„Zajímala mě síla člověka za něco bojovat,“ vysvětluje debutující režisér, který snímek zároveň produkoval a podílel se i na scénáři. Nejdřív ho však kauza doživotně odsouzeného vězně, který stále tvrdí, že je nevinen, zaujala jako magnet na diváky.

„Až když jsem do příběhu čím dál víc pronikal, začal mě oslovovat i lidsky. Dvacet let jsem dělal na vrcholové úrovni judo a pochopil jsem, jak je v životě strašně důležitá vůle, která se Kajínkovi nedá upřít. Proto utekl z vězení, ze kterého se to nikomu předtím nepovedlo, neustále bojuje o obnovu procesu, a proto ještě nespáchal sebevraždu ani se psychicky nezlomil.“

Film, nebo realita?

Autorská práva ke Kajínkovu případu koupil asi před pěti lety, ale dlouho nemohl najít nikoho, kdo by film režíroval. Nakonec to vzal na sebe.

„Příběh jsem znal totálně nazpaměť, protože jsem v něm byl ponořený čtyři roky a dokázal jsem kolegům okamžitě zodpovědět všechny otázky. Co mají mít jednotlivé postavy na sobě nebo jak se cítí. Tak jsem se do toho vžil, že už mi to dneska nepřipadá jako film, ale jako naprostá realita.

Pohled Petra Jákla naháněl strach.

Pohled Petra Jákla nahání strach.

FOTO: NOVINKY/Jakub Kynčl

Je nezbytné, aby režisér měl blízko k tématu, dokázal komunikovat s lidmi a vysvětlil jim, co od nich chce. A pokud to pochopí, tak je z poloviny vyhráno.“

Jákl známý víc z epizodních rolí

U filmu se Jákl, absolvent Fakulty tělesné výchovy a sportu UK, pohybuje už přes patnáct let, ale dosud byl známý spíš z epizodních rolí v amerických akčních filmech. V roce 2003 se zapsal do povědomí diváků svou tajemnou a impozantní (měří 199 centimetrů a váží přes 110 kilogramů) postavou Krysaře ve stejnojmenném snímku F. A. Brabce.

Stejně jako jeho otec se věnoval filmovému kaskadérství a později si založil castingovou agenturu. „Studoval jsem v Americe hereckou školu, kde jsem se dozvěděl i o ostatních složkách u filmu,“ popisuje, kde kromě pozorování přímo na place získal zkušenosti pro práci režiséra. „Americká filmová škola je jedna z nejlepších na světě, protože na jejich filmy chodí nejvíc lidí. A tohle je pro mě hlavní měřítko.“

Setkání s vrahem

Jiřího Kajínka několikrát navštívil ve vězení a přiznává, že před prvním setkáním ho přepadly obavy. „Berete to sice jako naprosto nevšední zážitek, ale zároveň netušíte, co můžete od vraha očekávat. V depresivním prostředí se pak objevil člověk, který byl úplně normální a nepůsobil jako někdo, koho bych se měl bát, kdo by vypadal jako Anthony Hopkins v Mlčení jehňátek.

Předpokládal jsem, že na svůj případ myslí v jednom kuse, dokola ho rozebírá a lituje se, ale za dobu čtyř let, co jsme byli v kontaktu, to neudělal ani jednou. Nikdy neřekl: ,To je hrozné, že jsem ve vězení.‘

Bavili jsme se o tom, jak celý proces vnímá, jaké má pocity ve vězení a co se snaží udělat pro zvrácení případu. Sešel jsem se kvůli natáčení i s lidmi, s nimiž se doteď ani při investigativní reportáži nikdo nepotkal, a udělal jsem si svůj názor, který ve filmu musí být, jinak by to nemělo tu správnou emoci.“

Předpokládal jsem, že na svůj případ myslí v jednom kuse, dokola ho rozebírá a lituje se, ale za dobu čtyř let, co jsme byli v kontaktu, to neudělal ani jednou.Petr Jákl o Kajínkovi

Jákl působí dojmem, že je mu Kajínek sympatický. Jenže dokáže si vůbec připustit, že titulní postava jeho filmu opravdu vraždila? „I kdyby se dopustil takového zločinu, tak mu nikdo nesebere sílu vůle. Není to stejné jako pud sebezáchovy, ten může fungovat velice krátkou dobu, protože potom člověka svědomí sežere. A pokud žádné svědomí nemá, tak by nebyl schopný takhle bojovat a přesvědčit okolo sebe další lidi, hlavně svoji právničku, aby mu pomohli.

Vina či nevina je v tomto případě podružná záležitost. Divákovi poskytnu informace, které vedou k nějakému konci, ale vyznění filmu nechci prozrazovat. Ať si to každý přebere podle sebe.“

Upoutávka na film Kajínek (v kinech od 5.8.2010)

Chtěli ho zastrašit

Snímek je postaven na Kajínkově obhájkyni, kterou si zahrála Tatiana Vilhelmová, jejího klienta ztvárnil ruský herec Konstantin Lavroněnko. Ze zahraničních herců se ve filmu ještě objeví například polská hvězda Boguslav Linda. Jákl se, jak tvrdí, z hecu a v rámci vtipu režiséra obsadil do několikasekundové role vězeňského dozorce.

