Viděla jsem vás zpívat na akci v Praze u Anděla. Malé holčičky nadšeně pištěly, ale poslouchali i dospělí. Byla zima, vítr a vy jste se vůbec nešetřila.

Tyhle pouliční akce většinou zachrání malé dětičky, protože vytvoří krásnou atmosféru. Volají na mě, chtějí se mě dotknout, úžasně mě podpoří. Dospělí ke mně dopředu nejdou, přihlížejí z dálky.

Vy jste pro ty děti velký vzor…

Jo, to asi ano. Já jsem jako malá zbožňovala skupinu Black Milk, úplně jsem šílela. Zeťová, Černochová, Kerndlová. Chodila jsem na jejich koncerty, byla jsem velká fanynka.

Zpívala jste v tom nečase jako o život.

Pokaždé se snažím podat nejlepší výkon, ať je to v klubu, nebo na ulici. Pravda je, že se vždycky nepodaří zvuk, to ale nedokážu ovlivnit.

Monika Bagárová

Monika Bagárová

FOTO: Michaela Feuereislová

Cítíte se ve svých patnácti letech ještě jako malá holka?

Ani ne. Mám hodně nabitý program. Zpívám na koncertech, chystám desku, zakládám kapelu, chci vystupovat i se smyčcovým kvartetem a také s orchestrem, podporuji charitativní akce. Zvládám to co dospělí lidé. Rodiče pracují, takže všude cestuji sama, naši mě jen kontrolují mobilem.

Na horním zubu máte připevněný stříbrný kamínek. To je móda?

Strašně se mi to líbí jako ozdoba. Měla to moje teta. Toužila jsem po tom už od třinácti, ale rodiče mi to nechtěli dovolit. Až teď, kdy je mi patnáct, svolili. Včera jsem byla u zubařky. Můžu si ho dát kdykoli odstranit.

Jaké jste měla dětství?

Vždycky jsem byla hodně hlídaná. Rodiče dbali na to, abych byla dobrá ve škole, chodila jsem na zpěv, hrála jsem i na klavír, ale to mi moc nešlo. Tančila jsem street dance. Doma jsem si hrála na úřad nebo na doktorku. Buď jsem vypisovala dotazníky, které mi nosila mamka, nebo jsem operovala panenky. To jsem vydržela třeba celý den.

Roztáhla jsem si prkno na žehlení, abych měla velký stůl, napsala jsem si číslo na krabičku, jako že mám pevnou linku, tu jsme doma neměli. Razítkovala jsem papíry, podpisovala jsem se, to mě bavilo. Také jsem si hrála na obchod. Prodávala jsem jídlo z umělé hmoty a sama jsem i nakupovala. Dlouho jsem si také představovala, že budu mít realitní kancelář.

Vzpomenete si, jakou píseň vám maminka zpívala?

Mamka mi nikdy moc nezpívala, to spíš babička. U nás se děti chovají v náručí a jenom se brouká melodie beze slov. Spíš si pamatuji, jak mě rodiče pusinkovali. Mám ještě devítiletou sestru Natálku. Ta zpívá ještě líp než já, je strašně šikovná, možná mě jednou převálcuje.

Na koho nejvíc dáte?

Hlavou naší rodiny je taťka. Když chci jet s holkama na víkend, musím se zeptat taťky. Ten mě zase pošle za mamkou, ale poslední slovo má on. Hodně se o mě bojí.

Monika Bagárová, Superstar

Monika Bagárová v Superstar

FOTO: Michaela Feuereislová

Váš otec je známý brněnský muzikant, že?

Ano, ale neživí se tím profesionálně. Oba s mamkou pracují v počítačové firmě. Ve volném čase taťka hraje jazz, je bubeník. Pořád klepe nohou a já to mám po něm. I při usínání hýbu nohou jako on. Táta má kapelu a jezdí na koncerty. Zpívala jsem s ním už jako devítiletá v brněnských klubech.

Cože? Vždyť jste ráno musela do školy!

