Na začátku roku vás diváci mohli od dob úspěšného seriálu Život na zámku opět spatřit na televizní obrazovce. Zpovídala jste Jana Skopečka. Co vás k tomu přivedlo?

Dramaturg pořadu Neobyčejné životy Ondřej Šrámek hledal někoho, kdo by s ním vedl dialog. Oslovil mě, protože se léta zajímám o historii divadla a s hereckým kolegou se znám 38 let. Naplňovalo mě to a věřím, že se ještě něco podobného naskytne. Člověk v takové práci může zúročit herecké zkušenosti i znalosti. Sbírám historii nejen o divadle, ale i o hercích. Dost mi dává i psaní druhé knížky o tatínkovi (herec a režisér Miroslav Macháček - pozn. red.), která by měla vyjít na jaře.

Do kin přichází 11. února pohádka Dešťová víla. Co pro vás tato nabídka znamenala a jakou roli jste si zahrála?

Zemi. Spolu s ostatními živly ukazujeme, jaké mají lidé špatné vlastnosti, a snažíme se je napravit. Natáčení bylo bezvadné, pohádka je poctivě dělaná. Mám ráda, když jsou podobné filmy výpravné, mají reálné situace, ne laciné triky, poslání i vtip. Shodou okolností psal scénář Jan Míka, který dělal kdysi Život na zámku.

aa

Karty jí předpověděly psaní knih

FOTO: Michaela Feuereislová

Nabídka byla příjemná, protože od zmíněného seriálu jsem skoro nic netočila. I když se považuji za divadelní herečku, ráda bych se k filmu vrátila. Sama miluji pohádky. Z těch, co se ale točí, málokterá dosáhne kvality snímků z 50. a 60. let.

V Divadle pod Palmovkou jste už třicátou osmou sezónu, není pomalu vaším druhým domovem?

Určitě, je to už tradice. Je to i tím, že jsme útlý soubor, taková větší rodina a vztahy mezi námi jsou užší. Nyní je tendence zrušit souborová divadla a připravovat jen jednotlivé inscenace. Když je ale soubor stálý, tvůrci mohou průběžně spolupracovat a ve výsledku se to zúročí. Myslím, že naši mladí mě v divadle pomalu považují za inventář. Nevidím se zvenku, ale přístupem k věcem jsem dětina, tak bych snad mohla mezi mladší generaci docela zapadnout.

Jak dopadlo vaše úsilí dát do pořádku po povodních divadelní archív a napsat o osudu divadla?

Pátrala jsem po historii budovy, podle plánů jsem se dozvěděla, že původní sál, který měl být v hospodě u Deutschů, je jinde, což bylo velké překvapení. Také jsem vytřídila archív fotografií z představení, protože jeden ukrajinský dělník při rekonstrukci náhodně vykopal stohy fotek. Ne z těch nejlepších inscenací, ty byly před povodní vybírané do nějaké brožury a vzala je voda. Mé pátrání po historii divadelního sálu bylo publikováno v ročence divadla, která vyšla jako příloha Reflexu.

Hereččiny děti - dcera Helena Zmatlíková a syn Petr Svojtka.

Hereččiny děti - dcera Helena Zmatlíková a syn Petr Svojtka.

FOTO: Archiv, Právo

Kdysi jste mi říkala, že to, jak člověk vypadá a jak se cítí, záleží na životním postoji. Jaký máte nyní?

Neustále něco očekávat od života, stát na startovní čáře a věřit, že to podstatné ještě přijde. Všechno směřovat k budoucnosti. Jsem teď sice myšlenkami často v minulosti, ale nicméně jsem člověk pozitivní v tom, že vidím stále nové možnosti, příležitosti a nový směr ve své práci i v životě. Jiný řekne, je mi šedesát a je to v háji, což je hloupost. Ostatně, to jsem si říkala ve třiceti…

Jste velice štíhlá, snad se dokonce vejdete do maturitních šatů.