Aby při natáčení zachoval klid a ve stresových situacích nevybuchoval, řídil se životním krédem, které má společné se svým otcem: „Když nejde o život, tak jde o hovno, to jsem měl v hlavě pořád. Nakonec jsme všechno zvládli a jsem pyšný, že jsme nepřetáhli počet natáčecích dnů, což se u nás filmařům moc nestává. Pokud se někdo zasekne na tom, že v určité scéně má mít herec vousy, které ale nedovezli, tak scénu buď vyhodím, anebo ji natočím tak, že herci nebude vidět do obličeje,“ líčí svůj recept, jak se na place vyhnout časovým prolukám.

Současně s natáčením nějaký čas řešil i výhrůžné anonymy, které se ho snažily od práce odradit. „Plno lidem se nelíbilo, že vzniká film, který poukáže na věci, které se v souvislosti s kauzou staly, na to, jakým způsobem je možné u nás soudit. Čistky v řadách policistů v Plzni, kde k případu došlo, byly velké, ale celkové pozadí je tak rozsáhlé, že je těžké to rozklíčovat.“

Než se rozhodl natočit příběh nejznámějšího českého vraha, nosil Petr Jákl námět několik let v hlavě.

Než se rozhodl natočit příběh nejznámějšího českého vraha, nosil Petr Jákl námět několik let v hlavě.

FOTO: Michaela Říhová, Právo

Olympiádou skončil

Vzhledem k tomu, že ve filmu zachycuje i Kajínkovu kriminální minulost, dostal se k praktikám bytových zlodějů, pro které nejsou obyčejné dveře žádnou překážkou, a hned si domů pořídil bezpečnější zařízení. „Koupil jsem si český výrobek, který měl tehdy Kajínek ve svém bytě. Připomíná trezorové dveře a nedá se vypáčit jinak než trhavinou.“

Do bytu v barrandovské novostavbě nedaleko filmových studií, kde má kancelář, se vrací za manželkou, dvaatřicetiletou moderátorkou a televizní rosničkou Romanou Vítovou, a jejich dvouletou dcerou Sofií. Kvůli nim omezil všechny aktivity nad rámec Kajínka.

„Všechno jde stranou a každou volnou chvilku trávím s rodinou. Přestože se obecně mluví o ekonomické krizi, já mám teď nejlepší období, protože se nám hrnou všechny možné kšefty, které musím rozdělovat mezi kolegy. Jsem rád, když po deseti hodinách ve střižně přijdu domů, vyženu práci z hlavy a zablbnu si s dcerou. Ve chvíli, kdy malá v osm večer usne, začínám zase pracovat.“

Třikrát do týdne se přece jenom dostane do posilovny, kde cvičí, až ho to doslova bolí. Kvůli potížím se zády pověsil před deseti lety na hřebík vrcholový sport, ale pohyb ho pořád duševně občerstvuje.

„Ještě před olympiádou v Sydney v roce 2000, kam jsem se strašně toužil dostat, abych tak ukončil kariéru, mi navíc vyhřezly plotýnky. V té době jsem sám na sobě poznal, co je to síla vůle. Přestože jsem neměl kondici, protože jsem byl věčně po nemocnicích a všichni mi říkali, že jsem se zbláznil a že skončím na vozíku, dokázal jsem porazit borce, se kterými jsem dřív prohrával,“ vzpomíná bývalý judista, který na olympiádě skončil jako třináctý.

Bolest má pod kontrolou

S bolestí žije léta čtyřiadvacet hodin denně, takže se ji musel naučit ovládat. „Chtějí mě operovat, ale ještě to chci odložit. Už deset let každý den ráno cvičím půl hodiny až hodinu jógu a další cviky, momentálně třeba na vibračním stroji. Pomáhá mi to, takže díky tomu vstanu a funguju, ale judo bohužel už dělat nemůžu, protože to by byl pro záda velký nápor. Dost mě to limituje při sportu vůbec, což mi hodně vadí, ale dělám maximum, co můžu, i když mě to pak víc bolí. Ale psychicky mi to vlévá energii, takže to za to stojí. Když vás něco bolí delší dobu, posune se vám práh bolesti a hned tak z něčeho se nesesypete.“

O Jáklově manželce se zase psalo v souvislosti s poruchou imunity a chronickou únavou. „Přepadá ji to v takových vlnách, že ani nevím, na čem to závisí. Zvládá to ale dobře a snaží se to ignorovat. V dnešní době je každému něco a každý se s tím víceméně naučí žít. Když někdo nemá fyzické problémy, tak ho trápí psychika nebo něco jiného. Myslím si, že velmi málo lidí je úplně v pohodě - a pak hůř snášejí, když se něco přihodí. Kvůli potížím se zády dokážu brát plno věcí s nadhledem, což se projevilo možná i při natáčení.“