Sálá z vás věčně dobrá nálada a optimismus. Kde se to ve vás bere?

Taky někdy sama nevím. Ale jsem ráda mezi lidmi a věřte, mám na ně štěstí, nebo si je možná intuitivně vybírám. S každým na kávu nejdu. Jsem po tatínkovi otevřená, veselá povaha, ale bývám i lítostivá, dokonce hodně. Když mám lítostivou, zalezu do kouta, pustím si nějakou muziku, která mě ještě dorazí, vybrečím se a je zase dobře. Čím jsem zralejší, tím jsem lítostivější. Obrečela jsem třeba i Martinu Sáblíkovou. My nejsme moc hrdý národ, ale když Martina vyhrávala, byla jsem pyšná, že jsem Češka.

Mělo by smysl s vámi točit 13. komnatu?

Rozhodně by bylo o čem. Dokonce už mi to nabízeli, ale já nechci. Proč se mám svěřovat se svými bolestmi? Jsem hrdý Lev a málokdy dám na sobě něco znát.

O tom, že jste prodělala onkologickou operaci, se ale ví…

To se stalo asi před deseti lety. Pořád jsem oddalovala založení rodiny, dítě, pořád pro mě byla práce důležitější, a pak mě zaskočila nemoc. Rozešli jsme se s přítelem a najednou už bylo na všechno pozdě. Svým mladým kolegyním radím, aby neváhaly mít včas dítě. Práce počká.

Tak proto pomáháte dětem, které mají rakovinu?

Proto ne. Ale ráda jsem užitečná. Seznámila jsem se s doktorem Pavlem Bočkem, který pořádá ozdravné pobyty nemocných dětí. Velmi si ho vážím. Nejdřív mu pomáhala Nadace Olgy Havlové, také Kapka naděje a VZP. Teď má své občanské sdružení Sluneční paprsek. S dětmi jezdil nejprve po Česku, teď už i k moři do Řecka a Turecka.

Říká se, že lidé s rakovinou by na slunce vůbec neměli chodit.

To není pravda. Sluníčko dodává energii a dobrou náladu. Pochopitelně se to nesmí přehánět. Děti si u moře léčí hlavně narušenou psychiku. Jezdím s nimi, ale ne jako vychovatelka, snažím se vtáhnout ty, kterým se stýská a jsou nesmělé, do kolektivu. Jsou mezi nimi i pacienti s oslabenou imunitou, těžcí alergici nebo děti z dětských domovů. Všechny ráda obejmu, pohladím, blbnu s nimi, všem zazpívám a mám obrovskou radost, když se zase smějí.

Hana Křížková.

Hana Křížková je plná pozitivní energie.

FOTO: ČTK

Vy jste taková jejich máma.

Dá se říci. Některé holčičky z dětského domova na mně opravdu pořád visí. Chápu, že se po mně docela dobře válí (smích). Jenže pak mě prosí, abych si je vzala domů. To jsou těžké okamžiky.

Co jim odpovídáte?

Že u mě by byly vlastně samy, že pořád někde zpívám, že v domově mají spoustu kamarádů a že za nimi budu jezdit. A to dělám.

Jak vzpomínáte na své dětství ve Strakonicích?

Jsem nejmladší ze čtyř sourozenců. Mám dva bráchy a sestru. Bydleli jsme společně s dalšími čtyřmi rodinami v domě s velkou zahradou. Bylo nás všude plno. Rodiče pro nás dělali letní olympijské hry a různé soutěže, my jsme si hráli na indiány, na lupiče a policajty, dospělí pili kafíčko, hráli karty. Strašně ráda na to vzpomínám. Žila jsem tam až do svých pětadvaceti let, pak jsem se odstěhovala do Karlových Varů.

Za prací?

Ano, zpívala jsem s karlovarskou skupinou Metronom. Bydlela jsem v podnájmu u dámy, která byla vedoucí tuzexu s kosmetikou, tak jsem měla protekční šminky. A to v roce 1982 něco znamenalo. Z Varů jsem šla po roce na další štaci do Českých Budějovic, do Příbrami a pak konečně do Prahy.

Máte ráda jako rodačka ze Strakonic dudy?

Nemám ráda dechovku, ale folklór ano. Dokonce jsem tancovala v souboru a dudáci s námi vystupovali. Bavilo mě, když jsme tančili jihočeské a samozřejmě i ruské tance, třeba chorovod a gopak. Byla jsem v pubertě, ale moc se mi to líbilo. I ty dudy.

To už jste asi také zpívala, ne?

V té době jsem chtěla být ještě herečkou, ale už jsem i zpívala. Přece jenom tatínek, který byl divadelním dirigentem, nás k muzice vedl. Maminka krásně zpívala. Byla vyučená švadlena, dlouho s námi byla doma a všechny nás obšívala. Pak pracovala v mateřské škole a jako důchodkyně nakonec prodávala lístky v kině. To bylo úžasné, protože jsme chodili na filmy zadarmo. Tatínek zemřel, když mi bylo deset let. Pro mě byl bůh, zdědila jsem hodně jeho povahu, on byl také Lev, bráchové také, sestra je Ryba, maminka byla Rak. To ona uchovávala rodinu, pečovala o nás a učila pokoře. Měla jsem ji moc ráda.

