Ve čtvrtek měl premiéru muzikál Baron Prášil, který jste režíroval. Říkáte, že jeho látka je vám hodně blízká. Utíkáte také někdy do světa fantazie, lží?

Do takových krásných lží. (usměje se) Vlastně člověk musí mít nějakou fantazii, aby mohl psát scénáře, dialogy. A já si jak u filmu, tak na divadle dávám velkou práci s výtvarnou stránkou. A pro tu je potřeba představivost.

Co vám pomáhá k tomu, abyste mohl fantazírovat?

Fantazii ve mně vyvolá jen hudba. Když třeba dělám film, musím mít dopředu vybranou muziku. Ta pak teprve vytváří obrazy, situace, scény. Bez hudby se nehnu.

Jakou hudbu si doma pouštíte? Jazz, pop, rock nebo klasiku?

Podle příběhu. Objíždím různé obchůdky, sháním takovou muziku, která se mi zrovna bude hodit. Když ji mám, vím, jak chci točit. Jaké má mít film tempo, atmosféru. U muzikálu je to snazší v tom, že je hudba složená předem. Režii pak dělám na hotové věci.

Při jedné ze zkoušek Barona Prášila se jako první proletěl patnáct metrů nad zemí na dělové kouli, na které hned v úvodu muzikálu prosviští představitelé Prášila.

Při jedné ze zkoušek Barona Prášila se jako první proletěl patnáct metrů nad zemí na dělové kouli, na které hned v úvodu muzikálu prosviští představitelé Prášila.

FOTO: Jan Handrejch, Právo

Zkusme vaši fantazii. Představte si, že slyšíte Beethovenovu pátou symfonii Osudovou. Jaké obrazy vidíte?

(soustředí se) Něco válečného… Ano, válečné výjevy.

A co třeba Čajkovského klavírní koncert B moll?

Ten miluju! (pookřeje) Už jako malej jsem ho doma poslouchal pořád dokola. Je to fantastický koncert! (notuje úvodní tóny a rukama předvádí, jako kdyby hrál na klavír)

To jsou osudové věci. K takhle velké muzice určitě patří silný příběh. Nedá se k ní udělat obrázek, jak jde třeba někdo ráno kupovat noviny. Nedá se zneužít pro nějakou plytkou věc jen proto, aby film muzika zachránila. Všechno by mělo být vyvážené. Obrazová stránka, hudební, herecká, příběhová, scenáristická. Aby se právě Čajkovskij nebo Beethoven nedávali třeba pod sitkom nebo nějakou banální historku. Obraz musí mít sílu hudby.

Simona Stašová o vás prohlásila, že jste režisér gentleman. Pepa Vojtek zase, že i když jste připravený na kompromisy, striktně žádáte dodržování vámi vymyšlené formy. Řekněte, jak s lidmi pracujete? Používáte třeba metodu cukr a bič?

U režiséra je nejdůležitější příprava a pak se nemusí rozčilovat. Člověk začne křičet vždycky, když je nejistý, něco neví. Já se snažím spíš motivovat. A když všechno lidem rozumně vysvětlíte a jsou to profíci, tak to udělají. Není třeba používat metodu cukr a bič. Takže bych rád vyvrátil tvrzení bulváru, že jsem na zkouškách Barona Prášila křičel. Nemusel jsem ani jednou zvýšit hlas.

Vyvrátíte taky tvrzení bulváru, že jste playboy, svůdník?

(smích) Rád chodím do společnosti, mám rád hezké ženy. Jsem svobodný, takže si svůj život určuju sám… Ale bulvár vždy hledá jen to pikantní, nekouká, co má člověk za sebou. Aby vznikl takový muzikál, film, rok sedím u stolu na půdě v Karlíně a píšu scénář, technické poznámky, mám milióny schůzek a spoustu času trávím v různých studiích. Tohle bulvární novináři nevidí. Jen si myslí, že se přijdu poklonit na premiéru. A předtím chodím do baru.

