„Svůj názor už změnil,“ tvrdí dvaačtyřicetiletý zpěvák, který nedávno vyrazil na své letní turné.

Sedíme teď spolu v pražské Malostranské besedě. Je to symbolické? Znamená to, že se vracíte zpět?

Ano, jsem staromil. Ve všem se vracím zpátky.

Dřív jste právě tady pravidelně hrával s kapelou Precedens. Jak na tu dobu vzpomínáte?

Velmi rád a s nostalgií. Zažil jsem tu strašně moc věcí. (pousměje se) Proto teď nesedíme v kavárně v obchodním centru, ale tady. Beseda byla dlouho zavřená, myslím, že šest let. A když se nedávno znovu otevřela, hned jsem tu ťukal u dveří a ptal se, jestli bych tu nemohl hrát.

Petr Kolář jako indián z kmene Siouxů

Petr Kolář jako indián z kmene Siouxů

FOTO: Martin J.Polák

Kdysi jste s kolegy z Precedens pořádali takzvané malostranské štace. Nejprve zkušebna, pak místní hospody, koncert, po něm noční kluby a končívali jste až k ránu…

To je pravda.

S tím už jste skoncoval?

Já bych v tom strašně rád pokračoval, ale tělesná schránka a zdraví mi to nějak neumožňují. (smích)

Cítíte se opotřebovaný?

Mozek se cítí úžasně, ale tělo chátrá… Ale byly to dobrý časy. Jenže to nám bylo o třináct, čtrnáct let míň. S klukama se dodnes stýkám, ale už to netrvá do druhého dne.

Máte tušení, co dělá vaše první kapela Boule, se kterou jste před dvaceti lety hrával na vesnických tancovačkách?

Myslím, že Boule pořád vystupuje, ale v trochu jiném obsazení. Jeden člen kapely už taky mezi námi není… Když jsem v Budějovicích a potkáme se, tak si s nimi z nostalgie pár věcí dám. Takže se zase vracím. Je to pořád dokola.

Díváte se někdy dopředu?

Dívám. Proto děláme letní akustické turné Pod hvězdami aneb Vždy je něco za oponou, které právě probíhá v letních amfiteátrech, hradech a zámcích v celé České republice. Ale tvůrčí prací se vracím zpátky. Žánrově, hudebně. Mám rád hardrockovou muziku sedmdesátých let. Právě ta mě oslovila v mém vnímání hudby. Začal jsem ji poslouchat, když mi bylo sedm, osm. To jsem já.

Monika Absolonová a Petr Kolář na 10.výročí Kapky naděje

Monika Absolonová a Petr Kolář na 10. výročí Kapky naděje

FOTO: archiv Kapky naděje

Mnohým vašim fanouškům ale vadí, že jste právě z té rockové vlny sklouznul, že jste se dal na popík.

No, lidi mi to říkají. Ale z fleku bych vám mohl vyjmenovat x rockových balad, které působí jako slaďák, a pak byste neřekla, že další rychlou věc hraje stejná kapela. Dělám hudbu pocitově. A když pracuju na nové desce, neexistuje u mě kompromis. Ty věci se mi musejí líbit, musím je cítit. Ale instrumentace je ode mě vždycky stejná: buben, basa, kytara, klávesy, zpěv. Nevnáším moderní prvky, protože to možná ani neumím. Navíc od toho tu jsou jiné kapely a zaplaťpánbu za ně. Takže si opravdu myslím, že jsem věrnej rockový muzice, i když to někdy může působit jinak.

A co rockerský život?

Co je rockerský život? Znám spoustu rockerů, kteří jsou dobří tátové od slušných rodin. Pak ale znám takový, kteří smrdí, hulí, chlastají a umějí úplné prd. Já to prostě cítím tady (poklepává dlaní na srdce) a neválím se u toho po zemi.

Sám říkáte, že pokud jde o hudbu, jste přelétavý…

Jo? To že jsem řekl?

Určitě. Doslova: Nejsem promiskuitní v osobním životě, ale v muzice ano.

No, myslel jsem to asi tak, že skáču ze žánru do žánru. Ale to je daný tím, že dělám muzikály, pak si zase třeba zazpívám s Peterem Dvorským, Precedensem, Arakainem… To je rozptyl jako blázen. Ale tomu bych se nebránil. Je to jako s knihami. Taky celý život nečtete pořád dokola jenom jednu. Takže i já se snažím zkoumat, zkoušet a pořád se učit novým věcem.

