Právě vás můžeme vidět v seriálu Nikdy neříkej nikdy. Máte i vy svá osobní „nikdy“? Třeba že nikdy nebudete nevěrná, jako je vaše seriálová postava?

Velmi často si říkám, že už nikdy něco neudělám. Třeba už nikdy nebudu jíst v noci, už nikdy nevstanu pozdě, už nikdy se nebudu bavit s novináři… A jak sama vidíte, je to jen takový běžný proces popírání reality.

Padesát procent lidí u nás se rozvádí, častým důvodem je právě nevěra. Dovedete ji pochopit, nebo máte dojem, že se rozvodem hrotí věci, které by se hrotit nemusely?

Tak teď nevím, jestli vám dobře rozumím. Podle mě je rozvod kvůli nevěře poměrně racionální, a ne vyhrocený. Nevěra je nejhorší v tom, že vám vezme důvěru v toho druhého a strašně poníží kvalitu vztahu. A obráceně: vy někomu lžete do očí, podvádíte ho, a to je neodpustitelné. Ale samozřejmě že svět není jen černá a bílá a vztahy jsou komplikovanější než ty, co známe z pohádek. Někomu možná stačí jen duševní monogamie. Tohle má každý asi nastavené jinak.

Stejně jako míru občanské angažovanosti, které se vy rozhodně nebráníte. Proč jste například držela jednodenní hladovku proti americkému radaru?

Trochu už mě na to nebaví odpovídat. Momentálně se už věnuju jiným věcem, ale dobře. Protestovala jsem hlavně proti tomu, jakým způsobem se mnou jako s voličem o tomhle tématu volení zastupitelé komunikovali. Bylo to ostudné a cítila jsem, že chci vyjádřit svoji nespokojenost. Jestliže mě někdo zastupuje a jsem to já, kdo rozhodoval o tom, kdo to bude, tak chci, aby se mnou ten zastupitel adekvátně komunikoval. Ne že se všem před volbami leze do zadku a pak dostanete hadrem přes čumák se slovy: tak dík, a teď už se nám do toho nepleťte. To je to, co mi vadilo nejvíc. Tečka.

Před dvěma lety jí k synovi Brunovi přibyla dcera Stella (na snímku).

Před dvěma lety jí k synovi Brunovi přibyla dcera Stella (na snímku).

FOTO: ČTK

Vystupovala jste i na podporu Kaplického knihovny. Líbí se vám?

Líbí se mi velmi a strašně mi tu chybí. Ta budova patří na Letnou a já doufám, že se toho dožiju. A pokud by vás zajímalo aktuální téma mojí angažovanosti, tak mám u sebe petici za zvýšení trestní sazby za řízení v opilosti a způsobení újmy na zdraví a zabití.

Vidím, že jste všestranná. Jak jste se dostala právě k této petici?

Na základě konkrétního případu, který se stal u Prahy. Řidič řídil opilý a bez řidičáku. Ten mu byl odebrán právě za řízení v opilosti. No a zabil malou holčičku a jejího bratra zranil. Soud mu dal dva a půl roku! Že prý není pro společnost tak nebezpečný, protože zůstal na místě činu a neodjel. Ten člověk měl dvě promile a nemohl ani chodit! Takže by mě vážně zajímalo, co by musel ještě udělat, aby se jevil jako nebezpečný. Asi ještě pár lidí přejet. Nebo rodin? Ta petice má už pět tisíc podpisů.

Nečekala jsem, že se potkám s až takovou aktivistkou!

Když jste se ptala... A pak je tu sdružení Oáza pro mentálně postižené, a to zoufale potřebuje pomoc. Deset tisíc korun pokryje náklady jednoho klienta na jeden rok. Pokud někdo chcete pomoct… Prosím.

Kromě herectví a pomoci druhým se věnujete i své cukrárně v pražských Malvazinkách. Dokonce jste nevyloučila, že se z vás stane kavárnice. Předpokládám, že máte za sebou i období vysedávání v kavárnách, je to tak?

Je to součástí mého vzdělání! A dodnes z toho těžím. A díky cukrárně mám i atestaci.

S manželem, režisérem Zdeňkem Janáčkem

S manželem, režisérem Zdeňkem Janáčkem

FOTO: fotobanka Profimedia

Vzpomenete si, jak nejdéle jste v kavárně vydržela posedět?

Den sem, den tam… Kdo by to počítal?

Podle čeho vůbec vznikl název vaší cukrárny, která se jmenuje „Snídejte šampaňské“?

Napsala jsem kdysi na výlohu „snídejte u nás šampaňské“ a můj muž řekl, že je to v bývalé dělnické čtvrti provokace. A pak z toho udělal název cukrárny. Nicméně snídat šampaňské znamená začínat den s radostí a bezstarostně, ne?

Razím heslo, že bublinky okysličují mozek, a tak je to vlastně součást ranní rozcvičky. Zkrátka snídat šampaňské je představa idyly.

Máte syna a dceru. Je rozdíl mezi tím, jak rodiče vychovávali vás, a vaším přístupem?

O tom dost často přemýšlím a myslím, že je to stejné. My se ale trochu snažíme o nějaký koncept. Je to sice pořád chaos, ale promyšlený. Taky dost přemýšlím o tom, co bylo pro mě jako pro dítě nejzajímavější a nejdůležitější. Mám pocit, že to si vlastně dítě zvolí samo. Jeho povaha určí, co z toho, co dostává, je pro něj nejdůležitější. Asi to nemůžeme moc ovlivnit.

