Ve dnech 10. a 11. března vás čeká galakoncert v Národním divadle, kde jste kdysi začínala kariéru. Jak vás napadlo vrátit se domů?

Slavím tisící představení a dvacet let své kariéry. Pozvala jsem kamarády z celého světa. Bude nás čtrnáct. Většina z nich v Praze ještě nebyla. Chtěla bych to představení věnovat českému publiku, protože moje srdce zůstalo tady.

S kým budete tančit?

S Němcem Friedemannem Voglem ze Stuttgartu, to je můj nejoblíbenější partner, už jsme toho spolu hodně natančili. A pak ještě s Tomášem Solymošim, ten je v Maďarsku, a také zatančím sama.

Současného kolegu v Londýně Vadima Muntagirova má ráda. „Je naštěstí normální a přijede i do Prahy,“ říká.

Současného kolegu v Londýně Vadima Muntagirova má ráda. „Je naštěstí normální a přijede i do Prahy,“ říká.

FOTO: Archiv D. Klimentové

Svého partnera z Londýna jste nepozvala?

Ne.

Proč ne?

Nikdy jsme spolu nevycházeli, hádali jsme se. Vždycky nás nutili, abychom spolu tančili. Trvalo to dvanáct let. Teď jsem se ho konečně zbavila. Je to Rus a nechci ho ani jmenovat, protože si to nezaslouží. Mám už jiného partnera, Vadima Muntagirova, také Rusa, ale ten je naštěstí normální. Toho jsem do Prahy pozvala.

Jak můžete tančit s člověkem, kterého nemáte ráda? A takovou dobu?

Umíte si představit, jak se s takovým člověkem tančí Romeo a Julie? Hrozné! Ale vedení rozhodlo, že jsme v souboru nejlepší, tak nás dávali dohromady. Záleží na šéfovi, my si nemůžeme vybírat. To bych musela odejít ze souboru, ale já mám v Londýně rodinu.

A váš šéf věděl, že se nemáte rádi?

Věděl, byla jsem za ním. Za tu dobu se vystřídali tři, dva to vůbec nechápali, až ten třetí nás konečně vyměnil.

Jak vzpomínáte na Národní divadlo?

To byl vždycky sen nás všech. Měla jsem štěstí a hned po konzervatoři jsem dostala sólovou smlouvu. To bylo v té době neslýchané. Tu šanci mi dal Vlastimil Harapes.

Kameraman Martin Kubala netuší, co se děje za jeho hlavou, a hezky se usmívá. S Dariou se potkali na vyhlášení Českých slavíků.

Kameraman Martin Kubala netuší, co se děje za jeho hlavou, a hezky se usmívá. S Dariou se potkali na vyhlášení Českých slavíků.

FOTO: Michaela Feuereislová

Jaká byla vaše první velká role?

Aurora ve Spící krasavici.

Jaké své vystoupení považujete za zvlášť vydařené?

Nevím, záleží na momentální formě, a to fyzické i psychické. Vydařilo se jich hodně, ale taky hodně nepodařilo.

Tančila jste v Londýně také před královskou rodinou? Jaký je to pocit?

Ano často, je mi ale jedno, před kým, kdy a kde tančím. Vždy se snažím o maximum.

Jste fanynka prince Charlese nebo Williama či Harryho? Který z nich se, podle vás, dostane na trůn?

Nejsem jejich fanynka. A na trůn přece usedne ten prvorozený.

Které z cen si nejvíc vážíte? A kam si je ukládáte?

Jsou všude možně, v Praze, v Londýně, o některých ani nevím, kde jsou, ale moc jich nemám, opravdu. Je to krásné, když je ta naše dřina oceněna, ale život jde dál, druhý den se může začít nanovo, ze včerejška nic nezůstalo, jenom vzpomínky.

V Řecku, kde byla s Anglickým národním baletem na zájezdu, si hrála na malou mořskou vílu.

V Řecku, kde byla s Anglickým národním baletem na zájezdu, si hrála na malou mořskou vílu.

FOTO: Archiv D. Klimentové

Jak se vám žije v Londýně? To je krásné město!