Proto taky často opouštíte svoje kapely?

Když už mě nenaplňují…

To svým muzikantům na férovku řeknete: Už mě nudíte, jdu dál?

(smích) Jasně. Ale vážně. Já rád makám. Ve chvíli, kdy spolupráce sklouzne jen k vysedávání v hospodě, přestává mě bavit. Rád si vymýšlím nové věci, a když kapela jede a funguje, je to fajn. Když se chodí na pivo, je to jen o pivu. Takže pojďme po práci rekreaci. Ale ne obráceně. Takhle jsem to měl vždycky. Odcházel jsem ve chvíli, kdy jsem cítil, že to není tvůrčí.

Těhotná manželka Petra Koláře Zuzana se synem Péťou na Českém slavíkovi 2009

Těhotná manželka Petra Koláře Zuzana se synem Péťou na Českém slavíkovi 2009

FOTO: Michaela Feuereislová

A nebylo to třeba taky trochu proto, že jste chtěl být slavný?

Takhle jsem nikdy nepřemýšlel. I když si lidi mohli myslet, že opouštím kapely proto, že se cítím být málo slavný. Opravdu jsem chtěl jít jen dopředu a pracovat s lidmi, kteří mi mají co říct a kteří mě můžou i leccos naučit. Já se rád ptám, když nevím. Rád se učím. A zaplaťpánbu mi vyšlo, co jsem si přál. Ne být slavný, ale hrát s dobrými muzikanty dobrou muziku.

Hodně vám pomohl Karel Svoboda. Jak vám ale kdysi bylo, když vám na castingu do jeho muzikálu Dracula řekl, že se na roli pána démonů nehodíte?

Byl to můj první konkurz do muzikálu a vůbec jsem nevěděl, co od toho mám čekat. Naučil jsem se píseň, snažil jsem se ji zazpívat co nejlépe a porotci – tenkrát to byli Karel Svoboda, Zdeněk Borovec a Richard Hess – mi sdělili, že se typově nehodím. Neřekli ale, že jsem to blbě zazpíval. Jirka Škorpík, který tehdy dělal dirigenta, za mnou přišel a povídá: Hele, ty dobře zpíváš, nechceš do company? Tak jsem šel. Proč ne? Zase jsem se naučil úplně něco nového. A to teď taky zúročuju na svých deskách, kde si všechny vokály dělám sám. Zeptejte se zpěváků, kteří jsou dnes na vrcholu, jestli někdo z nich zpíval v company první, druhý nebo třetí hlas. Nikdo. Já si to prošel od píky. Ať to byly vokály, zpívání za oponou, malé role, pak střední, velké.

 

Opravdu si nepamatuju, že by si se mnou v dětství táta hrál. Ani k muzice mě rodiče nevedli.

 

Máte teď nějakého rádce, jakým vám dlouho byl Karel Svoboda?

Bohužel ne. Teď jsem si sám sobě rádcem…

Když jste ve třinácti začínal s muzikou, váš táta z toho nebyl nadšený. Prý jste k němu až do osmnácti neměl zrovna silný vztah…

No, já se s tátou viděl jen na rybách. Pořád pracoval, takže doma byl málo. A když náhodou jo, tak jsme zase my byli někde pryč. Tak to bylo. Táta pracoval na dráze jako mašinfíra. Dělal na směny. A ty byly hodně dlouhý.

Vzal vás někdy na projížďku vlakem?

Jezdil jsem s ním, jen když byl den otevřených dveří… Opravdu si nepamatuju, že by si v dětství se mnou hrál. Ani k muzice mě rodiče nevedli. A když jsem ji začal dělat s kamarády v baráku? Nikdo mi neřekl: To je skvělý, hraj. Táta ani nechodil na moje koncerty.

Vyčítal jste mu to?

V životě jsem mu to nevyčetl. A když poprvé přijel na můj koncert, což bylo asi před čtyřmi lety, tak jsme si docela dobře pokecali. Byl nadšený. Říkal jsem mu, že mohl přijít už dřív. Ale jinak měl od svých rodičů úplně všechno. Nestrádal jsem. Naši mě vychovali docela dobře. A tím, že mě v hudbě nepodporovali, mě naučili samostatnosti. Životem jsem se musel prodírat sám. Někdy jsem to podělal, jindy to vyšlo. Ale o tom to je. Natlouct si pusu je třeba. Co tě nezabije, to tě posílí. A u mě se to osvědčilo stoprocentně.

