Aktuálně jste vidět hlavně v seriálu Kriminálka Anděl, kde hrajete policejní inspektorku. To je zajímavá profese.

Ta Jana je forenzní psycholožka, která při vyšetřování rozplétá psychologické vazby a nitky příběhu. Ale v našich zeměpisných šířkách kriminální psycholog prakticky neexistuje. To, co vidíme v televizi, se vyprofilovalo v osmdesátých letech v Americe u FBI.

A takhle si užívá její forenzní psycholožka v kriminálce.

A takhle si užívá její forenzní psycholožka v kriminálce.

FOTO: Michaela Feuereislová

Jak se cítíte mezi kolegy „tvrďáky“ - Martinem Stropnickým, Davidem Švehlíkem, Markem Taclíkem nebo Michalem Novotným?

Tak například Míša je ve skutečnosti jiný než jeho postava. Znám ho jako usměvavého vtipného rozverného kluka, který i velký nápor práce dokáže brát s humorem. Stejně tak Marek s Davidem, ale i Martin. Když jsou všichni pohromadě, baví mě sledovat, jak se navzájem pošťuchují, a díky tomu se i několikahodinové natáčení v ateliérech dá zvládnout.

Objevila jste se i ve filmu Zasaženi bleskem vedle Kamily Magálové a Pavla Lišky.

A hrála tam i paní Jaroslava Adamová. S tou jsem se sice na place nepotkala, ale paralela našeho hereckého setkání byla i v dalším filmu Stínu neutečeš. V obou případech jsem hrála její vnučku. Paní Magálová je skvělá herečka, ukázněná, profesionální, vždy připravená. Má můj obdiv, protože dokázala o příběhu mluvit s režisérem otevřeně a nebála se intimních scén. S Pavlem se známe z Brna. Když jsem studovala JAMU, zářil Pavel v kabaretních představeních Komediograf.

Nejradši nosí džíny a sportovní bundu, má ráda pohyb.

Nejradši nosí džíny a sportovní bundu, má ráda pohyb.

FOTO: Michaela Feuereislová

V tom příběhu šlo o vyléčení nádoru prsu podivínem, kterého představoval Pavel Liška. Věříte na takové zázraky?

Pokud tomu člověk věří, je té skutečnosti blíž. A pokud tomu nevěří, tak se to nestane. To je stejné, jako když je někdo pověrčivý. Jestli věříte, že se vám stane něco špatného, když vám přeběhne kočka přes cestu, tak to v podstatě jen přivoláváte. Já na takové zázraky věřím.

Ocitla jste se někdy v podobné situaci? Že jste si něco hodně přála a ono se to opravdu stalo?

To je moje životní filozofie. Pokud člověk něčemu věří tak silně, hluboko a směřuje své myšlenky někam, kde se odrazí, tak se vrátí zpátky a splní se to.

Sluší jí to ale i v šatech u klavíru. Chce se jednou vrátit do jazzových klubů.

Sluší jí to ale i v šatech u klavíru. Chce se jednou vrátit do jazzových klubů.

FOTO: Michaela Feuereislová

A co když vás napadne nějaká špatná myšlenka? Co s ní děláte?

Snažím se kolem sebe vytvořit stěnu, která by mě před těmi špatnými myšlenkami chránila, řeknu si, že to není moje starost. A když to přece jen nejde, pomůže divadlo. Divadlo je můj psycholog, terapeut. Důležité je brát život tak, jak k nám přichází, tedy s lehkým úsměvem na tváři.

Vidím, že jste pozitivní člověk.

Ano, jsem optimista.

Jak jste se dostala k herectví?

Zásadní roli v tom sehráli dva moji spolužáci z gymnázia Jan Mikulášek, vnuk básníka Oldřicha Mikuláška, a Marek Cpin. Po maturitě se kluci rozhodli jít na JAMU a já se jimi nechala inspirovat. Honza vystudoval režii, po škole režíroval v Ostravě a teď je na volné noze. Marek je scénograf.

Vzpomenete občas na rodné Brno?

