Objednala si džus a toast a v černém pohodlném oblečení vypadala útle jako manekýna. Při rozhovoru se často a nakažlivě smála, na otázky odpovídala bez zaváhání a bezprostředním chováním opravdu připomínala doktorku ze seriálu Ordinace v růžové zahradě.

Je tři roky vdaná za režiséra Petra Kracíka, který mj. v pražském Divadle na Palmovce režíruje dvě úspěšná představení, v nichž Tereza hraje hlavní ženské role - Cyrana z Bergeracu a drama Gazdina roba. Na výchovu jejich syna Antonína má herečka mile starosvětské nároky a doufá, že se jí daří.

Bude Toníček hercem, nebo režisérem? Zatím se pasuje na ředitele jeslí.

Bude Toníček hercem, nebo režisérem? Zatím se pasuje na ředitele jeslí.

FOTO: Michaela Feuereislová

„Ani jsem nečekala, že bych tak brzo mohla vidět nějaký pokrok. Jen tiše koukám, když ten dvouapůlletý cvrček sám od sebe, aniž by ho kdokoli nutil, řekne - Děkuji za hlídání, babičko, dobrou noc nebo poprosí. Pro mě je slušné chování člověka k člověku velice důležité, zvlášť když se ze společnosti vytrácí. Je úžasné, že to tak malé dítě docela přirozeně, bezprostředně a nenásilně chápe. Z toho mám obrovskou radost,“ říká upřímně.

Jste v jednom kole - seriál, divadlo, moderování, jste patronkou nadace Veselý senior, vedete domácnost. To proto jste tak hubená?

Hubená? Jsem ráda, že jsem se konečně vrátila ke své původní váze. Měřím 169 centimetrů a mám 58 kilogramů. To je tak akorát. Spekulace, že jsem nemocná, jsou opět liché. Pravda je, že jsem kolem dvacátého roku bojovala se štítnou žlázou a brala jsem léky.

S Alešem Hámou při moderování pořadu Když hvězdy zpívají…

S Alešem Hámou při moderování pořadu Když hvězdy zpívají…

FOTO: Michaela Feuereislová

Ty už dobrých sedm let neberu a před narozením Tondy jsem byla naprosto zdravá a nijak tlustá. V těhotenství jsem přibrala a lidé si mě víc zafixovali jako buclatou. A také - pravda - asi se to tělíčko po porodu celé jinak poskládalo a přeskupilo a moc si teď nepohovím. Ovšem fakt je, že jsem typ, který si musí dávat pozor. Když to pustím ze zřetele, přiberu do týdne, že se nestačíte divit. (smích)

Co může vyrůst z vašeho syna, když má prarodiče a mámu herce a tátu režiséra?

A co moje tři sestry? Jedna je řidička tramvaje, druhá dělá v archívu a třetí vystudovala grafologii. Všechny jsou z herecké rodiny a nejsou herečkami! Není to bezpodmínečně dané. Ale je pravda, že se Tonda narodil do lehce „cáklé“ rodiny, a to na něm určitě bude znát. Jde o to, jak s tím naloží. (smích)

Kdo hlídá, když večer hrajete?

Občas naši, ale nejčastěji můj muž. Režiséři nejsou tolik vytížení večer, to už je na hercích. Já navíc množství svých večerních aktivit stále ještě koriguji, takže zas tak často pryč nejsem.

Bavíte se doma o divadle?

S Petrem moc ne, netaháme si práci domů. Jen když něco zkoušíme, Cyrano se nás, pravda, držel i po nocích.

Jaká témata mají váš muž a syn?

Oba milují vlaky, hory, sníh, sledují dokumenty o zvířatech, vymýšlejí si pohádky. Tonda je pak po mně chce a já je neznám. Petr hodně vaří a malý mu pomáhá. No a taky už nám Tonda prozradil, že je ředitelem jeslí.

