Vzpomínáš na Karla často?

Každý den, i když někdy je to jen chvíle. Nejhorší pro mě je, že mu nemůžu říct, jak některé věci dopadly a co se stalo s lidmi, které jsme společně znali. Ten příběh se někde přerušil a zůstal nedovyprávěný, jenže každý má tendenci své příběhy dovyprávět. Asi proto mě to vnitřně pořád svazuje a bolí.

Čím pro tebe byl tvůj první manžel?

Mužem, kterého jsem milovala, respektovala, škádlila i zlobila. Byl výjimečnou osobností, ale vnitřně zas tak silný nebyl. Je se mnou pořád a jinak to být ani nemůže. Začíná to už tím, že ráno jedu s Kubíčkem do školky, pustím si v autě rádio a tam hrajou něco od Karla. Kubík se kouká z okna a vůbec netuší, co se mi honí hlavou. Ani nepochopil, proč jsme se s Patrikem vzali. Pro něj jsme maminka a tatínek už dávno.

Kdy přijde čas na to, abys mu všechno řekla?

Udělám to po poradě s dětským psychologem. Jsem na to připravená a vím, že mě to čeká. Teď je ještě brzy, na jaře mu bude pět let.

Co ti nejvíc pomohlo posbírat se a vstát?

Čas. Co může člověku pomoct? Že si vezme prášek a usne? Nějaký čas jsem chodila na psychoterapii k renomovanému lékaři, ale pak jsem už musela jít sama.

Karel ti věnoval nádhernou píseň Ještě že tě lásko mám. Pouštíš si ji?

Cíleně to poslouchat nemůžu. Tahle píseň byla jeho velkým gestem v našem usmíření, protože jsme z toho všeho, co se nám stalo, byli nějaký čas dezorientovaní. Je to dárek nad všechny ostatní a má pro mě větší cenu než prstýnek s briliantem. Málokterá žena dostane takový dar.

Na druhou stranu jsem dnes už podruhé vdaná, mám nového muže a nového otce pro našeho Kubíčka a tohle je minulost. Nebudu tady vyprávět, že by si to tak Karel přál nebo nepřál, co já vím, co by chtěl. A proto se bráním i tomu, abych Karla s Patrikem nějak srovnávala.

Syn Venduly Svobodové Jakub na bowlingu ve Špindlerově Mlýně

Syn Venduly Svobodové Jakub na svého otce nezapře.

FOTO: Michaela Feureislová

To se ale nabízí…

Vůči Patrikovi by to bylo nefér. Je to hodně odvážný kluk, to se mu musí přiznat. Vnímá moc dobře, čím vším jsem si prošla, a musí to pro něj být těžké. A v lecčem si s Karlem opravdu podobní jsou. Patrik je stejně jako Karel citlivý člověk s velkým smyslem pro umění, muziku a romantiku. A také se podobně chová i v každodenním životě. Je mu ale dvaatřicet a pořád dozrává, zatímco Karla jsem potkala, když mu bylo víc než padesát, a to je rozdíl.

Patrika tedy ještě můžeš nějak formovat…

Ale já nikoho nijak formovat nechci. Nejsem diplomat a ani by to nešlo. Patrik je tvrdohlavý a to byl Karel taky.

Nadace, kterou jsi založila před deseti lety po smrti dcery Kláry, má stále vysoký kredit a je jednou z našich největších neziskových organizací. Zaznamenali jste úbytek dárců vlivem hospodářské krize?

Zatím to tak nevypadá. Podíl drobných dárců a velkých firem je čtyřicet ku šedesáti a za každou korunu, kterou získáme a předáme ve prospěch nemocných dětí, jsem vděčná. Kapka naděje letos oslaví desáté výročí své existence a za tu dobu jsme na zlepšení péče o těžce nemocné děti získali a rozdali více než sto miliónů korun.

Za většinu z těch peněz se nakoupily přístroje. Dvacátého února nás opět čeká benefiční koncert, který bude v devět večer vysílat Česká televize, a už přemýšlím, čím jej zase ozvláštním. Například vloni jsem měla nápad udělat šeky ve tvaru srdcí, které se věšely na vánoční strom.

Srdce – to jsou vlastně dvě obrácené a spojené kapky. Doteď jezdím po republice a přístroje či vybavení zakoupené z peněz z loňského stromu naděje předáváme nemocnicím. Práce v nadaci mě nesmírně naplňuje, protože vidím její konkrétní výsledky.

Vendula Svobodová se synem Jakubem a přítelem Patrikem Aušem

Za Patrika Auše se provdala vloni v září. Pro oba to byla už druhá svatba. Patrik byl však ženatý jen krátce a manželství bylo bezdětné.

FOTO: Michaela Feuereislová

Chodíš ještě do Motola, abys povzbudila dětské pacienty s leukémií a jejich rodiny?

Chodím. Nedávno se mi stalo, že mě tam oslovila maminka jedné sedmnáctileté dívenky, která onemocněla. Když jí prý sdělili, že musí do Motola, hned řekla, že aspoň uvidí paní Svobodovou. Je to hrozné, ale pro mě to je neskutečné vyznamenání. Věřím, že se uzdraví.