A je pravda, že váš plat je padesát korun na hodinu?

Třeba u filmu je režisér nejhůř placený člověk. Všichni ostatní berou hodinovou mzdu, režisér má plat paušální. Takže když jsem si jednou spočítal, kolik mám za celovečerní film i s přípravou, psaním, natáčením, dokončováním, střiháním, tak mi opravdu vyšlo nějakých pětačtyřicet korun na hodinu. To je plat filmového režiséra v Česku! (směje se)

Proto děláte i reklamy, abyste si vydělal?

Mám produkci, a ta se nějak živit musí.

Budete znovu točit předvolební spoty pro ODS?

Jestli mě osloví, tak ano. Ve spotech pro ODS mám kreativní svobodu, dávají mi důvěru.

Netajíte se tím, že jste pravicově laděný…

Ano. Rád pomůžu dobré věci, rád budu bojovat – byť kapkou v moři proti socanům a komunistům. A spojuju tak příjemné s užitečným. Říkám, něčím se člověk živit musí. Velké projekty přicházejí jednou za x let.

Pojďme si ještě povídat o ženách.

Jak už jsem říkal, mám k nim pozitivní vztah. (smích)

Jsou nějaké, kterým se vyhýbáte?

Hysterkám. Taky nemám rád příliš emancipované a sebejisté ženské, takové, které se snaží s muži bojovat, být s nimi na stejné úrovni. Myslím, že žena by spíš měla chtít, aby ji chlap ochraňoval, staral se o ni, a ne s ní soupeřil o to, kdo je v té dvojici silnější.

Proč by se ženy nemohly mužům vyrovnávat!?

Ale jo, mohly, ale jen do určité míry. Aby z nich chlap pak neměl strach. Aby ona nakonec nebyla větší chlap než on!

Aha, tak o tohle tady jde!

(smích) Bojím se silných žen!

No jasně, vždyť jste znamením Lev. Chcete všechny ovládat.

Přesně… (smích)

Jeho snímek Na vlastní nebezpečí s Jiřím Langmajerem v hlavní roli odborníci hodně zkritizovali.

Jeho snímek Na vlastní nebezpečí s Jiřím Langmajerem v hlavní roli odborníci hodně zkritizovali.

FOTO: Archiv, Právo

A vy byste snesl mít doma puťku?

To určitě ne. Musí to být osobnost. Obecně mám rád silné osobnosti, jak muže, tak ženy. Když si za něčím v životě jdou a nespoléhají se, že věci za ně vyřeší někdo jiný. Ale je tenká hranice mezi silnou osobností a sufražetkou. Jde prostě o to, aby doma nechodila v uniformě, vysokých kozačkách a s bičem v ruce. Takovou osobnost tohoto charakteru bych asi nemohl. Ale pojďme na jiné téma. Nechci, aby rozhovor sklouzl zase jen do povídání o ženských.

Tak dobře. Vrátím se k divadlu. V Baronu Prášilovi používáte zcela nové technologie, takzvaný mapping – vizuální umění. Říkáte, že jde o jakési prvenství v evropské muzikálové tvorbě. Jak vás vůbec napadlo v divadle pracovat s trojrozměrným obrazem?

Ano, tahle technologie nebyla ještě v divadle nikdy použita. Na šedivou trojrozměrnou dekoraci promítáme předem natočené vize a sny, které jsou jakousi virtuální součásti scény. V Kleopatře jsme dělali jen dvojrozměrnou projekci, a tím je Baron Prášil o kategorii výš co se týče výtvarného sdělení.

K režii divadla jsem přišel náhodou. Po muzikálu Rebelové producenti Kleopatry hledali filmového režiséra, který vytvoří projekce, aby se tak opticky rozšířil malý prostor v divadle Hybernia. Tak si vzpomněli na mě. Z Kleopatry jsme udělali filmodivadelní muzikál.