Režisér Petr Kracík je už tři roky jejím manželem.

Režisér Petr Kracík je už tři roky jejím manželem.

FOTO: Michaela Feuereislová

Divadlo je opravdu tabu?

Ale ne. Sem tam ho bereme na zkoušky, byl se mnou i na Duetech. Vůbec se mu nechtělo z jeviště, chtěl vědět, kde je kamera, zpíval si všechny písničky. Divadlo před ním netajíme, ale ani to s návštěvami nepřeháníme. Tak nějak přirozeně, jak to každodenní život dá.

 

Nepřistupuji k manželství ani k lásce jako k poutu. Má to smysl, jen pokud se cítíte oba svobodní.

 

Jste v manželství spokojená?

Petr tuhle vtipkoval: „Neměla by už být nějaká krize?“ To mě potěšilo, protože to znamená, že ještě žádnou nezaregistroval.

A vy také ne?

Ani já. (smích)

Umí to váš muž se ženami?

Se ženami rozhodně. Jestli ale myslíte se ženou v manželství, tak to je vzájemné umění. Nevím, jak v jiných jeho vztazích, já u toho nebyla, já jim nesvítila. Říkám si, že každý vztah trvá tak dlouho, dokud oba naplňuje. Ale také se o to musí oba zasloužit. A hlavně já nepřistupuji k manželství ani k lásce jako k poutu. Má to smysl jen, pokud se cítíte oba svobodní.

Jako malá jste hrála na klavír, na flétnu, chodila jste do baletu, na rytmiku, na step, do výtvarky, na francouzštinu. Co vám z toho zbylo dodnes?

Ano, to jsem já, ten blázen, co chce všechno zkusit. V osmi letech jsem si našla učitelku na francouzštinu, přivedla jsem ji domů, naši koukali jako z jara. Byla to stará dáma, na kterou dodnes vděčně vzpomínám.

Na piáno jsem začala hrát v šesti na „lidušce“, chtěla jsem ale hrát jenom „Elišku“, prstoklady mě nebavily, tak jsem brzy skončila. Elišku jsem se pak nasama doma a v deseti letech jsem začala chodit na soukromé hodiny, protože mě do lidušky už nechtěli. Dnes se umím doprovodit při zpívání, ale ty krásné velké skladby už jsou kdesi ve věčných lovištích. Ačkoli kdo ví, kdybych to oprášila. (smích) Flétna se nezapomíná, to je jednoduché.

S Markem Ebenem účinkovala v pořadu Když hvězdy tančí.

S Markem Ebenem účinkovala v pořadu Když hvězdy tančí.

FOTO: Michaela Feuereislová

A tanec? To je moje vášeň. Dělala jsem lidové tance, španělské, moderní tanec, step, jazz, swing. Tančím ráda a stepovat bych také mohla ještě dnes. Ve výtvarce jsem se zasekla v deseti letech. Tehdy jsem měla obrázky na výstavě, jenže pořád maluju jako desetiletá. Takže strašně.

Objevujete se často v televizi. S Marošem Kramárem jste moderovala silvestrovskou noc, předtím s Alešem Hámou Duety a s Markem Ebenem jste vytvořili dvojici v taneční soutěži StarDance. Každý z nich je jiný, takže jste se musela přizpůsobit?

Také oni se museli přizpůsobit mně. Jistě. Když jste v páru, je to nezbytné. A hodí se obecně zkušenost s muži, protože každé moderování ve dvojici je vlastně krátkodobé manželství. Když máte ráda muže a znáte je - nesmí chybět láska, to podotýkám - tak to dopadne dobře.