No to asi ano. Přitom nikdy nechodím do posilovny. Vadí mi to prostředí a asi bych nechtěla ani před někým cvičit. Já jsem odmala neměla ráda tělocvik a ještě ke všemu jsem byla nemehlo. Mám doma dva posilovací stroje, na kterých občas cvičím. Teď ale dodělávám knížku o tátovi a po dni psaní v kombinaci s divadlem jsem tak utahaná, že nejsem schopná ani dojít do koupelny. Člověk by nevěřil, že mentální činnost je na fyzičku náročnější, než když shrabává sníh.

Držíte diety?

Rozhodně ne. Dokonce mám ráda dorty, ale stačí mi, když si zvolím lehčí variantu, smažení nahradím vařením či dušením a používám olivový olej, omezím přílohy, přidám zeleninu a jím častěji. Pochutnám si občas na vepřovém a dokonce i huse a moc neztloustnu. Přibrala jsem jen o Vánocích, kdy jsem celé dny psala knihu s počítačem na klíně a odměňovala se čokoládkami. Kila jsou už ale pryč.

aa

Vdala by se klidně znovu

FOTO: Michaela Feuereislová

Máte za sebou nevydařené manželství s hercem Petrem Svojtkou a Ivanem Zmatlíkem. Nezanevřela jste na muže?

Nezanevřela, ale minulý týden, když jsem hledala v tátových zápiscích, jsem zjistila stěžejní věc o svém životě. Hodnotila jsem svůj postoj v jedné situaci s tátou a uvědomila si to podstatné pro svůj život: Nikdy jsem nedala přednost životu před divadlem, a to je strašné.

Ne že bych děti nebo něco zanedbávala, naopak jsem velmi pečlivá a v určitých sférách svého života až přehnaně, ale nevěnovala jsem nikdy dost pozornosti soukromému životu. Partneři neustojí to, že jste populárnější, že vyděláváte víc peněz, že nesedíte doma…

V prvním případě jsem byla na náročný vztah nedospělá, ve druhém - zahlcena prací a povinnostmi, navíc naše manželství možná poznamenal „odchod“ mých blízkých v krátkém období, který mnou otřásal.

Vdala byste se do třetice?

Ne že bych svatbu plánovala, ale nikdy neříkej nikdy, člověk neví, co přijde. Nejsem samotář, mám ráda v určité chvíli samotu, ráda přemýšlím a medituji, na druhou stranu dovedu zcela změnit svůj život.

Co dělají vaše děti?

Syn Petr Svojtka je režisér v Městských divadlech pražských a dcera Helena Zmatlíková vystudovala literární akademii, její tatínek má vydavatelství Artur, kde vydává knížky s ilustracemi její babičky Heleny Zmatlíkové a divadelní literaturu a Helenka mu dělá redaktorku.

Kateřina Macháčková s Jitkou Čvančarovou v divadelním představení Gazdina roba, které patří v Divadle pod Palmovkou momentálně k nejúspěšnějším.

Kateřina Macháčková s Jitkou Čvančarovou v divadelním představení Gazdina roba, které patří v Divadle pod Palmovkou momentálně k nejúspěšnějším.

FOTO: Archiv, Právo

Děti dodnes milují krásné ilustrace Heleny Zmatlíkové, jaká byla babička?

Pro mě to byla tchyně. Byla trochu odtažitá, dokonce i ke svému synovi. Neříkal jí „mami“, ale „Heli“. Měli jsme k sobě zvláštní vztah, ale vzpomínám na ni velmi dobře. Myslím, že i ona žila především svou prací.

Jste už také tchyně a babička?

Už se těším asi tři roky, ale moc to nevypadá. Přitom děti jsou velké a mají partnery…

Pocházíte z umělecké rodiny, maminka byla operní pěvkyně a táta režisér a herec, jak jste prožívala dětství?

Vyrůstala jsem částečně u babičky v Rakovníku a být hercem tehdy bylo něco hanlivého, zvlášť na malém městě. Byli považováni za komedianty a lidé je přezírali. Když se máma znova provdala, žila jsem u ní a u otčíma (Otto Hass, ředitel divadla a režisér -pozn. red.) v Budějovicích, kde jsme bydleli v hereckých domech. Tam jsem hrávala i své první role, na jevišti, i na dvoře s dětmi. To bylo krásné.

Kdy jste se poprvé objevila na jevišti?

