Domluvit si s tímto hvězdným párem schůzku není vůbec snadné. „Kdybychom měli vyhovět každé žádosti o rozhovor nebo setkání, tak celý rok neděláme nic jiného,“ opakoval mi několikrát zdvořile do telefonu bývalý československý rychlobruslař Petr Novák.

Jsou na roztrhání. Jak by ne. Martinina letošní sezóna neměla v našem sportu obdoby - dvě zlata a bronz z olympiády ve Vancouveru, zlato z obhajoby vítězství ve víceboji na mistrovství světa a stejný kov z víceboje z mistrovství Evropy.

Nedávno o české sportovkyni vyšla kniha s názvem Martina Sáblíková -Zázrak na bruslích. Martině jí pokřtili trenér Petr Novák a sedminásobná olympijská vítězka Věra Čáslavská.

Nedávno o české sportovkyni vyšla kniha s názvem Martina Sáblíková -Zázrak na bruslích. Martině jí pokřtili trenér Petr Novák a sedminásobná olympijská vítězka Věra Čáslavská.

FOTO: Michaela Říhová, Právo

Petr Novák si objednává malé pivo a zeleninový salát, Martina těstoviny. Jsou unavení. „Je toho opravdu hodně,“ posteskne si hned na úvod trenér. Však jsme také domluvení na pouhých pětatřiceti minutách. Nakonec ale posedí skoro dvě hodiny - a je to zážitek. Špičkují, popichují se navzájem, jeden druhému nic nedaruje, a přesto z nich čiší vzájemná vřelost a respekt.

Původně jsem se chtěla zeptat, jestli jste už po návratu z olympiády a březnového mistrovství světa nabrali nové síly, ale koukám, že jste pořád stejně unavení…

P. N.: Možná ještě víc. Nejhorší je, že se moc nevyspíme.

M. S.: Já jsem před chvilkou slezla z kola. Mám toho plné kecky.

Pane Nováku, připravoval jste Martinu během těch let, co ji trénujete, taky na to, že se jednou kolem ní strhne takový humbuk?

P. N.: Ať se k tomu vyjádří Martina, na co všechno jsem ji už před šesti lety připravoval. Řekni, jestli jsi byla nachystaná na ten tlak, jestli jsi to tušila.

M. S.: (otočí se na trenéra s výčitkou) Takže to zase hodíš na mě, to mám tak ráda!… Trenér opravdu říkal, že to bude stále horší. Náročné nejen fyzicky, ale i psychicky. Měl pravdu. Řekněme, že jsem věděla, do čeho jdu, ale na všechno se člověk připravit nemůže.

Něco jiného je, když to jen posloucháte, ale když to opravdu zažíváte…

P. N.: Říkal jsem jí, že jednou přijde úspěch, novináři… A pak že ji to začne obtěžovat. A že od ní uslyším: Kdo zase otravuje. Ale přesně tohle k úspěchu patří. A teď je na nás, abychom to ustáli a výsledek byl pořád dobrý.

Zdá se, že zatím se splnilo všechno, co jste předpověděl. Spletl jste se už někdy?

M. S.: Myslím, že určitě, ale rozhodně ne ve výsledcích. (smích)

P. N.: Martinu i ostatní svěřence učím, aby nelitovali toho, pro co se rozhodnou a co udělají. Protože by pak život neměl tu správnou hodnotu. Ať je to v osobním životě, či sportu. Takže já určitě nadělal hodně chyb, možná i o některých vím. Ale je potřeba si z nich vzít ponaučení, jít dál. Vždycky říkám: Stane se, že přejedete na červenou, ale musíte si to uvědomit, protože podruhé už by to mohlo stát život.

Martino, je těžké poslouchat trenéra, když říká: Jiný cíl než výhra neexistuje?

M. S.: Hodně těžké a také svazující. Nerada tohle slyším. Protože co kdyby se to nepovedlo? Ale je dobře, že to říká Petr, protože kdybych takové věci tvrdila já, bylo by to daleko horší.

Přišel vám někdy trenérův cíl absolutně nereálný?

M. S.: Když jsem byla hodně malá a Petr mi řekl, že by chtěl, abych jela na olympiádu a přivezla medaile. To jsem si opravdu myslela, že je magor. Pak letos na olympiádě, před závodem na patnáct set metrů. Nevěřila jsem, že bych mohla mít placku. Ale on pořád tvrdil: Prostě ji mít budeš. A já zase cedila mezi zuby: Proboha, proč to říká?