Ještě pořád svým dětem vedete deníčky, které jim chcete věnovat v pubertě?

Ano.

Jsou hodně rozdílné v povaze?

Jo i ne. Jsou oba ve znamení Lva, a tak jsou jejich ega opravdu dost vyšponovaná. V tom se podobají. Ale jinak jsou jiní.

V honosném modelu zazářila na letošním Berlinale

V honosném modelu zazářila na letošním Berlinale

FOTO: fotobanka Profimedia

Dokud děti nemáme, víme přesně, co jim neuděláme. A pak se přistihneme, že říkáme totéž co naši rodiče. Stalo se vám to také?

No jasně. Občas se chovám spíš jako táta. Máma asi byla klidnější, a tak v těch vypjatějších, výchovně náročnějších chvílích mi naskakuje táta.

Například?

Používám slova jako „varuju tě“ nebo „škoda rány, která vedle padá“. Mám tyhle průpovídky ráda.

Kdo z vás je přísnější rodič, vy, nebo váš muž?

Já. Ale je zajímavé, že děti říkají, že on.

Před kamerou jste stála poprvé před dvaceti lety, to vám bylo třináct. Vybavujete si ještě svoje pocity? Styděla jste se tehdy?

Byla jsem v transu. Řekla bych, že to byla zčásti euforie a zčásti šok.

A jak snášíte scény s nahotou? Zvykla jste si, nebo je to pro vás nepříjemné?

Zvykla a už zas odvykla.

Váš manžel je divadelní režisér. Vám ale divadelní herectví příliš nevyhovuje, proč?

Já miluju divadlo, ale mám strach z toho, kolik času bere. Věřím ovšem, že jednou opravdu přijde taková role, kterou nedokážu odmítnout, a bude to pro mě zas nový svět. Pro začátek jsem se zúčastnila improvizačního workshopu Simony Babčákové v Dejvickém divadle, a to je teda formát, který miluju. Když jsem krátce chodila na konzervatoř Jaroslava Ježka, byl mým učitelem Jarda Dušek. Tenkrát mi to nešlo.

Aňa Geislerová na včerejším setkání s novináři.

Připravovala scénář na udílení cen Magnesia Litera

FOTO: Milan Malíček, Právo

Proč?

Necítila jsem se v pohodě. Měla jsem strach o sobě něco nevědomky prozradit, ale teď už se tolik neprožívám. Naopak bych čekala, že se sama o sobě něco dozvím.

Máte dnes, když už jste získala mnohá uznání, nějaké „hvězdné manýry“? Třeba při natáčení vodu pouze z ledovce nebo chlazené šampaňské vždy v zásobě?

To je snad samozřejmostí! (směje se) Já piju jedině ledovce a jedině ty, které tajou na tělech polonahých mulatů. Jinak to nemá ten pravý šmak… A cesta od karavanu na plac musí být posypaná okvětními lístky tulipánů a minimálně dvoučlenný dav mi musí provolávat slávu. Jinak nehraju.

Uplynulý rok pro vás byl těžký. Odešel vám tatínek, nedopadl film s Georgem Clooneym, o který jste se snažila, tradiční vánoční bazar se nekonal. Jak jste se vyrovnala s tím nelehkým obdobím?

Když to říkáte takhle zredukovaně, jako seznam událostí, zní to tak banálně a nesmyslně! Nechce se mi o tom takhle mluvit. Vy byste mi asi taky neodcitovala seznam svých slabin. Každý rozhovor, co člověk udělá, je jako bumerang. Fakt bych si je měla zakázat.

Netajila jste se tím, že pro vás tatínek mnoho znamenal. Máte pocit, že jste mu stihla říct vše, co jste chtěla?

Ano.

Váš otec byl japanolog. Měly na vás nějaký vliv východní filozofie?

Ne.

Jaký mají vaše děti vztah ke strýčkovi Felixi, tatínkovu devítiletému synovi z druhého manželství?

Je to jejich naprostý idol a skoro se o něj perou. On má hrozně hezký a jemný humor, jako táta. A zároveň sílu po mámě. A tak se jim vůbec nedivím.

V seriálu Nikdy neříkej nikdy hraje záletnou Moniku, která podvádí svého manžela (Marián Miezga).

V seriálu Nikdy neříkej nikdy hraje záletnou Moniku, která podvádí svého manžela (Marián Miezga).

FOTO: Archív TV Barrandov

Častá otázka pro zaměstnané ženy: dvě malé děti, herectví, cukrárna, vytížený manžel. Máte chůvu, nebo vám pomáhá rodina?

A ještě jste zapomněla na práci, na vlastní módní kolekci, psaní scénáře k udílení cen Magnezie Litera, snídání šampaňského, dobývání světovlády, sebekontrolu, volejbal a tak dále a tak dále. Budete se divit, ale chůvu nemáme. A přitom i já sama bych si přála jednu pro sebe.

Jste ze tří sester, takže jste dost rozvětvená rodina. Scházíte se často?

Ano. Sotva stačíme doslavit narozeniny nás všech i dětí, tchyní a babičky, už je rok pryč a slaví se znova. Je nás opravdu tak moc, že květen je snad jediný měsíc, kdy nikdo nic neslaví. Snad se nepletu. Na fotkách z oslav se orientujeme jen podle květin. Tulipány? Jo, to byly Ančiny narozeniny. Astry? Tak to byla máma.