Když přijedete na návštěvu, je to úžasné. Mně se tam ze začátku také líbilo, ale teď už to vidím trochu jinak.

Jak?

Londýn je samotářské město, ne zrovna moc přátelské. S někým se tam seznámit nelze, tady je to mnohem snazší. Je tam strašně moc cizinců a pravda je, že se tam jako cizinka necítím. V Praze mám spoustu přátel, daleko víc než v Londýně. Taky počasí je šílené, pořád prší, je vlhko, zataženo, působí to depresivně. Všude je moc lidí, tlačenice, metro nejezdí. Trošičku zasněží a nedojedete do práce. Žije tam přes osm miliónů lidí. Když nemusím, do centra vůbec nechodím. Mám vytipované uličky, kterými proběhnu, a nikdo do mě nevráží.

Baletka se pozná podle držení těla

Baletka se pozná podle držení těla

FOTO: Michaela Feuereislová

Ještě vám něco vadí?

Nemůžu si zvyknout na zdravotnictví. Mám zkušenost s dcerou, která měla zápal plic a doktoři to nenašli. Byla jsem s ní na ambulanci a čekala jsem, že jí alespoň vezmou krev, ale řekli mi, že na to nemají jehly. Zeptali se mě, co si myslím, že by jí mohlo být. Tak jsem řekla, že byla nastydlá, aby jí udělali alespoň rentgen. Držela jsem Sabinu v náručí, ta už byla úplně mimo. Ze snímku zjistili, že má opravdu zápal plic, a pak teprve jí dali antibiotika. Opravdu jsem měla strach, že ji tam nechají umřít.

Vyhovuje vám tam vůbec něco?

Hlavně skvělý baletní soubor. Také to, že je to centrum světového umění. Nemusím nikam cestovat, abych něco viděla, všichni, kdo něco znamenají, přijedou do Londýna. V Anglii také nejsou takové podrazy jako v Česku, lidé jsou férovější.

Cítíte se už jako Angličanka?

Rozhodně jsem Češka. Nemůžu se cítit jako Britka!

A vaše devítiletá dcera, která se v Londýně narodila?

Sabina tvrdí, že je Angličanka. S otcem mluví anglicky, se mnou a babičkou česky. Chodí k nám učitelka a učí ji češtinu. Umí číst, ale tvrdé a měkké „i“ nechápe. Probírají háčky, slabiky a akcenty.

Jak ji vychováváte?

Tak, jak vychovávala maminka mě. Aby byla hodný, slušný člověk, pomáhala lidem, ale je to těžké, protože Angličané moc vychovaní nejsou. Zasednou ke stolu, začnou hned jíst, nečekají na ostatní, nepopřejí si dobrou chuť. Sabina má kamarády, kteří k nám chodí a takhle se chovají. Angličané se nepřezouvají, ale my ano, jenže jim to nevysvětlíte. V metru si děti dají nohy na sedačku a rodiče jim nic neřeknou.

Bydlíte v klasickém domečku se zahrádkou?

To ano, je to řadový rohový domek a řekněme s dvorečkem, zahrádku nemáme. Máme v prvním patře tři ložnice a koupelnu, dole je obývák spojený s jídelnou a kuchyní. Žije se nám tam dobře, máme skvělé sousedy. Hlídáme si navzájem baráčky. Je to v tišší části Londýna, v Chiswicku.

Sousedé vědí, že jste primabalerína Anglického národního baletu?

Vědí a pořád na mě koukají, že jsem tak hubená.

Máte přízvuk, když mluvíte anglicky? Jestli se vám třeba dcera nebo manžel nesmějí?

Tak to určitě mám, ale nikdo se mi nesměje. Ve škole jsem se nikdy neučila anglicky, zvládla jsem to sama z knížek a poslechem.

Stále se cítí jako Češka

Stále se cítí jako Češka

FOTO: Michaela Feuereislová

Jak vycházíte s manželem?