Byla jste jako nejmladší mazánek rodiny?

To vůbec. Bratr Zdeněk je o dvanáct let starší, sestra Jiřka o deset a Miloslav o pět let. Bylo to pro ně za trest mě opatrovat, tak mě trochu terorizovali. Z mého kočárku si dělali terénní vůz, pouštěli mě z kopce, různě se mnou experimentovali. Tatínek kromě koho, že byl muzikant, také pískal fotbal a za utržené peníze nám vždycky kupoval bonbóny. Všechny nás spravedlivě podělil a sourozenci mi je vždycky brali. Řekli, že už nemají nic a já jsem jim dala ze svého. Byli to lumpíci. Ale vždy jsme se měli a stále se máme moc rádi.

Muzicírovali jste doma?

Když ještě tatínek žil, tak ano. Maminka zemřela před třemi roky a do té doby jsme u ní všechno slavili. Zdeněk hraje na akordeon a kytaru, Míla a já taky na kytaru a Jiřka, ta na nic nehraje, ale hezky zpívá. Hudbou se však živím jenom já. Navštěvujeme se docela často. Jsem už šestinásobnou tetou a dokonce i šestinásobnou pratetou.

S počítačem nemá problém a svůj pracovní koutek má ráda

Zpěvačka je ráda ve svém útulném domově.

FOTO: Michaela Feuereislová

Vzpomínáte ráda na školní léta?

Na základku moc ne, pořád nás někam přeřazovali, takže jsem třikrát měnila partu. Ale na gympl vzpomínám moc ráda, scházíme se a termíny se řídí podle mého programu, tak jsou laskaví. I kdybych měla sebelukrativnější kšeft, odmítnu ho.

Sportovala jste?

Devět let jsem závodně hrála volejbal, byla jsem nahrávačka, dělala jsem kanoistiku a plavala. Moje sportování definitivně skončilo zraněním kolena. Před sedmnácti lety jsem měla těžkou operaci a téměř dva roky jsem chodila o berlích a teď mne čeká endoprotéza.

Když máte koncert ve Strakonicích, je jiný než ostatní?

Vždycky mi víc zatrne u srdíčka. Strakonice mají čtyřicet tisíc obyvatel a všichni mě tu znají, jsem jejich a to je zavazující. Zpívám hlavně swing, šansony, latinu, blues a vystoupení se snažím prokládat svými trapasy a ve Strakonicích hlavně zážitky z mládí. Všichni vědí, o čem mluvím, a to je prima. Dokonce jsem tam měla jako hosta Zdeňka Trošku, je to můj letitý kamarád a je s ním velká legrace.

Od roku 1986 bydlíte trvale v Praze. Jste spokojená?

Praha je krásná a mám ji ráda i proto, že je všude blízko kultura. Chodím do kina, do divadla, na balet, na výstavy, sleduji i z profesního zájmu muzikály, ale jinak že bych byla nadšená, to ne. Jsem přece jen z malého města. Potřebuji kolem sebe lidi, v Praze jsem příliš sama, i když mám přátele a kamarády. Ale asi je to i tím, že nemám vlastní rodinu. Velkoměsto je příliš neosobní. Jenže tu mám práci, a tím je to dané.

Co považujete za svůj první úspěch?

To bylo v mateřské škole, když jsem dostala na besídce roli zajíčka. Pro mě to bylo stejné, jako bych měla hlavní roli v Národním divadle. Maminka mi ušila kostým, byla jsem nadšená. Poprvé jsem vystupovala před lidmi, pamatuji si to velice živě. Ale také vím, že jsem byla často velice otravné dítě. Chodila jsem do všech možných hereckých a pěveckých kroužků, a když k nám přišla návštěva, klaněla jsem se ve dveřích, vnucovala jsem se svým zpěvem a recitováním. Musela jsem být hrozná.

Myslela jsem, že řeknete stříbrnou Bratislavskou lyru, kterou jste vyhrála v roce 1988.

Z toho jsem moc velkou radost neměla. Jeli jsme tam pro vítězství s tím, že postoupíme do mezinárodní soutěže. Píseň Ondry Soukupa a Pavla Vrby se jmenovala Jablko lásky, byla to krásná, nosná, velká píseň, velmi vhodná pro tento festival, ale tehdy to vyhrál Berco Balogh. Ten měl snad svého kapelníka přímo v porotě a říkalo se, že to nebylo zrovna fér.

