Ke své roli v televizním seriálu jste se dostala zajímavým způsobem. Autoři chtěli původně vašeho bratra Matěje.

Ano, chtěli. Ale tyhle plány rychle zkrachovaly. Brácha herec není a myslím, že se herectví ani věnovat nechce. Hrál sice ve filmu Máj, tak možná, kdyby dostal podobnou nabídku, kývl by na ni. Ale tenhle projekt asi nebyl pro něj. Věnuje se jiným věcem.

No dobře, ale jak se z vás stala rozmazlená Anna Fryntová z Ordinace v růžové zahradě?

Máma vzala mě a sestru na casting. Tedy ne že by nás do seriálu nějak vnutila. Ale v té době spolupracovala na scénářích, a tak věděla, že se tam objeví postava, kterou nakonec hraju. Když brácha odmítl, naservírovala jim mě. (směje se) Ostatně v menší roli pacientky se tam mihla i moje mladší sestra Františka. Musely jsme ale poctivě projít castingem. Moje jméno neznamená klíč k získání role.

Setkáváte se s obviněním z protekce?

Ano a hrozně mě to štve. Táta je poslední, kdo by mě někam cpal.

Nicméně váš otec Martin Stropnický je známý herec. Potěšilo ho, že studujete herectví a že se objevujete v televizi?

Na moje herectví otec zase takový vliv neměl. Mnohem raději než jako jednu z davu průměrných hereček by mě rád viděl jako výjimečně úspěšnou doktorku nebo advokátku. Táta divadlo dělá, a tak mě od něj spíš zrazoval. To maminka mě vodila po konkurzech už od malinka. Jenže já nebyla dítě, které by se muselo předvádět. Koukala jsem si na boty a mnula lem sukně. Byla jsem nepoužitelná.

Ale postupem času jsem si sama došla k tomu, že bych herečkou být chtěla. Začala jsem chodit do dramatických kroužků a maminka mě v tom podpořila, protože herectví je možná její nesplněný sen.

Svou první televizní roli získala v seriálu Ordinace v růžové zahradě.

Svou první televizní roli získala v seriálu Ordinace v růžové zahradě.

FOTO: Foto archiv TV Nova

Sleduje táta vaše herecké výkony?

Nemá moc času mě sledovat, ale vím, že ho babička úkoluje a připomíná mu esemeskami, kdy si má zapnout televizi. Tak se občas podívá. Nejdřív mi říkal takové neutrální věci. Teď přišel s tím, že jsem se zlepšila. Že to zpočátku nebylo nic moc.

Berete ho jako kritika?

Jo, jasně. Ale na druhou stranu – já mu to vracím.

Chodíte se na něj dívat do divadla?

Ano. A on chce ode mě slyšet názory na jeho hry. Myslím, že oba víme, že na sebe musíme opatrně.

Váš otec pracoval několik let jako velvyslanec. Střídala jste hodně prostředí?

Bohužel ano. Bylo to zajímavé období, ale jako děti jsme z toho nadšené nebyly.

Kdy jste se stěhovali poprvé?

To mi bylo pět a bylo to na rok do Portugalska. O rok později jsme šli do Říma. Komplikované to bylo v tom, že jsme tam nebyli v kuse třeba čtyři roky, ale že soustavně tam byl jenom táta. My ostatní jsme různě pendlovali. Rok tam třeba byl táta jenom s bráchou, my holky jsme zůstaly s mámou v Čechách. Pořád jsem střídala školy. Začleňovat se znovu a znovu do různých partiček nebylo nejlepší. Kdybych byla v Itálii delší čas a soustavně, asi by se mi to líbilo. Ale já byla stále hodně vázaná na Prahu. Po té se mi stýskalo.

Nicméně v Římě jste začala chodit do první třídy.

To bylo náročné. Výuka byla v angličtině a navíc tam měli i jiné psací písmo, takže brácha mě neustále zkoušel z písanky, abych se vůbec naučila psát. Zároveň jsem se musela doučovat češtinu a český dějepis. Pak jsem absolvovala ještě třetí a šestou. To mi ještě pořád angličtina dělala problémy. A italsky jsem se naučila ještě míň. Nicméně domluvím se.

Jak na tu dobu vzpomínáte? Život v rodině velvyslance asi má své výhody, ne?

Jestli myslíte, že jsme si mohli leccos dovolit, tak to tedy ne. Nějaké výhody jsme sice měli, ale že bychom si vyráželi z kopýtka, si nevzpomínám. Táta měl dost tvrdé výchovné metody.

Byl přísný?

To taky. A taky jsme dost šetřili, abychom si tady v Čechách mohli koupit byt. Třeba v zimě jsme skoro netopili, protože to bylo strašně drahé. Chodili jsme nabalení ve svetrech a mamka nadávala. Bylo to legrační. Shodou okolností jsme ale žili ve čtvrti, kde bydlel taky fotbalista Pavel Nedvěd. Když u nich naši byli na návštěvě, máma se pak divila, že fotbalista, který vydělává milióny, taky pořád vypíná topení. Jeho manželka byla úplně zkřehlá. (směje se)

Anna Stropnická s otcem a sestrami

Anna Stropnická s otcem a sestrami Kordulou a Františkou

FOTO: Foto archiv

No dobře, a co jste dělali, když jste zrovna nemrzli?

Měli jsme tam intenzívní rodinný život. Škola končila ve čtyři a pak jsme byli spolu jako rodina. Jezdili jsme často na pláž a na výlety po celé Itálii. To bylo hezké, nikdo z nás se nemohl nikam rozprchnout. Bylo to intenzívní rodinné období.

Poznala jste blíž také Vatikán?

