Hlavní obsah

Jana Švandová: I v šedesáti přece žena může být krásná

Právo, Lucie Jandová

„Ve dvaceti jsem si myslela, že mě po šedesátce čeká jen důchod a zahrádka. Nevěřila bych tehdy, kolik toho v tom věku stihnu!“ říká blonďatá herečka, která je pro mnohé dodnes sexsymbolem. Tomu se směje, ale tvrdí, že žena může být krásná v každém věku.

Článek

„Rozhovor? A slyšíte, jak mluvím?“ zasípala do telefonu herečka, za kterou se ohlížejí muži už několik desetiletí. Nakonec ale souhlasila: „Stejně za pár dní hraju divadlo, tak se aspoň rozpovídám.“

Schůzku několikrát posunula, ale přišla na ni přesně, i když program má stále nabitý. Ještě nedávno hrávala 30 představení do měsíce. Ptám se, jestli je tomu tak stále. „Mám vám to spočítat?“ sahá po diáři a zjišťuje, že kolem dvaceti jich je pořád. „Musela jsem ale ubrat. Manžel po mně chce, abych se šetřila,“ vysvětluje atraktivní herečka, ze které stále čiší energie.

Foto: Marie Votavová, Právo

Jana Švandová

I v šedesáti krásná

Připomínat, že před patnácti lety byla první českou celebritou, kterou ocenil časopis Playboy, je zbytečné. Bylo jí tehdy skoro sedmačtyřicet a vzkaz to byl jasný: krása ženy nemusí souviset s věkem. To ostatně znovu nedávno dokázala její kamarádka Eliška Balzerová, která nafotografovala vkusné akty v šedesáti.

„A proč by nenafotila, když je to krásná žena?“ diví se Jana Švandová. „I v šedesáti přece žena může být krásná! Však jsem to taky Elišce řekla!“ S tou ji pojí přátelství už od dob studií na brněnské JAMU. Bydlely spolu na jednom pokoji na internátě a nastoupily společně i do divadla v Českých Budějovicích.

„Co my jsme se spolu tehdy navyváděly! Byly jsme pěkná éra,“ kroutí hlavou Jana Švandová. Za oběma blondýnkami se už tehdy ohlédl nejeden muž.

Byly však doby, kdy se Jana Švandová za svou atraktivitu spíš styděla. „Mít třeba bujné poprsí nebylo dřív moc v módě. Jako mladá jsem se proto často hrbila, aby nebylo poznat, jak jsem vyvinutá. A když i k nám dorazil trend odhalených vnad a já si konečně vzala odvážný dekolt, napsali o mně, že mám poprsí umělé. To mě tehdy dost urazilo,“ směje se.

O svůj zevnějšek se pečlivě stará. Přiznává, že neváhá investovat do kosmetiky a pěkného oblečení. Snad díky tomu se nedávno stala tváří jednoho známého butiku a ve svých dvaašedesáti si vyzkoušela, jaké je to být modelkou. „Nic moc,“ směje se. „Ale i mladší a profesionální modelky vědí, že jen příroda nestačí. Žena by se nikdy neměla vykašlat na takové věci, jako je kadeřník či manikúra. Vždyť to dnes není nic nedostupného.

Chodím taky pravidelně na masáže a zacvičit si. Občas si pořídím nějakou tu parádu. Největší radost mám, když mi kamarádky řeknou, že mi to sluší,“ prozrazuje.

Muzikály? Miluju!

Její zevnějšek asi souvisí i s přístupem k životu. Každé ráno se probudí a řekne si, že ji čeká pěkný den. Obojí zdědila po své mamince. „Maminka bývala v mládí velká krasavice, ale byla na tom jako já. Spíš se za své křivky styděla. A tak se upnula na muziku. Hrávala v dívčím orchestru na akordeon a doma si brnkala na klavír. Až do vysokého věku a přes všechny nemoci se stále učila něco nového. Často nám to nadšeně přehrávala. A doufala, že lásku k hudbě nám předá.“