Ian je klidný Angličan, já jsem emocionálnější. Je o třináct let starší a jeho povaha mi vyhovuje. Pro Angličany je všechno oukej, i když to oukej není. Ale já ani nechci slyšet, že něco není oukej. Stačí, že to říkám já jemu.

Má anglický humor?

Myslíte Mr. Beana? Tak tenhle humor nemá.

Jak jste se seznámili?

V baletu, Ian je designér osvětlení. Jeden jeho kolega vždycky otravuje nové členky souboru. Zkoušel to i na mě, ale Muppet, to je přezdívka mého manžela a je to postavička z kresleného seriálu, mě přišel před ním chránit. Dělal to tak dobře, že jsme se vzali.

Co jídlo? Snídáte ovesnou kaši, nebo vajíčka se slaninou?

Nám doma vaří maminka česká jídla. To je fantastické. Snídám cereálie nebo tousty s džemem a čaj s mlékem a dvěma lžičkami cukru. Nejím vůbec anglické dezerty, protože jsou přeslazené. V Praze si ale dávám ovocné knedlíky, škubánky, makové koláčky, to miluji.

Zůstanete i po skončení aktivní kariéry v Londýně?

Nevím, zatím tancuji, až s tím skončím, uvidím, co budu plánovat dál. Domeček v Londýně si určitě necháme, máme druhý i v Praze, asi budeme pendlovat.

Měla jste nějaký baletní vzor?

Hanku Vláčilovou. Vystřihovala jsem si její fotky z novin a lepila jsem si je do skříňky. Začínala jsem jako ona sportovní gymnastikou ve Spartě. Dojížděla jsem na tréninky na Strahov k paní Nekvasilové a Holubové. Ty mi dávaly! Měly jsme i baletní přípravu. Učitelka přesvědčila maminku, že mám talent, a tak mě přihlásila na klasický balet. Do té doby jsem nikdy žádný balet neviděla. Mě tehdy jenom zajímalo, jestli se tam švihá nohama. Bavilo mě cvičit, stát u tyče byla nuda. Když řekly, že ano, tak jsem šla.

Friedemann Vogel ze stuttgartského baletu bude na galapředstavení s Dariou tančit. Je to její nejoblíbenější partner.

Friedemann Vogel ze stuttgartského baletu bude na galapředstavení s Dariou tančit. Je to její nejoblíbenější partner.

FOTO: Archiv D. Klimentové

Podle čeho se pozná baletka?

Je štíhlejší než ostatní, také podle držení těla, ale to neznamená, že je sebevědomější, jsme naučené chodit vzpřímeně, máme silná lýtka a nohy vytočené jako kachničky.

Jste se svou dosavadní kariérou spokojená?

Měla jsem ohromné štěstí. To, co jsem všechno odtancovala a s kým, kde všude jsem byla, je neskutečné. Nikdy by mě nenapadlo, že tohle dokážu.

Kdy jste byla nejšťastnější?

Asi teď, když už nic nemusím dokazovat, konečně si to užívám. Uvědomuji si, že už taky budu muset končit, nemůžu tančit do padesáti. Jak se blíží konec, užívám si každé představení. Navíc mám nového partnera.

Unikla vám nějaká role?

Třeba jsem nikdy netančila Táťjanu v Oněginovi.

Kterou roli máte nejradši?

Asi Manon a Julii.

„Až jednou skončím, budu nejspíš učit,“ plánuje Daria. Kurzy vede už několik let v sálech Národního divadla každé léto.

„Až jednou skončím, budu nejspíš učit,“ plánuje Daria. Kurzy vede už několik let v sálech Národního divadla každé léto.

FOTO: Michaela Feuereislová

Máte před představením nějaké rituály?

Ráno jdu na trénink, pak mám velký oběd a jdu na hodinku spát, potom se znovu najím a dvě hodiny před představením se začnu líčit, rozcvičovat a roztancovávat. Na nějaké maskoty nebo úkony nevěřím.

Máte ráda děkovačky, kdy už je po představení a lidé tleskají?