P. N.: Martina se sama přesvědčuje o tom, že mi věřit musí. Jinak by to bylo špatný. Důležitější než být dobře připravený je totiž mít to srovnaný v hlavě. O momentálním výkonu z šedesáti pětašedesáti procent rozhoduje psychika. Proto se před závody měním v psychologa a musím Martinu přesvědčit o tom, že na ten výkon má. Ale je pravda, že kdyby tvrdila: Jedu si pro zlato, tak to jinak vyzní, než když to řeknu já. Pokud by to totiž náhodou nedopadlo, její zadní vrátka jsou v tom, že novináři rozcupují mě.

Čeho si jeden na druhém nejvíce ceníte?

M. S.: To přece nemůžu říct před ním, byl by moc pyšnej. (smích) Ne, já si na Petrovi nejvíc cením toho, jak to s námi zvládá. Protože je na všechno sám a někdy to s námi nemá jednoduché. Ale na druhou stranu my s ním taky ne. (smích)

P. N.: Od začátku jsem svoje svěřence učil, aby byli skromní, i když jednou dosáhnou výsledků, a že je potřeba pořád stát nohama na zemi, a ne létat ve vzduchu. Druhá věc je, že si musí v životě mnohé odpustit. A to oceňuju nejen na Martině, ale na celém týmu. Protože musím říct, že jestli byl někdo někdy na diskotéce, tak o tom nevím.

M. S.: (hlásí se jako ve škole) Teď jsem byla. Po olympiádě. Tam jsme to ale měli dovolený.

P. N.: Jo? To ale nevím od koho… Vrcholový sport potřebuje disciplínu. A já bych s týmem nepracoval, kdybych věděl, že ji nemají. Protože to je pak zbytečně ztracený čas a vyhozené peníze z okna. A konkrétně na Martině si cením toho, že se až na samou špici vypracovala úplně sama. Protože když šla ke světovým rekordům, lidi z týmu ještě neměli na to, aby jí pomáhali. A pak si cením její ctižádosti. Uměla si všechno odříct i přesto, že jí ve škole říkali, že má trenéra blbce, protože ji nechce nikam pouštět. Ale všechno má dvě strany. A její spolužáci dnes vidí, co dokázala. Jenže pro ně je už pozdě začínat se sportem, kdežto Martina na ty diskotéky ještě chodit může.

A co kdyby vám teď Martina oznámila: Trenére, mám přítele?

P. N.: Já si to představit umím.

M. S.: Opravdu?! (říká s lehkým údivem a vyčkává, co trenér odpoví)

P. N.: No nic. Nebudu říkat… Samozřejmě si Martina procházela pubertou a určitě měla někoho, o kom si myslela, že by eventuálně mohl být jejím přítelem. To je normální. Potvrzuju, že Martina je ženská. Úplně normální ženská.

Počkejte, jak to myslíte?

P. N.: Že se dívá po chlapech. Že je orientovaná normálně.

M. S.: Co to říkáš?!

P. N.: No, že vím, že tě chlapci zajímají.

M. S.: To teda každopádně. (smích)

P. N.: Víte, Martině je neustále podsouváno, že nikoho nemá. Přitom spousta žen se dnes vdává po třiceti a děti mají okolo pětatřicítky. Jí je dvaadvacet, a i kdyby nesportovala, stejně bych jí říkal, že na zamilování a manželství má ještě čas.

Nezakazuju jí někoho mít, ale vysvětluju, že jakmile se jednou zamiluje a bude si myslet, že zrovna teď potkala toho nejchytřejšího, nejlepšího, nejhezčího chlapa a že bez něj nemůže žít, tak ať radši se sportem skončí. Protože v hlavě v tu chvíli nebude mít bod číslo jedna sport, ale toho partnera. Vím to. Z vlastní zkušenosti. (Martině zvoní telefon. Na chvilku odchází)

Podlehl jste lásce?

Když jsem přišel z vojny, oženil jsem se. A postavil jsem si barák ve Svratce, kousek od rychlobruslařské dráhy, protože tenhle sport jsem dělal od dvanácti let a chtěl jsem se mu věnovat dál. Jenže se nám narodilo jedno dítě, pak druhé. A já se musel o rodinu postarat.

Bohužel mi však utíkal můj sportovní život. Proto vím, o čem mluvím. Navíc já nebyl až tak disciplinovanej. Tenkrát sice nebyly diskotéky, ale plesy. (úsměv) Dnes vím, co jsem dělal špatně. A když jsem později viděl, že můžeme jezdit na Západ na rychlobruslařské dráhy, že tu jsou lidi, kteří mi naslouchají, tak jsem po osmadvaceti letech manželství odešel z domu. Protože bydlet na vesnici, pracovat ve fabrice a ve dvě už na zahrádce okopávat brambory? To nebyl můj cíl. Můj cíl bylo v životě něco dokázat.
(Martina se vrací)

Ponorkovou nemoc jsme ještě neměli, shodují se.