Kdy poprvé jste si tu pusu nabil?

To si nepamatuju. Ale bylo to mockrát.

Třeba když jste se jen s malým batohem sebral, opustil bývalou manželku a dnes už jednadvacetiletou dceru Jolanu a přespával na nádražích?

Třeba. Nebyl to úplně skvělý pocit, takový čundr… Jenže když nevíte, kam jdete? Ale nikdo mě z toho bahna nevytáhl. Musel jsem se z něj dostat sám. A dostal. Věděl jsem, co chci – dělat muziku. A nějak to zase dopadlo.

Vystudoval jste lesnickou školu ve Vimperku. Dělal jste pak po vyučení v oboru?

Nedělal. Pořád jsem tíhnul k muzice a snažil jsem se k ní dostat. Ale na studia ve Vimperku si dobře pamatuju. Bylo to v hlubokém totáči a režim pro nás, kluky, kteří jsme byli docela rozjívení, tam byl až vojenský. Což bylo možná dobře. Ve škole a internátu panoval přísný řád, všude byla přítomná tvrdá ruka ředitele.

Patřil jste mezi těžko zkrotitelné žáky?

Nóóó… Řeknu to takhle: Pobyt na internátu mě taky hodně posílil. Tam byla opravdu důležitá samostatnost. Když přijdete jako zobák do prvního ročníku… Tenkrát fungovala šikana. Dusili nás čtvrťáci.

Jak vás šikanovali?

Třeba v neděli, když jsem přijel na intr, mi brali svačinu. (smích) Prostě hierarchie byla jasná. Jsi zobák, tak makej. Jako na vojně.

Otočilo se to, když jste pak byl ve čtvrťáku vy?

No jasně. Užíval jsem si to. (smích) Ne, dělám si legraci. Byla to ale dobrá škola. Dodnes, když mám čas, zajdu do lesa. Pobyt v přírodě mě nabíjí.

 

Co je rockerský život? Znám spoustu rockerů, kteří jsou dobří tátové od slušných rodin. Pak ale znám takový, kteří smrdí, hulí, chlastají a umějí úplné prd.

 

Vaše druhá manželka Zuzana si pochvaluje, že jste vzorný táta. Vynahrazujete si tak to, že jste v prvním manželství jako otec selhal?

To ale taky záleží na úhlu pohledu. Možná jsem selhal tím, že jsem nebyl tak často doma. Ale neselhal jsem v tom, že bych ztratil o rodinu zájem. To rozhodně ne. Veškerou vinu jsem však vzal na sebe. Ale zase: kdyby mě bývalá žena podporovala v muzice, určitě by nebyl žádný problém a táhli bychom to dál.

Takže si nevyčítáte, že jste rodinu opustil?

Ne. Naopak jsem rád. Protože jsem potkal manželku, která mě maximálně podporuje a já vidím ten obrovský rozdíl. S bývalou ženou ale vycházíme dobře. Nicméně jsem rád, že to osud takhle zařídil. Když člověk není spokojený – v muzice, vztahu, manželství… – neměl by to lámat přes koleno. Měl by to utnout.

Vy jste ale věřící. A pro katolíky přece svatba rovná se jednou a navždy…

Já vím, ale tak to prostě nefunguje. Je to strašná oběť.

2. finálové kolo pořadu Duety...Když hvězdy zpívají - Simona Postlerová a Petr Kolář

Pořad Duety... Když hvězdy zpívají - Simona Postlerová a Petr Kolář

FOTO: Michaela Feuereislová

Se Zuzanou jste měli církevní obřad. Poprvé jste se taky ženil v kostele?

Ne ne ne, to jsme se brali na národním výboru. Proto s rozvodem nebyl problém.

Zato teď, kdybyste se chtěl roz…

... (skočí mi do řeči) já už se ale nebudu rozvádět. V tom mám jasno!

Jezdili jste na předmanželské semináře?

Samozřejmě. Jezdili jsme na pohovory s farářem. Člověk si tam uvědomí, že to není žádná hra. Že manželství je opravdu odpovědnost a musíte to dotáhnout až do konce – do smrti.

A vy to tak teď cítíte.

Ano. I když vím, že se může přihodit cokoliv…