Vy jste ale vdaná teprve krátce…

Muže jsem přece jen znala už před svatbou! (smích) Při velkém štěstí se z moderátorů stanou dobří přátelé. To můžu říct jak u Aleše, tak u Marka. Potěšilo mě, že Marek sledoval Duety a sděloval mi svoje postřehy. Toho si moc vážím. S Marošem jsme spolupracovali jen týden, ale cítila jsem velké sympatie. To je také klika, mohlo se stát, že si nesedneme, a to by bylo dost nepříjemné. Každý je jiný a to je dobře. Jsem ráda, že se Aleš nesnažil napodobovat Marka. Zůstal sám sebou, je velmi osobitý, svůj. A oba jsou neskutečně galantní. Na hulvátství - i to skryté - mám alergii.

 

Hodně lidí žije v bludu. Neslyší ten pravý hlas. V sobě, v druhých, jdou úplně špatným směrem v profesi, ve vztahu, neřeknou si včas určité věci. Může se to stát každému z nás.

S Leošem Marešem byste šla do dvojice?

S Leošem se známe, je vtipný a pohotový. Vzal si mě jednou do Esa a rozuměli jsme si dobře. Ale neznám ho blíž, nevím, jak by vypadala dlouhodobější spolupráce.

Byla byste ostražitější?

Ne, to ne, ale nevím, do jaké míry bych musela potlačit některé své charakteristické rysy, které s Alešem a Markem potlačovat nemusím. Nechtěla bych se asi podvědomě stávat dvacetiletou, to by nebylo dobře. Adéla Banášová při SuperStar to zvládla a dokázala si vedle něj své já uchovat.

S Martinem Písaříkem o sebe zakopávají v seriálu Ordinace v růžové zahradě.

S Martinem Písaříkem o sebe zakopávají v seriálu Ordinace v růžové zahradě.

FOTO: archiv TV Nova

Je v pořádku, že je Leoš tak mladistvý a rozverný, ale nevím, jestli by chtěl divák, abych taková byla i já. To ovšem není výhrada k Leošovi. Ten oslovuje mladou generaci svým osobitým způsobem, já zase přináším něco jiného.

Teď jste například vtrhla do seriálu Ordinace v růžové zahradě jako doktorka Monika Mandlová. To jméno evokuje herečku Adinu Mandlovou.

Ano, však jsme na to v seriálu i tak trochu narazili.

Máte ráda prvorepublikové herečky?

A jak! Manžel teď dočetl Lídu Baarovou a už to mám na nočním stolku, pokud mi čas dovolí, kouknu na to. Zrovna Adina vždycky patřila k mým velkým favoritkám, měla velký sex-appeal, decentnost, eleganci, ale i rozvernost. Mám ráda, řečeno obrazem, když nahota není úplná, ale jen tušená. Když věci pronikají nenápadně. A to, myslím, moje postava v seriálu má, stejně jako to měly herečky v prvorepublikové době.

 

Mám ráda, řečeno obrazem, když nahota není úplná, ale jen tušená. Když věci pronikají nenápadně. A to, myslím, moje postava v seriálu má.

Natáčení Ordinace vás nezklamalo?

Neměla jsem žádné představy a příjemně mě překvapila parta lidí - kolegů i štábu. Obdivuji hlavně ty za kamerou, protože mají velké pracovní nasazení, my si přece jen občas odpočineme, oni ne. Přitom to není znát na náladě. Naopak. Vždycky se mezi ně moc těším.

Vaše Monika Mandlová je přímá žena a s muži se moc nemaže. Trápila jste třeba doktora Suka, kterého hraje Josef Pejchal, nebo doktora Všetečku v podání Martina Písaříka. Jak to šlo?

Dobře. Jsme kamarádi a naše intimní scény před kamerou proběhly příjemně.

Koho budete svádět dál?

To nesmím prozradit, ale něco zase bude. Tedy už je to natočeno.

V pražské poetické vinárně Viola vystupujete se svou maminkou Carmen Mayerovou ve hře Hodně smíchu a pár slz. Jak se hraje s mámou?

Krásně. Na jevišti se cítím jako doma, takže s ní to je dvojnásob příjemné.

Překvapíte se nějak navzájem?