Ponorkovou nemoc jsme ještě neměli, shodují se.

FOTO: Michaela Říhová, Právo

Martino, když trenér mluvil o mužích, otočila jste oči v sloup. Co jste si v tu chvíli myslela?

M. S.: (smích) Beru to tak, že jednou toho dotyčného najdu. A nikdo s tím nic neudělá.

A taky si myslíte, že máte na lásku ještě čas?

M. S.: Svým způsobem ještě čas mám. Ale na druhou stranu říkám, že když někoho potkám, určitě mu neřeknu: Promiň, jsi fakt super, ale ještě deset let nemůžu… Ale určitě bych se kvůli nějakému vztahu nechtěla odloučit od sportu, to by musel být nějaký kompromis.

P. N.: (zašeptá Martině) Kompromisy v manželství neexistují.

M. S.: Hele, to nech na mně… Já si myslím, že existují úplně ve všem.

Martino, když vám trenér muže rozmlouvá, nevracíte mu to stejnou měrou?

M. S.: Petr má přítelkyni, se kterou žije už třináct, možná čtrnáct let. Takže je to jedno.

Nežárlí na vás jeho přítelkyně?

M. S.: Myslím, že ne. Vycházím s ní úplně v pohodě. Dokonce jsem ji znala dřív než Petra. Jeho přítelkyně je totiž velká kamarádka mojí mamky. Takže jsme tak trochu propleteni.

P. N.: No já nevím, ale když to poslouchám, je to zajímavý. Ale já už mám tohle za sebou s jedním mým svěřencem. Taky na nás naráželi…

Počkejte, já ale na nic nenarážím…

P. N.: Já vím. Ale raději to říkám dopředu. Už hodně lidí se mě ptalo, jestli s Martinou něco nemám. To víte, cestujeme spolu, trávíme spolu hodně času, třeba i sami.

M. S.: (povzdychne) Já už jsem si na ty různé narážky zvykla.

P. N.: A pokud jde o moji přítelkyni Jitku - ona ví, proč odcházím z domu, ví, že chci dělat sport. A už kdysi jsem jí tvrdil, že chci jednou přivézt olympijskou medaili. Dnes mi říká: Tenkrát jsem si taky myslela, že jsi spadnul z jahody na znak. A najednou je to tady. A i když jsem devět měsíců pryč a je to pro ni těžký, chápe to. Protože dnes si může koupit takové věci, o kterých si dosud ani nedovedla představit, že by je jednou mohla mít. A pokud jde o Martinu? Vždyť je to docela hezká holka.

M. S.: ( nechápavě kouká na trenéra a kroutí hlavou) Ježiš marja, co to zase říkáš?

Martino, vám to nelichotí?

M. S.: Je to sice hezká poklona, ale… Podívej se, Petře. Sice sedíme vedle sebe, ale tady je takový pás (rukou ve vzduchu vykreslí pomyslnou zeď) a tohle je můj prostor a tenhle zase tvůj. (smích)

P. N.: Až jednou budeme na poušti a bude obrovská bouřka, tak mi možná vlezeš do spacáku.

Když Martina letos na olympiádě vyhrála druhé zlato, v jejím rodišti, ve Žďáru nad Sázavou, se slavilo. Zleva Eva Sáblíková, maminka Martiny, její bratr Milan a rodinní přátelé.

Když Martina letos na olympiádě vyhrála druhé zlato, v jejím rodišti, ve Žďáru nad Sázavou, se slavilo. Zleva Eva Sáblíková, maminka Martiny, její bratr Milan a rodinní přátelé.

FOTO: ČTK

 

Co vás na trenérovi nejvíc štve?

M. S.: Že je strašně paličatej.

A vy nejste?

P. N.: Taky, taky. Oba jsme paličatí. Ale jestliže spolu na něčem pracují dva Blíženci, tak to taky potom podle toho vypadá. (smích) Takže každý si prosazujeme svoje, ale v tomhle případě by můj názor měl stát nad názorem Martiny, protože já jsem ten, který chce, aby byla úspěšná.

M. S.: Ale to já chci taky!

P. N.: Ale já to chci ukočírovat v rámci možností tak, aby to bylo co nejdýl.

Loni jste se oba přestěhovali do Velkého Oseka. Jste sousedé?