Brno a Moravu miluji. Jižní Morava je nejslunnější kout celé České republiky. Ne nadarmo se říká, že všechno dobré je z Moravy. Vyrůstala jsem na Obilňáku pod Špilasem (Na Obilném trhu pod hradem Špilberk - pozn. red.). Víkendy a prázdniny jsme trávili na chalupě na Vysočině. V Městském divadle jsem tam po studiu měla první angažmá. Během pěti sezón jsem si zahrála spoustu krásných rolí. Brno je město básníků.

S Markem Taclíkem v roli inspektora hrají v televizním seriálu Kriminálka Anděl.

S Markem Taclíkem v roli inspektora hrají v televizním seriálu Kriminálka Anděl.

FOTO: Michaela Feuereislová

Teď zrovna zkoušíte v pražském Ungeltu hru Origami španělského autora Carlose Be. Vašimi partnery jsou Vilma Cibulková, Pavel Batěk a Vojta Kotek. Jak to jde?

Divadlo Ungelt má svůj půvab v intimitě jeviště a hlediště, jednoduše se tam herec neschová, divák mu vidí pod prsty. To znamená, že i práce nás čtyř je velmi intenzivní, řekla bych na tělo. Vilma je jedna z nejlepších českých hereček, je to výrazná osobnost, a proto je pro mě takové herecké setkání potěšením. Také s Pavlem a Vojtou se na jevišti potkávám poprvé. Origami je japonská hra skládání papíru. Text nabízí hercům celou paletu toho, jak se herecky ohýbat.

Má to být vášnivá hra o lásce…

Nejen o lásce, v první řadě je to o moci a manipulaci. Je to příběh s detektivní zápletkou. Tak bych to nazvala já.

A vy to budete zase vyšetřovat, že?

Ááá, trošku (směje se).

V Ungeltu už jste se objevila loni s Miroslavem Etzlerem v představení Niekur.

Niekur znamená litevsky nikde. Je to hra o starším ženatém Litevci a svobodné Češce, které dohromady spojila literatura. Je to setkání dvou lidí, které nemá perspektivu, ale přesto mezi nimi vzplane silný cit. Kateřina Rudčenková za tento původní český text získala cenu Alfréda Radoka.

Vy jste ve skutečnosti vztah s cizincem, i když ne ženatým, zažila. Čtyři roky jste chodila s německým hercem, dokonce jste uvažovala o tom, že v Německu zůstanete trvale. Pomáhala vám tahle zkušenost při hraní?

Ano, čerpala jsem z ní. Nabídka z Ungeltu přišla čerstvě po našem rozchodu. Pro mě bylo zkoušení vlastně terapie.

Jak jste se dostala k německému divadlu?

Německý režisér s českými kořeny Pavel Fieber inscenoval v Městském divadle Brno představení Kabaret. Hrála jsem hlavní roli Sally Bowls. Pavel mi pak nabídl hostování na letních divadelních slavnostech v Mayenu u Koblenze. Bylo mi šestadvacet let. Následující léto jsem alternovala Tovjeho dcery v Šumaři na střeše.

Myslela jste si tehdy, že jste udělala díru do světa?

Brala jsem to jako obrovskou výzvu. Navíc jsem se zamilovala, takže motivace dokonale zvládnout jazyk a hrát v Německu byla velmi silná.

Proč jste se vrátila?

My jsme s přítelem vlastně nevedli běžný život, pořád jsem cestovala, měla jsem povinnosti doma. Každý jsme měli kořeny jinde a naše touha a vůle byly každým dnem ubíjeny bezmocností, nemožností být spolu. Člověk musí být hodně silný, aby vztah na dálku ustál.

V čem jste se odlišovali nejvíc?

Víte, bylo dané, že budu muset odejít za ním. Nepřipouštěli jsme si možnost, že by žil u nás. Jednak jsem já byla v němčině mnohem dál než on v češtině a pak moje vůle obětovat našemu vztahu moje role tady byla mnohem větší než jeho. Když jezdil sem, byla jsem z toho vyřízená, úplně vyčerpaná, protože jsem tady zvládala svou práci a ještě jsem se musela starat o něho. Pokud jsem jezdila za ním, byly to pro mě prázdniny. To, že ho vidím a můžu být s ním, mě vždycky znovu nabudilo. Proto náš vztah trval tak dlouho. Ale regulérní každodenní život to nebyl.