V Prodané nevěstě jsem ve čtyřech letech nosila komediantům činky. Pak jsem řekla v dalším uvedení Prodanky větu a v osmi jsem už měla vět asi dvacet. Když mi bylo šestnáct let, hrála jsem v Karlíně v prvním československém muzikálu Gentlemani. Tam mě viděli filmaři a dostala jsem filmovou roli ve snímku Bylo čtvrt a bude půl. Následovaly zkoušky na DAMU a další točení.

Na pódiu s Ladislavem Županičem po představení Ginger a Fred, které Kateřina Ma -cháč ková nejen připravila, ale i režírovala.

Na pódiu s Ladislavem Županičem po představení Ginger a Fred, které Kateřina Macháčková nejen připravila, ale i režírovala.

FOTO: Michaela Feuereislová

Jak jste se vyrovnala s tím, že od vás táta v pěti letech odešel?

Máma tehdy byla dlouhodobě nemocná a já žila u babičky, takže se rodina rozpadla postupně. Vím, že se táta k mámě nezachoval dobře. Muselo to pro ni být drsné. Když jsem se s tátou a jeho novou láskou Ester Krumbachovou (filmařka - pozn. red.) vídala, nesnášela to dobře. Bylo to ale velmi sporadicky.

Pak jsem se s ním setkala až v pubertě a vstřícně jsem se k němu začala chovat teprve během DAMU. Měli jsme k sobě takový zvláštní vztah, jako kdyby byl můj kamarád nebo známý. Myslím, že mám hodně stejných vlastností a jsem po něm.

Byla jste protekční dítě?

Ne, ale všichni si to mysleli. Nejvíce, když mě přijali na DAMU. Tehdy jsme ale točili skoro všichni a já měla výhodu, že jsem byla subtilní blondýnka, naivka. Navíc to táta v sedmdesátých letech, když jsem začínala, neměl politicky dobré.

Jsou období, kdy se na děti se slavnými jmény dívá vstřícně a kdy ne. Možná to jméno má výhodu, že si vás všimnou, na druhou stranu vás nikdo nešetří. Ale nevím, jak by to bylo, kdybych se jmenovala Vopičková…

V době studií jste se poprvé zamilovala do Petra Svojtky, který byl posléze manželem i Jany Bouškové. Jaká to byla láska?

Máma, která kvůli těhotenství nedostudovala konzervatoř, měla hlavní zájem, abych dokončila školu, takže až do třetího ročníku DAMU jsem nikam nesměla, po škole mě vyzvedávala. Až potom jsem se trošku trhla.

Petr byl můj první kluk a já do něj byla moc zamilovaná. Doma to nemohli vydejchat a vyhodili mě, já se k Petrovi přestěhovala a hned otěhotněla. Byla jsem vlastně dítě a hned jsem měla dítě. Petr měl obrovské charisma, ale zároveň různé psychické problémy a ve spojení s mou nezkušeností a senzitivitou to nešlo dohromady. Byla jsem uvržena do abnormálních situací a navíc jsem hodně točila. Proto manželství zkrachovalo.

aa

Diety držet nemusí

FOTO: Michaela Feuereislová

Setkala jste se někdy se synem profesně?

Ne, ale přála bych si to, ale oba si říkáme, jestli bychom se nezabili, protože maminka má vždycky pravdu a režisér taky. Ale zajímalo by mě to.

Na čem nyní pracujete?

Mám před odevzdáním vzpomínkovou knížku o tátovi. Je už druhá. První - Zápisky z blázince - mapovala určité období jeho života a teď je to monografie poskládaná z reálných dokumentů - z korespondence a útržků deníků. Byla to mravenčí práce. Vyjít by měla v květnu. Psala jsem ji dva roky a doslova jsem si hrábla na dno. Byla jsem vyčerpaná a měla i zdravotní potíže. Je napsaná krví.

Bude další kniha?

Teď určitě ne, když, tak humoristická. Bavil by mě nějaký televizní projekt nebo semináře pro budoucí herce.

Jaká je vaše životní role?

Jistě matky. Profesně mám nejmilejší dvě role. Jedna byla Angustias v Domu doni Bernardy a druhá je Tetka Evina v představení Gazdina roba. Když ji hraji, cítím, jako bych to dělala s tátou, takové role byly jeho doména. Ráda bych dostala podobnou šanci i ve filmu… Herec se nemusí oslepit, aby hrál slepého, stačí to zahrát.