Režírování muzikálů vás nikdy nelákalo. A vidíte, už máte za sebou čtvrtý. Kdy nastal zlom a co vás teď u divadla drží?

Ano, nelákalo. Nejsem divadelní režisér, vystudoval jsem FAMU. Ale teď se jím pomalu učím být. (úsměv) Nevím, kdy se to ve mně zlomilo. Možná mi něco zůstalo v podvědomí z dětství. Protože jako kluk jsem chodil do Hudebního divadla v Karlíně, kde maminka dvacet let zpívala ve sboru. Jelikož jsem nechtěl být doma sám, viděl jsem snad každé představení.

Znal jsem všechny kroky, situace, pěvecké i herecké výkony, všechny hry. Líbil se mi ten barevný svět, krásné tanečnice, rytíři, taková ta pohádkovost. Tohle asi ve mně zůstalo.

A divadlo je pro mě i určitý útěk ze světa filmu, který je vlastně konzervou, se kterou se nedá už dál hýbat. Kdežto divadlo je živý organismus. Až do premiéry, i po ní, je pořád co vylepšovat. U muzikálu mě baví to kompaktní umění. Musím vymýšlet a dávat dohromady filmový scénář, který se promítá, musím přemýšlet o choreografii, o činohře, rozumět technologii, výtvarné stránce. Baví mě, když je to show.

S maminkou, na kterou se chodil dívat jako kluk do Hudebního divadla v Karlíně, kde dvacet let zpívala ve sboru.

S maminkou, na kterou se chodil dívat jako kluk do Hudebního divadla v Karlíně, kde dvacet let zpívala ve sboru.

FOTO: ČTK

Jak vám po premiéře dlouho trvá, než z vás opadne napětí, nervozita?

Určitě několik dnů. Po premiéře mám taky vždycky pocit prázdnoty. Když se člověk ráno probudí, nemusí na zkoušky nebo natáčení, tak se cítí ve vzduchoprázdnu. Proto většinou jezdím tak na týden na hory.

Přiznáváte, že už jako kluk jste neměl rád samotu, a vyhýbáte se jí i teď. Přitom jste kdysi prohlásil, že jste vlastně takový smutný osamělý chodec…

Nemyslel jsem tím, že jsem doma sám. Ale osamělý v tom, že zodpovědnost za projekt je vždycky jen na režisérovi. On musí rozumět všem profesím, musí všem dokázat odpovědět na otázky, všechny motivovat. Režisér je jediný člověk, který musí znát všechny složky, ingredience toho guláše, omáčky. A jen on by měl vědět, jak to má chutnat, když se to sleje do jednoho hrnce a zamíchá. V tomhle je ta osamělost.

Vy jste chtěl od začátku studií na FAMU odejít do ciziny. Proč jste to neudělal?

Ve druháku jsem se snažil o přestup na londýnskou filmovou školu, podal jsem si několik žádostí, ale bohužel mi to tenkrát děkanát FAMU zatrhl. Ve třeťáku, hned po revoluci, jsem natočil svůj první film, Requiem pro panenku. To se celkem vydařilo. Snímek jsem tehdy odvezl do Los Angeles, kde se promítal na filmové akademii. Říkal jsem si, že by se třeba mohl někomu líbit… Ale bohužel ten rok jsem 4:3 prohrál nominace na Oscara s Obecnou školou. Přitom já jsem se postaral o to, aby Československo bylo zase ve hře o Oscary! Hodně jsem to inicioval. Nakonec komise vybrala Obecnou školu.

Proč se podle vás český film tak málo dostává do cizích produkcí?

Protože mluvíme česky. A naše řeč nikoho moc nezajímá.

Ve světě nedabují?

Moc ne. Ale poslední dobou mělo hodně českých filmů úspěch na zahraničních festivalech.

V Renčově Hlídači č. 47 excelovali Karel Roden a slovenská herečka Lucia Siposová.

V Renčově Hlídači č. 47 excelovali Karel Roden a slovenská herečka Lucia Siposová.