Poslední dobou jsou pro mě tyhle návštěvy ale čím dál těžší, protože toužím mít se svým mužem dítě. A když tam vidím malé nemocné děti, které jsou si bez těch vlásků všechny neskutečně podobné, pořád mi připomínají Klárku.

Už se mi několikrát stalo, že jsem musela odejít, protože jinak bych se rozbrečela, a já přece musím být ten silný člověk, který všechno vydrží. Právě na to jsem ale v posledních letech doplatila. Nikdo si nikdy neuměl představit, že zrovna já potřebuju pomoc.

Nedala jsi najevo, že chceš pofoukat bolístku…

Protože jsem takhle byla vychovaná. V podstatě se stydím za to, že bych něco nezvládla a viděli by to ostatní. Vlastně se bojím obyčejného lidského selhání a vždycky jsem si myslela, že nikdo nesmí poznat, jak je mi zle. Když se Karel zastřelil, měla jsem si dovolit udělat to, co jsem vnitřně cítila, a normálně se sesypat a zhroutit. Neměla jsem s ničím a s nikým bojovat, ani se bránit nebo někomu něco vysvětlovat. Nebylo co.

Každý ví, že toužíš po miminku, a někde psali, že těhotná už jsi…

Mohla bych se dostat do knihy rekordů, protože podle některých médií jsem za poslední rok byla těhotná už několikrát. Dítě s Patrikem chceme, ale záleží to na tom, jestli budeme mít štěstí a pánbůh nám jej nadělí. Doktoři samozřejmě můžou pomoct, ale ani oni nejsou všemocní.

Takže teď v kabelce těhotenský průkaz ještě nemáš?

Mám v ní dámské hygienické potřeby. Bohužel. Po všem, co se mi stalo, jsem dost skeptická, to říkám úplně otevřeně.

Myslíš, že váš vztah s dítětem stojí i padá?

To určitě ne a také máme Jakuba, ale i Jakubovi bych chtěla pořídit sourozence. Já vyrůstala sama, a když nebylo s kým, hrála jsem si s kočkami. Teď se mi asi zastesklo, protože jsem si kočku přála, a nedávno jsem ji konečně dostala jako svatební dar od své kamarádky Kateřiny. Je to britská modrá kočička, jmenuje se Mordechaj.

Svou tajnou svatbou jste dost překvapili. Proč jste ji tak úzkostlivě tajili?

Z pocitu, že bych někomu měla sdělovat své štěstí, jsem už vyléčená. S Karlem jsem to dělala, byla bezprostřední, ale také dost naivní. Myslela jsem si, že lidé budou rádi, když se dozvědí, že je Karel spokojený, a ono ouvej. Proč by mi každý měl vidět do kuchyně?

Cesty ke štěstí a úspěchům jsou trnité u všech lidí stejně. A taky jsme na svatbě nechtěli mít novináře, protože já už hlavní roli na titulních stránkách novin a časopisů hrát nechci. Novináři to ale stále nechápou a pěkně jsem to od nich schytala. Ti, co píšou v bulváru, dokážou o člověku vytvořit takový obraz, jaký právě chtějí.

Manželé Vendula a Karel Svobodovi

Se svým prvním manželem Karlem.

FOTO: KORZO,

Jakou roli hrál při tvé druhé svatbě rozum?

Když jsem zamilovaná, nemám nikdy rozum, to je až krok číslo čtyři. A asi by bylo špatné, kdyby to bylo jinak. S Patrikem žijeme už skoro dva roky a mám ho ráda. A také je pro mě velmi důležité, že má moc hezký vztah s Kubíčkem. Nevidím tedy důvod, proč bych se za něj neprovdala.

Uzavřeli jste předmanželskou smlouvu?

Ne. Nechtěla jsem ji.

Takže by ses s ním při rozvodu o všechno podělila?

Náš dům v Říčanech, který právě prochází rekonstrukcí, je psaný na Kubíčka stejně jako další věci. Já osobně nemám nic, a jestli by Patrik chtěl nějaké moje boty nebo kabelky, nevím…

Říkala jsi, že ti vadilo, když Karel chtěl, abys byla celé dny doma a starala se jen o něj a o domácnost. Teď to děláš. Co se u tebe změnilo?

To bylo v době, kdy jsem přišla o dítě a být doma pro mě znamenalo peklo. Musela jsem něco dělat a rozjela jsem nadaci, ale Karel s tím nejdřív nesouhlasil. Dnes to z jeho mužského pohledu chápu, ale já prošla určitým vývojem, kterým jsem projít musela.

Patrik si mě už vzal jako víceméně hotovou osobnost, takovou, jaká jsem. Nic horšího, než mě potkalo, mě snad už potkat nemůže. Často chodím do kanceláře, na schůzky, jezdím po nemocnicích a různých akcích spojených s nadací, ale pak jsou také dny, kdy jsem doma, vařím a starám se o ty své dva muže a vůbec mi to nevadí. Naopak.

Jsem zvaná na hodně společenských akcí, ale chodím jen tam, kde to má něco společného s charitou, nebo jde o moje přátele. Takhle mi to vyhovuje a jsem spokojená.