O dětech jste neuvažovali?

Jednou jsme se kvůli dětem chytli. Já jsem řekla, že své dítě budu učit česky, ale on trval na tom, že jeho dítě, pokud bude vyrůstat v Německu, bude mluvit jenom německy. Tvrdil, že by se dítě do sedmi let mělo učit jenom jeden jazyk. S tím jsem nesouhlasila. Víte, není snadné rekapitulovat milostný vztah, hledat konkrétní příčiny jeho konce, zvlášť pokud to máte dělat veřejně. Zkrátka naše cesty se před dvěma roky rozdělily a vzpomínky jsem ukryla hluboko.

Do pražského Divadla v Dlouhé vás přetáhla režisérka Hana Burešová. Jak jste tu změnu prožívala?

Tehdy jsem se ocitla na křižovatce, musela jsem se rozhodnout. Dostala jsem nabídku do Německa a do Prahy, ale byla jsem stále členkou Městského divadla Brno. Díky vstřícnosti Hanky Burešové i Stanislava Moši v Brně, kteří mi nechali otevřené dveře, jsem léto odehrála v Mayenu a v září 2006 nastoupila do Dlouhé.

Tak pro mě začalo kočovné období, kdy jsem pendlovala mezi Brnem, Prahou, Německem, a posléze i Bratislavou, kde se natáčela první série Kriminálky Anděl. Doba to byla hektická, a moje doma bylo tehdy kdesi na půli cesty zabalené v kufru.

Už jste si v Praze vybudovala nové zázemí?

Pomohla mi moje kamarádka, která věděla o jedné volné garsoniéře. Pak jsem vystřídala několik podnájmů, poznala jsem různé pražské čtvrtě, ale to svoje místo pořád ještě hledám. Tedy, pokud se bavíme o tom hmotném zázemí. Praha mi nabízí práci, úspěch, kariéru, ale tomu, co teprve přijde, nechávám otevřené dveře.

Jen abyste neskončila v Německu!

Ano, i to je možné.

Jaké máte koníčky?

Kdysi jsem hrála na příčnou flétnu, zpívala ve sboru. To už je dávno pryč. Dnes je mým hlavním koníčkem především sport, ale sním o tom, že se vrátím k jazzovému zpěvu.

Vy a jazz? Taková klidná a rozvážná žena, která se hned tak nerozvášní?

Hahaha! To máte velmi zkreslené představy. Přijďte se podívat do divadla na Faidru nebo na jakékoliv inscenace, které děláme s Hankou Burešovou. To jsou dramatické vášnivé věci, hrajeme je na plné koule. Jazzový zpěv je nejvíc o vnitřním projevu, o tom, co je v hloubkách nebo výškách citových vod, to vše by pak mělo vyhřeznout ven. Zpívala jsem hlavně na škole, teď mě divadlo vytěžuje natolik, že zatím nemám kdy se ke zpívání vrátit. Moje oblíbené zpěvačky jsou třeba Aretha Franklin, Nina Simone nebo Hana Hegerová. Na té jsem vyrostla, protože ji milovala maminka.

Pořád ještě ráda cestujete?

Když je člověk uvázaný na jedno místo, musí někde načerpat nový vzduch a myslím, že cestování je jasná volba. Každý z divadelníků to zná, že před koncem sezóny už není z čeho brát. Zaplať pánbu jsou divadelní prázdniny, tedy pokud zrovna herec netočí. Naposledy jsem byla na Kubě, to byl obrovský zážitek.

Tam jste ale byla pod dohledem v turistické části, že?

Vůbec ne. Koupili jsme si letenku a vydali jsme se na vlastní pěst jen s batohem na zádech. Po třech dnech nicnedělání a opékání se na pláži začínám být nesvá.

Máte nějaké přání?

Když jsem byla malá, přála jsem si něco každý den, každou hodinu. Čím víc je člověk starší a víc opotřebovaný, protože mu život hází šutry pod nohy a on je s o to větší námahou zvedá, spíš víc děkuje. Přála bych si brát život pozitivně a s humorem. Navíc přichází jaro a nová míza, všechno se zelená.