Stala se z vás nakonec muzikálová zpěvačka…

Tím se hlavně živím a moc mě to baví, ale nejblíž mému srdíčku je swing a šanson, se kterými koncertuji. Momentálně mám na svém kontě třináct muzikálů. Začala jsem v roce 1995 v Drákulovi a aktuálně zpívám vědmu v Carmen a v Baronu Prášilovi hraji Evelínu, manželku správce penziónu, ve kterém bydlí Prášil. A pochopitelně vystupuji ve všech jeho snech, takže se šestkrát převlékám do krásných kostýmů Romana Šolce.

V muzikálu Švejk má hned pět rolí, včetně paní Müllerové

V muzikálu Švejk má hned pět rolí, včetně paní Müllerové.

FOTO: Michaela Feuereislová

Takže větší radost máte z koncertování?

Z koncertů jsem měla vždycky radost. Mám už přes deset let svoji devítičlennou kapelu v čele s Martinem Kumžákem. V Praze často vystupuji v Divadle Na zábradlí a jednou za rok se snažím udělat velký koncert třeba na Žofíně, nebo teď jsem našla domácí zázemí v Divadle Hybernia. Vždycky mám vyprodáno. A to je úžasné. Kdo se může pochlubit, že vyprodá tak velké divadlo, když nedělá komerční muziku? Mám z toho velkou radost a své publikum si hýčkám.

Herečku jste v sobě potlačila?

No, vůbec by mi nevadilo, kdybych dostala víc příležitostí. Snažím se Zdeňkovi Troškovi vsugerovat, že mě potřebuje, ale on dělá, že mě neslyší. U něj jsem debutovala ve filmu Andělská tvář, kde jsme s Naďou Konvalinkovou hrály sestry, ona učitelku etiky, já učitelku hudby. Byla to pidirolička, kdy nesmíte mrknout, abyste mě neprošvihla. Poprvé jsem ale zažila natáčení.

Objevila jste se i v seriálu Ošklivka Katka.

Byl to takový úsměvný seriál, kde se nestřílelo, nikoho nic nebolelo, řešily se tam problémy ženských v kanceláři. Byla tam dobrá parta. Hrála jsem prakticky sama sebe, pořád jsem držela dietu a tajně jsem jedla, to dobře znám. Říkala jsem jim: Ani nemusíte psát scénář, stačí jenom říci téma dne a já to zahraju.

Jak se před kamerou cítíte?

Zvykla jsem si. Ale hned první den jsem udělala faux pas, nečekala jsem na režisérův pokyn - Akce, rozjela jsem se hned, když řekl: Tak jedeme! Tak to stopnul a vysvětlil mi, že režisér a maminka se musejí poslouchat. Naučila jsem se také zvládat rychle texty. Ještě jsem se mihla v Troškově filmu Doktor od jezera hrochů, kde hraju takovou pizdu - madam v letadle.

To jste byla na natáčení v Keni?

Ne, odvezli mě na trenažér na Ruzyň. Zrovna jsem přiletěla ze své dovolené v Egyptě, jen jsem vyložila kufry a už jsem zase seděla dvanáct hodin v letadle. Ten trenažér jsem viděla poprvé. Byl to zážitek. Se Zdeňkem se natáčí skvěle. Mně udělali na hlavě turban, já na to, že vypadám jako hovado, ale on prohlásil, že ne, že vypadám jako Angelika. Takže mě všichni začali nazývat Angelikou a dokonce se to objevilo i ve filmu. On je fakt zlatíčko. Byla to zase pidirolička, ale Zdeněk slíbil, že na mě nezapomene, až bude točit další pohádku.

Jak vypadá váš volný den?

Pokud nepotřebuju něco vyžehlit, což nenávidím, zajdu s kamarády do kina nebo jen tak na vínečko, někdy jdu na návštěvu a hrajeme scrable. Ale co nesnáším, jsou povinné večírky, chodím tam jen pod hrozbou producenta, z večírků mám husinu.

Hanka Křížková

Hanka Křížková nesnáší povinné veselice.

FOTO: Michaela Feuereislová

Dáváte si ale kávičku s Lívií Klausovou, že?

Ano, ale dáme si i vínečko. Mám tu čest, že jsme kamarádky. Je to chytrá ženská, má smysl pro humor a na nic si nehraje. Když jsem řekla, že potřebuji vymalovat byt, nabídla se, že mi pomůže. Poradím si sama, ale věřím, že by přišla. Je opravdu skvělá.

Kam se chystáte na dovolenou?

Letos moc nevím. Čeká mě operace mého milého pravého kolena, které se po sedmnácti letech začalo vzpouzet. Dostanu endoprotézu a budu se léčit.

Vaše přání na závěr?

Vzhledem k mému věku a k mému kolenu hlavně zdraví. Na něm jsme závislí. Můžu mít sebelepší náladu, ale když mi nohy neslouží, je to špatné. Ráda chodím do botanické zahrady v Troji, teď je tam výstava orchidejí, létají tam motýli. O to bych nerada přišla.