FOTO: Archiv, Právo

Třeba váš Hlídač č. 47, který na festivalu nezávislých filmů v San Francisku vyhrál hned čtyři hlavní ceny – nejlepší režie, herečka v hlavní roli, kamera a nejlepší film…

(úsměv) Ve světě zabodoval ale třeba i Protektor… Myslím, že se to teď víc otevírá, že už český snímek není tolik neznámý. Máme silnou pozici, protože děláme hodně filmů. Kolem třiceti ročně, což je neuvěřitelný. Třeba na Slovensku loni neudělali žádný, v Dánsku, Švédsku tak pět šest za rok. A my pětatřicet. Ale mít jen dobrý film nestačí. Musíte mít někoho, kdo ho dokáže prosadit, kdo s ním bude umět obchodovat. Nějakého dobrého diplomata a manažera. A ti tu právě chybí. Ti, kteří mají kontakty po světě, dokážou film udat na dobrý festival.

Proč je čeští tvůrci nedokážou zlákat?

Víte, kolik je na světě filmařů? Mraky!

Vraťme se zpět do Česka. Slyšela jsem, že uvažujete o režii hry vašeho dědečka Královské vraždění v brněnském Národním divadle.

Děda bude mít příští rok sté výročí od narození. A v Brně byl dramaturgem, Královské vraždění se tam hrálo někdy v šedesátých letech. Proto jsem jim nabídl, jestli by mu touhle hrou nevzdali hold. Ale nevím, jestli bych to já zvládl. Děda byl velice dobrý dramatik, překladatel Shakespeara a různých jiných autorů. Přitom řeči studoval sám ze slovníku doma u stolu. Nikde v životě nebyl a naučil se perfektně anglicky, německy a francouzsky.

Ovlivnil vás něčím?

Umřel, když mi bylo šest. Pamatuju si ho jen v určitých obrazech. Třeba když nám hrál maňáskové divadlo s kapesníky omotanými na prstech.

Proč si myslíte, že jeho hru nezvládnete zrežírovat?

Je obsahově velmi náročná. Je to takový shakespearovský styl vyprávění a tohle jsem nikdy nedělal. Tak uvidím, jestli na to najdu odvahu.

Tak třeba za šest let? Stejně dlouho jste připravoval i Hlídače č. 47.

Ke každé látce musí člověk uzrát. A do Hlídače jsem dozrál. Zestárl jsem a začal vidět věci z úhlu pohledu jako třeba ten hlídač, zasloužilý voják, čtyřicátník jako já. Životní zkušenosti člověka posunují, takže tu postavu chápe víc než třeba před deseti lety.

Šušká se, že jeho novou přítelkyní je choreografka a moderátorka Kristina Kloubková (vlevo). Foto ze zkoušek Barona Prášila, kde hraje i Sabina Laurinová.

Šušká se, že jeho novou přítelkyní je choreografka a moderátorka Kristina Kloubková (vlevo). Foto ze zkoušek Barona Prášila, kde hraje i Sabina Laurinová.

FOTO: Archiv, Právo

Zmínil jste stárnutí. Jak se mu vyhýbáte?

Pravidelným cvičením v posilovně. Mám trenéra, který mi rozhodně nic nedaruje. Pracuju na sobě, aby ze mě nebyl opuchlý dědula s pupkem (smích). A po fyzické stránce jsem na tom možná líp než před deseti lety, kdy jsem jen někde kalil nebo točil a vůbec se nehýbal.

Teď už nekalíte?

Jen občas. (smích) Potrpím si na hodně dobré bílé víno.

A co se třeba oženit?

Hledám, hledám… To víte, že bych byl rád, kdyby se tahle moje osobní stránka už vyřešila. Nechci zůstat jako starý mládenec, starý morous, který je pořád někde zavřený, jen chodí do práce. Ale mám dceru Natálku a ta mi dělá radost. Takže i kdyby nic nevyšlo, tak mám aspoň ji.