Je pravda, že vás k psaní přivedly karty?

Ano. Bylo mi asi čtyřicet let, moc jsem nehrála a bála se krize. Zašla jsem za režisérem a hercem Václavem Knopem (majitel domu a tělocvikář v seriálu Hospoda - pozn. red.) a on mi vyložil taroty a řekl, abych se pustila do psaní. Už za tři dny jsem si koupila počítač. Psala jsem fejetony, zpracovala po tátově smrti jeho deníky a pak mě začalo psaní bavit a rozhodla se něco dokázat i v jiné disciplíně. Zdramatizovala jsem pro divadlo Utrpení mladého Werthera, připravila muzikál Ginger a Fred, který jsem i režírovala. Pochopila jsem, co to je být režisér a spolupráce s hercem, což je cenná zkušenost.

Jak jste zúročila svou cestu na Bora Bora?

Napsala jsem knihu Útěk do ráje. Psala jsem ji asi šestnáct dní a měla z toho zánět ledvin. Muselo to být na doraz, protože jsem měla čas jen v tu chvíli.

Nevadila vám cesta letadlem, máte z něj přece strach?

Bojím se čím dál víc, tehdy jsem chodila na kliniku čínské medicíny, kde mě trošku strachu z letu zbavili, ale nějak to přestalo fungovat…

V roce 1989 v představení Idiotka v témže divadle s Janem Skopečkem.

V roce 1989 v představení Idiotka v témže divadle s Janem Skopečkem.

FOTO: Archiv, Právo

Věříte na osud?

To je složité. Snad ano. Donedávna jsem věřila i v reinkarnaci, navíc se mi stále dějí divné věci, třeba s elektronikou, které nejsou logicky vysvětlitelné. Myslím si, že vyzařuji nějakou mentální energii, a když jsem jí nabitá, tak ruším přístroje.

Loni jsme byly s dcerou v Mexiku, což je duchovně založená země s úžasnou historií. Myslela jsem, že mě to prostředí nabije a třeba dostanu nějaký „vzkaz“ a odpověď, ale já tam vystřízlivěla a díky tamnímu kultu zabíjení, který vyzařují doslova všechny památky, navíc v jejich blízkosti nabízejí prodavači suvenýrů zase samé lebky, rudé umrlce, jsem přestala mnohému věřit.

Smrt patří k životu, ale všudypřítomný kult zabíjení… Bylo mi tam těsno, ale mělo to pro mě mezní význam. Nemyslím, že je tady naše Země sama o sobě, věřím ve vyšší řád. Pro lidskou populaci je navíc důležité, aby měla duchovní řád, jinak skončíme špatně. Jak to je doopravdy, se dozvíme každý sám až na smrtelné posteli…

Necháváte si vykládat karty?

Dříve jsem se radila a chovala se podle toho, ale před nedávnem jsem udělala špatnou zkušenost, tak jsem to omezila. Někdy si vyložím sama, ale teď si nemůžu vybíjet energii. A ne každý to umí…

Jaké lidské vlastnosti považujete za nejdůležitější?

Poctivost. Ohleduplnost. Pro herce - pokoru.

Před dvěma a půl roku jste se přestěhovala kvůli klidu z Pankráce na okraj Prahy. Máte ho tam?

Lidé, kteří mi prodali dům, bohužel zatajili, že budou dva metry od mé parcely stavět jiný, takže celou dobu se tam pracuje, jezdí s bagrem, postavené se několikrát zbourá a předělává apod.

Jsem ve znamení Střelce, mám ráda přírodu, chtěla jsem chalupu, ale není čas, tak jsem si spojila chalupu s bytem. Je to jakoby v centru, ale přitom jsem na venkově. Můj velký sen byl bazén, jakmile je krásně, jsem u vody. Měla jsem ale problémy, abych ho mohla udělat na stavební parcele a těm sousedům dovolili na zahrádce postavit dům. Tak snad bych ještě k nejdůležitějším vlastnostem přidala férovost… i ze strany úřadů.