Jana Švandová má ještě dvě sestry a všechny se v mládí věnovaly muzice. „Já ale chodila spíš za klavír než na něj. Moc mě to nebavilo, i když hudbu mám ráda. Cvičit stupnice? Na to já nebyla. O to byla maminka raději, že mě později viděla aspoň zpívat v muzikálech.“

V těch si Jana Švandová zahraje dodnes s chutí. Vystupuje na Broadwayi v představeních Kleopatra a Adéla ještě nevečeřela. „Tam alternuji v roli hraběnky s Květou Fialovou, což mě nesmírně těší.“ Jednu z nejkrásnějších muzikálových rolí měla před deseti lety v karlínském divadle v Řeku Zorbovi. Hrála tam Bubulínu a jejím partnerem byl Radek Brzobohatý. S ním, stejně tak jako třeba s Jiřím Krampolem či jinými hereckými partnery, ji pojí dlouholeté přátelství.

„Bezvadný partner, úžasný kamarád a výborný herec, s kterým už hraju přes dvacet let,“ říká třeba o svém manželovi ze seriálu Pojišťovna štěstí Petru Nárožném. Roli Marty Hádkové, kterou v Pojišťovně představuje, si pochvaluje.

„Měla jsem velkou radost, protože to byl nápad pana režiséra Adamce dát mi poněkud jinou roli, než jsem obvykle hrála.“ Pečlivá a oddaná zdravotní sestra Marta Hádková byl tak trochu herecký protiúkol, se kterým se ráda popasovala. Stejně jako role paní generálové ve hře Terasa, kde hraje v šedivé paruce. Je to pro ni příležitost jak dokázat, že umí hrát i něco jiného než městské paničky či sexy světačky.

Babičku by hrála ráda

Takových rolí dostávala spousty. „Nikdy jsem nebyla typ ženy z lidu. Ženu za pultem, údernici nebo dělnici jsem prostě hrát nemohla.“

Někdy ji to, že vypadá pořád k světu, i štve. To když jí režisér řekne, že ji neobsadí do role ženy v babičkovském věku, přestože o ní uvažoval. Prý na to vypadá moc dobře.

„Když slyším, že bych nemohla hrát babičku, rozčílím se. Však na to mám věk a sama jsem od své nevlastní dcery babička. Dnes už i babičky vypadají dobře, nemusí být takové, jaké známe z dřívějška. Nedávno jsem viděla v televizi americké babky penzistky, které tancovaly lambadu. A bylo jim víc než šedesát! Zkrátka pořád trpím za to, jak vypadám. Dřív pro mě některé role nebyly a teď je zase někdy na závadu, že vypadám na míň, než mi ve skutečnosti je,“ směje se.

Ona sice lambadu netancuje, ale před čtyřmi lety se stala miláčkem diváků právě kvůli tanci. To když se zúčastnila taneční soutěže StarDance. Jenže načasování to nebylo zrovna nejšťastnější. Dostávala sice spousty hlasů, ale přesto musela ze soutěže odstoupit.

„Bylo to v době, kdy mi umřel tatínek. Stalo se to v úterý, v pátek měl pohřeb a já do toho měla v sobotu přímý přenos. Musela jsem požádat diváky, aby mi přestali posílat hlasy, a ze soutěže jsem odešla. Někdy si zpětně říkám, že jsem možná měla vydržet a StarDance dokončit. Jenže jsou hranice, přes které zkrátka jít nemůžete. A já tehdy opravdu pokračovat nemohla.“

Po boku Charlese Aznavoura

I díky tomu, že je schopná se obstojně domluvit francouzsky, dostávala role ve filmech zahraniční produkce. Zahrála si s Charlesem Aznavourem, Annie Girardotovou nebo Anouk Aiméeovou.

„Koncem 80. let nám ze zahraničí nabízeli ještě i velké role. Dnes se to povede jen málokomu. Možná Karlu Rodenovi, který má venku svého agenta. Jsem za ty šance moc vděčná.“ Ve filmu Angelina z roku 2002 hrála po boku Charlese Aznavoura taxikářku a alkoholičku. Aby získala tuto roli, musela přijít na zkoušky trochu zdevastovaná. „Radili mi, abych několik dní flámovala. Kvůli věrohodnosti.“

Na zkouškách si vedla tak dobře, že roli získala, a dodnes na natáčení vzpomíná. „Lidé, kteří jsou opravdové hvězdy, hvězdné manýry nemají. Takový byl i Charles Aznavour. Trochu mi připomínal tatínka, i když jsme hráli milence.