M. S.: Jsme. P. N.: Nejtěsněji, jak je to možné. Dokonce mezi našimi baráky není plot.

M. S.: Jo, a to je dost schíza. (otočí se na trenéra) Upřímně? Někdy mě pěkně štveš, ale jinak tě mám ráda.

P. N.: A když máš ucpaný odpad nebo něco jiného, tak ti jsem dobrej, co?

Pane Nováku, když jsem vám naposledy volala, bylo to v devět večer. Říkal jste, že akorát dorazila i Martina. Máte danou nějakou dobu, kdy chcete být každý sám?

M. S.: Když chci být sama, zamykám. (smích)

P. N.: Myslím, že tak daleko to nikdy nedošlo. Podle mě se pořád rádi vidíme. A to je důležité. Uděláme si třeba společné snídaně ráno v altánku, někdy zase společnou večeři.

M. S.: Ale když mě naštveš, tak mi to třeba hodinu vydrží…

Martino, máte před trenérem nějaké tajemství?

M. S.: Asi každý má svoje tajemství. I já ho mám.

P. N.: Když to takhle říkáš, tak to klidně i respektuju.

Loni jste odmaturovala. Přemýšlíte o dalším studiu?

M. S.: Zatím opravdu jen přemýšlím.

Takže zadní vrátka zatím neřešíte.

M. S.: Až přijde chvíle, kdy už nebudu moci sportovat, tak to začnu řešit. Teď nemá cenu si tím zaplňovat mozek.

P. N.: Máš pravdu. Náš mozek je computer a nepodstatné věci je nutné házet do koše. A až bude potřeba, můžou se z toho koše vytáhnout. Člověk musí mít čistou hlavu. S tím souhlasím… (odmlčí se a pak se usměje) To je zajímavý, že máš nějaké tajemství. No ne, měj svou třináctou komnatu. A jak říká Plzák, když něco rupne, tak zatloukat, zatloukat, zatloukat.

Ale třeba na jejím tajemství není nic špatného…

M. S.: Přesně! Co blbneš? Proč si myslíš, že všechna tajemství, která člověk má, jsou špatná!

P. N.: Tak třeba o jednom tvém vím. Takový zlozvyk. A snažila ses ho přede mnou tajit.

M. S.: Mlč!

P. N.: Byl jsem kolikrát zoufalý a myslel jsem, že tě přetrhnu v půli.

Teď mi to musíte vysvětlit.

P. N.: (chytne Martinu za ruku) Ukaž prsty.

M. S.: (vytrhne se mu) Dej mi pokoj!

P. N.: Neskutečně si kousala nehty. Ale podívejte, už je má dobrý. Dalo mi velkou práci ji to odnaučit. Dokonce měla i umělé nehty, aby se tomu zabránilo.

Martino, co byste práskla vy na trenéra?

P. N.: Já jsem dokonalej, ne?

M. S.: Vytkla bych mu, že je schopný strávit třeba tři čtyři hodiny nad diskusemi pod články na internetu. A pak nestíhá. A když někam odjíždíme, říká: Já jsem se zapomněl podívat na poštu. Jednou se nám kvůli tomu podařilo na soustředění odjet o dvě hodiny později. Všichni jsme na něj čekali.

Pane Nováku, co s tím uděláte?

P. N.: Ty diskuse jsou hrozný. V osmdesáti procentech se v nich lidi hádají mezi sebou…

M. S.: Vidíte, že nekecám?

P. N. …a hodně se navážejí i do mě, Martiny. Lidi jsou závistiví. Ale mně to nevadí. Jestli si myslí, že se jim takhle uleví… Četl jsem diskuse naše, ale i jiných sportovců a třeba i politiků.

M. S.: No, to je pro sport opravdu hrozně důležitý!

P. N.: Počkej, ale já už do toho nevstupuju, neotevírám je.

M. S.: (prosebně) Viď že už to číst nebudeš…

Poslední otázka. Máte za sebou pohádkovou sezónu, která vám splnila dosavadní sny. Jaké budou další?

M. S.: Ještě dlouho mít co nejlepší výsledky.

P. N.: No, já končím. Dosáhl jsem všeho, čeho jsem dosáhnout chtěl. A Martina bude dál vyhrávat.

Jak to myslíte, že končíte?!

P. N.: Abych řekl pravdu, žádné další sny nemám. Martina už vyhrála opravdu všechno. A když budu dál pokračovat, tak s tím, že znovu chci být jako trenér úspěšný. Chci vidět někoho na bedně a budu se připravovat na příští olympiádu. Aby zase někdo z týmu přivezl medaili.