Víte, já se tehdy vždycky nejvíc těšila do cukrárny. Bráchu všechno moc zajímalo, protože táta toho věděl opravdu hodně a vyprávěl nám o tom. Ale mně bylo jedenáct a tyhle vědomosti mě tenkrát moc nebraly.

Setkala jste se s papežem?

Ne, ale myslím, že mamka na nějaké mši ano.

Tatínek byl přísný, maminka spíš pečující, po kom z nich jste vy?

Po obou. Zato brácha je hodně po otci. Hlavně v té tvrdohlavosti. Ale je fakt, že táta už dost vyměkl.

V čem například?

Krásně je to vidět na čtyřleté Kordulce. Na ni není zdaleka tak přísný, jako byl na nás. Když vidím, co té se dovoluje, tak žasnu. Protože si dobře pamatuju, co všechno jsme museli, tak si neodpustím a říkám třeba: ‚Tati, Kordulka už má tento týden pátého plyšáka. Proč?‘ Táta se usměje a jen řekne, že se přece nebude rozčilovat. Všichni vidíme, že má volnější ruku. Je to asi věkem.

Když se váš otec oženil s Veronikou Žilkovou, dost se vám rozšířila rodina. Agáta Hanychová je vlastně vaše nevlastní sestra a Veronika Žilková macecha. Stýkáte se?

Vídáme se hlavně o svátcích. Většina z nás se už rozprchla a má své domovy. Málokdy se vidíme všichni. S Veronikou se ale stýkám běžně. Občas na ni chodím do divadla. Máme spolu úplně normální vztahy.

Veronika má šest dětí, vy jste tři sourozenci. Vejdete se všichni do jedné místnosti, když už se sejdete?

A to ještě zapomínáte na babičky a občas nás zve Veronika i s našimi protějšky. No, naštěstí většinou nedorazí, to by bylo už úplně husté. Veronika to má k velkým návštěvám v jejím sídle uzpůsobené. Rozloží se velký stůl a tak. Ale toho vaření, to jí nezávidím!

Anna Stropnická s otcem Martinem a jeho ženou Veronikou Žilkovou

Anna Stropnická s otcem Martinem a jeho ženou Veronikou Žilkovou

FOTO: ČTK

Vaří ona?

Ano. Když se sejdeme, bývá to tak pro dvacet lidí.

Kolikrát do roka tohle nastane?

Moc často ne. O Vánocích to je pravidelně, ale třeba každé narozeniny neslavíme. To bychom tam seděli každý týden.

O Vánocích si všichni dáváte dárky?

Ne, domluvili jsme se, že si nic dávat nebudeme. Tam je dárek už jen dostat se ke slovu.

Váš bratr Matěj se angažuje v politice. Před půl rokem ho zadrželi na demonstraci se squattery. Co na jeho aktivity říkáte?

To je docela legrace, protože se o nich často dozvím až od jiných lidí, ne od něj. Jako s těmi squattery. Přišla jsem tehdy na natáčení a všichni se ptali, co že je s bráchou. Já nic nevěděla. Běžela jsem do šatny, volala mu, ale on to nezvedal. Pak přišla sms, že vše vysvětlí až za dva dny, teď že nemůže. To pak doma šílíme, co se zase děje. Když se setkáme, dost o všem diskutujeme. Ne ve všem s ním ale souhlasím.

Šla byste vy třeba squattovat?

Asi ne. Asi bych bojovala za nějaké ideály, to ano, na pár demonstracích už jsem byla. Ale tenhle životní styl mi úplně nevyhovuje. Squattováním se toho moc nezmění.

Asi máte kde bydlet.

Mám s kamarádkou pronajatý byt na Praze 3.

Váš dědeček byl známý textař Zdeněk Borovec. Jak na něj vzpomínáte?

Pro mě byl ideál mužského charakteru.

Ale? Ne táta?

Táta je taky vzor. A já nevím, jaký byl děda táta. Děda a babička to mají jednodušší, mohou jenom rozmazlovat. A náš děda byl strašně hodný, ke všem lidem. Byl to poctivý a slušný člověk. A byl hrozně hravý. Jezdili jsme často na chatu, tam hráli volejbal a všechno možné. Dědu Stropnického jsem nepoznala, ale tenhle děda mi hodně chybí.

On pro vaši maminku napsal písničku Ztratila Lucinka bačkorku. Napsal něco i pro vás?

Myslím, že ne.

A zpíváte si tu máminu?

Taky ne. Já teprve zpětně zjišťuju, co všechno napsal. Jeho muzikály zbožňuju. Spousta lidí dnes považuje muzikály za podřadné, ale ty, co napsal děda, tedy Bídníci, Dracula, Monte Christo, tak za ty já kopu. Jsou dělané poctivě. Nejsou doprovázené mluveným slovem, děj se posouvá jen písničkou, textem. Tak těchto muzikálů se tedy zastávám.

A co vám běží hlavou, když vidíte pohádky staré více než dvacet let, ve kterých váš táta hrával prince či hloupé Honzy?

Mám ty filmy a pohádky ráda, líbí se mi. Připadá mi, že si je táta pořád podobný. Má stejný účes celý život. Byl sice taková tyčka, ale přišel mi jako fešák.

Do první role naskočila jako do rychlíku
V době, kdy začalo natáčení Ordinace v růžové zahradě 2, měla čerstvě po maturitě a teprve se chystala na studium na Vyšší odborné škole herectví.
Do té doby neprošla žádným hereckým kurzem. Takže nevěděla, na jakou kameru hrát, kam se postavit, jak modulovat hlas.
Seriál se točí v hodně rychlém tempu, nebyl žádný čas na to, aby ji někdo zaučil. „Všechno jsem se musela naučit za pochodu,“ říká.