Zpívala jsem od devíti do deseti večer a pak jsem šla domů. To nebyl problém.

Kdy jste vůbec poprvé vystoupila na veřejnosti?

Právě v těch devíti letech na festivalu Gipsy Celebration, kam mě pozvala Ida Kelarová. Můj taťka u ní kdysi hrál v kapele, tak mě znala. Vzala mě s sebou ještě do televizního pořadu Noc s Andělem a pak jsem o rok později na jejím festivalu zpívala podruhé.

Líbí se vám, jak zpívá Ida Kelarová?

Líbí, i když to není můj styl muziky. Je výborná a hodně toho dokázala.

Vy zpíváte jazz. Jak může takhle malá holka zpívat jazz? Ten přece vychází z vnitřního prožitku.

Nevím, tehdy mě hodně ovlivňoval taťka. Ale jazz miluji, nedělám z toho vědu, prostě to tak cítím. Zpívala jsem také v jazzfunkové kapele Connection, s Erikou Fečovou jsem vystupovala ve skupině Navigators a pozvali mě i hudebníci z big bandu B-Side Band, se kterým zpívá Tereza Černochová. Toho si také cením.

Monika Bagárová (uprostřed) a spolu s ní další stateční soutěžící při vyřazování v soutěži Česko Slovenské SuperStar.

Monika Bagárová (uprostřed) a spolu s ní další stateční soutěžící při vyřazování v soutěži Česko Slovenské SuperStar.

FOTO: Michaela Feuereislová

Budete mít někdy vlastní skupinu?

Už se dává dohromady. Budou to částečně lidé z kapely Connection, kde jsou moji vzdálení příbuzní. Chceme hrát taneční r’n’b. Mám ale už teď své jazzové kvarteto.

Posloucháte i vážnou hudbu?

Sama ne, ale ve škole při hudebce si ji ráda poslechnu.

Jako malá jste i tancovala. Zkusíte to znovu?

Určitě, dřív jsem dělala street dance, teď mě víc láká latina. Zatím doma tančíme se sestrou v pokoji, a vlastně blbneme s holkama i ve škole.

Oslovují vás romské rytmy?

Když máme rodinné oslavy, tak se hraje na kytaru a my zpíváme. Mám tu muziku tak vžitou, připadá mi normální.

Vy jste podobná mamince?

Nevím, oba rodiče jsou krásní. Maminka je míšenka, její otec je Čech a maminka čistá Romka, můj otec je Rom.

Při vysílání SuperStar jste pozdravovala celou rodinu a vyjmenovala jste snad sto příbuzných.

A ještě jsem na někoho zapomněla. Byly to rodiny od babičky, od mamky, od taťky, od dědy, od druhého dědy. To nebylo vůbec plánované a režisér mi řekl, že to byla nejvtipnější předtáčka, jakou kdy točil.

Co se vám vybaví, když se řekne Česko Slovenská SuperStar?

Jak stojím na pódiu, vybaví se mi radost a zároveň tréma, stres. Taky smutek. Věděla jsem, že mám na víc, ale ne vždy mi sedly písničky, neměli jsme možnost si je vybírat. Trochu mě mrzí, že jsem vypadla tak brzo.

Jan Bendig a Monika Bagárová

Jan Bendig a Monika Bagárová

FOTO: Michaela Feuereislová

Ale vždyť jste byla nejlepší z českých zpěvaček!

Já vím, ale stejně mě to mrzí.

Jak jste všichni ten stres zvládali?

Bydlela jsem s Domčou Starou a občas jsme si na pokoji poplakaly. Stýskalo se nám po rodině. Příbuzní za námi jezdili jen v neděli na přenos. Stalo se, že jsme se den před vystoupením probudily a neměly jsme hlas, jak jsme trénovaly. Píchali do nás kalciovky. Domča byla jednou tak nemocná, že celou noc proplakala. Já jsem nejvíc oplakala, když v semifinále vypadla jako první Debie Kahlová. Její vyřazení jsem nepochopila. Byly jsme spolu od prvního castingu. Naštěstí je tak dobrá, že se určitě prosadí.