Tohle představení dovoluje velkou improvizaci. Jednou se nám třeba stalo, že v hledišti sedělo dítě, které začalo být unavené a už ho to moc nebavilo. Na rozdíl od jeho maminky. Tak jsem si s ním začala povídat a dala jsem mu úkol, co má sledovat ve hře, že má něco udělat, až uslyší nějaké slovo. Hrála jsem s ním mimo vlastní představení ještě jednu takovou jen naši hru. Do toho se přidala máma a hodně jsme improvizovaly.

Nebo jednou jsem vzala do hry rozverného pána, který měl pořád nějaké připomínky, a to jsme se s mámou odrovnaly, vedla jsem to úplně jinam, mamka mě vracela zpátky. Říkala jsem jí dokonce na jevišti mami. Nevadí to, v tomto typu představení si to můžeme dovolit a co si budeme povídat, diváci tyhle situace přímo zbožňují. Roxana by si to dovolit nemohla.

Petr Kostka svou dceru podporuje i při akcích Nadace Veselý senior.

Petr Kostka svou dceru podporuje i při akcích Nadace Veselý senior.

FOTO: Michaela Feuereislová

S otcem Petrem Kostkou jste někdy hrála?

Poprvé v Národním divadle ve Fidlovačce. Bylo mi deset let. Pak v Chebu, kde jsem měla dva roky angažmá, v inscenaci Naše městečko. Tam hrála jako host i naše máma. Pak před deseti lety v Praze jsme přímo pod tátovou režií nastudovali představení Čokoládový hrdina od G. B. Shawa. Hráli jsme to v Divadle u Hasičů a na zájezdech. To víte - kočovníci. Ráda vystupuji s rodiči, jsou oba výborní herci, takže je to paráda.

Nejsou na vás přísnější než na jiné herce?

Na své dítě máte logicky největší nároky! Ale při hraní jsem nikdy žádnou „přísnost“ nepociťovala. Naopak si vážím toho, že jsme v tu chvíli vždycky výhradně kolegy. Vyjma toho Čokoládového hrdiny, kdy se táta coby režisér, herec a otec zároveň neubránil, aby si kromě svých replik neříkal také polohlasem všechny moje. Pokud možno ve vzájemném dialogu. Rozčilovalo mě to i bavilo současně.

Když vám na Palmovce Martin Stránský coby Cyrano vyznává lásku, jde divákům mráz po zádech. To je nádherný okamžik.

Mě většinou také rozpláče. Když je takhle dobrý kolega jako Martin nebo Honza Teplý, se kterým dělám Gazdinu robu, je to vlastně zadarmo. Oni hrají a mně stačí, abych jenom poslouchala a emoce přicházejí samy. To je to divadlo pak jednoduché. (smích)

Chudák Roxana, žila tolik let v bludu!

Ale takhle žije hodně lidí. Mnoho z nich neslyší ten pravý hlas. V sobě, v druhých, jdou úplně špatným směrem v profesi, ve vztahu, neřeknou si včas určité věci. Může se to stát každému z nás. Cyrano je mimo jiné i v tomhle velmi aktuální představení.

Jak se vám pracuje s manželem jako režisérem?

Výborně. On tohle umí, rozumí vztahům mezi mužem a ženou. Je upřímný, nic si nenalhává ani v životě, tudíž je schopen situaci rozklíčovat na jevišti a sdělit to divákovi.

Oblastní herce uznává: „Vždycky říkám kolegům v Praze, kteří remcají, když není úplně narváno, že netuší, o čem mluví. V Chebu jsme hráli i pro čtyři diváky, a s láskou a naplno. Měli jsme na jevišti naprostou přesilovku, a to jsme do hlediště nahnali i uvaděčky a šatnářky. Teď už to tam tak naštěstí není. Před oblastními herci smekám, jsou vynikající a dělají za málo peněz hodně muziky.“