tak, že to k tomu do jisté míry patří, a už to dál neřeším.

Jak vás na vaší cestě podporují rodiče? Prý si také ráda zazpíváte se svou sestrou Zuzkou?

Rodiče mě a sestru vždycky podporovali. Dokud vidí, že jsem šťastná, je jim celkem jedno, co dělám. Věří, že se o sebe umím postarat, a já zase vím, že jsou mi k dispozici, kdykoliv budu potřebovat jejich pomoc. Se Zuzkou zpívám moc ráda, má krásný hlas a společně nám to docela dobře zní. Jestli budu jednou natáčet svou vlastní desku, Zuzka bude určitě její nepostradatelnou součástí.

Vaše a Glenova postava se objevila také v jedné epizodě seriálu Simpsonovi. Jaká byla vaše reakce?

Rozhodně je to velká pocta. Líbí se mi, že tvůrci reagují na aktuální podněty, ať už ze šoubyznysu, nebo politiky.

Podle vás je nutné věřit nejen svým snům, ale také vílám. Co vám říkají právě teď?

Vždy mi říkají to, co již v hloubi duše dávno vím. Někdy to není to, co chci zrovna slyšet, ale vždy to, co slyšet potřebuji. Hodně často mě uklidňují, že je vše v pořádku, vše tak, jak má být, a že dokud se nechám vést svým srdcem, budu vždy v pravý čas na pravém místě. A také že všechno má svůj čas, a co se má stát, se stane.