Pro mě je nejúžasnější žít příběh, který jsem právě odtančila, ne ten potlesk. Stojím tam, oni tleskají, ale já se ještě cítím třeba jako Manon. Ten příběh ve mně odeznívá až doma v posteli, kdy si uvědomuji, že se jim to líbilo. Tu noc nemůžu usnout, někdy si musím vzít prášek na spaní, když mám druhý den zase představení.

Jak se u vás trénuje?

Trošku víc než tady a jezdí k nám pedagogové z celého světa, což zvyšuje kvalitu. V divadle jsme celý den až do šesti. Ale samozřejmě nezáleží na počtu hodin, ale na kvalitě.

Jak jste to všechno přežila ve zdraví?

Měla jsem po třicítce období, kdy jsem prodělala čtyři operace - třikrát kolena a jednou kotníku. Po porodu jsem se trochu sesypala. Přehlížela jsem bolest a trénovala jsem dál, což byla chyba. Teď ale všechno drží (klepe na stůl). Mohlo to být horší. Naučila jsem se přestat, když mě něco bolí.

Už jste se naučila vypnout?

Každou neděli odpočívám. Pro mě je nejlepší být doma s dcerou. Spím i deset hodin, se Sabinou se pereme v posteli, hrajeme karty nebo slovní kopanou v češtině, ale taky uklízím. Jsem strašně ráda doma.

Také ale fotografujete a máte výstavy…

Manžel mi dal digitální fotoaparát a já jsem začala fotit své kolegy, nejen portréty, ale i pohyb a tanec, atmosféru v zákulisí. Vystavovala jsem v Polsku, v Německu, v Praze, v Londýně.

aa

V březnu vystoupí v Praze

FOTO: Michaela Feuereislová

Co bude dělat vaše dcera?

Nedávno říkala, že bude kuchařka. Předtím chtěla být doktorka, učitelka. Tančit určitě nebude, protože nechce cvičit tolik hodin jako já. Chodí se ale na mě dívat do divadla.

Uvědomuje si vaši slávu?

Pro ni je to normální. Když vidí moje plakáty na ulici, nijak na to nereaguje. Někdy tedy počítáme, která z nás jich uvidí víc, jenže to je jen naše hra. Je ještě malá.

Vy si slávu užíváte?

Nemyslím si, že jsem slavná. Baletní svět je tak malý, že se nedá mluvit o slávě. Na ulici mě nikdo nepoznává. To by musel být balet v televizi.

Stalo se vám na jevišti něco kuriózního?

Třeba když jsem tančila v Sydney pro deset tisíc diváků Labutí jezero. Na konci jsem dělala dvakrát otáčku na jedné noze, krásně se mi povedla a pak jsem uklouzla a sedla si na zadek. Diváci ale nadšeně tleskali.

Vy jste jedináček?

Měla jsem bratra. Zemřel při povodních v roce 2002. Bylo mu pětatřicet. Kousek za Prahou opravovali vedlejší silnici, vykopali tam asi dva metry hlubokou jámu, která se zalila vodou. Bratr jel večer na motorce a spadl do té díry. Asi se praštil do hlavy, ztratil vědomí a utopil se. Našly ho děti až druhý den ráno. Zůstala po něm tehdy jedenáctiletá dcera. My jsme taková smolná rodina. Taťka umřel před třinácti lety na rakovinu plic, pak odešel bratr, a proto se maminka odstěhovala k nám do Londýna. Jinak by u nás asi nebydlela.

Devítiletá Sabina chce být kuchařkou. Cítí se jako Angličanka, zatímco její máma hrdě zůstává Češkou.

Devítiletá Sabina chce být kuchařkou. Cítí se jako Angličanka, zatímco její máma hrdě zůstává Češkou.

FOTO: Archiv D. Klimentové

Co budete dělat, až skončíte s baletem?

Mám manžela, tak ani nemusím nic dělat. Ale možná budu učit balet, když mě to bude bavit, nebo budu někde šéfka v divadle, kdo ví? To by mě taky bavilo.

Umíte si sama sebe představit v důchodu?

Doufám, že budu Sabince pomáhat s vnoučátkem, jestli nějaké dítě bude mít. Chci se starat o zahrádku a možná si pořídím pejska.