Točila jsem ale třeba i s Bridget Nielsen, která se stala herečkou hlavně proto, že byla manželkou Sylvestera Stallona. Byla to taková rychlokvašená hvězdička. Na natáčení se na ni věčně čekalo a líčila se snad čtyři hodiny,“ srovnává Švandová.

Muži jejího života

Na gymnáziu, kde o herectví pouze snila, chodila do třídy s Jiřím Bartoškou. Do budoucího hereckého idolu však zamilovaná nebyla. „Tehdy se mi líbil někdo úplně jiný. Byl to štíhlý, kudrnatý bubeník z jedné kapely. Dost tehdy střídal holky a já to nevěděla. Pak se mi ztratil z očí.“

Za dvacet let však na ni po představení v Činoherním klubu čekal jakýsi pán. Nejdřív nevěděla, kdo to je. „Byl tlustý a bez vlasů. A pak jsem ho poznala podle úsměvu. Ježíš, ty vypadáš, chytla jsem se tehdy za pusu,“ vzpomíná se smíchem herečka. Když byla mladá, muži spíš opouštěli ji.

„Měla jsem s láskami trochu smůlu. Další, který mi připomínal Omara Sharifa, zase zničehonic emigroval do Německa. Možná jsem tyhle odchody později chlapům trochu vracela.“

Jana Švandová je potřetí vdaná. Její první manžel byl plastický chirurg, druhý filmový producent a nyní už dvanáct let žije s developerem Pavlem Satoriem. „Mám ráda muže vyzrálé, s nadhledem a smyslem pro humor,“ zamýšlí se nad jejich společnými rysy.

S nynějším manželem si pořídili chalupu v Brdech. Tam herečka ráda odpočívá a zcela propadla péči o své květinové záhony. „Vyhovuje mi, když se tam pár dní nemusím líčit a mohu chodit v pohodlných teplácích. Jenže za chvíli si říkám, abys holka nezlenivěla, a honem se zase vracím do Prahy.“

Hollywood? Proč ne

Další zásadní muž jejího života je její jednatřicetiletý syn Hubert. Už nějakou dobu pracuje jako humanitární pracovník a se svými programy objíždí taková místa, jako je Ukrajina, Indie, Afrika nebo Afghánistán.

„Někdy o něj mám strach, zvlášť když se vypravuje do nebezpečných míst. Ale vidím, že jeho práce má smysl a výsledky. A tak se mi ty roky, kdy jsem ho sponzorovala, vyplatily.“ Sama před nedávnem adoptovala holčičku z Nové Guineje, které platí vzdělání. „Dostávám pravidelně fotky a opravdu mě potěšilo, když na jedné měla na ruce hodinky, které jsem jí poslala.“

Netají se tím, že ačkoli ji divadlo vytěžuje, nabídku na dobrou filmovou roli by neodmítla. „Nemůžu si stěžovat. V divadle Bez Zábradlí nejnověji hraju ve hře 2x Woody Allen, která je hlavně o vztazích a sexu. To mají lidi rádi a i já se při ní dobře bavím.“ Ráda vzpomíná na natáčení Bobulí 2, kde si zahrála zatím svou poslední filmovou roli - elegantní manželku Jiřího Krampola.

„Natáčením na Moravě jsem se trochu vrátila do minulosti, protože jsem tam studovala. A posezení ve sklípku, kde jsme se učili, co je život, byla také fajn.“

Žertem se ptám, jestli by si chtěla zahrát třeba v Hollywoodu. Odpoví s přehledem: „Nikdy neříkej nikdy.“

Věděli jste?
Toužila studovat archeologii, vystudovala však JAMU.
Má dvě mladší sestry, je potřetí provdána.
Po autonehodě v roce 1996 jí museli voperovat endoprotézu.
Ráda hraje golf a chodí do posilovny.

Reklama

Související témata:

Související články

Výběr článků

Načítám