Jak ta soutěž změnila váš život?

Hodně. Můžu dělat muziku naplno, mám spoustu nabídek. Zatím jsem žádnou neodmítla, ale musím se to naučit. Nestíhala bych.

Co váš kamarád Ján Bendig? Stýkáte se?

Teď se moc nevidíme, ale chystáme spolu duet. Máme stejné hudební cítění, jenže on chce dělat rock pop, já r’n’b pop. Jdeme si svou cestou. Zpívám česky, slovensky, romsky a občas anglicky.

V čem je romské hudební cítění jiné?

Každý Rom má cit pro hudbu. Byla jsem teď v pražských a středočeských dětských domovech, kde žije většina malých Romů. Všichni byli neuvěřitelně hudebně nadaní. Nemusí umět zpívat, a přesto je to v nich. Strašně se mi tam líbilo. Přivezli mi dárečky. Měla jsem krásný pocit a chtěla jsem jim také něco dát.

Na ruce jsem měla dva prstýnky, tak jsem je věnovala dvěma holkám. V jiném domově ke mně přišla holčička a povídá: „Moni, dala bys mi jeden náramek?“ Měla jsem jich na ruce asi dvacet, tak jsem si jeden stáhla. A ona povídá své kamarádce: „Nechceš taky jeden?“ (vesele se směje) Nakonec jsem je rozdala všechny.

Zažila jste někdy nějaké narážky na to, že jste Romka?

Zažila, ale nikdy to nebyl člověk, na kterého bych měla reagovat. Asi to bude znít namyšleně, ale bylo by pod mojí úroveň se s takovým člověkem hádat. Když nerozezná slušné vzdělané Romy, kteří pracují a o něco se snaží, a jenom vás uráží, tak je lepší ho ignorovat.

Horší je, když někdo řekne nějakou hlášku na adresu Romů třeba ve třídě. Vím, že to není namířeno proti mně, ale zabolí to. Sice je pravda, že hodně Romů dělá ostudu, občas něco ukradnou, ale nejsou takoví všichni. Neměli by nás házet do jednoho pytle. Češi také kradou.

Setkání s Karlem Gottem - zleva Monika, Ján Bendig, Denis Lacho, Martin Chodúr, vedle mistra stojí Dominika Stará a Miroslav Šmajda

Setkání s Karlem Gottem - zleva Monika, Ján Bendig, Denis Lacho, Martin Chodúr, vedle mistra stojí Dominika Stará a Miroslav Šmajda

FOTO: Michaela Feuereislová

Co škola?

Musím dokončit devátou třídu a chtěla bych pokračovat na Střední umělecko-manažerské škole v Brně se zaměřením na hudbu. Naštěstí mám výborné učitele, nejvíc musím dohánět matematiku. Ráda mám angličtinu a výtvarku, i když maluji hrozně. Jsem levačka, takže si rozmazávám barvy.

Zůstanete v Brně?

To je otázka. Možná se celá rodina bude muset přestěhovat do Prahy. Marta Jandová mě pozvala do muzikálu Ať žije rokenrol, který se bude zkoušet v pražském Divadle Broadway. Naši mě nepustí do Prahy samotnou, tak asi budu studovat v Brně a žít v Praze.

Jak vidíte svět kolem sebe?

Myslím, že je na každém, jak si všechno zařídí, jak se ke všemu postaví. Já bych chtěla hodně cestovat, vidět krásná místa na světě. Vím, že hrozí války a různé přírodní katastrofy, ale věřím v boha a v to, že na nás všechny dává pozor. A taky věřím na čarodějnice. (smích)

Umíte číst z ruky?

Ne.

Jak poznáváte lidi?

Vycítím, jestli jsou upřímní, kdy to myslí vážně a kdy jsou falešní, že se nedokážou podívat ani do očí. S těmi okamžitě přestávám komunikovat.